Stručné pojednání o korupci

Původní význam slova korupce přitom nebyl striktně omezen na oblast uplácení, tak jako jej vnímáme dnes, nýbrž byl o dost širší. Slovo korupce, podobně jako celá řada dalších výrazů v českém jazyce, se stalo předmětem významového posunu, směrem k jednoznačně negativnímu vnímaní tohoto pojmu.[1] Pokud tedy hovoříme o korupci, máme tím namysli takové negativní projevy korupčního jednání, které jsou v rozporu minimálně s dobrými mravy, nejsou-li přímo zákon porušující. Pojem korupce, pro účely tohoto článku, tedy používám jako terminologickou zkratku, označující celý soubor jednání či chování, jak podobněji uvádím dále v textu. Předesílám, že nalezení přesné definice korupce je v českém právním prostředí poněkud komplikované, tím spíše, že český trestní zákoník tento pojem nezná, na rozdíl od řady zahraničních právních úprav.[2] Co však český právní řád definuje zcela jednoznačně, je termín úplatek, kterým „… se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.“ [3] Jedná se tedy o legální definici tohoto pojmu což je významné především ve vztahu k právní jistotě. Rizman rovněž dodává, že definice odpovídá chápání tohoto pojmu, jak byl původně vymezen judikaturou.[4]

Korupce zřejmě provází naši lidskou civilizaci od nepaměti. Asi nikoho nepřekvapí, že zmínky o korupci nalezneme, dokonce asi jako jednu z těch starších dochovaných písemných zmínek o ní, také v „knize knih“, tedy v Bibli. A to hned na několika místech. Poprvé již v části zvané Starý zákon, kde se například praví: „Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitostí spravedlivých.“[5] O skutečnosti, že se nejedná o zmínku náhodnou či ojedinělou svědčí, že v Bibli celkem nalezneme dvacet dva veršů, které obsahují zmínku o úplatcích.[6] Podle Bible, když si Mojžíš vybíral správce, kteří měli současně soudit lid, byl jejich negativní vztah k úplatkům jedním z kritérií Mojžíšova výběru: „Vyhlédni si pak ze všeho lidu schopné může, kteří se bojí Boha, milují pravdu a nenávidí úplatek.“[7] 

Přiléhavě, zejména hodnotí korupci Chmelík, když o korupci hovoří jako o „nemoci společnosti se zhoubnými účinky“.[8] Korupce obecně je jevem ve společnosti poměrně hojně rozšířeným. Některou z forem korupčního jednání jistě najdeme prakticky v každé oblasti lidské činnosti. Existují studie či názory, které dávají míru korupce do souvislosti se stupněm vyspělosti té, které společnosti, či státu. Podle takové teorie míra korupce, případně její subjektivní vnímání, v rozvojových (nevyspělých) zemích často převyšuje míru korupce v zemích vyspělých.[9] Nakolik tato korelace souvisí i s lépe fungujícími ochrannými mechanismy, například trestněprávní povahy, je předmětem diskuse, podle mého osobního názoru však míra korupce se schopnostmi státu se s ní legálně vypořádat do značné míry souvisí. 

Korupce je když …

Přestože je pojem korupce často užíván, jediná univerzální „všeobjímající“ definice korupce neexistuje. A může to být vlastně i výhoda, neboť se tím vytváří prostor pro přesnější, přiléhavější vymezení tohoto pojmu v závislosti na dotčené oblasti, pro kterou potřebujeme takovou definici zavést. Jak ostatně uvádí Gřivna, „korupce je natolik dynamický a rozmanitý fenomén (obsah je podmíněn historicky i územně), že veškeré pokusy o její přesnou definici jsou předem odsouzeny k nezdaru“.[10] Je tedy zřejmé, že korupce bude různě definována právníkem, politologem, lékařem apod. Významný je taktéž posun definice v čase, respektive s přihlédnutím například k právní úpravě účinné v době formulace, byť základní myšlenka neoprávněného zvýhodnění za úplatu se definicemi prolíná, napříč časem i obory. Je tedy přirozené, že definice bývají poplatné době i tehdy používané terminologii, včetně terminologie právní úpravy. Například Právnický slovník z roku 1972 k tomu pod heslem „úplatkářství“ mimo jiné uvádí, že „úplatkářství patří mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Je trestné na obou stranách, jak u toho kdo úplatek dává, tak u toho kdo jej bere. Úplatek je jakákoli neoprávněná výhoda, ne jen majetková.“ [11] Pomineme-li dobovou terminologii vyplývající z tehdy platné právní úpravy, je i tato definice z dnešního pohledu vlastně stále aktuální.

Z povahy věci zřejmě nemůže existovat jedna jediná, nadčasová, odbornou veřejností obecně a bezvýhradně přijímaná, definice korupce. Tato definiční obtíž pramení z podstaty korupce jako takové, případně i z korupčního jednání samotného. Stejně jako se vyvíjí a zdokonalují opatření proti korupci, vyvíjí se a zdokonaluje se také korupční jednání pachatelů, což ostatně platí obecně pro prakticky jakoukoli oblast páchání trestné činnosti. O to obtížněji lze taková jednání nějakou univerzální definicí vystihnout. Ale jak jsem již zmiňoval, může to být i ku prospěchu věci.

V odborné literatuře se přesto setkáváme s řadou pokusů vymezit pojem korupce definicí, často z různých náhledů na tuto problematiku, či podle různých kritérií.  Při zpracování tohoto svého článku jsem vycházel z různých zdrojů, zejména z dostupné odborné literatury pojednávající na téma korupce. Za všechny uvedu jeden příklad definice korupce, kterou osobně považuji za poměrně zdařilou. Van Duyn vidí v korupčním jednání „nepoctivost nebo nedostatek v rozhodovacím procesu, kdy ten, kdo rozhoduje (v soukromém sdružení nebo ve veřejnoprávní instituci), souhlasí s tím, že se odchýlí od kritéria, nebo požaduje odchýlení od tohoto kritéria, kterým by se jeho rozhodování mělo řídit, výměnou za odměnu nebo za slib nebo očekávání odměny, avšak tyto motivy, které jeho rozhodování ovlivňují, nemohou být částí ospravedlnění rozhodnutí.“[12]

Na základě rešerší definic korupce různých autorů, jsem tak dospěl k vlastnímu návrhu definice korupce. Tedy – korupcí můžeme rozumět neoprávněné získání určité výhody v potenciálně konkurenčním prostředí více uchazečů o určitou službu, péči, zboží, zakázku, místo v pořadníku, pracovní pozici a podobně, v důsledku či v souvislosti s poskytnutím úplatku konkrétní osobě, která získání takové neoprávněné výhody slíbí, poskytne nebo její poskytnutí zprostředkuje. Úplatkem v takovém případě může být v podstatě jakákoli forma plnění (materiální, protislužba, závazek nějakého plnění v budoucnu apod.) poskytnutá v souvislosti s očekáváním či s příslibem získání takové neoprávněné konkurenční výhody. 

K tomu, aby korupce vůbec mohla existovat, či nastat je nutné, aby nastala také řada podmínek, z nichž některé jsou sine qua non. Především, a je to podle mého názoru zcela zásadní podmínkou, musí existovat donor ochotný úplatek poskytnout, případně akceptor, ochotný úplatek přijmout, oba výměnou za jistou protislužbu, nebo její příslib. Samozřejmě o korupci můžeme hovořit i v případě, kdy je úplatek nabídnut, avšak neakceptován, stejně tak pokud je požadován, avšak není poskytnut. Roli však hraje samozřejmě také celá řada dalších faktorů souvisejících s příčinami korupčního jednání obecně.

Není korupce jako korupce

Rozlišování mezi druhy korupce je základním rozčleněním korupčního jednání, nikoli podle její podoby či konkrétního způsobu provedení, nýbrž s odstupem, z hlediska makro pohledu na tuto problematiku. Jistě existuje řada různých metodik, jak rozlišovat či členit jednotlivé druhy. Asi nejužívanější je základní členění na tzv. velkou korupci (někdy také označovanou jako politickou korupce, angl. grand corruption, political corruption) a tzv. malou korupci (někdy také označovanou jako byrokratická korupce, angl. petty corruption, grassroot corruption)[13]. 

V případě velké korupce, jak již název sám napovídá, se zpravidla jedná o úplatky ve velkých řádech či velké rozsahem, avšak pouze ve velmi omezeném okruhu osob, které disponují vlivem a finančními či obdobnými prostředky. Často se tak děje v nejvyšších politických sférách, odtud je také odvozeno alternativní označení velké korupce jako korupce politická. Tato korupce se odhaluje poměrně komplikovaně,[14] neboť v sázce bývá často celá kariéra, včetně aktuálně zastávaných významných funkcí, moci a podobně, a proto je zájem na důkladném utajení na straně donora tak akceptora opravdu eminentní. Mezi typické příležitosti, při kterých se můžeme s velkou korupcí setkat, jistě zařadíme například nakládání s veřejnými zdroji, privatizaci veřejného majetku, oblast veřejných zakázek apod.  

Naopak v tzv. malá korupce se vyznačuje zejména svým rozsahem či četností v rámci každodenního, běžného života, avšak výše úplatků je o několik řádů nižší než v případě korupce velké. Nejčastěji se může jednat o uplácení na úřadech, lékařů, ve zdravotnictví, dopravních policistů a podobně. Společenská škodlivost je v takovém případě poměrně nižší, a proto může být v některých případech veřejností podstatně lépe tolerována než korupce velká (někdy dokonce bagatelizována či omlouvána).

Někteří autoři, například Klimeš, laborují s rozdělením korupce podle okolností, za kterých ke korupčnímu jednání dochází. Hovoří tak například o korupci aktivní, kdy donor úplatek aktivně nabízí, o korupci praktické, kdy úplatek je nutný k akceleraci a realizaci obchodu, o korupci vnucené, kdy úplatky vyžadují například sami úředníci atp.[15]

Podle jiných kritérií můžeme uvažovat další, odlišné členění korupce, jako například interní v rámci jedné organizace či externí, národní a mezinárodní, přímá či zprostředkovaná, podle plnění finanční či nefinanční a tak dále. V neposlední řadě také mějme na paměti, že zdaleka ne v každém korupčním jednání, jakkoli jej můžeme považovat za nemorální, lze nezbytně spatřovat jednání naplňující znaky určitého, konkrétní trestného činu. Rozlišujeme proto i korupci legální a nelegální. Samozřejmě, v praxi platí, že nic není černo bílé, a proto i korupční jednání může být a často bývá kombinací výše nastíněného.

Problematické na existenci korupce je zejména skutečnost, že korupčním jednáním vznikají škody často širšímu okruhu osob, v případě velké korupce i celé společnosti. Je tedy v zájmu nás všech proti korupčnímu jednání aktivně bojovat. 

Závěrem tohoto stručného pojednání o korupci také zmíním skutečnost, která svědčí o celosvětovém významu a rozšíření korupce. Tak jako řada jiných významných fenoménů také boj proti korupci má svůj významný den. Je jím Mezinárodní den boje proti korupci, který připadá každoročně, od svého vyhlášení v roce 2003, na 9. prosince. Tento významný den nevyhlásil nikdo méně důležitý než Organizace spojených národů na počest otevření Úmluvy proti korupci všem členským státům. Tato úmluva byla přijata Valným shromážděním OSN dne 31. října 2003 a následně byla ve dnech 9. až 11. prosince 2003 jednotlivými státy podepsána. Odtud tedy 9. prosinec jako datum Mezinárodního dne boje proti korupci.[16] 

---

[1] Podobně jako například u pojmů „kritika“ či „propaganda“, kdy tyto pojmy jsou vnímány téměř výhradně negativně. Přestože „kritika“ může být stejně tak pozitivní, jako negativní. Přestože „propaganda“ je zcela legitimní a dodnes hojně užívaný nástroj k ovlivňování veřejného mínění.