Menu

Články

Transcendentální pramen práva - II.

ČlánkyOstatníDoc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.21.03.2016
Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.21.03.2016

Text se zabývá teorií materiálního ohniska ústavy jako nadústavní a nezměnitelné kvality v ústavním právu. Tuto teorii odmítá z hlediska náboženského i demokratického. Nadústavní základ může mít právo a tedy ústava jen v Bohu jako transcendentální kvalitě. Pokud však sekulární demokracie tento základ odmítne, nelze jej nahrazovat nějakým materiálním jádrem. Taková ústava nemá jiný základ než v požadovaném větším konsenzu lidu, jakožto suverénu v demokracii, než přijetí obyčejného zákona, ať již je ústava schvalována lidem přímo nebo skrze volený parlament. Její změna je v rukou lidu a je podmíněna jen zachováním stanovené procedury změny a příslušné kvalifikované většiny.
První část příspěvku si můžete přečíst zde.

5. Klauzule nezměnitelnosti

Některé ústavy vylučují změnu určitých věcí - klauzule nezměnitelnosti či věčnosti.[1] Ovšem i toto ustanovení je možno posuzovat z odstupu staletí nebo tisíciletí jako deklaratorní. Nezměnitelnost může být jen tam, kde se zastaví společenský vývoj a kde současníci chtějí zakotvit své pojetí státu na věčnost, což bude vzdálenějšími generacemi bráno s úsměvem. Zatímco jiné hodnotíme mimo jejich epochu s odstupem a nadhledem, u hodnocení naší doby nám odstup a nadhled chybí. Vždyť v 1. století většina antických politiků pokládala za vrchol Římskou říši s jejím římským mírem. Nicméně již bylo na světě křesťanství, které tento vrchol vývoje nepřijímalo a mělo jinou vizi vývoje společnosti. Koneckonců můžeme se poučit i z historicky bližších dob. Není klauzule věčnosti fakticky svým pomíjivým základem blízká heslům o tisícileté 3. Německé říši či „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“? Historie ukazuje, že společnost, která sebe sama prohlásí za vrchol dějin, je na počátku svého úpadku.

Tezi o konci dějin obsahovaly středověké chiliastické vize konce světa nebo teorie o konci dějin vítězstvím komunismu (Marx, Engels, Lenin)[2] nebo naopak kapitalismu a liberální demokracie (Fukuyama).[3] Zastánci vítězství komunismu i kapitalismu čerpali tezi o konci dějin z filozofie Georga Wilhelma Hegela, jenž za hybatele dějin považoval touhu po uznání. Konec dějin však nenastane, bude-li lidstvo žít. Konec dějin nastane až s koncem světa.[4] Lidská společnost, včetně jejího práva, je změnitelná, nikoliv jednou pro vždy daná. Svět patří živým, ne mrtvým. Právo je produktem člověka, nikoliv člověk produktem práva. Lidé jsou tedy pány právního řádu v jeho celku, pokud nevěří v Boha a tedy i v autoritu Božích zákonů, které nepochází od člověka.

Před vnášením různých ideologických koncepcí do právních předpisů varoval již Hayek, který v negativním smyslu označil za morální státy ty, které vnášejí do práva své názory na morální problémy a vnucují je všem (nacistický, komunistický). Opakem je liberální stát, který není nemorální, ale nevnucuje ve svém právu občanům nějaké názory na morální problémy. Jeho právem je souhrn známých pravidel, kde je určující pro svobodnou volbu lidského jednání předvídatelnost důsledků postupu podle nich.[5] Z tohoto pohledu je teorie materiálního ohniska (základu, jádra) ústavy snaha mocensky skrze Ústavní soud, který tuto teorii využívá pro odůvodnění uzurpace moci rušit ústavní zákon,[6] zakotvit určité subjektivní morální názory na právo do právního řádu mimo tradiční tvorbu práva ústavodárcem a zákonodárcem v kontinentálním evropském systému. Zde lze vzpomenout Hayekova varování před libovůlí veřejných autorit: „Stále širší a širší pravomoci jsou svěřovány novým autoritám, které aniž by byly vázány pevnými pravidly, mají téměř neomezenou libovůli...“[7] Radoslav Procházka hovoří o institucionální izolaci orgánů, které rozhodují o právech lidí, přitom nepodléhají obnově mandátu, a tedy se nikomu nezodpovídají.[8]

Francie zakotvuje nezměnitelnost republikánské formy státu.[9] Nicméně právě Francie formu vlády za poslední dva a půl století neustále měnila. Od roku 1789 vystřídala opakovaně monarchii a to střídavě království v jeho absolutistické i konstituční formě s dvěma soupeřícími příbuznými kapetovskými dynastiemi Bourbonů a Orleánských, a opakovaně císařství v různě se měnící ústavní úpravě. Byla i opakovaně republikou od formy vlády shromáždění (Konventu), přes prezidentskou a parlamentní k formě poloprezidentské.[10]

Klauzuli věčnosti mají snahu vedle ústavodárce zakotvit i soudy, jak to udělal Nejvyšší soud Indie rozhodnutím z 24. 4. 1973, když připustil, že jakákoliv část ústavy Indie může být změněna, ale nikoliv tak, aby to změnilo základní strukturu státu.[11] V případě soudcovského určení klauzule věčnosti je větší prostor pro libovůli ex post, než v případě jejího určení ústavodárcem přímo při vzniku ústavy.

Co je součástí ústavního pořádku určuje ústavodárce, který je u nás totožný se zákonodárcem (Parlament), když návrh ústavního zákona, který je takto výslovně navrhovatelem označen, schválí kvalifikovanou většinou v rámci ústavně předepsané procedury, která se odlišuje od přijetí zákona (nutná shoda obou komor Parlamentu). Právě tím, že sekularizovaný demokratický stát odmítl čerpat legitimitu mimo sebe sama, tedy mimo společnost, nemůže se ani ústavní pořádek opírat o teokratickou či jinou autoritu stojící mimo společnost a legitimita ústavního pořádku – být v právní síle nadřazen jiným právním předpisům – je dána v širší shodě společnosti reprezentované v zastupitelské demokracii především v parlamentu. Tato širší shoda je pak určena přísnějšími procesními pravidly pro přijímání ústavních předpisů. Tuhost (rigidita) naší ústavy vůči změnám není velká vůči jiným ústavním systémům, které např. vyžadují ratifikační referendum,[12] souhlas dalších orgánů než jen samotného tvůrce ústavní změny[13] anebo volbu speciálního ústavního konventu pro ústavní změnu.[14] Ovšem svoji legitimitu mají i systémy s pružnou (flexibilní) ústavou měněnou obyčejným zákonem (Velká Británie), kde není třeba Ústavního soudu ve funkci strážce ústavnosti zákonů. Též Ústava Spojených států amerických, která je velmi rigidní díky nutné ratifikaci změny i ¾ států USA, dokázala svou historickou úspěšnost bez klauzule věčnosti, naopak její změnitelnost dodatky (živá ústava) ji chrání před revoluční změnou.[15]

Z tohoto pohledu je možné vnímat nezměnitelnost jen jako relativní[16] sebeomezení suveréna, které však může být odvoláno, jelikož žádný suverén jako tvůrce ústavy není věčný. Panovník v monarchii či lid v demokracii se úmrtím původních a narozením nových lidí mění, včetně názorů na to, co je společenské dobro. Formálně sice zůstává suverén stejný (monarcha, lid), ale jeho obsah je jiný. Klauzuli nezměnitelnosti lze změnit – rozšířit, zúžit i zrušit. K tomu František Weyr uvedl: „...je nemožnou norma, která by výslovně zakazovala změnu právního řádu nebo některé jeho části. (...) Vím-li, za jakých podmínek tato norma dle právního řádu, kterého jest součástí, platně vznikla, musím logicky nutně uznati, že za těchže podmínek jest i její změna, resp. její odstranění juristicky možné.“[17] Zdeněk Neubauer odmítal nezměnitelnost norem s tím, že je-li u každého druhu norem upraven jejich vznik, jsou tím již stanoveny podmínky, za jakých tyto normy zanikají.[18] Jaroslav Krejčí uznával právní nezměnitelnost, pokud to právní řád výslovně stanoví (zcela tuhé ústavy).[19] Krejčí výslovně uvádí: „Celý problém změnitelnosti právních jevů je problémem pozitivní úpravy a její interpretace.“[20] Avšak zároveň uvedl, že právně nezměnitelné normě nelze zajistit její faktickou nezměnitelnost.[21] Ale co je to pak za nezměnitelnost? Například pokud by rakouská habsburská ústava měla výslovné ustanovení, že monarchická forma státu je nezměnitelná, jistě by to nezabránilo zániku monarchie a vzniku republik Československé a Rakouské. Nezměnitelnost může platit jen potud, pokud nevznikne úspěšnou právní revolucí normativní ohnisko nového právního řádu, které svoji existenci neodvozuje od stávajícího právního řádu. Sám Krejčí uznával normativní ohnisko za do jisté míry primitivní ústavu a upozornil, že „o změnitelnosti ohniska se však prakticky nepochybuje.“[22] I klauzule nezměnitelnosti (věčnosti) je součástí právního řádu a proto zanikne, vznikne-li nové normativní ohnisko a s ním nový právní řád. Na novém normativním ohnisku záleží, zda provede recepci starého právního řádu a v jakém rozsahu. Krejčí k tomu uvedl: „Jedno je však jisté: všechny právní jevy tvořící určitý právní řád přestanou platit tím okamžikem, kdy vznikne nové normativní ohnisko jako právní norma negující dosavadní právní řád a dávající základ novému právnímu řádu, který není již v delegační souvislosti s řádem dosavadním.“[23]

Pojem nezměnitelnosti ústavy, která je dílem lidským a ne Božím, v sobě zahrnuje otázku, nakolik ústavní generace, prohlašující určitou část ústavy za nezměnitelnou, může zavazovat generace další. V absenci nezměnitelnosti tkví presumovaný souhlas každé další generace s ústavou takovou, jaká je, pokud ji výslovně nezmění, což je její právo. Výrazná tuhost či nezměnitelnost ústav může vést nakonec jen ke změně neústavním způsobem – právní revoluci.[24] Teorie nezměnitelnosti lidmi vytvořeného práva popírá rovnost v právech mezi lidmi v různém čase, když jedné ústavní generaci dává právo vytvořit něco, co další změnit nemohou, jen se tím musí řídit. Princip rovnosti práv však platí i mezi generacemi. Radoslav Procházka to charakterizuje slovy: „…jak si na úrovni nejvyšší právní síly smí svůj prostor vymezit ústavodárná generace 1, potom si ho na stejné úrovni smí vymezit i každá následující ústavodárná generace.“[25] Procházka výstižně uvádí: „Omezení pozdějšího zákonodárce je omezením pozdějšího občana a voliče.“[26]

Vladimír Klokočka na podkladě teorie Emmanuel-Josepha Sieyése o rozlišení moci konstitutivní a konstituované rozlišuje ústavu a ústavní zákony. Klokočka ústavu považuje za produkt moci konstitutivní náležející lidu a ústavní zákony za produkt moci konstituované vykonávané podle ústavy příslušnými veřejnými orgány.[27] Pak však moc konstitutivní a práva ústava fakticky vzniká jen právní revolucí. Takovouto revoluční materiální podmínku ústavy jako moci konstitutivní u nás splňuje jen zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého ve spojení s provoláním o samostatnosti československého státu.[28] Ostatní ústavy vydané u nás podle předchozí ústavy jsou projevy moci konstituované a tedy fakticky ústavními zákony. Nicméně Sieyésovská teorie není oporou pro nezměnitelnost, protože revolucí může původní nezměnitelnost padnout. Sieyes říká: „Lidu patří právo měnit jakoukoliv formou ústavní akt.“[29] I německý příklad vychází z této zásady, když nezměnitelnost určitých právních zásad staví jen vůči Základnímu zákonu, který byl přijat zemskými parlamenty jako prozatímní ústava. Zatímco na definitivní ústavu, kterou má přijat německý lid, se tato nezměnitelnost nevztahuje.[30] Nezměnitelnost by případně znovu mohl, ale nemusel definovat aktuální německý ústavodárce při přijetí ústavy. Přitom oslavovatelé klauzule nezměnitelnosti v čl. 79 odst. 3 německého Základního zákona neuvádějí specifickou situaci vzniku Základního zákona, který nebyl projevem suverenity německého lidu, ale vznikl v době okupační správy, která s ním musela souhlasit. Pak jinak vypadá ona klauzule nezměnitelnosti, kdy fakticky okupační mocnosti řekly – dovolíme Německu přijmout tuto ústavu, ale protože ztratíme vliv na její budoucí změnu, tak určité změny pro budoucno zakážeme. Pravá podstata teorie o nezměnitelnosti je snaha bránit nové ústavě i jako projevu nové moci konstitutivní.

Petr Hájek materiální jádro ústavy z pohledu jejich zastánců kriticky a posměšně vykládá: „Lid již nemůže svobodně rozhodovat o charakteru státu, který si ústavou „ustavil“. Existuje totiž nebezpečí, že lid by chtěl o svém státu rozhodovat podle svých autentických – v čase se měnících – zájmů. Tehdy by mohl skrze volené představitele, poslance, podle své vůle ústavu svého státu upravit nebo dokonce „podstatně změnit.“[31] Hájek označuje materiální jádro za právní definici věčnosti.[32]

6. Generální klauzule

Vedle klauzule věčnosti se v právu setkáváme s generální klauzulí, která je obecným příkazem k výkladu a aplikaci práva z určitého chtěného hodnotového hlediska. Generální klauzule je hodnotovým korektivem platného pozitivního práva v duchu hodnot držitele moci. Generální klauzule je zvláště důležitá při získání moci novým režimem, kdy slovy Klementa Gottwalda se staré měchy naplní novým vínem. Carl Schmitt v rámci nacistické právní nauky prohlásil: „Pokud se pojmy dobrá víra, dobré mravy atd. nevztáhnou na individualistickou občanskou společnost, ale na zájem národního celku, změní se tím celé právo, aniž by se k tomu musel změnit jediný zákon.“[33] Nacistický právník Karl Larenz roku 1934 napsal: „Postavení soudce, který má aplikovat generální klauzule, je dnes jistě zcela odlišné, než tomu bylo dříve. Zatímco v čase světonázorové nestability soudce každým postojem svého rozhodnutí proti sobě popudil nějakou část národa, může se dnes v základech svého rozhodnutí opřít o jednotný státoprávní názor celého národa.“[34] Generální klauzulí bylo vyložení platného práva v duchu nacionálně socialistické ideologie. Soudce měl aplikovat zákon v rámci boje za vítězství nacistického světonázoru i za cenu nerespektování textu zákona. Legalita ustupovala nacisticky pojaté legitimitě. Příkladem užití generální klauzule podle Larenze v soukromém právu je, že práva nemá mít abstraktní osoba, ale právní soukmenovec jako příslušník konkrétního národního společenství.[35] Každý si domyslí důsledky pro Židy.

Předseda Vrchního zemského soudu v Hamburgu Curt Ferdinand Rothenberger prohlásil: „Zákon je plán a vůle vůdce.“[36] Nacistický právník profesor Heinrich Lange říká, že právní cit a smysl pro správné hodnoty se staví nad zákon s tím, že nacistický soudce pozná správné řešení ve svém srdci.[37] Ovšem duch národa a vůdcova vůle nebyly v pozitivním právu Velkoněmecké říše definovány, přitom měly nadústavní a lidmi nezměnitelnou kvalitu. Přičemž šlo o neuchopitelnou kategorii, jelikož běžný soudce aplikující právo se nemohl zeptat, co vlastně vůdce chce. Takový systém umožňoval soudcovskou zvůli legitimovanou údajnou vůdcovou vůlí.[38] Soudcovskou zvůli v trestním právu zavedla novela říšskoněmeckého trestního zákona z 28. 6. 1935, která zrušila panství zákonodárce v trestním právu zrušením zásady „není trestu bez zákona“, když zmocnila soudce, aby při nedostatku trestního předpisu rozhodl podle zdravého lidového citu ve spojení se základními zásadami trestních předpisů. Duchovní autor pojmu materiální jádro ústavy Carl Schmitt z této koncepce vyšel při své obhajobě nacistického práva,[39] včetně právnosti noci dlouhých nožů, když uvedl, že je-li říše ohrožena, stává se vůdce bezprostředním tvůrcem práva.[40]

Nacistická právní teorie odmítala pozitivní právo, měla přirozenoprávní základ, ale ne v Bohu, a dávala velký prostor soudnímu výkladu zákona.[41] Soudci měli důvěru nacistického režimu a nezklamali. Generální klauzule je svou podstatou obdoba materiálního ohniska (jádra) ústavy. Prostě zákon musí ustoupit hodnotě. Hodnota nemusí být vyjádřena v právním předpise, ale právo ji musí respektovat. Jestli bude hodnota z našeho pohledu dobrá či špatná, záleží jen na držiteli moci. Nepřekvapí, že mnozí nacističtí právníci po druhé světové válce znovu hájili hodnotové principy při výkladu práva. Samozřejmě jejich obsah změnili.[42]

Generální klauzuli najdeme i v československém právním řádu. V zásadě nutila soudce vykládat právo v duchu třídního boje, přičemž pramenem práva bylo pozitivně právně neurčené třídně podmíněné právní vědomí. Komunističtí právníci tím odůvodňovali popírání platných právních norem, pokud to bylo potřeba z důvodu vedoucí úlohy komunistické strany a třídního boje, jako součásti „vědeckého“ světového názoru marxismu-leninismu a socialistického právního vědomí, což bylo materiální ohnisko komunistické ústavy.[43] Vladimír Iljič Lenin v dopise lidovému komisaři spravedlnosti Kurskému tímto odůvodňuje nutnost státního teroru slovy: „Soud nesmí vyloučit teror…, …jedině revoluční právní vědomí a revoluční svědomí určí, za jakých podmínek ho bude použito.“[44] Leninovo revoluční právní vědomí bylo fakticky materiální ohnisko práva komunistického státu.

Zdeněk Jičínský a Jiří Boguszak prohlásili: „Socialistické právo je právem dělnické třídy, jež vytvořila diktatura proletariátu, aby přeměnila společenský řád podle socialistických a komunistických zásad…“[45] „Socialistické právo je vůle dělnické třídy povýšená na zákon…“[46] „Právo… je důležitým nástrojem k regulování života společnosti, jehož využívá stát v zájmu vládnoucí dělnické třídy…“[47] „Vědecký výklad a aplikace socialistického práva nejsou možné bez použití metody a způsobu výkladu dialektického a historického materialismu. V socialistickém státě pak nemůžeme pokládat za plně kvalifikovaného pracovníka, který bude správně vykládat a aplikovat normy socialistického práva, toho, kdo by neovládal a nepoužíval při své práci poznatky dialektického a historického materialismu, marxistické politické ekonomie a marxisticko-leninské teorie státu a práva.“[48] Pavel Holländer ve spoluautorství uvedl: „Aplikácia práva predstavuje triedne podminený, štátnomocensky motivovaný a usmerňovaný proces. ...triednosť aplikácie a interpretácie práva v rozhodovacej činnosti súdov nijako neprotirečí politickému a ústavnému princípu sudcovskej nezávislosti (čl. 102 Ústavy Českosloveskej socialistickej republiky). Nezávislosť sudcov totiž nemožno chápať ako ich nezávislosť od socialistického štátu ako politickej organizácie vládnúcej robotnickej triedy... ...vo viazanosti sudcov právnym poriadkom a v ich povinnosti vykladať zákony a iné právne predpisy v súlade se socialistickým právnym vedomím sa zračí prvok triednosti.“[49]

I v Československu se mnozí marx-leninští právníci hájící do roku 1989 hodnotu třídního výkladu práva po roce 1989 přetavili v bojovníky za jiné a jistě již „správné“ hodnoty.

7. Náboženské hledisko

Lidské právo je vytvořeno lidmi, a tedy lidmi změnitelné. Lidem nezměnitelné právo je jen právo, které není lidmi vytvořeno, je jim nadřazeno, neboť je dáno jinou vyšší autoritou. Tedy právo Boží. Z náboženského hlediska je touha hledat transcendentální základ ústavy prostřednictvím jeho tzv. materiálního ohniska, avšak s vědomým odmítáním tohoto základního pramene v Bohu, výrazem snahy hledat boha mimo Boha. Jde o pohanskou snahu povýšit materiální ohnisko ústavy na nové božstvo, kterému se musí všichni, i ústavodárce sám, klanět a podřídit se mu. Ústavní soud pak má tendenci se pasovat na jeho neomezeného vykladače a tedy nové kněžstvo. Jde o důsledek vymazání Boha z textu ústavy, ale přitom setrvání na touze po zachování něčeho transcendentálního, co stojí mimo dispozici ústavodárce a co se nově nazývá materiální ohnisko ústavy.

Je to stejné, jako když 3. kniha Mojžíšova popisuje Židy netrpělivě čekající na návrat Mojžíše z hory Sinaj, kteří přemluvili jeho bratra Árona, aby jim vytvořil sochu zlatého býčka (telete), které se klaněli.[50] Ovšem modla zůstává modlou, byť je zlatá. Odmítne-li ústavodárce základní pramen ústavnosti v Bohu, musí tak činit důsledně s tím, že je pak vše plně v rukou lidských. Mezi lidským a Božím není nic přechodného. Neexistuje nadlidské a přitom nebožské. Lidský výtvor, i ve formě ohniska ústavy, zůstane jen dílem lidským a tak je ho nutno posuzovat. Petr Hájek k pokusu nahradit či popřít transcendentální podstatu v Bohu uvádí: „NIC samo sebe poznává a koří se své poznané dokonalosti.“[51]

Materiální ohnisko sekularizované ústavy jako něco nezměnitelného a transcendentálního mimo dispozici ústavodárce a suveréna (lidu), je pokus o vytvoření modly – zlatého telete – v ústavním právu. Platí zde Izajášovo: „V onen den člověk předhodí potkanům a netopýrům své bůžky stříbrné i bůžky zlaté, které mu vyrobili, aby se jim klaněl.“[52] „Výrobci model jsou všichni k ničemu;… Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá.“[53] Před materiálním ohniskem ústavy se netřeba hrbit. Vyznávání transcendentálního základu práva mimo Boha je hříchem modloslužebnictví z pohledu křesťana i pravověrného žida podle Desatera, a platí zde starozákonní: „Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“[54]

8. Demokratické hledisko

V sekularizované demokracii není jiné legitimity, než je shoda většiny. I když má vláda většiny jako každá vláda svá problémová místa, je to podstata demokracie, která nemůže být odstraněna, aniž stát ztratí demokratický režim. Většina demokratických států zavedla rigiditu základních právních norem, které nazývá ústavními. Tedy, že k jejich vzniku a změně nestačí pouhá prostá většina, ale většina kvalifikovaná. To zajišťuje širší konsenzus společnosti nad ústavními normami ve srovnání s menším konsenzem nutným k přijetí obyčejných zákonů. Tento širší konsenzus s sebou nese i větší stabilitu ústavních norem. Nicméně stále zůstává stanovení ústavních norem v rukou parlamentu jako lidem voleného zastupitelského sboru nebo o nich rozhoduje přímo lid v referendu anebo jsou možné různé kombinace. Vše však zůstává v rámci demokracie, která ze své podstaty jiný základ suverénní moci než lid nemá a mít nemůže. Demokracie je postavena na důvěře v lidi, což plně vystihují slova Tomáše Garrigue Masaryka: „… demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“[55] Kvalita demokratické vlády je závislá na kvalitě většiny, která dala držitelům moci právo vládnout.[56] Tato kvalita buď je, nebo není, ale souhlas většiny jako zdroj vlády v demokracii nelze nahradit. Jiné zdroje vlády jsou možné, ale ne v demokracii.

Pokud připustíme existenci nikde právně nedefinovaného materiálního ohniska ústavy a z toho možnost rušení ústavních zákonů Ústavním soudem z jiných důvodů než z důvodu vadné procedury jejich přijetí, pak se ve skutečnosti stává všemu nadřazeným státním orgánem Ústavní soud, který odnímá suverenitu lidu a zmocňuje se jí sám. Ústavní soudce Jan Musil prohlásil: „… přijaté řešení (zrušení ústavního zákona - pozn. autora) podle mého názoru narušuje subtilní balanci mezi principy demokratičnosti a právnosti, a to na újmu principu demokratičnosti.“ Následně pokračuje: „Tento trend je výrazem elitářské koncepce „majitelů klíčů k výkladu práva“, která se v lidských dějinách pravidelně opakuje. Podle mého názoru jde o koncepci zhoubnou, nevedoucí k dobrým koncům.“ Připomíná i Churchillovu větu o demokracii jako nejlepším ze všech špatných modelů vládnutí. Ústavní soud získává panství ve státě, jeho suverenitu.[57]

Ústavní soud získává panství ve státě, jeho suverenitu. Jde o pokus nalezení jiné legitimity v sekularizované demokracii, než je shoda lidem zvolené většiny. V tomto případě o elitářský pokus skupinky, která si myslí, že je lepší než ostatní. Ale není. Není nadčlověk v rase ani v justici. Případně nález v kauze Melčák, kdy Ústavní soud zrušil ústavní zákon, označil za excesivní pozdější ústavní soudce Radovan Suchánek.[58]

Rozsah výkonu získané moci na základě materiálního ohniska ústavy závisí jen na samoomezení Ústavního soudu. To za situace, kdy se zaštiťuje materiálním ohniskem ústavy, aniž je však ústavodárce výslovně definoval, čímž vzniká nejistota, co Ústavní soud za tento pojem považuje. Fakticky platí pravidlo pro každého nekontrolovatelného držitele moci. Co bude chtít zrušit, zruší a odůvodní to výkladem materiálního ohniska ústavnosti. I když zprvu každý držitel moci argumentuje nutností korektního výsledku před korektním procesem je jen otázkou času, kdy i výsledek bude svévůle. Radoslav Procházka hovoří o „žalozpěvu nad svobodou, jejíž ochrana přestává byt v režimu upřednostňující korektní výsledek před korektním procesem vnímána jako první a základní důvod existence státu.“[59] Americký soudce Learned Hand k touze některých soudců nadřadit se nad parlament říká: „Měl bych beznadějný pocit, když by mi měla vládnout parta platónských strážců, i kdybych věděl, jak si je správné vybrat, což zcela určitě nevím. Jestliže by oni rozhodovali, chyběl by mi impuls obsáhnutý v možnosti žít ve společnosti, kde mám aspoň teoretickou účast na správě věcí veřejných.“[60]

Preference koncepce materiálního ohniska ústavy, dohnána do absurdna, vede k závěru, že žádné pozitivní právo držitel moci nepotřebuje. Vždy se odvolá na nepsané „vyšší právo či ohnisko ústavy“. Pokud jeho názoru odpovídá i psané právo, tož dobře. Je-li psané právo v rozporu s jeho chtěním, nevadí, vždy se najde vhodný obsah nadřazeného materiálního jádra (ohniska) ústavy. Tím se ztrácí právní jistota. Vzpomeňme jen, že v rámci vývoje římského práva byl jako výdobytek římských plebejců proti patricijům zakotven zákon 12 desek, kdy se původní obyčejové právo přetvořilo v právo psané a zveřejněné na 12 deskách na římském fóru. Psané právo bylo nástrojem obrany chudých proti zneužívání práva bohatými, kteří skrze držbu státních úřadů či možnost najmutí právních odborníků mohli obyčeje vykládat libovolně ve svůj prospěch.[61]

Doktrínu materiálního jádra ústavy považuje za hluboce nedemokratickou Pavel Hasenkopf: „Mimořádně problematická je i sama doktrína materiálního jádra ústavy… Na takto vágním základě lze odůvodnit v podstatě cokoliv, co bude Ústavní soud považovat za nesprávné, a kdykoliv, když k tomu dostane příležitost. Tato doktrína je hluboce nedemokratická, v samé své podstatě… Jinými slovy, moc soudní zde překračuje hranice své vlastní pravomoci na úkor ústavodárce. …A je na odpovědnosti i ostatních státních orgánů, aby neučinily tento přístup, zcela popírající právní jistoty, běžnou metodou právního výkladu.“[62]

K oblibě teorie materiálního jádra ústavy může vést i zklamání z praxe parlamentní demokracie a stranické politiky a snaha upnout se k nějaké jiné, nevolené lidské autoritě – Ústavnímu soudu. V demokracii je nad ústavodárcem však jen lid a Bůh. Pokud někdo odmítne Boha, zůstává jen lid. Pokud lid nahradíme Ústavním soudem, nahrazujeme demokracii jiným státním režimem. Víra v soudy může vést ke zklamání jako v případě stranické politiky. Lidé – soudci jsou stejně dobří i špatní jako lidé – poslanci. Na příkladu USA je zřejmé, jak Nejvyšší soud v 19. století omezoval práva lidí a podporoval otroctví. Až tuto otázku v neprospěch soudu rozhodl lid v občanské válce Severu proti Jihu. I pak se však Nejvyšší soud zasadil o zachování rasové segregace. Nejvyšší soud USA v roce 1857 stanovil na případu otroka Scotta, že otroci nejsou součástí lidu a občanů, kteří mají právo na svobodu a nemohou se domáhat žádných práv, včetně soudní ochrany. Navíc prohlásil za neústavní zákony Kongresu, které v určitých státech zakazovaly otroctví, což byl druhý případ aplikace možnosti soudu prohlásit zákon za neústavní a zneplatnit jej po prvním případě z roku 1803 (Marbury v. Madison).[63] Po válce Severu proti Jihu byly přijaty dodatky ústavy – 13. dodatek z roku 1865 zakazující otroctví a nevolnictví, 14. z roku 1868 o rovnosti občanů a řádném soudním procesu a 15. dodatek z roku 1870 zakazující volební diskriminaci z důvodu rasy. V roce 1875 byl Kongresem přijat zákon o občanských právech obsahující zákaz diskriminace. Část tohoto zákona byla prohlášena Nejvyšším soudem za neústavní, když soud připustil, že černoch může být odmítnut pro práci ve veřejném ubytování. Rovněž následujícími rozhodnutími připustil rasovou segregaci ve školství, dopravě a jiných službách. Jeho pojetí rovnosti stálo na tom, že pokud je segregace na železnici, musí být zajištěny stejné služby pro bíle i černé, byť oddělené první třídy a lůžkové vozy.[64] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v 19. století ukazují, že soudci mohou svůj boj s demokratickým parlamentem vést za zásady, které dnes vidíme jako nepřijatelné. Některá protisegregační rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z druhé poloviny 20. století jsou jen nápravou předchozího nedemokratického konání této instituce. A byl to Nejvyšší soud USA, který posvětil masovou internaci amerických občanů japonského původu za druhé světové války, z důvodu jejich původu.[65]

9. Narušení právního státu

Pokud si Ústavní soud uzurpoval bez ústavního podkladu právo rušit zákony, tak se povyšuje na tvůrce práva. V právním státě je důležitá závaznost práva i pro tvůrce práva. Normotvůrce není nad právem. Nadřadí-li se normotvůrce nad vlastním právní normy, je porušen základní princip právního státu. Případ opakovaného jmenování předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského 7. 8. 2013 ukazuje, že někteří ústavní soudci se nechtějí řídit pravidly, které sami vytvořili.

Ústavní soud zdánlivě zrušil ustanovení, které výslovně umožňovalo předsedům a místopředsedům soudů vykonávat funkci opakovaně,[66] ve skutečnosti nyní zákon opakované jmenování neupravuje a tedy je fakticky umožňuje. Důvodem, v němž Ústavní soud spatřuje neústavnost tohoto ustanovení, je personální korupce. Tedy, že funkcionář, jenž bude chtít být do funkce jmenován, se může chovat podle přání toho, kdo jej do funkce jmenuje, což může vést k závislosti těchto soudců na ministru spravedlnosti či prezidentu republiky. Z postoje Ústavního soudu plyne nedůvěra v lidské vlastnosti soudců samých, když dopředu předpokládá jejich patolízalství za účelem udržet si funkci předsedy či místopředsedy soudu.

Hypoteticky na chvíli vezměme optiku Ústavního soudu. Jak se zabrání patolízalství soudců, kteří sice funkci předsedy či místopředsedy nemají, ale budou ji chtít do budoucna získat, když budou vědět, že stávajícím funkcionářům na soudě se blíží konec jejich funkčního období?[67] Jak se zamezí patolízalství u těch předsedů, kteří sice budou vědět, že skončí jako předsedové na svém soudě, ale nijak se neomezuje jejich právo vykonávat pozici předsedy či místopředsedy jiného soudu. Zvláště v Praze není žádný problém, aby předsedové obvodních soudů rotovali, často sídlí ve stejných budovách, nebo si předseda Krajského soudu vymění post s předsedou Městského soudu. Jak se zamezí personální korupci při jmenování stávajícího místopředsedy do funkce předsedy soudu? Odpověď zní: nijak.

Ovšem pokud Ústavní soud vidí neústavnost v možnosti personální korupce při opakovaném jmenování předsedů soudů, vztahuje se tato věc stejně i na Ústavní soud. Přitom někteří ústavní soudci byli jmenováni opakovaně. Vojen Gűttler byl jmenován soudcem československého Ústavního soudu 1992, v roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR a opakovaně v roce 2003. Pavel Holländer byl jmenován soudcem 1993 a opakovaně 2003. Ivana Janů byla ústavní soudkyní 1993-2001 a znovu byla jmenována roku 2003. Je jejich jmenování výsledkem personální korupce? Říkáme ne, protože se nedíváme na soudcovský sbor jako zlotřilce lačnící po funkcích a schopných za možnost opětovného jmenování do funkce předsedy či místopředsedy zradit svou soudcovskou úlohu.[68] Proto je logické, že Ivana Janů v této věci vyjádřila odlišné stanovisko.[69] Jinak by čestným řešením pro ty, kdo věří, že opakovaný výkon funkce je ohrožením nezávislosti a přitom se opakovaně sami nechali výkonnou mocí (prezident) jmenovat do funkce ústavního soudce, byla rezignace na funkci ústavního soudce. V odlišném stanovisku soudce Vladimíra Kůrky je trefně ukázáno na analogii opakované možnosti jmenování ústavním soudcem Ústavního soudu ve vztahu k možnosti opakovaně jmenovat soudní funkcionáře.

Korunu všemu nasadil Pavel Rychetský, který se nechal v roce 2013 opětovně jmenovat nejen soudcem Ústavního soudu, ale i jeho předsedou. Popřel tak svým činem odůvodnění nálezu, který jiným předsedům soudu opakování funkce nepřál. Jako vrchol licoměrnosti působí Rychetského slova po té, co se nechal opět jmenovat předsedou soudu: „Jsem dlouhodobým trvalým odpůrcem možnosti opakovat mandát soudce Ústavního soudu. Myslím si, že by měl být delší, ale neměl by se opakovat. Změna už je u nás těžko možná, protože by to znamenalo prodloužit dosavadní mandát, změnit systém nominace a zajistit soudce po skončení mandátu. I na Slovensku a v Polsku do konce života ústavní soudce pobírá svůj plat.“[70] Jen jeho žádostivost zavést finanční zajištění bývalých soudců a tedy i sebe sama je upřímná.

Považuji opakované jmenování předsedů soudů za možné, tedy mi nevadí ani opakované jmenování předsedy Ústavního soudu. Pokud však titíž lidé zakazují opakované jmenování předsedů soudů s výjimkou sebe sama, jde o příklad povýšení tvůrce pravidel nad pravidla jím samým vytvořená. To je typický příklad porušení principu právního státu.

10. Závěr

Teorie materiálního ohniska ústavy jako něčeho lidem nezměnitelného a nedotknutelného je výrazem strachu přiznat si demokratický důsledek odstranění teokratického základu ústav, který vede k vládě lidu. Někteří z lidu mají strach a vidí v něm dav, který může zvlčit.[71] A mají pravdu. Ovšem teorie materiálního ohniska ústavy není nic jiného než pokus o třetí cestu mezi demokratickým základem moci v lidu a transcendentálním základem v Bohu. Materiální ohnisko je prý vytvořeno lidem při prvotním ustavení moci, ale již lidem nezměnitelné, jelikož se dostane mimo jeho dispozici, stane se nadlidským. Je to podobná třetí cesta, jako když mezi kapitalismem a komunismem Muammar Kaddáfí vytvářel v Libyi novou formu státu – džamáhíríji,[72] jež však byla jen jinak nazvaným totalitním státem.

Fakticky se teorie materiálního ohniska ústavy staví do stejné pozice jako hlavní pramen nacistického práva, kterým nebylo psané právo, ale právní přesvědčení vycházející z ducha národa a vůdcovy vůle. Též komunistická teorie práva zastávala stanovisko vázanosti soudce třídně podmíněným socialistickým právním vědomím.

Nacismus (obdobně komunismus) trpěl víru v Boha, ale sám ji nepotřeboval. I on však hledal nějakou novou transcendentální kvalitu pro základní pramen svého práva – tou byla vůdcova vůle vycházející z Prozřetelnosti. Tuto nemateriální modlu, jež už nebyla zlatá, uctívali nacističtí pohlaváři. Pozoruhodná je blízkost podstaty pramene práva u nacistů – právní přesvědčení a pramene práva v socialistickém státě – socialistické právní vědomí. Teorie materiálního ohniska ústavy je nástrojem „osvobození“ od zákona a ústavy, může být nástrojem libovůle v právu.

Stejně jako v ekonomice a politice, i v právu je pokus o konstrukci třetích cest doprovázen vnitřním rozporem spojení nespojitelného. Buď je v ústavních pramenech obsažena víra v Boha, pak jsou teorie o materiálním ohnisku zbytečné, nebo Boha z ústavy vytlačíme, ale pak nelze hledat její transcendentální pramen. Slovy Petra Hájka: „Platnou odpovědí je vždy pouze 0 nebo 1. ANO nebo NE.“[73]

V sekularizované demokracii je pánem ústavy, včetně jejího ohniska (základu, jádra), lid. Že je to nebezpečné s nepředvídatelnými důsledky? Ano, ale v tom je kouzlo dějin. Jako jedinec nezná dne a hodiny svého příštího bytí, ani lidé neznají budoucí bytí své společnosti. Či její nebytí. Snad je to hrozné, ale člověk si může vybrat mezi vírou spojenou s pokorou a mezi touhou ovládat vše. Slovy Gilberta Keitha Chestertona: „Jakmile zrušíme Boha, stane se bohem vláda.“ Konstrukce třetí cesty v podobě materiálního ohniska ústavy obtížnost volby nenahrazuje. Příhodně lze užít slova soudce Ústavního soudu v Brně Jana Musila: „Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Jestliže už se v této kauze tak často používají historické paralely (z nichž některé já sám pokládám za zcela nepatřičné), uvedu také jednu otázku: Což snad právníci zabránili tomu, aby vznikly a fungovaly totalitní režimy? Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?“[74]

Člověk může nevěřit v Boha, ale má to své důsledky nejen pro něj, ale i společnost. Hledání jiného transcendentálního pramene práva je důsledkem nechuti jej vidět v Bohu, ale přitom pocítění touhy po pevném bodu v řádu. Nechť tedy někteří hledají, ať se však nediví, že jim nalezeným zlatým telatům se všichni klanět nebudou.

 


[1] Nejstarší je zákaz změny principů norské ústavy - § 112 Ústavy Norského království ze 17. 5. 1814.

[2] Podstata marxistické filozofie dějin spočívala v typu výrobního způsobu založeného na vztahu výrobních sil (výrobní prostředky a lidská pracovní síla) a výrobních vztahů. Jejich rozpor byl motorem dějin, kdy stále se vyvíjející výrobní síly se postupně dostávají do protikladu s existujícími výrobními vztahy, což vyvolá revoluci a staré výrobní vztahy jsou nahrazeny novými v rámci panství nové vládnoucí třídy nad soukromým vlastnictvím výrobních prostředků (výrobní nástroje a přírodní zdroje). Poslední revoluční třída je proletariát, který v poslední revoluci odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků, stát odumře a vznikne beztřídní společnost – komunismus jako vrchol lidských dějin. Engels, Bedřich. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Praha 1967, s. 110-120. Lenin, Vladimír Iljič. Stát a revoluce. Praha 1967, s. 15-19. Anzenbacher, Arno. Úvod do filozofie. Praha 1990, ISBN 80-04-25414-4, s. 67. Kolektiv. Filozofický slovník. Praha 1976, s. 522-525.

[3] Fukuyama považuje v souladu s Hegelem a Alexandrem Kojévem za motor dějin touhu po uznání, která je naplněna vítězstvím liberální demokracie odstraňující rozdíl mezi pány a ráby. Tehdy je dosaženo všeobecného uznání všech a nastává konec dějin. Ne jako konec historických událostí, ale jako konečný a vrcholný společenský řád v kapitalismu a liberální demokracii, kde nejsou zásadní rozpory v naplnění potřeby uznání a život je uspokojující (nejsou zdroje hlubší nespokojenosti). Vznikne stát univerzální, jenž zaručí uznání všem, a homogenní, kdy odstraněním rozdílu mezi pány a ráby vytvoří beztřídní společnost, kde všem zůstane pánova svoboda a rábova práce. Liberální demokracie není nejspravedlivějším myslitelným režimem, ale je nejspravedlivějším režimem ve skutečnosti. Podle Fukuyamy existuje pro lidstvo v pomyslných povozech na cestě dějinami jedna cesta a jeden cíl, byť nakonec svá slova relativizuje tvrzením „...nemůžeme s jistotou vědět, zda jejich pasažéři po krátkém rozhlédnutí neshledají nové prostředí nevyhovujícím a nevydají se na novou a ještě delší cestu.“ (s. 318)

Na tezi vrcholu dějin v liberální demokracii a kapitalismu setrval Fukuyama, Francis. The west has won. The Guardian 11. 10. 2001, http://www.guardian.co.uk/world/2001/oct/11/afghanistan.terrorism30 (text otištěn jako předmluva k českému vydání knihy Konec dějin a poslední člověk) i po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. 9. 2001, kdy uvedl, že teroristické útoky nejsou schopny vytvořit obecně přijímanou alternativu vůči kapitalismu a liberální demokracii. Jsou však pozoruhodná Fukuyamova slova „...na mezinárodní scéně již zakrátko nebudou soupeřit ideologie – většina hospodářsky úspěšných států totiž bude organizována podle podobných zásad (kapitalismus – poznámka ZK) - ale kultury,“ což jej přibližuje teorii střetu civilizací Samuela Huntingtona, jenž konec dějin nehlásá (s. 228). Fukuyama uznává, že “...liberální demokracie nejsou soběstačné: spolkový život, na němž závisejí, musí vycházet z jiného zdroje než liberalismu samotného.“ (s. 308) a že i v demokracii vzniká „...nespokojenost se svobodou a rovností. Proto ti, kteří zůstávají nespokojeni, budou vždy schopni začít dějiny.“ (s. 314).

Fukuyama, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha 2002, s. 9, 11, 12, 17, 53, 61-67, 145, 150-153, 173, 178-179, 181-182, 193-195, 199, kapitola 19. Univerzální a homogenní stát, 200, 202, 204, 228, 276, 285, 286, 295, 308, 317-318, ISBN 80-86182-27-4.

[4] HÁJEK, Petr P. Ukrajinská krize má ještě širší souvislosti. In Záměrně plochá diskuse o ukrajinské krizi, Publikace č. 12/2014 Institutu Václava Kaluse, ISSN 1213-3299, s. 46.

[5] von Hayek, Friedrich August. Cesta do otroctví. Rozmluvy Purley Anglie 1989, s. 34-36. Obdobně poukazuje na spojení nacisticky chápané mravnosti a nacistického práva KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filozofie. Dobrá Voda 2002 – reprint z 1947, ISBN 80-86473-21-X, s. 69, 97-98, 114, 186.

[6] Koudelka, Zdeněk. Zrušení ústavního zákona Ústavním soudem. Státní zastupitelství 11/2011, ISSN 1214-3758, s. 9-23, dále in FIŠER, Bohumil, Koudelka, Zdeněk. Úvahy o politice. Brno 2011, ISBN 978-80-904880-0-7, s. 105-140. Banaszkiewicz, Boleslaw. Demokracja pod specjalnym nadzorem. Forum prawnicze 1/2011, Warszawa, Wydawnictwo Szkolne PWN Sp. z o.o, ISSN 2081-688X, s. 56-68.

[7] von Hayek, Friedrich August. Cesta do otroctví. Rozmluvy Purley Anglie 1989, s. 37.

[8] PROCHÁZKA, RADOSLAV. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 7.

[9] Čl. 89 (Změna ústavy) Ústavy Francouzské republiky ze 4. 10. 1958, s. 136. Nezměnitelnost republikánské formy státu byla zakotvena již 14. 8. 1884 za 3. Francouzské republiky.

[10] Do roku 1789 absolutní monarchie Bourbonů, pak konstituční monarchie do 1792. Následuje republika 1792-1804 od formy vlády shromáždění až po konzulskou diktaturu. 1804-14 císařství s krátkým stodenním epilogem 1815. Od roku 1814 je obnoveno království Bourbonů v konstituční podobě, ale neustále se snažící o návrat absolutismu, což 1830 vede ke svržení Bourbonů a nástupu orleánské dynastie v podobě konstitučního království. Vystřídaného 1848 prezidentskou republikou změněnou 1952 v císařství. Od roku 1870 znovu republika ve své parlamentní podobě trvající až do roku 1958 s přetržkou totalitní republiky Vichy 1940-44. Od roku 1958 je ve Francii Charlem de Gaullem zavedena klasická forma poloprezidentské republiky.

[11] Rozhodnutí Kesavananda Bharati proti stát Kerala. BALOG, BORIS. Zrušenie rozhodnutí o amnestii ústavným zákonom. Právný obzor 4/2012, ISSN 0032-6984, s. 332.

[12] V Dánsku je nutný souhlas Lidové sněmovny, která je následně rozpuštěna. Nově zvolená sněmovna musí souhlasit s ústavní změnou ve stejném textu, následuje ratifikační referendum a po něm královský souhlas. § 88 Ústavy Dánska z 5. 6. 1953.

[13] V USA je třeba po schválení ústavního doplňku 2/3 Kongresu ještě ratifikační souhlas alespoň ¾ parlamentů členských států federace. Možná, ale neuskutečňovaná, je varianta, že se na federální úrovni i pro státní ratifikaci zvolí zvláštní orgány – konventy. Čl. V Ústavy Spojených států amerických ze 17. 9. 1787. Kroupa, Jiří. Dokumenty ke studiu státního práva kapitalistických států. Brno 1986, s. 14. Obdobně se v Rusku mění hlava 3-8 Ústavy federálním ústavním zákonem Federálního shromáždění, který dodatečně schválí 2/3 subjektů Ruské federace. Čl. 136 Ústavy Ruska z 12. 12. 1993. Koudelka, Zdeněk, Vlčková, Renata. Ústavní systém Ruska, Ústava Ruské federace. Brno 1996, ISBN 80-210-1356-7, s. 73.

[14] V Rusku je možné hlavu 1 (Základy ústavního zřízení), hlavu 2 (Práva a svobody člověka a občana) a hlavu 3 (Ústavní opravy a revize) měnit jen tak, že na základě 3/5 souhlasu obou komor Federálního shromáždění je svoláno zvláštní Ústavodárné shromáždění, které připraví návrh nové Ústavy, která je schvalována 2/3 všech členů Ústavodárného shromáždění nebo referendem. Čl. 135 Ústavy Ruska. Koudelka, Zdeněk, Vlčková, Renata. Ústavní systém Ruska, Ústava Ruské federace. Brno 1996, s. 73-74, ISBN 80-210-1356-7.

[15] Jen do roku 1808 byla omezena změnitelnost ustanovení o přistěhovalectví a daních – čl. V Ústavy USA ze 17. 9. 1787. Změnitelnost ústavy obhajoval i Abraham Lincoln v době boje o zrušení původně ústavně akceptovaného otroctví. BALOG, Boris. Zrušenie rozhodnutí o amnestii ústavným zákonom. Právný obzor 4/2012, ISSN 0032-6984, s. 328.

[16] Nezměnitelnost ústav je relativní. „Není možno se naivně domnívat, že takováto změna v realitě vůbec možná není. Jde o něco jiného: stávající systém musí využívat všechny dostupné prostředky k tomu, aby této změně účinně zabraňoval.“ Šimíček, Vojtěch. Materiální ohnisko ústavního pořádku, jeho ochrana a nález ÚS ve věci M. Melčáka. Vladimír Klokočka Liber amicorum, Praha 2009, s. 223, ISBN 978-80-7201-793-5.

[17] Weyr, František. Základy filozofie právní. Brno 1920, s. 105-106, poznámka 18.

[18] NEUBAUER, Zdeněk. Sociální pojištění po stránce procesní. Brno 1927, s. 260n.

[19] Krejčí, Jaroslav. Právní jevy v čase. Praha 1937, s. 239.

[20] Tamtéž, s. 253.

[21] Krejčí, Jaroslav. Zásada právnosti státních funkcí a zásada zákonnosti správy. Praha 1931, s. 58. Krejčí, Jaroslav. Právní jevy v čase. Praha 1937, s. 220, 229-230, 239.

[22] Krejčí, Jaroslav. Právní jevy v čase. Praha 1937, s. 238.

[23] Tamtéž, s. 280.

[24] BORIS, Balog. Stabilizácia (súčasnej) Ústavy Slovenskej republiky. 20 rokov Ústavy Slovenskej republiky – I. Ústavné dni, sv. 2, Košice 2012, ISBN 978-80-8152-001-3, s. 50-55.

[25] PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 88.

[26] Tamtéž, s. 86.

[27] KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. 2. vydání Praha 2006, ISBN 80-7201-606-7, s. 50, 52, 98-99, 102. Wagnerová, Eliška. Prezident republiky a Ústavní soud. Postavení prezidenta v ústavním systému ČR. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav Brno 2008, ISBN 978-80-210-4520-0, s. 101-102.

[28] Provolání Národního výboru československého o samostatnosti československého státu z 28. 10. 1918. GRONSKÝ, Ján, HŘEBEJK, Jiří. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa 1. Praha 2004, s. 20-21.

[29] SIEYÉS, Emmanuel-Joseph. Politické spisy. Citováno dle německého překladu Politische Schriften, Darmstadt 1975, ISBN 3-472-74543-6 a KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. 2. vydání Praha 2006, ISBN 80-7201-606-7, s. 98.

[30] Čl. 79 odst. 3 a 146 Základního zákona Spolkové republiky Německo z 23. 5. 1949.

[31] HÁJEK, Petr P. Smrt v sametu. Praha 2012, ISBN 978-80-87423-38-7, s. 136-137. Dále s. 138-139.

[32] Tamtéž, s. 141. Dále s. 142.

[33] Schmitt, Carl. Űber die drei Arten des rechtswissenschaflichen Denken. Berlin 1934, s. 49.

[34] LARENZ, Karl. Rezension zu Justus Wilhelm Hedemann. Die Flucht in die Generalklauseln. Zeitschrift für das gesamte Handelsrecht und Konkursrecht, 100, 1934, s. 381.

[35] LARENZ, Karl. Rechtsperson und subjektives Recht. Grundfragen der neuen Rechtswissenschaft, Berlin 1935.

[36] Rothenbergr, Curt Ferdinand. Die Rechtsquellen im neuen Staat. Deutschen Juristen-Zeitung, 1936, sl. 22. KREJČÍ, Jaroslav. Právní jevy v čase. Praha 1937, s. 135.

[37] SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 338.

[38] Knapp, Viktor. Problém nacistické právní filozofie. S. 62, 78, 116, 126, 179.

[39] SCHMITT, Carl. Nationalsozialismus und Völkerrecht. Berlin 1934. Űber die drei Arten des Rechtswissenschaflitchen Denkens. Hamburg 1934.

[40] SCHMITT, Carl. Der Fűrer schűtzt das Recht. Deutche Juristen-Zeitung 15/1934, s. 945n.

[41] RŰTHERS, Bernd. Die unbegrenzte Auslegung. 6. vydání, Tübingen 2005, s. 479.  RŰTHERS, BERND. Das ungerechte an der Gerechtigkeit. 3. vydání, Tübingen 2009, s. 95. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Kapitola 16.2 Nacistický antiformalismus. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 344-345. Zde odmítají tvrzení Gustava Radbrucha, že nacistické právo stálo na právním pozitivismu.

[42] SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Kapitola 16.2 Nacistický antiformalismus. Praha-Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-311-7, s. 336-348.

[43] Čl. 416 odst. 1čl. 102 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky.

[44] LENIN, Vladimír ILJIČ. Dopis lidovému komisaři spravedlnosti Dmitriji I. Kurskému ze 17. 5. 1922. Sebrané spisy sv. 45, 2. vydání 1989, s. 225.

[45] Boguszak, Jiří, Jičínský, Zdeněk. Otázky socialistického práva a zákonnosti. Praha 1964, s. 8.

[46] Tamtéž, s. 9.

[47] Tamtéž, s. 10.

[48] Boguszak, Jiří, Jičínský, Zdeněk. Otázky socialistického práva a zákonnosti. Praha 1964, s. 157-158.

[49] BRÖSTL, Alexander, Holländer, Pavel. K dialektike vzťahov štátnej vole a práva. Právny obzor 3/1985, s. 260.

[50] Exodus (Ex) 32.

[51] HÁJEK, Petr P. Smrt v sametu. Praha 2012, ISBN 978-80-87423-38-7, s. 278.

[52] Izajáš (Iz) 2, 20.

[53] Izajáš (Iz) 44, 9-10.

[54] Druhá Mojžíšova kniha (Ex) 20, 5. Pátá Mojžíšova kniha (Dt) 5, 9.

[55] Čapek, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1990, ISBN 80-202-0170, část 3. Myšlení a život, kapitola Politika, podkapitola Demokracie, s. 328.

[56] PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 55.

[57] MUSIL, Jan. Body 13, 17, 20 části III. Změna paradigmatu demokratického a právního státu jeho odlišného stanoviska k usnesení Ústavního soudu z 15. 9. 2009, Pl. ÚS 24/09 ve věci ústavní stížnosti proti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny ústavním zákonem.

[58] Radovan Suchánek byl jmenován ústavním soudcem v roce 2013, na přijetí nálezu v kauze Melčák se nepodílel. Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k usnesení Ústavního soudu z 10. 12. 2013, Pl. ÚS 23/13.

[59] PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 7.

[60] HAND, Learned. The Contributions of an Independent Judiciary to Civilization. The Spirit of Liberty. New York 1952, s. 73-74. PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 98-99, 105.

[61] Sepsání římského práva navrhl tribun lidu Terentius Arsa roku 462 př.n.l. Fakticky k němu došlo prací 10 zvolených mužů roku 451-450 př.K. CVETLER, Jiří. Právo římské. Brno 1974, s. 16-17.

[62] HASENKOPF, Pavel. Jak to bylo s ratifikací Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Právní rozhledy 20/2009, ISSN 1210-6410, s. 732.

[63] Dred Scott v. Sandford, 60 U.S. (19 How.) 393 (1857). PETRův, Helena. Kruh americké koncepce rovnosti (Od diskriminace menšin k diskriminaci většiny). Právník 10/2008, ISSN 0231-6625, s. 1085-1086. PROCHÁZKA, Radoslav. Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii. Plzeň 2011, ISBN 978-80-7380-328-5, s. 5-6.

[64] The Civil Richts Cases, 109 U.S. 3 (1883). Plessy v. Ferguson, 163 U.S. 537 (1896).Mc.Cabe v. Atchison, Topeka & Santa Fe Railway, 235 U.S. 151 (1914). PETRův, Helena. Kruh americké koncepce rovnosti (Od diskriminace menšin k diskriminaci většiny). Právník 10/2008, ISSN 0231-6625, s. 1089-1093.

[65] Korematsu v. United States 323 U.S. 214 (1944).

[66] Část IV. výroku a část V.e, bod 65 odůvodnění Nálezu. § 105a zákona o soudech a soudcích ve znění zákona č. 314/2008 Sb. KOUDELKA, Zdeněk. Funkcionáři justice a ústavnost. Trestní právo 2/2013, ISSN 1211-2860, s. 5-8.

[67] Obdobně Petr, Bohuslav. Organizace soudnictví ČR v postmoderním věku. Právo – časopis pro právní teorii a praxi 3/2011, ISSN 1802-9116, s. 43.

[68] Možné je i mezinárodní srovnání. Funkční období předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu Slovenska je 5 let. Jmenován je prezidentem republiky s možností jednoho bezprostředního opakovaného jmenování (čl. 145 odst. 3 Ústavy Slovenské republiky č. 460/1992 Sb. ve znění ústavního zákona č. 90/2001 Z.z.). Funkční období předsedů ostatních soudů je 3 roky a jsou jmenováni ministrem spravedlnosti s možností jednoho bezprostředního opakovaného jmenování (§ 36 zákona č. 757/2004 Z.z., o soudech). Funkční období předsedy Nejvyššího soudu Slovinska – 6 let s možností opětovného jmenování, Španělska – 5 let s možností jednoho znovujmenování, Portugalska – 3 roky s možností jednoho znovuzvolení, Estonska – 9 let, Litvy – 7 let s možností jednoho znovuzvolení. Janů, Ivana. Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06, nález č. 130/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 42, dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=105&pos=1&cnt=4&typ=result.

[69] Odlišné stanovisko k části IV. výroku Nálezu uplatnili dále ústavní soudci Jan Musil, Vladimír Kůrka, Pavel Rychetský. Ovšem ti nebyli sami do funkce ústavního soudce jmenováni opakovaně. Pavel Holländer vyjádřil odlišné stanovisko jen k odůvodnění zrušení výslovné úpravy opakovaného jmenování do funkce předsedy a místopředsedy soudu. Neústavnost spatřuje v převaze výkonu správních činností nad soudcovskou činností.

[70] RYCHETSKÝ, Jan. Šéf Ústavního soudu Rychetský o soumraku civilizace a Zemanovi [online]. Parlamentnilisty.cz dne 30. 10. 2013, dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Sef-Ustavniho-soudu-Rychetsky-o-soumraku-civilizace-a-Zemanovi-291453

[71] Jde o strach z prapůvodní zvířecí podstaty člověka, kterou v popisu společnosti před uzavřením společenské smlouvy Hobbes vyjádřil jako válka „všech proti všem“ a Plautovým citátem „Člověk člověku vlkem.“ Hobbes, Thomas. Leviathan. Praha 2009, ISBN 978-80-7298-106-9, s. 88-91.

[72] Džamáhírije měla být vládou širokých mas, tedy aplikací přímé demokracie. Al-Kaddáfí, Muammar. Zelená kniha, část první Moc lidu, kapitola Lidové konference a lidové výbory, s. 33-38, nedatované vydání na počátku 90. let 20. st. distribuované libyjským velvyslanectvím v Praze. Hrbek, Ivan. Libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríja. Praha 1982, s. 38-48.

[73] HÁJEK, Petr P. Smrt v sametu. Praha 2012, ISBN 978-80-87423-38-7, s. 290.

[74] MUSIL, Jan. Změna paradigmatu demokratického a právního státu. Bod 23, část III odlišného stanoviska soudce k usnesení Ústavního soudu z 15. 9. 2009, Pl. ÚS 24/09 ve věci ústavní stížnosti proti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny ústavním zákonem.

0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Přihlásit se
Zapomenuté heslo
Jěště nemáte svůj účet?
Založte si účet a získejte spoustu výhod
Elektronický časopis
Mám zájem o elektronický časopis
Mediální partneři
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři