Vysvětluje, že kaplani vyslaní do veřejných institucí náboženskými společenstvími poskytují svou službu každému, kdo má o ni zájem, bez rozdílu, zda jde o věřící nebo nevěřící. Její složkou je služba přítomností a nasloucháním. Nutnou potřebu zařazení nemocničních kaplanů a jejich pomocníků jako personální složky multidisciplinárního týmu v rámci odborného personálu každé nemocnice autor ilustruje dvěma případy ze svého života. V závěru zdůrazňuje potřebu, aby služba kaplanů a jejich pomocníků byla zřízena v každé nemocnici, a to jako celodenní.
Dříve než se zamyslíme nad důvody, které vedou k potřebě vybudovat institucionálně zajištěnou duchovní péči v lůžkových zdravotnických zařízeních na území České republiky, dovolte, abych se zmínil o analogických důvodech, které vedly ke zřízení a právnímu zajištění duchovní péče v některých jiných oblastech veřejného života. Jde především o službu
- kaplanů vojenských,
- kaplanů vězeňských,
- kaplanů policejních a kaplanů hasičských sborů,
- kaplanů sloužících v zařízeních pro azylanty a migranty,
- kaplanů školních a vysokoškolských,
- kaplanů sociálních zařízení a ústavů a
- kaplanů v některých speciálních zařízeních, např. kaplanů letištních.
Služba zástupců náboženských společenství (tj. církví a náboženských společností) vyslaných jednotlivými náboženskými společenstvími i jejich svazy do institucí vně těchto náboženských společenství je součástí působení náboženských společenství navenek, tedy pomoci, kterou náboženská společenství poskytují nejen svým členům, ale i široké veřejnosti. Hovoří se o různých formách jejich kategoriální pastorace[1] a služby přítomností ve prospěch každého, kdo si přeje této služby použít.
* * *
Přítomnost zástupců náboženských společenství v ozbrojených silách a vězeňských zařízeních je dnes již samozřejmostí. Jejich přítomnost je zárukou naplnění ústavních práv na svobodu náboženského vyznání osob, nalézajících se v prostorách těchto institucí. Vojenští a vězeňští kaplani jsou povoláni k tomu, aby v nich potřebnou duchovní péči v podstatné míře poskytovali a za pomoci jiných zajistili. Služba vojenských a vězeňských kaplanů má na českém území dlouhou tradici. V současnosti má však nový, jiný rozměr než měla před svou likvidací komunistickou totalitou po únoru 1948. Od obnovy své služby (ve vězeňství od roku 1994, v armádě od roku 1996, resp. 1998)[2] se vězeňští a vojenští kaplani věnují nejen příslušníkům svých vlastních náboženských společenství, ale každému, kdo o to požádá. Naslouchají a pomáhají i těm, kdo se za věřící nepovažují, jakmile o jejich službu projeví zájem.
Můžeme hovořit o zvláštní službě náboženských společenství poskytované ve prospěch veřejnosti. Nejen tím, že se náboženská společenství duchovně postarají o věřící, jejichž styk s náboženským společenstvím je vnějšími okolnostmi ztížen nebo znemožněn. A věřící jsou přece také součástí veřejnosti! Ale navíc náboženská společenství pomáhají svou přítomností mnohým, kteří mají k víře sice daleko, ale osobní podporu a posilu poskytovanou kaplany ve své mnohdy obtížné životní situaci potřebují. Díky společnému úsilí veřejných orgánů i vedení náboženských společenství byla tedy před více než dvaceti lety služba vojenských a vězeňských kaplanů obnovena, a lze říci, že přes všechny počáteční obavy (zejména ze strany vedení církví) uspěla, a to znamenitě. Jsou to sami představitelé ozbrojených sil či vězeňské služby, kdo o vyslání kaplanů žádají. A jak se ze všech stran proslýchá, činí tak na základě výborných zkušeností s kaplanskou službou.
Bylo by omylem vnímat kaplanskou službu ve veřejných institucích jako nějaké privilegium náboženských společenství. Je tomu docela jinak. Setkáváme se naopak často s tím, že na náboženská společenství musí být vyvíjen potřebný tlak, aby své kaplany do uvedených zařízení v dostatečném počtu vyslala. Zájem veřejnosti je tak velký, že je často na hranicích možností, které náboženská společenství mají k dispozici, a někdy tyto možnosti i přesahuje.
A to všechno, co bylo až dosud zmíněno, platí také pro duchovní péči poskytovanou kaplany nemocničními.
* * *
Na doplnění ještě několik slov o činnosti policejních kaplanů a kaplanů hasičských sborů. Jejich péče je zaměřena nejen ve prospěch příslušníků policejních a hasičských sborů a jejich rodin, zejména v tísňových situacích (tedy na posttraumatickou péči), ale i ve prospěch obětí trestných činů, teroru a živelných katastrof (záplav, požárů).[3] Nezbývá než jejich síť ještě dostatečným způsobem rozšířit a dobudovat.
* * *
V tomto okamžiku se dostáváme k vlastní tematice, k otázkám právního zajištění vztahu náboženských společenství a veřejného zdravotnictví, zejména služby nemocničních kaplanů a jejich pomocníků. Tedy služby, jejíž zajištění se oproti jiným, dříve uvedeným, odvětvím veřejného života značně opozdilo.
Zatím je tato služba zajištěna jen v církevních nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných a v lůžkových zařízeních a stacionářích charit a diakonií, zřizovaných náboženskými společenstvími. V necírkevních lůžkových zařízeních je zajištěna jen sporadicky, v malém množství. Trochu lepší situace byla v posledních letech vytvořena zatím jen v některých oblastech severní Moravy, zejména na Olomoucku.
Založení, dobudování a dostatečné rozšíření duchovní péče o pacienty v necírkevních zdravotnických zařízeních je úkolem dlouhodobým, na řadu let. A to jak nejbližších let, kdy bude třeba vyvinout zvlášť velké počáteční úsilí, tak s ohledem na závažnost a obtížnost úkolu i s výhledem do celého následujícího desetiletí. Jde o úkol jak náboženských společenství, tak i orgánů státní správy v čele s Ministerstvem zdravotnictví, stejně jako i vlastníků, resp. provozovatelů necírkevních lůžkových zdravotnických zařízení. Co však může být a mělo by být zařízeno bezodkladně, již v nejbližších měsících a letech, je podstatně lepší a důkladnější právní zajištění této služby, než jak je zajištěna až dosud. Jeho dobudování je úkolem dnešních dnů. Ohlédneme-li se na poslední desetiletí, vzpomeneme, že bylo nejprve nutno, aby se připravila sama náboženská společenství. Jejich úsilí se ve srovnání se zřízením duchovní péče v jiných veřejných zařízeních sice opozdilo, avšak lze konstatovat, že nikoliv natolik, aby to odůvodňovalo mnohaletou absenci náležité reakce ze strany státních orgánů.
Podrobnou zprávu o vývoji jednání mezi náboženskými společenstvími a jejich jednání se zástupci státní správy podal náš přední odborník na předmětnou problematiku Damián Němec začátkem roku 2015.[4] Současně s jeho odborným článkem bylo v Revue církevního práva publikováno plné znění Dohody o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice z roku 2006 a jejího dodatku z roku 2011.[5]
Ve sborníku z konference Církev a stát, uspořádané na Právnické fakultě Masarykovy univerzity na podzim roku 2016, byl publikován další článek uvedeného autora o právním zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví.[6]
Ministerstvo zdravotnictví učinilo první rozhodující krok k předmětné právní úpravě až 13. dubna 2017 vydáním svého metodického pokynu o duchovní péči ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb. Pokyn byl publikován ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 4/2017.[7]
V nejbližším vydání Revue církevního práva byl uveřejněn článek Damiána Němce, podávající podrobný rozbor uvedeného dokumentu.[8] Vysoká vypovídací hodnota článku je umocněna tím, že jeho autor „se podílel na legislativním procesu jako jeden z odborníků oslovených v rámci připomínkového řízení návrhu metodického pokynu ze strany církví.“[9] Na tomto místě na chvíli přeruším tok myšlenek právního pojednání, abych vzpomněl na dva příběhy z časově značně vzdálených bodů svého života.
Rád bych těmito vzpomínkami přispěl jako malými střípky k mozaice důvodů, proč je třeba tolik a tak rozhodným způsobem usilovat o zavedení a rozšíření duchovní péče v nemocnicích a služby nemocničních kaplanů.
* * *
Nejprve první příběh. Psal se rok 1947; bylo mně tehdy sedm let. Na sklonku prázdnin, když jsem se již těšil do druhé třídy obecné školy, jsem onemocněl. Byla to spála. A hned na to rychlá hospitalizace v infekčním pavilonu pražské Nemocnice Na Bulovce. A tam jsem pak strávil celý jeden měsíc svého života. V izolaci. Bez rodičů, sourozenců, bez kohokoliv blízkého. Na pokoji spolu se dvěma dalšími malými chlapci a s jedním mně neznámým dospělým pacientem. Moji rodiče i návštěvníci ostatních pacientů směli s námi mluvit jen o návštěvních hodinách, z ochozu kolem pavilonu, přes zavřené dvojité okno. Neslyšeli jsme se, jen na sebe mávali a psali cedule s jedním, dvěma slovy. Dopisy jsem rodičům ani nikomu jinému psát nesměl, prý aby se nepřenesla infekce. Rodičům pak někdo z lékařů řekl, že se nemusí o mě bát, na každém pokoji je od té doby, co se jeden chlapec oběsil, vždycky jeden dospělý pacient, aby dával pozor.
Styk se školou, výchovný a vzdělávací proces byl přerušen. Vše jsem musel později dohánět. I v náboženství. V nemocnici o Bohu ani slovo. Nepamatuji se, že bych se modlil, jak mě k tomu doma vedla maminka a ve škole učitelka náboženství. Něco takového se ve veřejných zdravotnických zařízeních přece nedělalo, aspoň tehdy už ne, ač to bylo ještě před komunistickým pučem. Nejdříve ale přece jen uvedu jednu hezkou, lidsky teplou vzpomínku. V sousedním nemocničním pokoji ve dne v noci pečovala o kupu asi osmi malých, tří- až pětiletých dětí, jedna starší paní, v oděvu nikoliv zdravotnickém, zřejmě k této službě nemocnicí najatá. Ta po nějaké době vypozorovala, že ostatním klukům povídám pohádky, a že mně to docela jde. A tak mě začala zvát, abych každý den přišel k ní, do batolecího pokoje, a vyprávěl pohádky těm jejím svěřeným batolatům. Děti v postýlkách stály, opíraly se rukama o mřížky, vždy se moc těšily, a dávaly vůbec najevo velkou radost. Dokonce mě i opravovaly, když jsem nějakou pohádku neříkal stejnými slovy, jako předešlý den.
Ale k tomu pěknému se druží vzpomínka velmi nepěkná. Zlobná byla totiž reakce jedné zdravotní sestry, která nejen mne, ale i jiné větší kluky, trvale a vysloveně šikanovala. Vždy přišla na to, čeho se kdo bojí, a tím ho strašila (že dostane injekci nebo klystýr). Na mě si zasedla mimořádně (proč, to nevím) a psychicky mě trápila, jak jen mohla. Den po dni. Všichni to viděli. Hodná paní odvedle se bála zasáhnout, stejně tak i ten dospělý pacient, co s námi byl na pokoji. Tak jsem si dodal odvahy a postěžoval jsem si při dopolední vizitě ošetřující lékařce. Ale ani ta nereagovala. Jen se trapně usmívala a případ zamlouvala. Na všechny ostatní útrapy nemoci, i na křivdy, které jsem jako dítě prožil v nemocnici i jinde, jsem zapomněl, nebo v mém vědomí nezanechávají žádnou negativní stopu, ale ta šikana v infekčním pavilonu Bulovky, ta mě bolí dodnes, i po sedmdesáti letech. Po dosažení svobody v naší vlasti na konci roku 1989 se tato vzpomínka stala pro mne jednou z pobídek, abych se zasazoval o zřízení duchovní péče o všechny pacienty, kteří o ni žádají, ve všech nemocnicích a léčebných ústavech. Neboť bylo by možné, aby se mi tam na Bulovce dělo ono příkoří, o němž jsem vyprávěl, kdyby tam byl zaměstnán aspoň jeden nemocniční kaplan, tedy někdo, kdo je náplní své práce určen k tomu, aby si mu pacient mohl postěžovat, a on ho potěšil i zjednal nápravu?
* * *
A nyní druhý příběh, z doby mnohem, mnohem pozdější. Stal se někdy v letních měsících roku 1992. Byl jsem tehdy farním vikářem v Praze u sv. Jiljí a vedle toho už docházel na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy přednášet povinně volitelný předmět Církevní právo. Mezi mnoha farníky, kteří přicházeli do našeho farního a klášterního kostela a které jsme zase my, kněží do duchovní správy při tomto kostele ustanovení, často navštěvovali, byla rodina, jejímž nejmladším členem byla dívka ve věku jen něco málo přes osmnáct let. Jednoho dne k nám do kláštera přiběhli oba její rodiče, značně rozrušeni tím, že dcera dostala neočekávaně záchvat ledvinové nemoci. Právě ji odvezli do nemocnice v Motole, říkali, a podle okamžitého rozhodnutí lékařů se má ještě téhož dne podrobit operaci. Je při vědomí a poprosila rodiče, aby hned pro mě došli a přivedli mě, neboť moc si přeje, abych jí udělil všechny v dané situaci potřebné svátosti.
Tak jsem s oběma rodiči jel. Sestra na oddělení předoperační jednotky intenzivní péče se však tvrdě postavila proti, s tím, že žádosti rodičů i pacientky nelze vyhovět. Neexistuje, řekla, aby k pacientovi byl připuštěn kněz. Tak jsme hned požádali, aby zavolala ošetřujícího lékaře. Ten ale odmítl naši žádost ještě divočeji. Marně ho rodiče dívky přesvědčovali, maminka se tam na chodbě dokonce začala nervově hroutit.
V tu chvíli jsem dostal nápad: docela potichu jsem řekl panu doktorovi, že to bude zajímavá součást mé zítřejší přednášky na právnické fakultě, až povím studentům, jak se v motolské nemocnici jedná v rozporu s Listinou základních práv a svobod.[10] A to pomohlo. Pan doktor si jen vyhradil, že mou přítomnost schválí druhé dvě pacientky na pokoji, protože, jak víte, řekl, vidět kněze, to znamená vidět smrt. Souhlasily, obě. Já jsem musel ještě přes svůj bílý hábit navléci zelený operační mundúr, aby ani kousek církevnosti na mně nebyl vidět. Ale dostal jsem se k pacientce, která měla nesmírnou radost, a svátosti, o které žádala, jsem jí udělil.
* * *
Co dodat na závěr. Přimlouvám se za to, aby brzy došlo k novelizaci vzpomenutého pokynu Ministerstva zdravotnictví, při níž by byly zohledněny připomínky, které kolega Damián Němec zmínil ve svém článku, publikovaném v Revue církevního práva č. 68–3/2017, aby tento předpis obsahoval ustanovení, podle něhož službu nemocničního kaplana je nutno zajistit jako nepřetržitou, na 24 hodin denně, tedy že v každé nemocnici musí být aspoň jeden nebo dva kaplani a jeden nebo dva pomocníci kaplanů s patřičným vzděláním a církevním pověřením, aby kaplani a jejich pomocníci byli zařazováni do multidisciplinárního týmu v rámci odborného personálu nemocnice, a aby každý kaplan i jeho pomocník měl možnost se nejen osobně o pacienta duchovně postarat, ale aby mohl přivolat k pacientovi, zejména v krizových situacích, zvenku duchovní pomoc zástupce toho náboženského společenství, kterého si pacient přeje. V tom směru je nutno doplnit pokyn Ministerstva zdravotnictví.
Při zajištění duchovní péče by se mělo zvláště pamatovat na ty nemocnice, v nichž je možnost kontaktu pacienta s vnějším světem mimořádně omezena, jako jsou infekční pavilony, psychiatrické léčebny a diagnostické ústavy pro nesnadno vychovatelnou mládež, nebo kde se nalézají pacienti, jejichž schopnost pohybu a vnitřních dispozic jsou značně omezeny, jako jsou jednotky intenzivní péče, chirurgická pracoviště, oddělení geriatrické a paliativní péče, a jim odpovídající části léčeben dlouhodobě nemocných, jakož i lůžkových zařízení domovů seniorů a všech typů domovů mládeže.
Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
Literatura
- NĚMEC, Damián. K metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči. In: Revue církevního práva, Praha, č. 68–3/2017, s. 11–28.
- NĚMEC, Damián. Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát 2016, Potřebujeme nový zákon o církvích (?), sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 49–63. Dostupný na https://www.law.muni.cz/sborniky/cirkevastat/2016/cirkevastat2016.pdf
- NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pastorační péče v necírkevních zdravotnických zařízeních v České republice. In: Revue církevního práva, Praha, č. 60–1/2015, s. 53–79.
- TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges,
2015, s. 201–216.
[1] Kromě výrazu kategoriální pastorace se lze setkat i s výrazem strukturální pastorace.
[2] Viz TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015,
s. 201–216.
[3] Viz tamtéž, s. 217–218.
[4] NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pastorační péče v necírkevních zdravotnických zařízeních v České republice. In: Revue církevního práva, Praha, č. 60–1/2015, s. 53–79.
[5] Revue církevního práva, Praha, č. 60–1/2015, s. 81–92.
[6] NĚMEC, Damián. Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát 2016, Potřebujeme nový zákon o církvích (?), sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 49–63. Dostupný na https://www.law.muni.cz/sborniky/cirkevastat/2016/cirkevastat2016.pdf
[7] Metodický pokyn byl přetištěn v Revue církevního práva, Praha, č. 68–3/2017, s. 101–105.
[8] NĚMEC, Damián. K metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči. In: Revue církevního práva, Praha, č. 68–3/2017, s. 11–28.
[9] Tamtéž, s. 11.
[10] Na štěstí už tato součást našeho právního řádu byla na světě: vyšla jako příloha ústavního zákona č. 23/1991 Sb.
Diskuze k článku ()