Rozhovor: Petr Leyer - Svět bez korupce je ideál, kterému se můžeme jen přiblížit Zdroj: Petr Leyer

Rozhovor: Petr Leyer - Svět bez korupce je ideál, kterému se můžeme jen přiblížit

Vláda se v programovém prohlášení zavázala k přijetí legislativního řešení oznamování korupce a ochrany jejich oznamovatelů. Při Radě vlády pro koordinaci boje s korupcí vznikla pracovní komise, která se legislativním řešením v rámci expertní skupiny od začátku letošního roku zabývá.

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

spolupracující redaktorka

Mgr. Bc. Klára Švandelíková

spolupracující redaktorka

Jejím členem je i Petr Leyer, vedoucí právní poradny Transparency International, organizace, která se boji s korupcí věnuje již několik let. Jak se k problematice whistleblowingu staví, proč jej nerad spojuje s pojmem práskačství a co můžeme od připravované legislativy očekávat, se dočtete na následujících řádcích.

Jste členem Pracovní komise předsedy Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí k whistleblowingu (k ochraně oznamovatelů korupce). Nejde ze strany vlády trochu o populismus, když whistleblowing spojuje pouze s korupcí? Jde přeci o problematiku s daleko širším dosahem.

Máte pravdu. U nás se o whistleblowingu stále uvažuje jako o mechanismu, který má cílit k odbourání korupce, ale jak ukazují i zkušenosti ze zahraničí, záběr této problematiky je daleko širší. Ve Spojených státech amerických se whistlebloweři historicky zapojovali do odhalování škodlivého jednání ve všech oblastech lidské společnosti, například včetně potravinářského průmyslu či farmacie. V posledních letech lze zaznamenat trend oznamování sexuálního harašení, bossingu či mobbingu.

Nejsem si jist, zda má spojování whistleblowingu a korupce primárně populistické důvody. Mám pocit, že se tyto dvě věci dávají do souvislosti spíše automaticky. To podle mého názoru whistleblowingu spíše škodí. Lidé si představují oznamovatele jako osobu, která ostatní záměrně sleduje a pak je udává, což je vnímání značně negativistické. Whistleblowing však může prospívat a odhalovat nekalá jednání, která mohou škodit široké veřejnosti. Nejde tedy jen o úplatkářství, a to veřejnosti, ani té odborné, zatím moc nedochází.

Stejně tak ale spojuje s whistleblowingem korupci Transparency International. Proč?

To je dáno tím, že jsme se whistleblowingem začali zabývat právě na základě boje s korupcí. Sami si však uvědomujeme, že nejde o výsostné téma protikorupční politiky. Zatím jsme směrem k veřejnosti v tomto ohledu nepodnikli žádné kroky, ale do budoucna se na to chystáme. V této chvíli ale funguje např. speciální internetová stránka www.whistleblower.cz.

Je vůbec možné s korupcí účinně bojovat?

Zřejmě si nelze stanovit cíl úplného vymizení korupce, věřím ale, že soustavnými kroky a opatřeními se dá přispívat k tomu, že bude pro většinu společnosti neakceptovatelná, a že nebude jednoho dne v mnoha oblastech běžná. Svět bez korupce je ideál, kterému se můžeme v dlouhodobém horizontu jen blížit.

Snažíte se v oblasti boje proti korupci působit kromě prosazování whistleblowerské legislativy i na související právní předpisy?

Snažíme, a jsou oblasti, kterým se intenzivněji věnujeme. Jde zejména o veřejné zakázky, střet zájmů, nastavování dotačních pravidel, přístup k informacím, financování politických stran, lobbing, problematiku samosprávy či otevřené veřejné správy (otevřená data). To vše může napomoci k prosazování antikorupční politiky v širším smyslu, nejen v boji proti samotnému úplatkářství.

Jak to v současné době vypadá s legislativním řešením whistleblowingu, ke kterému se vláda zavázala ve svém programovém prohlášení? Bude se tedy skutečně týkat jen korupce?

Zatím jsme se s kolegy z pracovní komise shodli, že pokud by měl být přijat nějaký zákon, měl by být obecný. I po legislativní stránce by bylo složité vymezit právní úpravu jen na korupční jednání.

