Přijal jste pozvání na letošní ročník kongresu Právní prostor, vystoupíte na téma sdílené ekonomiky. Každého v této souvislosti asi napadne Uber, nicméně ten za typického představitele sdílené ekonomiky nepovažujete. Proč?
Předně bych chtěl uvést, že pozvání vystoupit na letošním ročníku kongresu Právní prostor k tak, z pohledu mnoha právních oborů multidisciplinárnímu tématu, jsem přijal s vědomím toho, že není možné v jednom konferenčním vystoupení shrnout všechny problematické aspekty, které fenomén, který je možná již trochu nesprávně, až setrvačně označován jako sdílená ekonomika (s mizením skutečného sdílení se zdá být přiléhavější stále více používaný pojem „ekonomika platforem“), v současné právní aplikační praxi přináší. Na Právnické fakultě UK již druhým rokem probíhá, v rámci vědeckého projektu pod názvem „Sdílená ekonomika – sdílený právní problém?“, cyklus konferencí, které pomáhají odkrývat, do jaké hloubky tento fenomén zasáhl do právní jistoty subjektů v mnohých oblastech, nejen „podnikatelského“, života. Pokusím se tedy posluchačům přiblížit i dosavadní poznatky vzešlé z předchozí konference a současně je upozorním na její druhý ročník, který pod názvem “Sdílená ekonomika a delikty“ budeme na PF UK pořádat dne 7. června 2018.
Pokud se jedná o Vámi zmíněnou obchodní značku, pak v jejím případě je podle mého názoru stále více zřejmé, že symbolem tzv. sdílené ekonomiky je v podstatě již dlouho „nezaslouženě“. Není „v tom sama“ – mnohým firmám v tomto segmentu se přihodilo, že od dob „ikonických“ (a z reklamních i morálních důvodů stále ještě vyzdvihovaných) začátků, kdy bylo (zpravidla za nevelké úhrady) opravdu „cosi sdíleno“ (ať již místo spolujezdce v autě – studentem, řidičem, snažícím se skutečnou spolujízdou ekonomizovat vlastní náklady na cestu do prázdninové destinace či pražský byt – důchodci, kteří jsou přes léto na venkově) se prvek sdílení oslabil (ne-li vytratil) a mnohé platformy se staly základnou pro „čistý byznys“ nadnárodních firem s obrovskou tržní kapitalizací, které toho fakticky sdílí již jen málo. S trochou nadsázky lze říct, že mnohé z těchto platforem společně sdílí již jen rostoucí kurzy akcií a dost často zejména malý respekt k právnímu prostředí zemí, kam se rozhodly rozšířit své působení.
Aniž bych měl na mysli jakoukoliv konkrétní korporaci či platformu, dovolím si zakončit tuto odpověď otázkou: Co a kým je přesně „sdíleno“ např. v případech, kdy pro Vás přijede ukrajinský řidič, který je zde na turistické vízum, přesto zde načerno pracuje „od nevidím do nevidím“ jako pražský „taxikář bez licence“ a navíc v autě, které není ani jeho a bylo mu zde „někým“ zapůjčeno? Kde nalézt onen původní étos sdílené ekonomiky v případech, kdy si fyzická osoba koupí 10 bytů v dokončovaném developerském projektu a udělá z celého patra či domu malý „alternativní hotel“?
Jaké problémy v souvislosti se sdílenou ekonomikou právní teorie řeší?
Více se s těmito problémy zatím u nás střetávala právní praxe; pokud jde o teorii, pak si dovolím upozornit na knihu „Sdílená ekonomika – sdílený právní problém?“, která v loňském roce vzešla z prvního ročníku shora uvedené (shodně nazvané) konference na PF UK, a kterou mohu čtenářům doporučit jako pestrý první vhled do šíře možných problémů, které vytváří sdílená ekonomika v různých oblastech práva – a to jak v oblasti práva veřejného, tak práva soukromého. Rád bych v této souvislosti odkázal též na delší zkušenosti, které mají s tzv. sdílenou ekonomikou v zámoří a dovolím si proto upozornit i na analýzu prof. S. Hilla, která byla publikována v roce 2016, u nás pod názvem Kalifornská výzva.
Mohu z našich dosavadních poznatků (v rámci shora uvedeného projektu) shrnout (opět neadresně), že jsou u některých oborů a platforem opakovaně popisovány výskyty zejména těchto jevů: neplnění či obcházení předpisů finančního práva (zejména neplnění daňových povinností); nerespektováním předpisů správního práva (běžné je podnikání bez příslušných živnostenských oprávnění i neplnění zvláštních předpisů vztahujících se k určitému druhu podnikání – např. zákona o dopravě i dalších); porušování předpisů pracovního práva a předpisů z oblasti zaměstnanosti (zejména na úseku nelegální práce, práce cizinců, ale i bezpečnosti práce, doby odpočinku aj.) a v důsledku shora uvedených jevů v neposlední řadě i vyhýbání se účasti na systémech sociálního zabezpečení a tím i podkopávání principu solidarity, na kterém spočívá jejich financování.
To vše, jednotlivě i ve svém souhrnu, generuje na straně mnohých aktérů sdílené ekonomiky „neoprávněné výhody“ oproti ostatním subjektům. Podnikatelé, kteří v daném segmentu trhu působí, avšak právní řád plně respektují, často hovoří o tom, že čelí nekalosoutěžním praktikám; někteří občané – zaměstnanci, vnímají takové chování jako parazitismus černých pasažérů na systémech sociálního zabezpečení, které oni řádně spolufinancují. Občané – spotřebitelé pak oscilují na křivkách od obdivu a podpory využití „nových technologií“ až po obavy ze ztíženého uplatňování jejich práv v případě újmy způsobné zahraničními platformami, které u nás „(ne)podnikají“.
Reaguje již na vyjmenované prolémy český zákonodárce?
Otázkou je, zda na ně vůbec má zákonodárce reagovat a pokud ano, pak do jaké míry; osobně bych to viděl tak, že na řadě je spíše moc výkonná a soudní. V některých oborech a v určitých dílčích aspektech by však asi regulatorní reakce na místě byla; pak jsem zastánce co největší střídmosti. Příliš si v poslední době zvykáme na bytnění právního řádu; na cestu, kdy každou novou výzvu, ale i jen drobný problém, který před nás staví „pokrok a rozvoj společenských vztahů“, řešíme hned přijetím nové speciální právní úpravy, aniž bychom často dostatečně zvážili možnost aplikace stávajícího instrumentária. To vše je často ještě umocněno ambicí mnohých zapsat se viditelně do dějin „svého oboru“; výsledkem je pak cesta vedoucí ke stále se snižující stabilitě právního řádu, zakrývané často frázemi o potřebě „dynamických změn“. Došli jsme tak daleko, že některé předpisy jsou ve stavu téměř „permanentní“ změny a jejich iniciátoři to bez uzardění označují za pozitivum a znak jejich připravenosti naslouchat požadavkům praxe. Není výjimkou, že zákonodárný sbor projednává současně hned několik novelizací téhož předpisu, jehož ustanovení jsou ve stejné chvíli posuzovány Ústavním soudem z pohledu ústavněprávní konformity – chudák „běžný“ adresát těchto norem.
Naznačil jste, že existuje hned několik přístupů k právní regulaci sdílené ekonomiky – od tzv. nulové varianty, která se změnou současného statu quo nepočítá, až ke speciálnímu zákonu o sdílené ekonomice. Které z variant tedy fandíte?
Odpovím opět nepřímo – příkladem. Pokud si chci v Praze přivolat taxi, pak to dělám již dlouhou dobu tak, že stisknu jediný knoflík na aplikaci, kterou jsem si stáhl do mého „chytrého“ telefonu. Sdílím nadšení všech, kteří této jednoduchosti a kouzlu aplikací propadli; vidím na mapce, jak ke mně jede konkrétní vůz, vidím čas dojezdu, znám SPZ, typ i barvu taxi a zadám-li již při objednání cílovou destinaci (na což jsem však většinou příliš leniv – musel bych mačkat display vícekrát), pak mohu znát předem i cenu jízdy; ve voze pak mohu sledovat průběh zvolené trasy a kontrolovat si naskakující cenu na virtuálním taxametru.
Snad Vás nepřekvapí, že používám aplikaci vyvinutou a provozovanou „českou taxislužbou“; proto vím, že při jejím užití pro mne vždy přijede licencovaný řidič taxi s příslušným oprávněním jezdit „po Praze“ (tedy mj. řidič platící daně a odvody do systému sociálního zabezpečení – stejně jako taxislužba, jejíž platformu pro zprostředkování svých jízd používá), přijede pro mne s registrovaným vozem, který splňuje parametry vozu taxi dle zákona o dopravě; mohu se také spolehnout, že v případě náhlého rozkopání nějaké ulice najde jako profesionál (navíc se zkouškou z pražského místopisu) alternativní cestu i bez navigace. To preferuji a přiznám se, že mně ovlivňuje i vrozená vlastnost stranit těm, o kterých vím, že dodržují pravidla. Aplikace, kterou používám, je v ČR k dispozici již cca 9 let a není jediná; je mi známo, že existuje i další platforma jiné (konkurenční) „české“ taxislužby, která také nemá, pokud vím, problém s dodržováním zákona.
Pokud tedy již dlouhé roky existují a fungují aplikace, které „domácí“ taxikářské firmy vyvinuly a používají pro zprostředkování jízd taxi a dokážou přitom bez problémů dodržovat stávající platné předpisy – zákon o dopravě i municipální předpisy, je odpověď na otázku, zda je nyní v oboru taxislužby skutečně nezbytné něco okamžitě měnit zřejmá – není; podle mne z toho také lze dovozovat, že pokud někteří „hráči“ na tomto trhu stávající předpisy nedodržují, pak je to zejména proto, že jim to prostě vyhovuje a dodržovat je „nechtějí“.
Připouštím však, že v každém oboru, ve kterém počaly hrát roli „platformy“ se situace, více či méně, různí; v obecnější rovině se však ukazuje, že čím déle se některé platformy dokážou vyhýbat plnění právních povinností i za použití matoucích floskulí, že „předběhly dobu“ i naše „zastaralé“ právo a čekají na „něco nového“, tím déle si udrží zjevnou (avšak z mého pohledu nekorektní) konkurenční výhodu, proti těm, kteří pravidla respektují.
Je v tomto směru nějak činná Evropská unie?
Podle mého názoru to není nezbytně nutné (osobně bych si to ani nepřál) a trochu zlomyslně si neodpustím poznamenat, že právě nyní všichni sklízíme „hořkosladké“ plody toho, když EU byla činná až příliš. Mám na mysli oblast ochrany osobních údajů; uvidíme, nakolik bude jednotný celoevropský recept zvaný GDPR v praxi skutečně funkční – i na tuto sekci kongresu Právní prostor se (jako posluchač) těším.
Ale zpět k tématu – když Evropská komise ve svém sdělení z 2. 6. 2016 nazvaném „Evropský program pro ekonomiku sdílení“ poskytla svůj pohled na tento segment; celkově vstřícné „pro – platformové“ vyznění tohoto sdělení bylo ze strany platforem jednostranně a zjednodušeně interpretováno v podstatě tak, že všechny „platformy“ a jejich činnost patří do skupiny „služeb informační společnosti“. Tento pro platformy výhodný interpretační postoj překonal (částečně, ale významně) až nedávno ESD ve svém rozhodnutí ve sporu barcelonských taxikářů proti UBERu.
Je to dle mého názoru další argument pro to, že při různorodosti oborů, ve kterých působí ekonomiky platforem, by asi nebylo správné se pokoušet o jejich jednotnou regulaci speciálním zákonem o sdílené ekonomice. Osobně bych preferoval jen cestu minimálních změn a pouze u těch segmentů ekonomiky platforem, kde bude zjevné, že se jedná o tak nový – obchodní model, že stávající právní rámec na něj skutečně nelze aplikovat, resp. že je třeba přistoupit k určitým novým regulacím (to bude zřejmě nezbytné v případě krátkodobých ubytování – středy měst se vylidňují a asi každý z nás si dovede představit, jak se žije jedinému stálému obyvateli bytu v domě, kde ostatní byty tvoří v podstatě „skrytý penzion“). Druhým možným přístupem (navzájem se oba nevylučují) je pak zamyslet se nad možností omezit v nějakém oboru podnikání (často se v této souvislosti ve veřejném prostoru mluví právě o taxislužbě) obecně celkovou míru regulace – pak ale vždy pro všechny stejně, nikoliv pouze pro ekonomiku platforem působící v rámci daného oboru.
Do té doby je třeba důrazně vyžadovat a případně i sankcemi vymáhat, aby všichni hráči na trhu hráli podle stejných pravidel a jejich dodržování vymáhat všemi dostupnými prostředky; jinak nám samozřejmě hrozí, že větší část těch, co právo plně respektují, bude mít časem nutkání přejít k „druhé straně“. Výsledkem snah vedoucích k nápravě však podle mého přesvědčení nesmí být nikdy „memorandum“, ve kterém by si jakákoliv firma (ať zahraniční či domácí) mohla s ohledem na svoji silnou pozici vybírat, co bude a co nikoliv z našeho právního řádu dodržovat, výsledkem však nemůže být ani na míru nějaké firmy připravený LEX XYZ – nejsme přeci „banánová republika“. Pokud však záměrně zůstanu u odlehčeného tónu tohoto rozhovoru, i některé „banánové republiky“ se na začátku 20. století za svou vstřícnost dočkaly od United Fruit Company minimálně výstavby železnice; žádné obdobně výhodné nabídky pro český stát, např. stran daňového domicilu, jsem však zatím z oblasti zahraničních platforem nezaznamenal.
Diskuze k článku ()