Ukončení péče o pacienta z pohledu zdravotnických pracovníků

Oblasti práva na poskytnutí zdravotní péče je v současné době věnována pozornost zejména z pohledu pacienta, nikoliv však z pohledu zdravotnického pracovníka.

Katedra občanského práva, Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Lékař, pacient, zdravotní služby.
Foto: Fotolia

Právo zdravotnického pracovníka neposkytnout zdravotní péči je oblast, které se navzdory její důležitosti věnuje relativně malá pozornost.

Téma tohoto článku je zúženo, a to pouze na oblast ukončení péče o pacienta. Stranou je tak ponechána právní úprava důvodů, pro které je poskytovatel zdravotních služeb oprávněn odmítnout přijetí pacienta do péče. Primárním cílem tohoto článku bylo pomocí vlastního výzkumu, provedeného formou dotazníkového šetření, ověřit funkčnost zkoumané právní úpravy v praxi z pohledu zdravotnických pracovníků. Respondenti (zdravotničtí pracovníci a studenti lékařských fakult) odpovídali jednak na otázky, kterými bylo zjišťováno jejich povědomí o platné právní úpravě a její využitelnosti v praxi, a dále na otázky, týkající se možných změn, které by jejich očima mohly zlepšit fungování vztahu zdravotnického pracovníka a pacienta v oblasti ukončování zdravotní péče. Odpovědi respondentů tak odráží nejen jejich názor na stav současné právní úpravy, ale zahrnují i úvahy de lege ferenda. Před samotnou hlavní částí, která je tvořena výsledky vlastního dotazníkového šetření, byl pro lepší orientaci v celé problematice zařazen i teoretický úvod, který shrnuje platnou právní úpravu v této oblasti. Článek poskytuje nový náhled na právní úpravu ukončování zdravotní péče očima těch subjektů, kteří jsou s ní při výkonu svého povolání každodenně konfrontováni..

Úvod 

Oblasti práva na poskytnutí zdravotní péče je v současné době věnována pozornost zejména z pohledu pacienta, nikoliv však z pohledu zdravotnického pracovníka. Právo zdravotnického pracovníka neposkytnout zdravotní péči je oblast, které se navzdory její důležitosti věnuje relativně malá pozornost. Téma tohoto článku je zúženo, a to pouze na oblast ukončení péče o pacienta. Stranou je tak ponechána právní úprava důvodů, pro které je poskytovatel zdravotních služeb oprávněn odmítnout přijetí pacienta do péče, tedy situací, ve kterých pacient projevil zájem o uzavření smlouvy o péči o zdraví, avšak poskytovatel zdravotních služeb k jejímu uzavření i přes existenci smluvního přímusu (kontraktační povinnosti) není na základě taxativně vypočtených zákonných důvodů povinen.[1]

Primárním cílem tohoto článku není přinést teoretickou analýzu právní úpravy, nýbrž ověřit její funkčnost v praxi z pohledu zdravotnických pracovníků. Za tímto účelem byl v roce 2019 proveden vlastní výzkum formou dotazníkového šetření, ve kterém přibližně 300 zdravotnických pracovníků a studentů českých lékařských fakult odpovídalo jednak na otázky, jejichž cílem bylo zjištění povědomí o platné právní úpravě a její využitelnosti v praxi, ale i na otázky, jejichž cílem bylo zjištění možných změn, které by jejich očima mohly zlepšit fungování vztahu zdravotnického pracovníka a pacienta v oblasti ukončování zdravotní péče. V úvodu článku se stručně věnuji právní úpravě vztahu poskytovatele zdravotních služeb, zdravotnického pracovníka a pacienta. Význam kontraktační povinnosti a její vliv na tento vztah, spolu s jejími omezeními představující jednotlivé důvody, pro které poskytovatel zdravotních služeb není povinen poskytnout pacientovi zdravotní služby, poskytují teoretický úvod do dále převážně praktické části článku. Výsledky dotazníkového šetření a jejich vyhodnocení potom tvoří hlavní část článku, jehož cílem je poskytnout náhled na právní úpravu očima subjektů, kteří jsou s ní při výkonu svého povolání každodenně konfrontováni. 

Na závěr úvodu tohoto článku je vhodné dodat, že ačkoli se dle vědomostí autorky jedná o jediné takové dotazníkové šetření provedené mezi zdravotnickými pracovníky či studenty lékařských fakult, nelze je považovat za profesionální sociologický průzkum. Provedené šetření slouží především k vytvoření minimální představy o znalostech lékařů v oblasti práva ukončit péči o pacienta a bude v budoucnu přínosné závěry tohoto dotazníkového šetření podrobit dalšímu výzkumu. 

1. Právní úprava vztahu poskytovatele zdravotních služeb a pacienta

Vztah poskytovatele zdravotních služeb a pacienta je na základní úrovni upraven zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přijetím občanského zákoníku došlo k snad definitivnímu zařazení vztahu poskytovatele zdravotních služeb a pacienta do oblasti soukromého práva, který se zakládá a funguje na základě smlouvy.[2] Občanský zákoník pro tento vztah ve svém ustanovení § 2636 stanoví speciální smluvní typ – smlouvu o péči o zdraví. Na základě této smlouvy se „poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba“.[3] Obecná ustanovení občanského zákoníku jsou pak doplněna speciální úpravou obsaženou zejména v zákoně č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), zákoně č. 373/2011 Sb., zákon o specifických zdravotních službách, v zákoně č. 374/2011 Sb., zákon o zdravotnické záchranné službě, a dalších.[4]

Jak z výše citovaného ustanovení § 2636 vyplývá, smluvní strany smlouvy o péči o zdraví nemusí být jen dvě. Zákon hovoří o poskytovateli, příkazci a ošetřovaném. To umožňuje koncipovat smlouvu o péči o zdraví v případech, kdy osoba ošetřovaného a osoba příkazce není totožná, jako smlouvu ve prospěch třetího (tj. ošetřovaného) v souladu s ustanovením § 1767 a násl. občanského zákoníku. 

Výjimku ze zdravotní péče poskytované na základě smlouvy představují specifické situace, ve kterých pacient není schopen vyslovit souhlas s jejím uzavřením. Jak uvádí Petr Šustek „pokud to zákon dovoluje, je přípustné, a někdy dokonce povinné, zasáhnout do integrity člověka a poskytnout mu určitou péči i bez jeho souhlasu. To může nastat jak v případech, kdy se vůbec nemohl vyslovit (příkladem je pacient v bezvědomí po nehodě, který potřebuje urgentní pomoc), tak i v případech, kdy sice projevit vůli mohl, ale ta není právně relevantní překážkou (příkladem je povinné léčení některých nakažlivých chorob)“.[5] Ve většině případů má však vztah poskytovatele zdravotních služeb a pacienta smluvní povahu. Josef Salač k tomuto rovněž uvádí, že „jednoznačně nejčastějším právním důvodem poskytování zdravotních služeb je smlouva o péči o zdraví (§ 2636 a násl. OZ)“.[6] Tento smluvní vztah je charakterizován existencí tzv. smluvního přímusu, neboli kontraktační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb. 

Právě smluvní přímus představuje výjimku ze základního principu soukromého práva – autonomie vůle. Podle pražské učebnice občanského práva „povinnost kontrahovat může být založena zákonem, ale jejím právním důvodem může být také smlouva, kterou se osoba zaváže vůči jiné osobě (nejčastěji vůči státu nebo obci), že bude kontrahovat tu či onu smlouvu, určité smlouvy po určitou dobu atp.“.[7] Ačkoli existenci kontraktační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb nenajdeme výslovně zakotvenou v žádném právním předpisu, lze ji dovozovat z ustanovení § 48 odst. 1–4 zákona o zdravotních službách, který upravuje taxativně vymezené důvody pro odmítnutí přijetí pacienta do péče a ukončení péče o pacienta.[8] Rovněž důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o zdravotních službách potvrzuje existenci kontraktační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb, když k ustanovení § 47 a § 48 říká, že „zákon vychází z principů svobodné volby poskytovatele pacientem a povinností poskytovatele přijmout pacienta do péče s výjimkou zákonných důvodů pro odmítnutí přijetí do péče nebo ukončení péče“.[9] V neposlední řadě bezdůvodné odmítnutí přijetí pacienta do péče představuje přestupek dle zákona o zdravotních službách.[10]

Jak již bylo výše zmíněno, zákon o zdravotních službách přiznává právo odmítnout přijetí pacienta do péče či péči o pacienta ukončit pouze poskytovateli zdravotních služeb jakožto smluvní straně smlouvy o péči o zdraví. Zdravotnický pracovník (pokud sám není poskytovatelem zdravotních služeb) tedy smluvní stranou smlouvy o péči o zdraví není. Je to však právě on, kdo ve většině případů přichází do styku s ošetřovaným a rozhoduje o případném naplnění zákonného důvodu pro odmítnutí přijetí do péče, respektive ukončení této péče. Mohlo by se tedy zdát, že například lékař, který není smluvní stranou smlouvy o péči o zdraví a zákon o zdravotních službách mu výslovně nepřiznává práva uvedená v § 47 a § 48 toho zákona, tak nemá možnost legálně učinit rozhodnutí o ukončení péče ošetřovaného. Taková situace by byla v praxi velmi nepraktická a právní řád poskytuje řešení v ustanovení § 166 občanského zákoníku, které stanoví: „právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci“. Poskytovatel zdravotních služeb je tak ze zákona zastoupen zaměstnancem (tj. zdravotnickým pracovníkem), je-li to obvyklé k jeho zařazení či funkci. Ačkoli tedy právní úprava mluví o právu poskytovatele zdravotních služeb, platí shodně i pro zdravotnické pracovníky v rozsahu jejich zařazení či funkce. 

2. Omezení smluvního přímusu poskytovatele zdravotních služeb

Jak již bylo výše zmíněno, současná právní úprava důvodů, pro které poskytovatel zdravotních služeb může ukončit péči o pacienta, je obsažena v ustanovení § 48 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Tyto taxativně vypočtené důvody představují jednu z kategorií omezení kontraktační povinnosti poskytovatele zdravotních služeb. Mezi další omezení kontraktační povinnosti pak patří například již výše zmíněné právo poskytovatele zdravotních služeb odmítnout přijetí pacienta do péče, zakotvené v ustanovení § 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách, nebo situace uvedené v § 29 odst. 2 zákona o zdravotních službách, který odepírá pacientovi právo na jinak svobodnou volbu poskytovatele zdravotních služeb.[11] 

Pro úplnost je vhodné dále uvést i právo, které zákon přiznává nikoli poskytovateli zdravotních služeb, ale přímo zdravotnickým pracovníkům v ustanovení § 50 zákona o zdravotních službách. Jedná se o právo „neposkytnout zdravotní služby v případě, že by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví“[12] a právo zdravotnického pracovníka odmítnout provedení jen určitého zdravotního výkonu v případě, „že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání“.[13]

Dále čtěte zde:

http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/208/169

No 1 (2021): Časopis zdravotnického práva a bioetiky


[1] Obecně může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout přijetí pacienta do péče „jen ze třech taxativně vymezených důvodů, a to: překročení únosné kapacity poskytovatele, přílišná vzdálenost místa pobytu pacienta od místa, ve kterém působí poskytovatel, či neexistence smluvního vztahu mezi pojišťovnou pacienta a poskytovatele. První dva důvody se přitom vztahují ke kvalitě poskytovaných zdravotních služeb, třetí lze překonat přímou platbou pacienta poskytovateli.“ SALAČ, J. Pacient podle zákona o zdravotních službách. In: ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. – HLAVÁČEK, K. et al. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 213–214.  

[2] DOLEŽAL, T. Vybrané právní aspekty spojené se smluvním charakterem poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2014, Vol. 4, No. 3, s. 71 [cit. 2020-11-09]. Dostupné z: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/84.

[3] § 2363 odst. 1 občanského zákoníku. 

[4] Např. zák. č. 285/2002 Sb., zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), či zák. č. 296/2008 Sb., zákon o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách). 

[5] ŠUSTEK, P. Medicínské (lékařské) právo. In: ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. – HLAVÁČEK, K. et al. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 39. 

[6] SALAČ, J. Informovaný souhlas jako nástroj vyrovnání informačního deficitu ve vztahu lékař-pacient. Paneurópske právnické listy. 2019, roč. 2, č. 1.  

[7] DVOŘÁK, J. – ŠVESTKA, J. – ZUKLÍNOVÁ, M. Občanské právo hmotné. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 169. 

[8] ČERNÍKOVÁ, N. Právo lékaře neposkytnout zdravotní péči. Diplomová práce. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2019, s. 70. 

[9] MACH, J. Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování: Zákon o specifických zdravotních službách. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 231. 

[10] Ustanovení § 117 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách.  

[11] POLICAR, R. Smluvní přímus poskytovatelů zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2012, Vol. 2, No. 2, s. 4 [cit. 2020-10-10]. Dostupné z: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/30.

 

[12] Ústavní konformita tohoto práva byla v roce 2012 podrobena přezkumu ze strany Ústavního soudu ČR, který ve svém rozhodnutí ze dne 6. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, mj. uvedl, že „co lze považovat za přímé ohrožení života nebo vážné ohrožení zdraví ale závisí na vyhodnocení konkrétních okolností. […] neposkytnutí zdravotní služby musí být opatřením nezbytným, a tedy nemůže být akceptováno v případě, pokud by rizika spojená s jejím poskytnutím bylo možné s ohledem na tyto okolnosti účinným způsobem eliminovat […] určení míry rizika není věcí exaktní a možnost jeho objektivního posouzení může být vždy ovlivněna rozsahem informací, které měl zdravotnický pracovník v relevantním okamžiku k dispozici. Jsou-li tyto podmínky splněny, lze konstatovat, že napadené ustanovení umožňuje omezit právo na zdravotní péči podle čl. 31 Listiny způsobem, který je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny.“ 

[13] „V takovém případě nejde automaticky ani o odmítnutí přijetí pacienta do péče ani o ukončení péče o pacienta. Nevyhledal-li totiž pacient poskytovatele ZS jen za účelem provedení tohoto konkrétního zdravotního výkonu, může teoreticky i nadále setrvat v jeho péči.“ ČERNÍKOVÁ, N. Právo lékaře neposkytnout zdravotní péči, s. 72. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články