V první polovině roku jsme se věnovali dotazníkovému průzkumu, který má směřovat do státní správy a má zachytit vnímání whistleblowingu mezi jejími pracovníky. Dotazníkové šetření by mělo dle závěrů z posledního zasedání pracovní komise proběhnout v září.

V posledních dvou měsících jsme se primárně věnovali nařízení vlády, které má provést ustanovení služebního zákona a nastavit mechanismy oznamování ve státní správě.

Co se týká zákona, jde zatím o téma, na které se vedla koncepční diskuze, tedy zejména kudy by se měl případný nový zákon ubírat. V komisi byla shoda na tom, že by mělo jít o komplexní úpravu, která by se měla týkat všech oblastí veřejného i soukromého sektoru. Různé představy panují o tom, co všechno by měl zákon obsahovat – jak by měla být nastavena ochrana whistleblowerů, zdali by se měly kompenzovat vynaložené prostředky či dokonce oznamování odměňovat.

V rámci projektu, který zaštiťuje Finančně analytický útvar spolu s Úřadem vlády, jsem se vedle expertky Rady Evropy Anny Myers podílel na vypracování analýzy. Ta měla být hotová na konci června a bude obsahovat i některá doporučení, co by měla Česká republika udělat v rámci nastavování whistleblowerské legislativy. Během prázdnin by měla být analýza přeložena do češtiny, a poté snad i zveřejněna.

Zmínil jste odměňování oznamovatelů, které je teoreticky ve hře. Odměny by se měly týkat pravdivých a prokázaných tvrzení. V USA je tato praxe běžná, od ledna se oznamovatelům poskytuje odměna až do padesátinásobku minimální mzdy i na Slovensku. Jaký je na to pohled Transparency International?

Občas se objevuje spojování whistleblowingu s práskačstvím, ať již za peníze či nikoli. To se mi příliš nelíbí, podle mého názoru jde o lehce populistická prohlášení, a problematika odměňování je z našeho pohledu spíše podružná. Zákon by měl pamatovat na kompenzaci nákladů vynaložených prostředků, např. na právní zastoupení, ušlou mzdu a podobně. Právní úprava by měla reagovat na to, že oznamovatel vynaložil zvýšené úsilí, vznikly mu s oznámením nějaké problémy. Nenazýval bych to odměnou, spíše náhradou.

Co se týká odměn v pravém slova smyslu, tak, jak to např. funguje v USA, kde má oznamovatel nárok na určité procento ze zachráněných finančních prostředků, nemáme k tomu jako organizace jasné stanovisko. Chápu však oprávněné obavy, aby se mechanismy oznamování nezneužívaly. Na druhou stranu oznámení s sebou nese tolik rizik a potíží, a odměna by musela být nutně vázána na poctivé a v dobré víře učiněné oznámení, že si nelze dost dobře představit, zda by měl někdo chuť tato rizika podstupovat s pouhým cílem dosáhnout na odměnu. I kdyby bylo oznámení učiněno ze zištných důvodů, ale bylo pravdivé a přineslo veřejně prospěšné výsledky, neměl bych s odměněním whistleblowera problém. Je to způsob jeho motivace, byť to může vyvolávat negativní reakce. Myslím si však, že jde o jednu z posledních záležitostí, kterou bychom dnes měli řešit.

Předpokládám, že za důležitější část právní úpravy považujete ochranná opatření, která by měla whistleblowerovi poskytnout jistotu, že nebude za své oznámení pykat. Jaká opatření by to podle Vás mohla být?

Ani ochranná opatření z našeho pohledu nejsou primární. Je to jistě velice důležitá oblast, která může být whistlewblowerovi nápomocna v rozhodování, zda oznámení učiní. Ve chvíli, kdy začínáme takřka od nuly, bychom se měli zaměřit zejména na poradenství a podporu potenciálního oznamovatele, což může být součástí připravované legislativy, například v podobě zřízení specializovaného centra.  

Co se týká ochranných opatření, nemyslím si, že by bylo nutné zavádět něco jako statut whistleblowera. Oznamovatel by mohl být chráněn dílčími opatřeními, která by se v budoucnu mohla stát běžnou součástí našeho právního řádu. Nelze asi požadovat, aby úroveň a množství těchto ochranných opatření byla srovnatelná se zeměmi, kde whistleblowing funguje již několik desetiletí.

Mezi diskutovanými opatřeními je obrácené důkazní břemeno či právo na důstojné opuštění pracoviště s odstupným.

Zmínil jste právní pomoc a poradenství, které již v současné době Transparency International nabízí. Jaký je o tuto službu zájem?

Zaznamenáváme několik jednotek až desítek whistleblowerských případů ročně. Větších kauz je samozřejmě méně, mediálně známé kauzy se dají skutečně počítat na jednotky. Menší, regionální a nemedializované případy, kdy whistleblower zvažuje, zda má nějaké oznámení učinit a co to pro něj bude znamenat, co mu hrozí či zda má dostatek důkazů, jsou častější a s lidmi, kteří řeší podobná dilemata, se setkáváme. O tuto službu tedy obecně zájem je, asi 15 % z našich případů a kontaktů týkajících se veřejných záležitostí představuje ryzí whistleblowery, tzv. insidery s exkluzivními informacemi.

Když jsme u čísel, na webových stránkách Trasparency International mne zaujala informace, že celosvětově je jedna třetina všech případů podvodného jednání odhalena právě díky whistleblowerům. To je dle vás více, než odhalí auditoři, policie nebo odbory interní kontroly dohromady. Zdá se tedy, že ve světě je tato problematika daleko tradičnější.

Obecně má whistleblowing silné postavení v anglosaských zemích, tzn. v USA, Kanadě, Velká Británii či Austrálii. I celá západní Evropa, byť často bez legislativní úpravy, principy oznamování rozvíjí. Zejména soukromý sektor je zahrnuje do svých compliance programů. I dceřiné společnosti v tuzemsku jsou svými zahraničními matkami tlačeny do zavádění mechanismů oznamování. Zkušenost mám s českým T-Mobilem, který oznamování pod vlivem mateřské společnosti Deutsche Telekom zavedl již před lety. My se snažíme zkušenosti ze sféry byznysu poznat, zjistit, jak to v těchto společnostech funguje, a zohledňovat tyto poznatky následně v praxi a při tvorbě právních předpisů.

Na základě ustanovení § 205 písm. d) zákona o státní službě schválila vláda 15. června nařízení vlády o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu. Účinné je již od 1. července. Jak jste s tímto právním předpisem v Transparency International spokojeni?

Zmíněné nařízení má několik aspektů. Obsahuje jednak mechanismy oznamování, požadavek dodržování anonymity, lhůty, ve kterých má být oznámení prověřeno, a další organizačně-technické věci, a jednak poměrně strohé prohlášení, že oznamovatel nemá být v souvislosti s oznámením postižen, znevýhodněn nebo vystaven nátlaku.

Ustanovení služebního zákona, které toto nařízení provádí, se smrsklo na jedno písmeno, a objevuje se námitka, že nařízení vlastně provádí něco, co ve služebním zákoně vůbec uvedeno k provedení není. Z diskuzí s ministerstvem vnitra vyplynulo, že nemělo ambice jít nad rámec zákona a jeho představitelé jsou přesvědčeni, že nařízení zůstalo v mezích, které zákon nastavil.

Celkově vnímáme nařízení jako malý a nepříliš ambiciózní krok správným směrem, takže jisté pozitivní prvky obsahuje, např. zajištění anonymity, povinnost prošetřit oznámení a dát zpětnou vazbu whistleblowerovi. Na druhou stranu může poskytovat falešnou naději, že bude fungovat nějaká účinná ochrana whistleblowerů, což si myslím, že spíše nebude. Uvidíme, jak se nařízení osvědčí v praxi, ale vzhledem k minimálnímu zakotvení konkrétních ochranných opatření (kromě zajištění anonymity), může být situace v jednotlivých případech téměř totožná jako před účinností nařízení.

rozhovor whistleblowing Transparency International

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze