Na letošním ročníku kongresu Právní prostor se představíte s příspěvkem „Aktuální legislativní změny na úseku zájmových chovů psů“. Můžete na úvod stručně představit, na co se mohou účastníci těšit?
Ve svém vystoupení účastníkům nejprve vysvětlím, co jsou tzv. množírny psů a v čem tkví hlavní nedostatky platné právní úpravy na úseku zájmových chovů psů. Jelikož se již třetím rokem podílím na přípravě legislativy v této oblasti, zmíním pochopitelně také to, jakých úspěchů se již podařilo dosáhnout a v jakém stavu se odborné práce v současnosti nacházejí, resp. které normy a opatření se chystají. Například v těchto dnech čeká v Poslanecké sněmovně na první čtení novela veterinárního zákona, která představuje první vládní opatření namířené právě proti tzv. množírnám psů. V rámci svého příspěvku dále obecněji zmíním některé jiné aktuality, které se týkají neziskového sektoru, především návrh zákona o bezplatné právní pomoci a návrh zákona o statusu veřejné prospěšnosti – tedy normy, jež budí velké emoce. Vyjdu i z vlastních zkušeností – již třetím rokem vedu jako předsedkyně zapsaný spolek ANIMAL EYE, který má na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství statut připomínkového místa v legislativním procesu na úseku ochrany zvířat a jehož hlavním účelem je poskytování bezplatného právního poradenství za účelem ochrany zvířat.
Přestože téma působí v odborném programu kongresu poněkud „exoticky‟, je třeba jej vnímat v širších souvislostech. Podle statistik představuje ilegální obchod s domácími zvířaty třetí nejlukrativnější ilegální byznys v Evropě hned po obchodu se zbraněmi a drogami. Daná oblast tedy není tak marginální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Opak je pravdou. Jedná se i v celoevropském kontextu o mimořádně závažný problém.
Česko, Slovensko, Polsko a některé další středo a východoevropské země patří mezi hlavní evropské vývozce psů, tato zvířata často pocházejí právě ze zmiňovaných množíren. Čím je tato skutečnost podmíněna?
Tristní stav, o kterém hovoříte, je způsoben především nedostatečnou legislativou na úseku zájmových chovů zvířat. Mám-li označit její hlavní nedostatky, pak bych v obecné rovině konstatovala, že právo chovat psy (a kočky) má podle stávajícího zákonného znění každá fyzická osoba, a pokud jim poskytne elementární péči, může tak činit prakticky v jakémkoli množství. Chov zvířat a jejich výcvik patří mezi živnosti volné, pro které postačují všeobecné podmínky provozování živnosti. Nevyžaduje se tedy žádná kvalifikace. Dále podmínky pro zájmové chovy jsou zákonem stanoveny natolik vágně, že neposkytují kontrolním orgánům dostatečnou oporu pro jejich činnost. Zákon na ochranu zvířat proti týrání (zák. č. 246/1992 Sb.) ukládá povinnost zabezpečit zvířeti v zájmovém chovu přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti či poškození zdraví, a dále povinnost učinit opatření proti úniku zvířat. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, je chov zvířete v zájmovém chovu nepřípustný. Parametry chovu psů a koček včetně pravidel pro reprodukci chovných zvířat stanoví dosti strohá vyhláška Ministerstva zemědělství č. 21/2013 Sb., která obsahuje jediný paragraf a která se vztahuje pouze na podnikatele a sdružení fyzických a právnických osob, jež se zabývají chovem zvířat, resp. na chovatele v nich sdružené. Netřeba připomínat, že podstatná část tzv. množitelů provozuje svoje podnikání ilegálně.
Dalším problémem je nízká vymahatelnost práv v důsledku nemožnosti identifikace konkrétního psa a jeho majitele, resp. absence jednotné evidence psů. Velká část případů (ať již v rovině správního trestání anebo trestního soudnictví) končívá neúspěchem v důsledku důkazní nouze. Pokud není možné hodnověrně identifikovat psa a jeho majitele, nelze ani sankcionovat porušení konkrétní povinnosti. V této souvislosti je vhodné připomenout, že Česko patří spolu se Slovenskem, Polskem a Finskem mezi poslední evropské země, které nemají jednotný systém evidence a označování psů. Konečně kontrolní pravomoci veterinární správy v rámci pravidelných kontrol chovů se vztahují pouze na chovatele s živností, to vše za situace, kdy sankce na úseku ochrany zvířat ukládají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, nikoliv veterinární správa, která pouze posuzuje zdravotní a výživový stav zvířat.
Pokud se vrátím ke Slovensku – naši východní sousedé jsou bohužel zdárným příkladem toho, jak se v našich podmínkách uvedený problém obtížně řeší. Nejprve bylo na Slovensku povinné čipování psů v r. 2013 po měsíci zrušeno, neboť systém způsobil v praxi chaos. Obdobný průběh sledujeme v těchto dnech, kdy prezident Kiska vetoval kvůli věcným nedostatkům „protimnožírenskou“ legislativu, jež prosadila na mimořádné schůzi Národní rady SR před několika týdny opozice. Slovenské ministerstvo zemědělství ovšem vzápětí přislíbilo připravit nový zákon o veterinární péči, který by měl zahrnout i opatření proti tzv. množírnám psů.
Opakovaně byly zmíněny množírny psů, které byly i před dvěma a půl lety impulsem pro vznik Vaší organizace. Došlo za tuto krátkou dobu v této oblasti k nějakému vývoji?
Určitě ano. Vezmu-li to ryze prakticky, pak za jednoznačně pozitivní lze považovat to, že se o problematice v médiích i na veřejnosti běžně hovoří. Slovo „množírna“ se dokonce často používá v přeneseném významu i v jiných oborech. Pokud jde o legislativní změny…
V prvé řadě je třeba zmínit novelu veterinárního zákona, kterou připravilo Ministerstvo zemědělství a která představuje první vládní opatření namířené proti tzv. množírnám psů. Předloha počítá s povinnou registrací útulků pro toulavá zvířata, evidencí chovatelů pěti a více fen starších jednoho roku a povinností soukromých veterinárních lékařů nahlašovat podezření z týrání zvířat. K 1. 4. 2016 došlo dále k uzavření dohody o spolupráci mezi Policejním prezidiem ČR a Státní veterinární správou ČR, která si dala za cíl zlepšit objasňování případů týrání zvířat a která zavedla společné kontrolní akce policistů a úředních veterinárních lékařů.
Relevanci má dále novela zákona o ochraně spotřebitele č. 378/2015 Sb., která zpřesnila rozdělení pravomocí mezi Českou obchodní inspekcí (ČOI) a Státní veterinární správou ČR při potírání nekalých obchodních praktik, a to i na inzertních portálech, resp. přiznala inspektorům ČOI právo pořizovat při provádění kontrol neautorizované audiovizuální záběry a která dále zavedla bezplatné mimosoudní řešení spotřebitelských sporů, jež dává lidem podvedeným množiteli jednodušší a realističtější možnost, jak se nekalým praktikám bránit.
Na jaře 2016 jsme uzavřeli partnerství s inzertní společností ANNONCE, která začala jako první provozovatel inzertního serveru v Česku systematicky blokovat závadnou inzerci množitelů a překupníků psů. Společně jsme pak spustili velkou osvětovou kampaň. Zásadní milník v pomyslném boji se zoomafií nastal dne 1. 12. 2016, kdy se Ústřední komise pro ochranu zvířat – poradní orgán ministra zemědělství na úseku zvířat, vyslovila pro zavedení jednotné evidence a označování psů na území ČR elektronickými čipy.
Jaký je „profil“ běžného majitele množírny?
Předně je třeba říci, že termín „množírna“ je pouhým mediálním pojmem, který český právní řád nezná. Jedná se o blíže nedefinovaný způsob chovu, resp. držení zvířat, realizovaný především pro komerční účely, který provázejí některé závadné jevy.
Nejvýraznější z nich je nedostatečná péče o zvířata a často i daňové úniky při prodeji. „Množením“ se však zásadně rozumí jakékoliv množení zvířat bez průkazu původu, ať již komerční nebo nekomerční povahy. Nerozlišuje se tedy, zdali k této činnosti dochází za účelem zisku anebo z pouhé nedbalosti, resp. nezodpovědnosti. Uvedenému definičnímu vymezení pak odpovídá i profil tzv. množitele. Jedná se o různorodou skupinu lidí reprezentovanou nikoliv výlučně intelektuálně a sociálně slabými jedinci, ale mnohdy i vysoce postavenými osobami, u nichž tento způsob „přivýdělku“ přímo koliduje s jejich profesními závazky.
Jakým způsobem tito množitelé provozují svůj byznys?
Činnost množitelů je bezprostředně podmíněna poptávkou veřejnosti, nejvíce pak po módních plemenech, jejichž cena rozhodně nepatří k nízkým. Cílem je dosáhnout co nejvyššího výdělku při co nejnižších nákladech. Zvířata jsou držena v klecích v různých halách a sklepích. Nemají dostatečný přísun vody ani krmiva, žijí ve vlastních výkalech, nedostává se jim základní veterinární péče. Časté jsou případy prošlých vakcín, falšování očkovacích průkazů a předčasného odebírání mláďat od matky. Feny představují pouhý zdroj příjmu; množitelé je připouští při každém hárání a ty rodí, dokud jim to jejich fyzický stav umožní. Množitelé přitom sami rozhodují o tom, kterým psem nakryjí fenu, bez ohledu na jejich zdraví, původ a povahové či exteriérové vlastnosti.
