Ukrajinské zákonodárství o svobodě svědomí a náboženských organizacích: současný stav a perspektivy reformy

Ukrajina je vícekonfesním státem a náboženský faktor zaujímá velmi důležité místo ve společensko-politickém a duchovním životě ukrajinského lidu.

Náboženské vztahy jsou součástí společenských vztahů, jejichž subjektem je jak věřící tak i nevěřící obyvatelstvo. Stát je povinen legislativně je řídit a přitom zajistit možnost vyznávat či nevyznávat to či ono náboženství. Současně stát musí zajistit dodržování platných zákonů, práv a svobod pro všechny občany.

Právo na svobodu svědomí, garantované ukrajinskou ústavou a odpovídajícími zákony, je možné jen v případě existence právních norem, které garantují nezbytná práva a svobody náboženským organizacím a věřícím a současně jim ukládají odpovídající povinnosti. Ukrajinská právní úprava svobody svědomí a náboženských organizací je systémem vzájemně propojených normativních aktů, pomocí kterých jsou regulovány státoprávní vztahy. Nejdůležitějšími z nich jsou ukrajinská ústava a ukrajinský zákon „O svobodě svědomí a náboženských organizacích“[1], v nichž je soustředěna většina právních norem regulujících obecné otázky zajištění svobody svědomí.

Ukrajinská ústava – článek 35 – zajišťuje právo na svobodu světového názoru a vyznání, včetně svobody vyznávat jakékoliv náboženství nebo nevyznávat žádné, svobodně sloužit individuálně nebo kolektivně náboženské kulty a rituální obřady a vykonávat náboženskou činnost. Církev a náboženské organizace na Ukrajině jsou odděleny od státu a škola od církve. V článku je kladen důraz na to, že žádné náboženství nemůže být státem uznáno jako povinné. Důležitým je ustanovení odstavce 4 článku 35 ústavy o možnosti nahrazení povinné vojenské služby alternativní službou nevojenskou podle náboženského přesvědčení občana. Podle článku 64 ukrajinské ústavy, ústavní práva, mezi které patří právo na svobodu vyznání a lidskou svobodu, mohou být omezena s uvedením doby platnosti tohoto omezení v případě výjimečného nebo válečného stavu.

V r. 1991 byl přijat ukrajinský zákon „O svobodě svědomí a náboženských organizacích“, který zajišťuje právo na svobodu svědomí, rovnoprávnost občanů nehledě na jejich vztah k náboženství, dále uzákoňuje odluku církve (náboženských organizací) od státu.

Podle stavu ze dne 6. října 2016 zákon obsahuje šest částí:

• Část první „Obecná ustanovení“ určuje šíři ústavních práv ukrajin-ských občanů na svobodu svědomí a vyznání a garantuje jejich realizaci bez překážek.
• Část druhá „Náboženské organizace“ na Ukrajině upřesňuje usta-novení o právu na kolektivní uspokojování náboženských potřeb občanů; určuje a uvádí vyčerpávající výčet právních forem nábožen-ských organizací, uvádí způsob jejich vzniku, upravuje průběh registrace a následně popisuje mechanismus, jak získává náboženská orga-nizace právní subjektivitu.
• Část třetí „Vlastnické postavení náboženských organizací“ zabezpe-čuje realizaci vlastnických práv náboženských organizací; určuje způsob vzniku a existence podniků i institucí náboženských organizací, které se chtějí zabývat výrobní a hospodářskou činností.
• Část čtvrtá „Práva náboženských organizací a občanů“ je spojena se svobodou vyznání, upřesňuje ustanovení o svobodě vyznání, zabezpečuje realizaci obřadně-kultovních potřeb občanů, garantuje nerušený průběh zákonných veřejných vystoupení věřících a nábo-ženských organizací, určuje způsob charitativní činnosti.
• Část pátá „Pracovní činnost v náboženských organizacích a v jejich podnicích“ usměrňuje pracovní práva občanů, kteří dočasně nebo trvale pracují v náboženských organizacích, v jejich podnicích a institucích. Určuje způsob a pravidla pracovní činnosti v nich.
• Část šestá „Státní orgány a náboženské organizace“ specifikuje stav ústavně zakotveného právního stavu oddělení církve od státu, určuje způsob vzájemného vztahu státních institucí a náboženských organizací, zavádí způsob kontroly činnosti náboženských organizací, určuje odpovědnost za porušení zákonodárství o svobodě svědomí a náboženských organizacích.

Chceme-li vyzdvihnout charakteristické rysy tohoto zákona, pak je třeba uvést následující:

• Platný zákon prohlašuje ukrajinský stát za nenáboženský, ale ne za protináboženský, což znamená, že stát nepřipouští církev do své politické struktury jako státní instituci, ale nenárokuje si právo vést boj proti náboženství. Stát odmítl určovat povinná přesvědčení nebo světový názor.
• Zákon umožňuje občanům právo na svobodu svědomí, což zahrnuje právo nejen vyznávat náboženství, vykonávat náboženské kulty, ale i měnit svá přesvědčení, svobodně je sířit, i když jde o přesvědčení náboženská.
• Zákon velkou měrou odpovídá požadavkům mezinárodních dokumentů o politických a občanských právech.
• Zákon většinou obsahuje pozitivní ustanovení a garance a nikoliv zákazy toho či onoho jednání, jak tomu bylo v minulosti.
• Platné zákonodárství o svobodě svědomí a náboženských organizacích konkrétně určuje právní základy vzniku a činnosti ukrajinských náboženských organizací.
• V zákoně je určeno, že na Ukrajině náboženské organizace vznikají pro uspokojování náboženských potřeb občanů, pro jejich záměr vyznávat a šířit víru a působí v souladu s jejich hierarchickou a institucionální strukturou. Volí, jmenují a mění personál podle svých řádů.
• Náboženskými organizacemi na Ukrajině jsou: náboženská společenství, vedení a centra, kláštery, náboženská bratrstva, misijní společnosti (misie), duchovní učiliště a také spolky, tvořené shora uvedenými náboženskými organizacemi.
• Na jiné organizace, vzniklé z náboženských motivů, se účinnost tohoto zákona nevztahuje.
• V zákoně jsou též uvedeny konkrétní rysy existujících náboženských organizací.
• Článek 8 uvádí následující definici náboženského společenství: je místní náboženskou organizací věřících občanů jednoho a téhož kultu, vyznání, směru, proudu či výkladu, kteří se dobrovolně sjednotili za účelem společného uspokojení náboženských potřeb.
• V zákoně je uvedeno, že „stát uznává právo náboženského společenství aby bylo v kanonických a organizačních otázkách…podřízeno“ existujícím náboženským centrům (vedením) jak na Ukrajině, tak za jejími hranicemi a také změnu tohoto podřízení.

Je důležité připomenout, že podřízenost náboženských společenství v kano-nických a organizačních otázkách centrům (vedením) není totožná s přímou závislostí společenství na centrech (vedeních), v nichž jsou profesionální služebníci kultu, duchovenstvo, teologové a další. Zcela to odpovídá právu na svobodu svědomí, zbavuje to duchovenstvo možnosti mít monopolní vliv na život věřících a jejich společenství a vytvářet tam zvláštní, specifické pořádky. Jinými slovy, duchovní nemají právo samozvaně vykonávat administrativní vedení náboženských společenství. O odpovědnosti před státem stejně jako o vlastní podřízenosti centrům (vedením) rozhodují na plenárním shromáždění sami věřící, kteří náboženské společenství založili a také zvolené orgány samosprávy. Současně sami kněží mají právo vstupovat do náboženských společenství, být členy skupiny („desítky“) věřících – zakladatelů náboženského společenství.

Podle občanského práva režim náboženských organizací určuje jejich řád, který podléhá registraci. Řád se schvaluje na obecném shromáždění věřících nebo na náboženských sjezdech a konferencích. Musí obsahovat informace o druhu náboženské organizace, o tom, kam konfesně náleží, jaké má majetkové poměry a jaké je její místo v organizační struktuře náboženského sdružení, dále práva náboženské organizace na zakládání podniků, hromadných sdělovacích prostředků, dalších náboženských organizací, vytváření učilišť atd.

Náboženská organizace je právnickou osobou od momentu registrace jejího řádu a má práva a povinnosti v souladu s platnou legislativou a svým řádem.

Článek 14 zákona upravuje registraci řádů náboženské organizace. Aby náboženské společenství získalo právní postavení právnické osoby, je nutné, aby občané v počtu nejméně 10 lidí, starších osmnácti let, je založili a podali žádost i řád k registraci oblastním státním orgánům.

Náboženská řídící centra, kláštery, náboženská bratrstva, misie a duchovní učiliště dávají k registraci řád (stav) na ministerstvo spravedlnosti.

Mechanismus registrace určuje článek 14 ukrajinského zákonu „O svobodě svědomí a náboženských organizacích“.

Za účelem konání bohoslužeb, náboženských obřadů, ceremonií a průvodů mají náboženské organizace právo:

• Zakládat a udržovat veřejně přístupná místa bohoslužeb či náboženských shromáždění a také místa, která jsou uctívána v tom či onom náboženství (místa poutí).
• Nerušeně provádět tyto obřady v kultovních budovách a na přiléhajícím prostranství, na místech poutí, v úřadech náboženských organizací, na hřbitovech, na místech, kde se pohřbívá, a v krematoriích, v bytech a domech občanů.
• Na základě iniciativy pracovních kolektivů a se souhlasem administrace konat bohoslužby, náboženské obřady atd. v kancelářích, organizacích a v podnicích.
• Konat bohoslužby a náboženské obřady v nemocnicích, klinikách, domovech důchodců a invalidů, na místech vyšetřovací vazby a výkonu trestu na základě žádosti občanů, kteří se v těchto zařízeních nacházejí nebo na základě vlastní iniciativy. Administrace uvedených ústavů tomu napomáhá, určuje čas a další podmínky pro konání bohoslužby, obřadu či ceremonie.
• Na základě náboženských potřeb vojáků velení vojenských jednotek umožňuje vojákům, aby seúčastnili bohoslužeb a plnili náboženské obřady.

V zákoně je určeno, že v ostatních případech se veřejné bohoslužby, nábo-ženské obřady, ceremonie a procesí konají vždy s povolením orgánů místní samosprávy nebo orgánů výkonné moci. Žádost o vydání uvedeného povolení se podává dostatečně předem (podle článku 39 ukrajinské ústavy) před určenou dobou konání bohoslužby, obřadu, ceremonie či procesí vyjma případů, které nesnesou odkladu.

Je možné připomenout, že právě nedávno ukrajinský Ústavní soud svým rozhodnutím č. j.6-rp/2016 ze dne 8. září 2016, č. j. 1-13/2013 prohlásil jako neodpovídající ukrajinské ústavě (jako neústavní) některé články ukrajinského zákona „O svobodě svědomí a náboženských organizacích“.[2]

Ukrajinský ústavní soud má za to, že požadavek dostat předem povolení na svolání jednotlivých pokojných náboženských shromáždění na veřejných místech, jak je uvedeno v páté části článku 21 zákona, je v rozporu s definicemi první části článku 39 ukrajinské ústavy, kde se ukládá jen s dostatečným předstihem informovat orgány výkonné moci nebo orgány místní samo-správy o svolání pokojného shromáždění, které může mít jak náboženský, tak i nenáboženský charakter.

Ukrajinský ústavní soud při posuzování věci poznamenává, že v souladu s druhou částí článku 24 ukrajinské ústavy nemůže docházet k privilegiím nebo omezením z důvodů náboženských nebo jiných přesvědčení. Ustanovení páté části článku 21 zákona neobsahují diskriminační omezení, týkající se činnosti jednotlivých náboženských organizací, avšak určují nutnost získání povolení ke konání pokojných náboženských shromáždění; tím se liší od způsobu konání pokojných shromáždění nenáboženského charakteru.

V demokratickém právním státě nemůže být určen různý způsob konání pokojných shromáždění podle toho, kdo je organizuje a kdo se jich účastní, podle cíle a místa, formy atd., a zejména to, že v jednom případě se vyžaduje dostat povolení a v ostatních jen předem informovat o záměru konat takové shromáždění. Rozhodnutí ukrajinského ústavního soudu je závazné a musí být na ukrajinském území provedeno, je konečné a není proti němu odvolání.

Za účelem co nejširší realizace práva na svobodu svědomí a pro řádný pro-voz náboženských organizací a vztahy mezi věřícími a náboženskými organizacemi jsou umožněna i následující práva:

• Právo na získání, vlastnictví a užívání náboženské literatury ve zvole-ném jazyku a totéž právo na další předměty a materiály náboženského určení.
• Právo vyrábět, exportovat, importovat a rozšiřovat předměty náboženského určení, náboženskou literaturu a další informační materiály náboženského obsahu. Náboženským organizacím je umožněno výji-mečné právo zakládání podniků pro vydávání bohoslužebné literatury a pro výrobu předmětů kultovního určení.
• Právo zakládat společnosti, bratrstva, asociace a další sdružení občanů pro realizaci charity, studium a rozšiřování náboženské lite-ratury a ostatní kulturně-vzdělavatelské činnosti. Náboženské organizace mají právo konat charitativní a sociální (milosrdnou) práci jak samy, tak prostřednictvím charitativních organizací. Obecné základy charity určuje ukrajinský zákon „O charitě a charitativních organizacích“ ze 16. září 1997.
• Náboženské organizace a věřící, buď sami nebo společně o dalšími, mají právo navazovat a udržovat mezinárodní styky a přímé osobní kontakty, včetně práva vyjíždět do zahraničí na pouti, dále za účelem účasti na schůzích a náboženských událostech. Účastníci těchto kon-taktů a událostí mohou podle řádu, daného platným zákonodárstvím získávat, dostávat a vézt s sebou náboženskou literaturu a další infor-mační materiály náboženského obsahu.
• Mají právo vysílat občany do zahraničí ke studiu v duchovních učilištích a přijímat k témuž účelu cizince.

Zákon určuje určitá omezení pro činnost zahraničních kazatelů. V kapitole 24 zákona je uvedeno, že kněží, náboženští kazatelé, pastoři a další představitelé zahraničních organizací, kteří jsou cizími státními příslušníky, konají bohoslužby jen v těch společenstvích, která je pozvala.

Činnost náboženských organizací jako právnických osob předpokládá právo náboženských organizací na vlastnictvím majetku, předmětů kultovního určení a též přímo výrobu předmětů náboženského určení. Proto je pro ně důležitou otázkou pro jejich činnost vlastnictví a užívání majetku. V souladu s ukrajinským zákonodárstvím mají ukrajinské náboženské organizace při-znáno právo vlastnictví majetku, ale také právo na užívání půdy – tato práva jsou realizována způsobem, který je určen odpovídajícími zákonodárnými ukrajinskými akty (ukrajinské zákony „O majetku“, „O půdě“).

Kultovní budovy a majetek, který patří státu, je poskytován organizacemi, které jej spravují, zdarma k používání nebo se navrací zdarma do vlastnictví náboženských organizací na základě rozhodnutí oblastních nebo městských administrací, či vlády autonomní Republiky Krym.

Zákon stanoví, že samozvané obsazení kultovních budov nebo přivlastnění kultovního majetku není dovoleno. Sporné otázky, týkající se vlastnictví a užívání kultovních budov a majetku řeší orgány oblastní a místní orgány státní správy.

Zákon umožňuje náboženským organizacím žádat o dobrovolné finanční a další dary a dostávat je. Nucení věřících k poskytování takových darů je zakázáno.

Současný ukrajinský stát se přísně dbá na základní principy demokracie, dokladem čeho je zákonodárné ukotvení principu svobody svědomí jako jednoho ze základních lidských práv. Ale současně však většina norem státního konfesního práva má pouze deklarativní charakter a nezakládá jasný postup vzájemných vztahů mezi státem a církví, důsledkem čehož je direktivní charakter regulace vztahu mezi státem a církví.

Aktuálně je tu i nesplnění řady výtek parlamentního shromáždění Rady Evropy, které jsou uvedeny v rezoluci číslo 1466 z roku 2005 o splnění závazků a povinností Ukrajiny.

Tyto výtky se týkají následujících skutečností:

1. Zákon omezuje formy, v jejichž rámci mohou být založeny náboženské organizace.
2. Je učeno omezení minimálního počtu zakladatelů na 10 lidí, kteří mohou zaregistrovat řád náboženské organizace (v případě ostatních společenských organizací se vyžadují 3 lidé).
3. Náboženským organizacím je zakázáno mít místní oddělení bez registrace jako právnická osoba.
4. Náboženská sdružení nemohou získat statut náboženské osoby.
5. Diskriminace cizinců a osob bez občanství.
6. V zákoně existuje řada nejasných definic, které umožňují širokou diskreci exekutivním orgánům.

Bohužel však na Ukrajině nebyl vytvořen zákon nebo dokument, který by obsahoval a určil prioritní nasměrování vztahu církve a státu. Tento zákon musí upravit postavení státu v náboženském životě a ve státní náboženské politice. Stát potřebuje i koncepční změny zákona „O svobodě svědomí a náboženských organizacích.

Ukrajina potřebuje zdokonalení zákonodárství o svobodě svědomí a vyznání, ale dojde k tomu v nejbližší době? Asi těžko, vezmeme-li v úvahu současnou ukrajinskou politickou situaci a ekonomickou krizi.

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] V roce 1991 Verchovna Rada přijalа zákon „O svobodě svědomí a náboženských organizacích. Článek 4 tohoto zákona říká, že všichni ukrajinští občané jsou si před zákonem rovni a mají stejná práva ve všech oblastech ekonomického, politického, sociálního a kulturního života, nehledě na jejich k náboženství. V oficiálních dokladech se vztah občana k náboženství neuvádí.

[2] Podnětem k přezkoumání věci v souladu s články 39, 40 ukrajinského zákona „O ukrajinském ústavním soudě“ bylo ústavní podání zmocněnce ukrajinské Nejvyšší rady pro lidská práva.