V reakci na tato omezení se začala vytvářet praxe virtuálních ústních jednání, která se stala jedinou faktickou možností organizace ústních jednání. Přechod na virtuální ústní jednání však kromě problematiky technického zajištění virtuálního ústního jednání přináší také řadu právněteoretických otázek. Zejména zda virtuální ústní jednání poskytuje stranám dostatečnou příležitost předkládat tvrzení a důkazy ve svůj prospěch, tedy zda je možné ve virtuální podobě řízení splnit veškeré požadavky práva na spravedlivý proces. Praxe rozhodčích řízení v tomto ohledu předběhla jejich právní teorii. Nyní nastal čas tyto dva přístupy srovnat a posoudit, zda virtuální ústní jednání vskutku představuje vhodný a legální způsob vedení rozhodčího řízení. A pokud ano, znamená to konec tradičních prezenčních ústních jednání?
Úvod
Mezinárodní rozhodčí řízení[1] již dlouhodobě hledá správnou míru využití moderních technologií. Zatímco komunikace stran sporu a rozhodčího tribunálu za použití prostředků vzdálené komunikace není ničím novým, ústní jednání rozhodčích tribunálu včetně výslechu svědků ještě donedávna probíhala zpravidla v prezenční podobě. Přechod do plně virtuálních ústních jednání stále představoval příliš neznámý a nejistý krok. To se však změnilo s představením celosvětových restrikcí pohybu a shromažďování osob v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19, které prakticky znemožnily vedení prezenční formy ústních jednání, aniž by bylo zřejmé, jak dlouhé trvání tyto restrikce budou mít.
V reakci na vzniklou nejistotu vydalo v dubnu roku 2020 třináct předních mezinárodních rozhodčích institucí společné prohlášení vyzývající mezinárodní rozhodčí komunitu k hledání alternativních cest umožňujících pokračování v probíhajících sporech i přes protipandemické restrikce.[2] Řešením navrhovaným těmito institucemi bylo převedení prezenčních ústních jednání do virtuálního prostoru.[3] Za podpory rozhodčích institucí a vzájemného sdílení poznatků se mezinárodní rozhodčí tribunály rychle přizpůsobily novému "normálu" a postupně začala vznikat zcela nová praxe vedení ústních jednání plně ve virtuálním prostoru.
Dle průzkumu k rozvoji virtuálních ústních jednání v mezinárodním rozhodčím řízení se v prvních čtyřech měsících od nástupu pandemie covidu-19 v březnu roku 2020 zvýšil každoroční počet plně virtuálních ústních jednání více než desetkrát.[4] Přitom pouze 19 % z těchto jednání bylo původně plánováno jako plně virtuální a zbývajících 81 % bylo zamýšleno jako jednání prezenční či pouze částečně virtuální.[5] Ačkoliv lze nárůst počtu případů pozorovat napříč celým spektrem mezinárodních rozhodčích řízení, nejvýznamnější a do budoucna i pravděpodobně nejstabilnější nárůst byl pozorován u případů s malým množstvím faktických svědků a znalců a nižší žalovanou částkou.[6]
Významnou roli v tomto rozvoji měla metodologická a technická podpora mezinárodních rozhodčích institucí a změny platných rozhodčích pravidel řady těchto institucí, které v mnohých případech zcela poprvé výslovně zakotvily pravomoc tribunálu nařídit plně virtuální ústní jednání. Jak odhalila praxe mezinárodních rozhodčích řízení z období pandemie covidu-19, přechod ústních jednání do virtuálního prostoru s sebou přináší celou řadu výzev. Kromě technických překážek musí tribunály provést důkladné posouzení konkrétních okolností každého případu, aby přechodem do virtuálního prostoru nebyla neúměrně poškozena procesněprávní práva stran a byly tak zajištěny základní procesní principy vedení mezinárodního rozhodčího řízení, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Záměrem příspěvku je představit problematiku virtuálních ústních jednání a vliv pandemie covidu-19 na jejich rozvoj v mezinárodním rozhodčím řízení. Autoři příspěvku se zejména zaměří na analýzu aktuálních právněteoretických problémů, kterým je virtuální ústní jednání v odborné diskusi a praxi vystaveno. Následně příspěvek představí dobrou praxi ve vedení virtuálního ústního jednání, s důrazem na přípravu a průběh výslechu svědka, vytvořenou zejména v období pandemie covidu-19. Závěr příspěvku bude věnován budoucnosti virtuálního ústního jednání v mezinárodním rozhodčím řízení.
Právněteoretické otázky související s virtuálními ústními jednáními v mezinárodním rozhodčím řízení
Přechod mezinárodního rozhodčího řízení na virtuální ústní jednání není pouze otázkou správného technického zajištění. S touto problematikou souvisí také řada právněteoretických otázek, kterými se rozhodčí tribunály musí zabývat, aby jejich řízení byla v souladu s nutnými procesně právními požadavky rozhodčího řízení a netrpěla vážnými vadami, které by následně mohly být předmětem přezkumu. Následující sekce pojednává o otázkách vedení virtuálního ústního jednání v souladu s příslušným aplikovatelným právním rámcem.
Autoři se nejprve věnují právnímu základu virtuálních ústních jednání v mezinárodním rozhodčím právu a jeho nedávnému vývoji. V další části autoři blíže představují limity diskreční pravomoci rozhodčích tribunálu v případech, kdy se strany sporu shodují na přechodu na virtuální ústní jednání, a naopak také v případech, kdy tribunál rozhoduje proti vůli jedné z nich. V následující části autoři nahlíží na poznatky shromážděné o virtuálním ústním jednání v kontextu práva na spravedlivý proces a možného odepření výkonu rozhodčího nálezu z důvodu vad na řízení. Poslední část popisuje rozhodnutí Nejvyššího soudu v Rakousku, který jako jeden z prvních vnitrostátních soudů otevřel otázku, zda přechod mezinárodního rozhodčího řízení do virtuálního prostoru proti vůli jedné ze stran je v souladu s právem na spravedlivý proces.
Právní základ virtuálních ústních jednání
Otázka, zda je přechod mezinárodního rozhodčího řízení do virtuálního prostoru možný, se primárně řídí právním rámcem, který se aplikuje na konkrétní řízení. Předně nás tak zajímá vnitrostátní právní úprava v místě sudiště[7] a aplikovatelná rozhodčí pravidla stanovená v rozhodčí smlouvě či doložce. V případě nejasností či absence jasné právní úpravy je následně na rozhodčím tribunálu, aby přebývající nedostatky překonal, a to ať už na základě návrhu stran, či z vlastního podnětu.[8]
S výjimkou minimálního povinného požadavku na spravedlivý proces nechávají vnitrostátní právní předpisy rozhodčím tribunálům zpravidla vysokou míru diskrece ve vztahu ke stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. Pouze v ojedinělých případech vnitrostátní předpisy obsahují specifická pravidla pro virtuální ústní jednání či řízení prostředky vzdálené komunikace obecně, a pokud tak skutečně činí, zpravidla pouze výslovně zakotvují možnost taková řízení vést, aniž by ukládaly konkrétní požadavky na jejich formu.[9]
Stejně jako v nich zpravidla chybí pozitivní vymezení virtuálních ústních jednání, národní právní úpravy typicky nestanovují ani výslovné překážky využívání moderních technologií v rozhodčím řízení. Mezinárodní rozhodčí komunita se v této souvislosti zabývala i otázkou, zda je v národních právních úpravách jednotlivých zemí zakotveno právo na prezenční ústní jednání, které by za určitých okolností mohlo vést ke zpochybnění rozhodnutí rozhodčích tribunálu o přechodu do virtuálního prostoru, případně napadení konečných nálezů vydaných na základě virtuálních ústních jednání. Odpověď na tuto otázku ve vztahu k jednotlivým jurisdikcím postupně zodpovídá výzkumný projekt Mezinárodní rady pro obchodní rozhodčí řízení (ICCA). Do konce října roku 2021 bylo pod záštitou tohoto projektu publikováno celkem 78 národních zpráv z celého světa, včetně České republiky, přičemž ani jedna z těchto zpráv neodhalila právní úpravu, dle které by existovalo právo na prezenční ústní jednání v mezinárodním rozhodčím řízení.[10] Konečná zpráva výzkumného projektu ICCA bude dle aktuálních informací zveřejněna při příležitosti 25. kongresu ICCA, který má proběhnout v září roku 2022.
Prostor procesněprávní úpravy mezinárodního rozhodčího řízení neupravený vnitrostátními předpisy je tak otevřený podrobné úpravě mezinárodních rozhodčích pravidel. Avšak i zde zpravidla výslovné zakotvení virtuálních ústních jednání chybí a právního základu pro virtuální ústní jednání tak musí být dosaženo interpretací obecných ustanovení o adekvátním využití moderních technologií při vedení řízení[11] nebo na základě formulací zakotvujících širokou diskreci rozhodčího tribunálu. Dle nich může rozhodčí tribunál zvolit takový způsob vedení řízení, který uzná za účelný a vhodný při dodržení nutného požadavku na spravedlivý proces.[12]
Teprve až v reakci na příchod pandemie covidu-19 došlo v případě některých rozhodčích pravidel k novelizacím, které za účelem zajištění vyšší jistoty stran výslovně zakotvily pravomoc tribunálu na nařízení plně virtuálního ústního jednání.[13]
Diskrece rozhodčího tribunálu při nařizování virtuálního ústního jednání
Nástupem celosvětových restrikcí pohybu a setkávání osob v reakci na pandemii covidu-19 došlo k znemožnění prezenčních ústních jednání mezinárodních rozhodčích tribunálů. V případech mnohých mezinárodních rozhodčích řízení tyto restrikce měly účinek de facto přerušení řízení.[14] Dobu, po kterou budou tyto restrikce platit, přitom nebylo možné předem stanovit. Virtuální ústní jednání se tak stalo jedinou dostupnou možností pokračování ústních jednání mezinárodních rozhodčích tribunálů.
Pokud se strany sporu shodnou na přechodu na virtuální ústní jednání, je s ohledem na autonomii vůle stran správné, aby tribunál tuto vůli respektoval a virtuální ústní jednání nařídil.[15] Tribunál by však ve svém posouzení měl brát v potaz i další relevantní okolnosti. Zejména by měl posoudit, zda přechod řízení do virtuálního prostoru může ohrozit vykonatelnost konečného nálezu. K tomu by mohlo dojít například v případě, pokud by právní úprava rozhodčího řízení v místě sudiště virtuální ústní jednání zcela znemožňovala nebo by nastavovala podmínky či pravidla vedení virtuálního ústního jednání, které by se způsobem vedení virtuálního ústního jednání navrženého stranami byly v rozporu. V takovém případě by měl tribunál strany sporu důsledně poučit o možné nevykonatelnosti konečného nálezu a představit jim adekvátní alternativy dalšího postupu.[16] S ohledem na závěry dosud zveřejněných národních zpráv publikovaných pod výzkumným projektem ICCA se však zdá, že národní právní předpisy zpravidla přechod na virtuální ústní jednání nezakazují.[17] V každém případě by souhlas stran, které tribunál poučil o možných rizicích nevykonatelnosti, stačil k tomu, aby tribunál dostál své povinnosti, a odpovědnost za případnou nemožnost vykonatelnosti by tak nesly samotné strany sporu.[18]
Méně jasná je pro rozhodčí tribunál situace, kdy mezi stranami sporu nepanuje shoda o přechodu na virtuální ústní jednání a aplikovatelná rozhodčí pravidla současně nezakotvují jasný postup, kterým by se rozhodčí tribunál měl řídit. V takovém případě se dovozuje, že právo závazně rozhodnout o dalším postupu patří rozhodčímu tribunálu, a to i proti vůli jedné ze stran.[19] Je přitom neodmyslitelným rizikem, že rozhodnutí tribunálu o přechodu na virtuální ústní jednání může být napadeno stranou sporu, proti jejíž vůli bylo rozhodnuto.[20] I s ohledem na toto zvýšené riziko by měl tribunál ve svém odůvodnění důsledně zohlednit a zvážit všechny okolnosti specifické pro daný případ.[21] Tribunál také může odložit ústní jednání s tím předpokladem, že restrikce pohybu a setkávání osob budou v dohledné době rozvolněny a řízení bude moci proběhnout dle původních pravidel. Avšak časově neomezené odložení ústního jednání nebo opakované odklady data konání ústního jednání mohou být v rozporu s povinností tribunálu vést řízení efektivně a s přiměřenou rychlostí.[22] Kromě efektivity řízení by měl tribunál dále zohlednit vliv virtuálního řízení na požadavky práva na spravedlivý proces,[23] zejména právo stran být slyšen a požadavek rovného zacházení, které jsou jeho součástí.[24] Následující části příspěvku blíže popisují konkrétní okolnosti, které by měl tribunál ve svém posouzení zohlednit, aby předešel vážným procesním vadám na řízení a tak i riziku nevykonatelnosti rozhodčího nálezu.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 2/2022. Pokračování je dostupné zde.
[1] Mezinárodním rozhodčím řízením se pro účely tohoto příspěvku zejména myslí mezinárodní obchodní arbitráž a investiční arbitráž.
[2] Společné prohlášení rozhodčích institucí. In: ICC International Court of Arbitration [online]. 17. 4. 2020 [cit. 2021-09-08].
[3] Virtuálním ústním jednáním se pro účely tohoto příspěvku myslí ústní jednání konané za použití videokonferenční technologie, kdy jsou strany sporu, členové rozhodčího tribunálu a další osoby (svědci, znalci, překladatelé apod.) simultánně připojeni do videokonferenčního jednání z různých míst.
[4] BORN, Gary - DAY, Anneliese et al. Chapter 7: Empirical Study of Experiences with Remote Hearings: A Survey of Users' Views. In: SCHERER, Maxi - BASSIRI, Niuscha et al. (eds). International Arbitration and the COVID-19 Revolution. Kluwer Law International, 2020, s. 141.
[5] Ibidem.
[6] Ibidem, s. 306-307.
[7] Sudiště (seat of arbitration) neboli místo konání rozhodčího řízení určuje, procesními pravidly jakého státu se rozhodčí řízení bude řídit. Na rozdíl od místa konání ústního jednání (hearing venue), které určuje, kde se ústní jednání fyzicky koná, sudiště je čistě právním konstruktem. Terminologicky se také používá označení sudiště de iure pro sudiště a de facto pro místo konání ústního jednání.
[8] Article 12, UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration (1985), with amendments as adopted in 2006: "In the absence of any agreement between the parties concerning the procedure of the tribunal, or if the rules laid down by them are insufficient, the tribunal shall be competent to formulate or complete the rules of procedure."
[9] SCHERER, Maxi. Chapter 4: The Legal Framework of Remote Hearings In: SCHERER, Maxi - BASSIRI, Niuscha et al. (eds). International Arbitration and the COVID-19 Revolution, s. 72: "Few national laws and arbitration rules contain specific provisions on remote hearings. If they do, they merely provide for the possibility of holding hearings remotely, using permissive terms ('may'), without imposing a particular solution."
[10] HOSKING, James - LAHLOU, Jasmine - ELGUETA, Giacomo. Does a Right to a Physical Hearing Exist in International Arbitration? International Council for Commercial Arbitration [online]. 4. 9. 2020 [cit. 2021-10-09].
[11] 2018 HKIAC Administered Arbitration Rules, Hong Kong International Arbitration Centre, čl. 13.1: "Subject to these Rules, the arbitral tribunal shall adopt suitable procedures for the conduct of the arbitration in order to avoid unnecessary delay or expense, having regard to the complexity of the issues, the amount in dispute and the effective use of technology, and provided that such procedures ensure equal treatment of the parties and afford the parties a reasonable opportunity to present their case."
[12] 2016 SIAC Rules, Singapore International Arbitration Centre, čl. 19: "The Tribunal shall conduct the arbitration in such manner as it considers appropriate, after consulting with the parties, to ensure the fair, expeditious, economical and final resolution of the dispute"; ACICA Arbitration Rules 2016, Australian Centre for International Commercial Arbitration, čl. 21.1 a 21.2.
[13] 2021 ICC Arbitration Rules, International Chamber of Commerce, čl. 26 (1): "The arbitral tribunal may decide, after consulting the parties, and on the basis of the relevant facts and circumstances of the case, that any hearing will be conducted by physical attendance or remotely by videoconference, telephone or other appropriate means of communication."; 2020 IBA Rules on the Taking of Evidence in International Arbitration, International Bar Association, čl. 8(2); 2020 LCIA Arbitration Rules, London Court of International Arbitration, čl. 19.2.
[14] BORN, Gary - DAY, Anneliese a kolektiv. Chapter 7: Empirical Study of Experiences with Remote Hearings: A Survey of Users' Views, s. 142-143.
[15] BLACKABY, Nigel - PARTASIDES, Constantine et al. Chapter 6. Conduct of the Proceedings, (b) Party autonomy. In: BLACKABY, Nigel - PARTASIDES, Constantine et al. (eds). Redfern and Hunter on International Arbitration (Sixth Edition). Oxford University Press, 2015, s. 355-356.
[16] SCHERER, Maxi. Remote Hearings in International Arbitration: An Analytical Framework. Journal of International Arbitration. 2020, Vol. 37, Iss. 4, s. 420.
[17] HOSKING, James - LAHLOU, Jasmine - ELGUETA, Giacomo. Does a Right to a Physical Hearing Exist in International Arbitration?
[18] SCHERER, Maxi. Remote Hearings in International Arbitration: An Analytical Framework, s. 420.
[19] BORN, Gary. Chapter 15: Procedures in International Arbitration. In: BORN, Gary (ed.). International Commercial Arbitration. 3rd edition. Kluwer Law International, 2021, s. 2309: "The arbitrators' discretion to determine the arbitral procedure, in the absence of agreement between the parties on such matters, is one of the foundational elements of the international arbitral process"; Memorandum prepared by the Secretariat, International Law Commission, Document A/CN.4/35, Yearbook of the International Law Commission, 1950, Vol. II, s. 172: "Indeed, where such rules are lacking in the [special arrangement], it has been customary for tribunals to adopt their own rules".
[20] MAK, Yvonne. Do Virtual Hearings Without Parties' Agreement Contravene Due Process? The View from Singapore. In: Kluwer Arbitration Blog [online]. 20. 6. 2020 [cit. 2021-10-10].
[21] SCHERER, Maxi. Remote Hearings in International Arbitration: An Analytical Framework, s. 425.
[22] MAK, Yvonne. Do Virtual Hearings Without Parties' Agreement Contravene Due Process? The View from Singapore.
[23] FREMUTH-WOLF, Alice - EDEL, Ingeborg - FÖRSTEL, Anna. How the COVID-19 pandemic may shape the future of international arbitral proceedings. In: International Bar Association [online]. [cit. 2021-10-10]. Dostupné z: : "[...] arbitrators, in exercising their discretion to conduct the proceedings, will need to evaluate whether a remote hearing can safeguard the parties' right to be heard and the right to fair and equal treatment, in light of the particularities of the case at hand."
[24] KAUFMANN-KOHLER, Gabrielle. Globalization of Arbitral Procedure. Vanderbilt Journal of Transnational Law. 2003, Vol. 36, s. 1321: "The term "due process" here refers to a number of notions with varying names under different national laws, including natural justice, procedural fairness, the right or opportunity to be heard, the so-called principe de la contradiction and equal treatment."
Diskuze k článku ()