Kvůli absenci kontroly dochází často ke křížení jedinců úzce příbuzných či nemocných, v důsledku čehož bývají i štěňata nemocná nebo s vrozenými vadami. Množitelé tuto okolnost zastírají falešnými výmluvami a neduhy kompenzují nízkou cenou. Tu však následně mnohonásobně překročí náklady na veterinární péči. Každá množírna má vlastní síť překupníků, kteří prodávají zvířata koncovým zákazníkům. Tyto osoby umísťují na různé internetové portály a sociální sítě texty inzerující prodej. V řadě případů jsou inzeráty koncipovány tak, že vzbuzují již na první pohled závažné pochybnosti o serióznosti prodávajícího, mnohdy se však ze strany překupníků jedná o sofistikovanou podvodnou činnost, kdy kupující nemůže ani při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že je prodávajícím klamán.
V praxi to vypadá tak, že kupující zareaguje na inzerát, který obsahuje hodnověrné údaje o prodávajícím včetně jména, adresy, podnikatelského oprávnění a kontaktního spojení, a vyžádá si současně všechny potřebné dokumenty ke zvířeti včetně písemné kupní smlouvy. Jakmile se vydá štěně vyzvednout, obdrží zpravidla pár minut před plánovanou schůzkou textovou zprávu s omluvou a určením náhradního místa setkání. Důvody bývají různé (typicky synovi se prodloužil fotbalový trénink apod.), avšak vždy se jedná pouze o zastírací manévr. Prodávající povětšinou také „zapomene“ dokumenty ke štěněti a slíbí je kupujícímu zaslat dodatečně. Druhý den je již telefon nedostupný a emailová adresa zrušena.
Jedná se skutečně o sofistikovanou kriminální činnost, kdy s kolegy již podle typu výmluvy prodávajícího poznáme, o jakého pachatele se jedná. Výjimkou bohužel nejsou ani kupní smlouvy s právně nepřípustnými klauzulemi, které zkracují kupující na jejich právech.
Poměrně velký ohlas, přinejmenším mediální, měl § 494 nového občanského zákoníku, který říká, že „zvíře není věcí“. Toto ustanovení je už tři roky v účinnosti. Pomohlo něčemu v praxi?
V naší záležitosti jednoznačně ano. Na počátku roku 2016 jsme iniciovali přijetí společného výkladového stanoviska předsedy Ústřední komise pro ochranu zvířat (ÚKOZ) při Ministerstvu zemědělství a předsedy Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti k uplatňování práva na navrácení psa z titulu vadného plnění, které zahájilo veřejnou debatu o legitimitě zákonných nároků v případném reklamačním řízení právě v kontextu § 494 NOZ.
Jednou z nejčastějších kliček, které množitelé a překupníci psů v praxi používají, je totiž ta, že si v kupní smlouvě vyhradí právo požadovat navrácení zvířete namísto slevy z kupní ceny, vyskytne-li se u zvířete nemoc či jiná vada. Původní „vadné“ zvířete je pak prodáno jinému zájemci. Zmíněné výkladové stanovisko by mělo těmto situacím zabránit. Při podstatném porušení kupní smlouvy o prodeji psa v důsledku vadného plnění tedy nelze požadovat navrácení zvířete a odstranění vady dodáním nového bezvadného jedince, resp. navrácení zvířete při odstoupení od kupní smlouvy, pokud mezi psem a novým majitelem již došlo k vytvoření emoční vazby, jejímž přetržením by zvíře strádalo. Každý případ je třeba posuzovat podle konkrétních okolností.
O zavedení centrálního rejstříku psů nebo o povinném čipování se hovoří už delší dobu, v minulosti byl i vypracován legislativní návrh. Dosud ale tento zákon ani žádná další právní úprava nebyly přijaty. Jaké jsou hlavní důvody?
Pokusů o zřízení jednotné evidence psů, potažmo domácích zvířat bylo v minulosti již několik a ve většina případů byl nezdar způsoben finanční náročností navrhovaného řešení. Právě proto jsme s kolegy zvolili jinou cestu.
Pokud vezmeme stávající situaci, pak je možné konstatovat, že současná legislativa žádným komplexním způsobem neupravuje základní podmínky pro vymahatelnost platných předpisů, a to úplnou a přesnou evidenci všech psů a jejich vlastníků a povinné trvalé označení všech chovaných psů. V Česku existuje pouze úprava na úrovni místních samospráv, nařizující v rámci obecně závazné vyhlášky povinné opatření psa identifikačním čipem nebo tetováním, resp. dílčí evidence obcí, které administrují výběr místního poplatku ze psa, a dále soukromé databáze, vybudované v rámci soukromé potřeby a fungující na bázi dobrovolnosti a na celostátní úrovni rovněž evidence psů s průkazem původu v rámci Plemenných knih Českomoravské kynologické unie (ČMKU). Vzhledem k tomu, že zmíněné dílčí registry nejsou vzájemně propojeny, jejich účinnost a efektivita je relativně nízká.
Z výše uvedených skutečností vyplývá potřeba zavést jasná pravidla pro označování psů chovaných na území ČR a jejich následnou evidenci a ideálně sjednotit dosavadní roztříštěnou praxi. Návrh zákona o zavedení identifikace psů, centrální evidence a o změně některých zákonů, který jsme pro tyto účely vypracovali ve spolupráci s předsedou ÚKOZ a partnery z ČMKU, počítá s propojením stávajících databází psů a chovatelů psů v jednotlivých obcích a vytvořením „databáze databází“, jakési nadstavby nad těmito obecními evidencemi, kterou by ideálně spravoval ústřední orgán státní správy – Ministerstvo zemědělství nebo Ministerstvo vnitra.
Řešení je relativně jednoduché a levné; nejedná se o robustní centralizovanou databázi, o které se často hovoří v médiích a jejíž zřízení vyžaduje stovky milionů korun. Následně jsme zahájili komunikaci s příslušnými politickými subjekty a rezorty a velmi rychle dosáhli shody. Jak zástupci Ministerstva zemědělství, tak představitelé Ministerstva vnitra potvrdili připravenost spolupracovat na dopracování našeho návrhu zákona, avšak vedle analýzy dopadu na státní rozpočet si vyžádali i debatu o co nejefektivnějším nastavení zvažované databáze a funkčním vztahu k dalším příslušným zákonům, zejména zákonu veterinárnímu a zákonu na ochranu zvířat proti týrání. Od počátku roku 2016 tak probíhají intenzivní odborné práce a jednání na úrovni místních samospráv. Naše snahy tedy pokračují dál.
Mám-li to shrnout, v celé věci je naprosto klíčové, aby se vyjasnilo, zdali se tato agenda nadále ponechá obcím anebo se k ní nějakým způsobem postaví stát. Nechme se překvapit, třeba budeme moci již v horizontu několika týdnů oznámit zásadní novinky!
Jak by měl postupovat někdo, kdo zjistí, že zakoupil zvíře, které pochází z množírny? Jaké kroky by měl podniknout?
V prvé řadě doporučuji pečlivě zvážit postup, event. se poradit s odborníkem. Nízké procento úspěšnosti postihu tzv. množitelů a překupníků psů je totiž i důsledkem nesprávného postupu kupujících při uplatňování jejich spotřebitelských práv.
Je-li zvíře nemocné anebo se u zvířete vyskytne jiná vada, je třeba primárně postupovat v rovině občanského práva. Jelikož finanční hodnota nároků v rámci reklamace bývá ve srovnání s náklady na jejich úspěšné prosazení nízká, mívá bohužel většina kupujících tendenci od dalšího postupu vůči prodávajícím upustit a namísto sporného řízení u obecného soudu volí cestu trestního oznámení, navíc často v situacích, kdy absentují pojmové znaky trestné činnosti a v důsledku tak dochází toliko k přetěžování orgánů činných v trestním řízení. Obdobné zkušenosti má Státní veterinární správa, které platná legislativa nepřiznává prakticky žádné relevantní pravomoci. Výrazné zlepšení v této věci by měla přinést již zmíněná novela o ochraně spotřebitele, publikovaná pod č. 378/2015 Sb., která do předmětného předpisu zapracovala pravidla o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů.
Jsou-li k dispozici hodnověrné důkazy nasvědčující spáchání správně deliktní či trestné činnosti (týrání zvířat, poškozování spotřebitele, neoprávněné podnikání, zkrácení daně apod.), je vhodné obrátit se na obecní úřady obcí s rozšířenou působností, resp. orgány činné v trestním řízení.
Závěrem bych možná ještě zmínila kontrolní pravomoci ČOI, na které se v praxi často zapomíná. Uvedený postup připadá do úvahy zejména tehdy, pokud prodávající vědomě nabízí nemocná štěňata, používá v inzerátech fiktivní fotografie, klame ohledně skutečného původu či stáří štěňat anebo účtuje chovatelský servis, který nehodlá poskytovat.
Diskuze k článku ()