Ostatní | Rebeka Rozumková | 07.03.2019

Rozhovor: „Soudce musí vystupovat tak, aby nebudil pochybnosti o své profesionalitě a zejména o své nestrannosti - tak, aby nedělal ostudu soudcovskému stavu" Zdroj: Shutterstosk

Rozhovor: „Soudce musí vystupovat tak, aby nebudil pochybnosti o své profesionalitě a zejména o své nestrannosti - tak, aby nedělal ostudu soudcovskému stavu"

V souvislosti se jmenováním do funkce skládá každý soudce soudcovský slib. Jaké etické a morální zásady z něho vyplývají? Která vlastnost je soudci při jeho profesi nejcennější? Je obtížné se jako soudce vyrovnat s určitým omezením svobody projevu?

Rebeka Rozumková

Rebeka Rozumková

studentka, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Rebeka Rozumková

studentka, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Nejen na tyto, ale i na řadu dalších otázek vztahujících se k etice povolání soudce v rozhovoru odpovídala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 Mgr. Ing. Hana Chaloupková.

Proč jste se již jako vystudovaná inženýrka rozhodla studovat právnickou fakultu?

Po absolvování stavební fakulty jsem učila na ČVUT, nejdříve jako pedagogická a následně odborná asistentka. V době, kdy jsem otěhotněla, poslanci v rámci pozměňovacích návrhů zákona o vysokých školách rozhodli, že vysokoškolským pedagogům a pracovníkům skončí po roce od nabytí účinnosti novely pracovní poměr, a budou proto muset znovu projít konkurzem. Na ČVUT si mysleli, že ženy na mateřské dovolené zůstávají dál zaměstnankyněmi, že na ně se pozměňovací návrh nevztahuje, a pak najednou zjistili, že už je pozdě a že je problém. Takže jsem vlastně přišla o práci na základě novely zákona. To mě tak trochu naštvalo, protože v době, kdy má člověk malé dítě je poměrně zranitelný. Manželovi se v tom čase úplně nedařilo v podnikání, prostě nenarazil na ty správné lidi. Tak jsem se rozhodla, že je potřeba se svým životem něco udělat – přihlásila jsem se na právnickou fakultu. Na první pokus jsem neuspěla, potom na druhý pokus jsem se na fakultu dostala. Studovat jsem začala, když byly mé dceři 3 roky. 

Pomáhají Vám při Vaší současné práci soudkyně zkušenosti nabyté předchozím studiem a prací na stavební fakultě? 

Když jsem tu otázku viděla poprvé, tak jsem si říkala, že mi pomáhají především pracovní zkušenosti. Nicméně ony pomáhají i ty zkušenosti ze studia. Na stavební fakultě byl velký rozptyl pedagogů, ti lidé byli velmi zajímaví, někteří z nich byli až trochu zvláštní. U některých zkoušek ani tolik nehrály roli vědomosti, ale spíše to, jak člověk uměl pracovat s tím konkrétním pedagogem a co si pamatoval z přednášek. Řekla bych, že studium bylo přínosné hlavně v tomto směru. Naučilo mne „zacházet“ s různými typy osobností. Samozřejmě technické znalosti se rovněž hodí. Na Obvodním soudu pro Prahu 2 jsem soudila trestní a civilní právo, takže tam jsem se se stavebními věcmi nesetkala, nicméně tady na Praze 5 už je situace trochu jiná. Nedávno mi například napadla kauza, kde znalosti ze stavebnictví využiji. 

Jaký je Váš názor na profesní etiku v právnických povoláních? Měla by se např. vyučovat na právnických fakultách povinně? Prošla jste Vy na vysoké škole předmětem Profesní etika? 

Já si přesně nepamatuji, jestli tento předmět za nás byl formou volitelného předmětu, nebo zcela absentoval. Nicméně ono hodně záleží na učitelích, kteří člověka učí a na jejich přístupu. V podstatě k etickému jednání by měl vést každý pedagog. Popravdě řečeno, když jsem pak jezdila jako soudce na kurzy etiky, tak přednášející vždycky říkali, že ti, co by kursy potřebovali, tam stejně nejezdí. Samozřejmě pokud si člověk nechce něco z výuky odnést, tak si nic neodnese, pokud si chce odnést nějaké životní zásady, tak si je odnese i od pedagoga, který přednáší úplně jiný předmět, ale je to osobnost vystupující způsobem hodným následování.  

„Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Co pro Vás znamená soudcovský slib? Jak důležité jsou pro Vás etické a morální zásady z něho vyplývající? 

Já se přiznám, že nad slibem jako takovým jsem se dříve hluboce nezamýšlela, pořádně jsem to udělala, až když jsem od vás dostala tuto otázku. Nezamýšlela jsem se nad ním asi proto, že ještě před tím, než jsem se stala soudkyní, setkala jsem se se spoustou lidí, viděla jsem, jak tito lidé soudí a z jejich jednání jsem následně vybírala. Vzorem mi byli soudci, kteří právě soudili podle tohoto slibu. Myslím si, že každý soudce by před tím, než začne soudit, měl vidět v jednací síni více svých budoucích kolegů a vybrat si od každého, co mu vyhovuje. I člověk, který se nemusí jevit jako příliš etický nebo příliš profesně zdatný soudce, může jinému do života dát nějaké zajímavé přístupy a zásady. Skutečné osobnosti však ovlivní člověka v mnoha oblastech. Mě nejvíce ovlivnila soudkyně JUDr. Monika Křikavová. Ona je pro mě vzor toho, jak by se soudce měl chovat, jak by měl vystupovat v jednací síni i mimo ni, a to jak profesně, tak i lidsky, a rovněž po etické stránce. Ona je člověk, ke kterému vzhlížím a velice si ho vážím.  

Myslím si, že by člověk měl vystupovat – ať už v jednací síni nebo i ve svém soukromí – tak, aby nebudil pochybnosti jednak o své profesionalitě, a zejména o své nestrannosti. Tak, aby nedělal ostudu soudcovskému stavu nebo obecně stavu právnickému. 

Jaké hlavní osobnostní atributy by měl mít soudce? Jaká Vaše vlastnost Vám při výkonu soudcovského povolání pomáhá nejvíce? 

Soudce by měl být dostatečně sebevědomý na to, aby byl schopen ve chvíli, kdy se změní důkazní situace, změnit svůj názor. Je samozřejmé, že když dostaneme kauzu, tak si na ni uděláme nějaký názor. V jednací síni se ale může ukázat, že věci jsou naprosto jinak, než se původně zdály být. Soudce proto musí mít dostatečnou dávku vnitřní sebedůvěry, aby se dokázal na věc podívat jinak, než se jevila zpočátku a aby si neříkal „to oni mě zviklali“, ale uvědomil si, že je to skutečně změna názoru na základě důkazů, které se v kauze objevily, vývoje důkazní situace. 

Rozhodně si myslím, že každému soudci pomáhá zvědavost a zvídavost. Zejména v trestním právu. Civilní proces přece jenom funguje jinak, tam je na stranách sporu, aby tvrdily a dokazovaly, kdežto v trestním řízení by měl být soudce aktivní a měl by se snažit získat důkazy tam, kde se mu zdá, že je důkazní situace stále nejasná. I u člověka, který vedení jednání nemusí zvládat úplně skvěle procesně, pomůže zvědavost a zvídavost, která může dovést soudce asi tam, kde by ve finále měl být.  

A samozřejmě musí být soudce rozhodný. Není to tak, že by si člověk hodil korunou, soudce musí pečlivě uvážit, na kterou stranu se přiklonit.  

Je nutné také uvážit, zda v kauze jsou či nejsou důvodné pochybnosti o vině obžalovaného a pokud jsou, tak v jaké míře. Kolikrát se pak stane, že si soudce i senát lidsky v jednací síni uvědomují – ano tento obžalovaný je stoprocentně vinný, ale zároveň jsou si vědomi, že pro vyslovení viny nejsou dostatečné důkazy. Leckdy soudce nepochybuje o tom, že má před sebou gaunera, který provedl tu danou věc a případně ještě spoustu dalších. Tento svůj soukromý pohled na věc by však měl být soudce schopný odfiltrovat a opravdu postupovat pouze na základě důkazní situace, která v jednací síni je.  

Soudce se často při výkonu své funkce dostává do kontaktu s těžkými životními příběhy obžalovaných. Jak se s tím zvládáte vyrovnávat? Hraje v tom roli skutečnost, že rozhodujete v tříčlenných senátech a často nemusíte být poslední instancí, které o osudu člověka rozhodne? 

Záleží na konkrétní kauze, na obvodním (okresním) soudu se člověk u těch běžných krádeží většinou setkává s lidmi, kteří to nespáchali poprvé a spousta z nich se opravdu potřebuje „někam uklidit“ na zimu. Na druhou stranu se tam setkáváme i se situacemi, kdy je osud člověka do jisté míry v našich rukách – zvlášť při dopravních nehodách. V senátech se na prvním stupni nesoudí úplně všechno, jsou i kauzy, které soudí samosoudce. Rozhodně by ale soudce, ať už soudí jako samosoudce nebo v senátu, neměl spoléhat na to, že to všechno napraví „odvolačka“, případně Nejvyšší soud.  

Vždy je nutné odhalit, nakolik je ten příběh lidský a jestli se jedná o člověka, na kterého je možné ještě působit a změnit jeho chování. V takových případech je možné přístupem v jednací síni obžalovanému konkrétní situaci ulehčit. U dopravních nehod se často stává, že před námi stojí člověk, na jehož místě by mohl stát kdokoliv z nás, kdo řídí motorové vozidlo. Musím se přiznat, že právě dopravní nehody proto soudím trošku jinak. Jsou to nedbalostní trestné činy. Pokud se nejedná o hrubou nedbalost obviněného, který při řízení vozidla výrazně porušoval spoustu předpisů, tak pak se snažím k tomu člověku přistupovat trochu jinak, než přistupuji k někomu, kdo notoricky krade a je v tom vězení víc než doma. Velký problém je, když se jedná o nějakou trestnou činnost, která je vázaná na rodinu a na děti – například domácí násilí. Tam by měl soudce i senát směřovat svým postupem k tomu, aby celé rodině co nejméně uškodil. Takové věci jsou velmi citlivé. 

Zažila jste někdy situaci, kdy na Vaše rozhodování byly činěny tlaky zvenčí? 

Jako soudkyně ne. 

A někde jinde jste takový tlak zažila?  

Po absolvování právnické fakulty jsem pracovala na magistrátu hlavního města Prahy na stavebním odboru na právním oddělení, což je vlastně odvolací instance proti rozhodnutí jednotlivých obvodních stavebních úřadů. Musím říci, že právě zde jsem se s tlaky na to, jak má člověk rozhodnout setkávala často a vadilo mi to natolik, že jsem se pak přihlásila a absolvovala jsem výběrové řízení na justičního čekatele a skončila jsem tam, kde jsem. A pochvaluji si, že jediné tlaky, s kterými se setkávám jsou ty mediální, ale to snad nemůže nikoho logicky uvažujícího ovlivnit. A že by byly konkrétní tlaky na rozhodování soudců z jiné oblasti, s tím jsem se zatím nesetkala. Možná někdo někde naznačí, že by bylo vhodné, aby se rozhodlo takhle, ale toho si jako soudce skutečně všímat nemusím. Zatímco běžný úředník, ať už na magistrátu nebo kdekoliv jinde, je těmto tlakům vystaven a je to samozřejmě velmi nepříjemné. Zvlášť když má člověk nějakého nadřízeného, který hovoří o tom, jak jsou jednotliví úředníci úplatní a ve skutečnosti nikdo ty úředníky uplácet nechodí, funguje to tak, že rozhoduje právě vedení celého toho úřadu, jak se která zajímavá kauza rozhodne. Proto nezávislost na soudcovské profesi oceňuji nejvíce. 

Svoboda projevu je jedno ze základních lidských práv. V případě soudců je však v zájmu zachování nezávislosti a nestrannosti soudcovského stavu oproti jiným povoláním výrazně omezeno. Jak tuto skutečnost vnímáte? Je to podle Vás nutné? Omezuje Vás to nějak? 

Já se domnívám, že je to rozumné rozhodnutí. Například novináři jsou schopni sestříhat z vyjádření soudců hrozné věci, a to i když soudce nechce narušit důstojnost soudcovského stavu a snaží se, aby odpověď, kterou novinářům poskytuje měla hlavu a patu. I z tohoto důvodu si myslím, že soudce by se měl vyjadřovat pouze ke skončené kauze, nikdy ke kauze živé. Tam pak mohou být i pochybnosti o jeho nestrannosti, pokud by se vyjadřoval k něčemu, co ještě nebylo skončeno.  

Co se týče nějakých politických projevů soudců, myslím si, že to soudcům nepřísluší. Podobně jako by se například neměl příliš politicky vyjadřovat učitel na střední nebo vysoké škole. Něco jiného je to v komunální politice. Jsou kolegové, kteří se k ní vyjadřují. Ti ale riskují to, že jejich vyjádření může být zkresleno nebo naopak vyjádření může být natolik citově zabarvené, že nemusí být považováno těmi, kteří danou situaci neznají tak dobře jako daný soudce, kterého se to přímo týká, za úplně vhodné.  

S tím souvisí i slib mlčenlivosti, kterým jste vázáni. Je pro Vás obtížné dodržovat mlčenlivost i v soukromém (např. rodinném) prostředí? A je to vůbec nutné? 

Já se domnívám, že stejně jako o zdravotním stavu člověka by nemělo být informováno okolí, pokud on sám s tím nesouhlasí, tak obdobně by to mělo být i v jednotlivých kauzách. Na druhou stranu soudní řízení je veřejné, takže pokud má někdo zájem, může se přijít podívat. Vlastně v době, kdy jsem byla ještě na Praze 2, tak dcera studovala právnickou fakultu v Brně a pořád mi říkala, že trestní právo by ji nikdy nebavilo, tak jsem jí říkala, aby se přišla podívat. Byla přítomna u řešení zajímavé dopravní nehody zapříčiněné hrubou nedbalostí obžalovaného. Na dceři bylo vidět, jak to prožívá, jak vnímá, kdy obžalovaný neříká úplnou pravdu a bylo vidět, jak by do toho ráda vstoupila, což mě jako soudkyni a zejména jako matku zaujalo.  

Prospívá i duševní hygieně, když o svých kauzách soudce doma nemluví. Když jsou doma dva právníci, tak se sice na jednu stranu mohou poradit, ale na druhou stranu pro jejich duševní odpočinek to není právě přínosné. Nicméně přiznám se, že technické věci týkající se výpočetní techniky, vzhledem k tomu že mám manžela elektroinženýra, jsem s manželem konzultovala, ale neříkala jsem mu nic o konkrétní kauze. 

Setkáváte se u soudu se „zneužíváním“ procesních institutů v podobě stále opakovaného podávání námitek (například z podjatosti soudce) za účelem prodlužování řízení? Jaké další prostředky – kromě opakovaného namítání podjatosti, mohou být případně za účelem prodloužení řízení použity? Vnímáte to jako využívání nebo spíše už zneužívání trestního řádu? Dá se proti tomu nějak zasáhnout? 

Tyto instituty bývají více zneužívány v civilním právu, kde je proces stavěn tak, že těmto obstrukčním jednání trochu nahrává. Samozřejmě jsem se s tím ale setkala i u trestního práva. U námitek podjatosti soudce či senátu, když je o nich pravomocně rozhodnuto, tak už většinou na podruhé odvolací soud dá najevo, že se tím zabývat nebude, protože o podjatosti už rozhodnuto bylo. Pokud tedy nevyvstanou nějaké nové skutečnosti, tak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede, že to již nehodlá řešit. V trestním řízení se spíš lidé snaží různě omlouvat z jednání a podobně. To pak řeším tak, že když vidím, že obžalovaný podobně postupoval už v přípravném řízení, tak kolikrát už při prvním předvolání k hlavnímu líčení upozorňuji, že mi nestačí jako omluvenka neschopenka, ale že chci mít od ošetřujícího lékaře zprávu, že by obžalovanému účast u hlavního líčení ohrozila život nebo zdraví. A v případě, že by sice takové potvrzení bylo dodáno a obžalovaný by se mi nedostavil opakovaně, tak pak jmenuji nějakého znalce, který bude prověřovat jeho zdravotní stav. Zatím se mi nikdy nestalo, že by obžalovaný využíval takové obstrukční jednání i nadále po obdržení uvedeného poučení. Pokud na tom ale opravdu není zdravotně nejlépe, tak často požádá, abychom jednali v jeho nepřítomnosti, a dostaví se na stěžejní části hlavního líčení. Od počátku řízení dávám jasně najevo, že obstrukční jednání tolerovat nehodlám.  

Samozřejmě situace může vygradovat až k příkazu k zatčení – a to například tehdy, když má obžalovaný datovou schránku, kterou nevybírá a jinak mu není možno doručovat. To se týká samozřejmě pouze obžalovaných. U svědků je obstrukční jednání problematičtější, i svědek kolikrát nechce k soudu přijít, a to zvláště v drogových kauzách. Soudce může využít institut pořádkové pokuty, což ale u drogových kauz nemá vůbec význam, protože tomu člověku je to naprosto jedno. Pak se snažíme, aby svědka předvedla policie, ale státní policie nám ho téměř nikdy nedokáže předvést. V podstatě, pokud to nedokážou ti policisté, kteří konkrétní drogovou kauzu vyšetřovali a kteří alespoň tuší, kde svědka hledat, tak nemáme šanci svědka dostat do jednací síně. Takže obstrukční jednání není jenom doménou obžalovaných, i svědci nám mohou opakovaně hatit jednání. 

Působíte u Obvodního soudu pro Prahu 5 na trestním úseku, kde se jistě často setkáváte s případy, kdy jsou obvinění zastoupeni ex offo advokáty. Setkala jste se někdy v takových případech s menší snahou či „zápalem“ právních zástupců? 

Já bych to takhle neviděla. Hrozně záleží na lidském rozměru obhájce. Protože na obhájci je, aby vycítil situaci v jednací síni a zareagoval ve prospěch svého klienta. Někteří obhájci tohle umí, mají vysokou emocionální inteligenci, umí skvěle zareagovat, byť třeba profesně neznají nějaké judikáty a podobně, ale jsou schopni skvěle klientovi poradit, kdy je vhodnější, aby se doznal, kdy zapíral nebo aby třeba vůbec nevypovídal. Řekla bych že tam nehraje roli, zda si obhájce obžalovaný sám vyhledal nebo je advokátem ex offo, kolikrát i ten „placený“ advokát může být „přitěžující okolností“. Na obvodním nebo okresním soudě kauzy málokdy bývají výrazně právně složité, naopak většinou opravdu hraje velkou roli lidský rozměr obhájce, aby odhadl, co je pro klienta nejpřínosnější.  

Jste i po letech spokojená se svým zaměstnáním? Jaké vidíte ve své práci největší poslání? A je naopak něco, co Vás na Vašem zaměstnání během Vaší soudcovské praxe zklamalo? 

Já nesoudím tak dlouho, soudím od začátku roku 2012. Musím říci, že právě ta zvědavost a zvídavost mi pomáhá, abych neskončila nějakým vyhořením a „nesekala to jak Baťa cvičky“. Nejvíc mi na mé práci vadí to, že soudy nejsou dostatečně vybavené, což je dáno finanční situací. Výpočetní technika v jednacích síních i v kancelářích je nedostačující, což vede k tomu, že bohužel policie a znalec jsou schopni rozklíčovat z kamerových záznamů více než já na výpočetní technice v jednací síni. Pokud byl přibrán ve věci znalec, tak máme k dispozici jeho zjištění, která učinil na své výpočetní technice. Ale například u běžných krádeží, kdy jsou kamery instalovány například u bankomatů, tam je situace velmi obtížná. Rozlišení počítačů v jednací síni je natolik nízké, že my nejsme schopni jednoznačně říci, zda člověk ze záběrů je obžalovaný nebo nikoliv. Takovýchto technických problémů je bohužel více.  

Poslání své práce vidím v tom, že byť ve velmi malé míře, ale někdy se podaří ovlivnit další životní dráhu obžalovaného. Právě proto by se dle mého názoru soudce měl snažit o individuální přístup s ohledem na konkrétní trestnou činnost a osobnost obžalovaného. V maximální možné míře by pak měla být zohledněna práva a oprávněné zájmy poškozených. 

V soudním řízení hrají významnou roli znalecké posudky, které mají klíčový dopad na konečný výsledek řízení. Jaké jsou Vaše profesní zkušenosti s tímto institutem a s komunikací se znalci z příslušného oboru? Pociťujete například při komunikaci se znalci z oboru stavebnictví nějaké výhody nabyté za dob působení ve Vašem předchozím zaměstnání?  

Pokud je v konkrétním případě nutno přibírat znalce k posouzení odborných otázek, setkává se soudce často s tím, že znalec má odbornost natolik specifickou, že je problém bez bližších odborných znalostí zformulovat otázky k posouzení. Není-li znalci položena vhodně zformulovaná otázka, pak soudce nemůže očekávat odpověď, která by mu pomohla při právním posouzení věci a rozhodování. Zde by bylo možná i na odbornou diskusi, zda je profesně eticky i procesně v pořádku postup, kdy soudce kontaktuje znalce a předem s ním diskutuje, jak by měly otázky znít s ohledem na to, co se vlastně „potřebuje dozvědět“. Můj osobní názor je ten, že by soudce mimo jednací síň (kde jsou přítomny strany sporu, obhájce, obžalovaný, poškozený, státní zástupce a senát) neměl se znalcem kauzu vůbec probírat. Maximálně může znalce oslovit v tom smyslu, zda je schopen z dostupných podkladů vypracovat posudek a odpovědět na soudcem zformulované otázky. Na formulaci otázek položených znalci by si měl (dle mého názoru) v takovémto případě soudce přizvat konzultanta, který však není znalcem činným v konkrétní kauze. Bohužel procesní předpisy takovéto otázky neřeší. 

Slyšela jsem od několika kolegů, že když problematice znaleckého posudku příliš nerozumí, pak se se znalcem sejdou mimo jednací síň a nechají si vše vysvětlit, aby při jednání nekladli „hloupé“ otázky. Přiznám se, že pro mne je takovýto přístup již za hranou a považuji za procesně i eticky přijatelnější, nechat si vše vysvětlit až v jednací síni, byť se mi může stát, že se nezeptám znalce právě nejchytřeji. Pro mne je přijatelnější znalci položit „hloupou“ otázku v jednací síni, než vnést pochybnosti o své nestrannosti tím, že bych věc se znalcem řešila bez ostatních účastníků řízení.  

S ohledem na neustálý vývoj technologií by možná bylo vhodné do procesních předpisů zakomponovat postup pro přibrání odborného konzultanta, který by soudci pomohl odstranit výše uvedené (a dle mého názoru nejen etické) dilema. 

Rozhovor vznikl v rámci předmětu Profesní etika v právní teorii a praxi vyučovaného na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.  

soudci rozhovor právní profese etika Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze