Ostatní | Mgr. Radek Lopata & al | 03.11.2016

Souběh funkcí v novém hávu Zdroj: Fotolia

Souběh funkcí v novém hávu

Ústavní soud vydal dne 22.09.2016 nález sp. zn. I. ÚS 190/15, kterým znovu rozvířil problematiku tzv. souběhu funkcí, tedy otázky, zda člen statutárního orgánu může zároveň pro korporaci vykonávat činnost v rámci pracovněprávního vztahu.

Mgr. Radek Lopata

Mgr. Radek Lopata

spolupracující advokát, Giese & Partner, s.r.o.

Mgr. Radek Lopata

spolupracující advokát, Giese & Partner, s.r.o.

Mgr. Tamara Skorkovská

Mgr. Tamara Skorkovská

advokátní koncipient, Giese & Partner, s.r.o.

Mgr. Tamara Skorkovská

advokátní koncipient, Giese & Partner, s.r.o.

Dosavadní pojetí souběhu funkcí

Nejprve krátce připomeňme vývoj nazírání na otázku souběhu funkcí. Je třeba upozornit, že české právní předpisy ani judikatura zpočátku toto téma nijak nereflektovaly. Až v roce 1993 zaujal Vrchní soud v Praze stanovisko, že činnost statutárního orgánu nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce. Dále Vrchní soud v Praze uzavřel, že pracovněprávní vztah může být se společností navázán, jen pokud jeho náplní není činnost statutárního orgánu (zejména činnost spadající do obchodního vedení společnosti).[1]

Nejvyšší soud na tomto rozhodnutí založil svou navazující judikaturu[2], přičemž dovozoval, že pracovní smlouvy, které byly s členem statutárního orgánu uzavřeny až po započetí výkonu jeho funkce statutárního orgánu, jsou neplatné. Tato judikatura začala záhy být považována za ustálenou a souběh funkcí byl soudy u takových pracovních pozic, jako je ředitel společnosti, v zásadě odmítán.[3]

Zlom nastal, když se v obchodním zákoníku s účinností ke dni 1. 1. 2012 objevilo ustanovení § 66d, které souběh funkcí výslovně umožňovalo. Zdálo se proto, že otázka přípustnosti souběhů je jednou pro vždy vyřešena.

Nicméně současný občanský zákoník podobné ustanovení nepřejal (ač v původním vládním návrhu zákona o obchodních korporacích jeho obdoba obsažena byla)[4] a v otázce souběhů se situace opět dostala do starých, a tedy nejasných, kolejí. Část odborné veřejnosti dovozovala nutnost návratu k původní judikatuře k právnímu stavu před rokem 2012.[5] Oponenti toho názoru měli za to, že souběh bude nadále přípustný, a to vzhledem k  zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“, která je zdůrazňována v souvislosti s rekodifikací civilního práva.[6]

Nejvyšší soud pak navázal na svá předcházející rozhodnutí (při aplikaci právní úpravy účinné před rokem 2012) a k souběhu funkcí se u druhu práce spadajícího do výkonu funkce člena statutárního orgánu stavěl negativně.[7] Postupně však bylo možno spatřovat v rozhodovací praxi drobný posun, neboť Nejvyšší soud v některých aktuálních rozhodnutích připustil souběh u zaměstnanců působících na takové pozici, jako je výrobně-technický náměstek generálního ředitele či obchodní ředitel.[8] Tato rozhodnutí jsou ovšem předmětem kritiky části odborné veřejnosti pro svou nekonzistentnost s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Argumentace předložená Ústavním soudem

V této značně nejasné situaci přispěl do diskuse Ústavní soud výše uvedeným nálezem, v němž se zmíněnou judikaturou polemizuje a místy jí i zpochybňuje. Není zatím zcela jasné, jaký bude finální dopad nálezu na rozhodovací praxi obecných soudů, nicméně je zřejmé, že Nejvyšší soud se vůči němu bude minimálně muset vymezit. Bude-li přitom chtít setrvat na výkladu, podle nějž je souběh vyloučen u činností spadajících do okruhu činnosti statutárního orgánu, bude dle Ústavního soudu muset „předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob“, a to zejména ve světle subjektivního práva jednotlivce na svobodné jednání.

Ústavní soud se v předmětném nálezu k otázce souběhu vyjádřil ve dvou rovinách. Nejprve se poměrně ostře vymezil proti Nejvyšším soudem zastávanému názoru, že pracovněprávní úpravu nelze aplikovat na jiné vztahy než vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Ústavní soud dospěl k názoru, že účel právní úpravy takovémuto postupu nebrání a že je třeba režim smlouvy posuzovat především dle úmyslu stran. Není proto možné, aby Nejvyšší soud dovozoval neplatnost pracovní smlouvy, jejímž předmětem je činnost statutárního orgánu, ze zákoníku práce. Podle Ústavního soudu není z pracovněprávního pohledu důvod, proč by člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost nebo její část v režimu zákoníku práce. Při absenci výslovného zákazu musí pak převážit zásada pacta sunt servanda a zásada přednosti takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy.

V druhé argumentační linii se Ústavní soud zabýval obchodně-právními aspekty, a to zejména v tom smyslu, zda souběh funkcí může vylučovat pouhý odkaz na „povahu obchodních korporací“. Ústavní soud označil takovéto odůvodnění za zcela nedostačující a vyzval obecné soudy k jeho rozvedení. Jmenoval přitom následující konkrétní otázky, k nimž mají být obecnými soudy předloženy přesvědčivé argumenty: (i) proč smlouva o výkonu funkce člena statutárního orgánu nemůže být podřízena zákoníku práce, (ii) proč je souběh dle judikatury přípustný u obchodního ředitele a výrobně-technického náměstka a nikoliv u generálního ředitele, (iii) jaký význam má skutečnost, že zákaz podřídit se zákoníku práce odebírá členovi statutárního orgánu ochranu příslušející zaměstnancům a (iv) zda zákaz vykonávat funkci statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu nevede k nepřímé diskriminaci žen ve vrcholných manažerských funkcích. Svůj náhled na problematiku přitom Ústavní soud bohužel blíže nekonkretizoval.

Souběh funkcí po nálezu

Klíčovým úkolem obecných soudů v důsledku výše uvedeného nálezu bude především zřetelně a odůvodněně rozlišit, proč souběh u určitých pracovních pozic přípustný je a u určitých není, třebaže se v obou případech může jednat o takové pozice, kde činnost statutárního orgánu představuje alespoň část náplně činnosti vykonávané v pracovněprávním vztahu. Nelze vyloučit, že dosavadní judikatura v tomto ohledu může být přehodnocena. S tím souvisí i níže nastíněná nutnost nalézt odlišení mezi korporátní a pracovněprávní úpravou.

Rovněž lze očekávat, že by v budoucnu mohlo být možné podřídit smlouvu o výkonu funkce pracovněprávnímu režimu. Takovýto názor se v právní teorii objevoval již v předcházejících letech,[9] nicméně praxe si v zásadě netroufala se jím bez judikaturního posvěcení řídit. Pokud obecné soudy Ústavním soudem nastíněné pojetí převezmou, lze očekávat, že se takovéto smlouvy začnou objevovat častěji. Na čem se však Ústavní soud i právní teorie shodují, je skutečnost, že podřízení pracovněprávnímu režimu neznamená založení pracovněprávního vztahu, neboť výkon funkce statutárního orgánu není závislou prací.[10]

Co se týče případné nejistoty, zda takovéto uspořádání vztahu mezi korporací a členem statutárního orgánu nemůže mít dopad na jeho odpovědnost,[11] lze mít za to, že kogentní pravidla vztahující se na výkon funkce člena statutárního orgánu se prosadí v každém případě, tedy i v momentě, kdy by se ve zbývajícím rozsahu smlouva řídila zákoníkem práce.[12] Takovýto výklad byl ostatně dovozován i za účinnosti ustanovení § 66d obchodního zákoníku. Jistě tedy nebude možno volbou režimu zákoníku práce obejít úpravu ručení člena statutárního orgánu, povinnost péče řádného hospodáře, pravidla o střetu zájmů či vzniku a zániku funkce. V této souvislosti pak bude nutno odlišovat, kdy se jedná o výkon činnosti statutárního orgánu a kdy o výkon pracovní činnosti, neboť toto vymezení bude mít významný dopad právě na výše nastíněné otázky.[13]

Praktickým aspektem diskutovaným poměrně často v souvislosti s tématem souběhů je, zda by v případě závěru o přípustnosti souběhu měly vztahy mezi korporací a členem statutárního orgánu být upraveny smlouvu jedinou, či zda je možné uzavřít jak smlouvu o výkonu funkce, tak smlouvu pracovní. Zastánci první varianty jsou přesvědčeni, že není možné mít na tutéž činnost dvě smlouvy, neboť kauza (která je v daném případě jen jedna) je nutným předpokladem pro vznik závazku ze smlouvy.[14] Proti tomu stojí názor opírající se především o autonomii vůle stran, podle nějž pro vznik smlouvy kauza není potřeba a uzavření dvou smluv pro výkon stejné činnosti je proto přípustným řešením.[15] Jelikož se však Ústavní soud tímto tématem v nálezu nezabýval, nelze na tuto otázku poskytnout jednoznačnou odpověď.

Můžeme tedy uzavřít, že alespoň do té doby, než obecné soudy na výzvy předestřené Ústavním soudem náležitě zareagují, lze pro vyloučení případných rizik doporučit jedině obezřetný a konzervativní přístup. Tím je dle našeho názoru uzavření jediné smlouvy o výkonu funkce, a to v režimu zákona o obchodních korporacích. V rámci této smlouvy je samozřejmě možné upravit i aspekty pracovněprávního charakteru, jako je odstupné či výpovědní doba. Výslovné podřízení takovéto smlouvy zákoníku práce v současné době bez dalšího doporučit nelze.


[1] Srov. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92.

[2] Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004; ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004 či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010.

[3] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002.

[4] Ustanovení § 47 vládního návrhu zákona o obchodních korporacích. Dostupné on-line: http://www.duvodovazprava.cz/home.php/posts/1751.

[5] K tomu srov. Čech, P. Souběhy funkcí zpět do neznáma. Právní rádce, č. 10, 2013, s. 28-29, či Pihera, V. Glosa k problematice tzv. souběhů. Obchodněprávní revue, č. 6, 2014, s. 172-175.

[6] K tomu srov. Havel, B. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy? A jak s novými? Dostupné on-line: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html.

[7] Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2831/2015.

[8] Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 či ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014.

[9] K tomu srov. Čech, P., op. cit. sub 3.

[10] K tomu srov. Čech, P., op. cit. sub 3; Pihera, V., op. cit. sub 3; Šuk, P., op. cit. sub 7.

[11] Srov. např. Schneiderová, P. in Konečně rozumný pohled na souběh funkcí? Právní rádce, č. 10, 2016, s. 24-27.

[12] Čech, P., op. cit. sub 3; Pihera, V., op. cit. sub 3.

[13] K tomu srov. Šuk, P. Akciová společnost po rekodifikaci. (přednáška) Praha, Agentura Bova, 10.10.2016.

[14] K tomu srov. Čech, P., op. cit. sub 3.; Šuk, P., op. cit. sub 7.

[15] K tomu srov. Havel, B. Souběhy či smlouvy na doručitele. Zbláznil se stát? Právní rádce, č. 11, 2013, s. 38-39.

ústavní soud souběh funkcí

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články