Standardy zdravotních služeb a jejich vzájemný vztah

Úvod

O povinnosti lékařů a ostatně všech zdravotnických pracovníků poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni či v souladu s uznávanými odbornými – medicínskými – standardy, jinak řečeno lege artis, bylo již v minulosti napsáno mnoho a stejně tak bylo toto téma poměrně široce diskutováno. Takové tvrzení však nelze učinit ve vztahu k diferenciaci jednotlivých typů relevantních standardů při poskytování zdravotních služeb a k jejich vzájemnému vztahu, který ne vždy bude zcela bezkonfliktní.

Při poskytování zdravotních služeb můžeme a současně i musíme rozlišovat primárně tři typy standardů. Prvním z nich je bez jakýchkoliv pochybností standard zdravotně odborný, tedy medicínský. Druhým z nich je standard vytyčený pro účely civilního práva v soukromoprávním vztahu poskytovatele zdravotních služeb a pacienta projevující se ve smluvní či zákonné povinnosti poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni v souladu s medicínskými standardy, včetně případného porušení této povinnost mající za následek vznik povinnosti k náhradě tím způsobené újmy. A konečně je třeba také zmínit standard pro účely práva veřejného zdravotního pojištění, který určí, jaké zdravotní služby jsou z tohoto systému veřejného práva pacientům hrazeny.

Medicína, soukromé i veřejné právo se standardy poskytovaných zdravotních služeb pracují. Mají nicméně ve všech uvedených oblastech stejný obsah, jsou napříč těmito obory jednotné? Hned na tomto místě je třeba uvést, že nikoliv. Dominantní roli při vymezování obsahu standardů hraje účel, kterému standard v daném oboru slouží. Vezmeme-li například v potaz, že právo veřejného zdravotního pojištění je financováno z veřejných rozpočtů, což značí jistou omezenost nejen finančních zdrojů, a to za současného dynamického rozvoje medicíny, je zřejmé, že každému účastníku veřejného zdravotního pojištění nemůže být z tohoto systému hrazena zdravotní péče, která odpovídá vždy nejmodernějším postupům v lékařské vědě. Takovým množstvím finančních prostředků solidární systém veřejného zdravotního pojištění nedisponuje.

Nadto mezi tyto dva „světy“ vstupuje soukromé (civilní) právo,[1] které určuje, na jaké úrovni má lékař povinnost poskytovat zdravotní služby, přičemž je zřejmé, že její porušení dá vzniknout občanskoprávní odpovědnosti, jejíž jednou z funkcí je ochrana právních statků, zde zdraví a života člověka.

Nelehkým úkolem je naleznout vzájemnou rovnováhu všech těchto tří oblastí tak, aby pacientovi byla vždy poskytnuta zdravotní péče na odpovídající medicínské úrovni, tato byla uhrazena z veřejného zdravotního pojištění a současně korespondovala s náležitou úrovní zdravotní péče, kterou musí lékař pacientovi podle civilního práva poskytnout.

Zřejmá diskrepance nastane, pokud bude pro pacientův zdravotní stav vhodné, popřípadě nutné, poskytnout zdravotní péči, která ovšem nebude hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, což lékaři bez dalšího neumožní splnit povinnost poskytnout péči na takové úrovni, aby byla ohledem na funkci civilního deliktního práva zajištěna ochrana zdraví či života pacienta. Nežádoucí zatížení vztahu lékaře a pacienta tímto konfliktem je nasnadě, pacient bude s nastalou situací primárně konfrontován lékařem ve zdravotnickém zařízení, a nikoliv svojí zdravotní pojišťovnou.

p.p1 { margin: 0.0px 0.0px 0.0px 0.0px; font: 11.0px Helvetica } p.p2 { margin: 0.0px 0.0px 0.0px 0.0px; font: 11.0px Helvetica; min-height: 13.0px } p.p3 { margin: 0.0px 0.0px 3.4px 0.0px; font: 11.0px Helvetica } span.s1 { font: 7.0px Helvetica }