Ostatní | Marek Pivoda | 25.02.2015

Vliv angloamerického právního systému na systém kontinentální - II. Zdroj: Fotolia

Vliv angloamerického právního systému na systém kontinentální - II.

Práce, která se v soutěži "Cena Františka Weyra" umístila na třetím místě, zkoumá vlivy angloamerickéhp právního systému na systém, který je nám vlastní - tedy ten kontinentální. Druhou část této práce si můžete přečíst dnes.

Marek Pivoda

Marek Pivoda

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Marek Pivoda

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

2.   Angloamerický právní systém

Pro účely této práce angloamerický systém charakterizuji velice stručně a spíše se zaměřím na funkci precedentů a soudcovského rozhodování obecně, které má zásadní vliv na právní kulturu kontinentální, i tu českou.

2.1.   Obecná charakteristika

Angloamerický právní systém má svoji kolébku v Anglii. Býval označován jako „Common Law“, což je však do jisté míry nepřesné, protože se jedná pouze o jednu část tohoto systému. Anglické právo se cestou kolonizace rozšířilo z původního území dnešního Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (bez Skotska) do různých částí světa. Samozřejmě to většinou jsou bývalé britské kolonie, které anglické právo převzaly a kde se anglické právo, alespoň ve své podstatě, aplikuje dodnes. Nejvýznamnější bývalou kolonií jsou samozřejmě Spojené státy, kde se ale systém od původního Common Law značně odchýlil, a proto v dnešní době nazýváme tento systém angloamerickým. Jako další subsystémy bych uvedl právo kanadské, právo australské a novozélandské, existuje jich ovšem mnohem víc.[1]

I přes svoji geografickou různorodost je angloamerický systém méně členitý než systém kontinentální. Oba se sice částečně rozvíjely na základech římského práva, ale historický vývoj byl nesrovnatelný v mnoha ohledech. Angloamerické právo bylo vždy více pragmatické, tedy se více soustředilo na řešení jednotlivých, konkrétních problémů, na rozdíl od snahy pokrýt všechny právní situace. Je tedy značně flexibilní.[2]

Hlavním pramenem práva je soudcovské právo, které má povahu závazných precedentů. To se dále dělilo na Common Law a na Law of Equity. Nelze však říct, že by soudní precedens byl jediným pramenem. Vedle něho mají vysokou závaznost právní předpisy, právní obyčeje a další. Všechny prameny však mají pouze argumentační závaznost, což znamená, že „legitimita výsledného soudního rozhodnutí se neodvozuje od legitimity absolutně závazného pramene práva, ale z právního argumentu.“[3]

2.2.   Význam precedentů

Systém precedentního práva je založen na zásadě stare decisis, tedy „povinnosti soudu rozhodnout podle předchozího precedentu.“[4] Takové rozhodnutí musí být negativně odůvodněno, tj. soud konstatuje, že skutkový stav je obdobný jako v precedenčním případě a že neshledal důvod se od tohoto rozhodnutí odchýlit. Oproti této zásadě stojí princip druhý, tzv. judicial review.  To je případ, kdy soudce rozhodce proti precedentu, zákonu či jiným pramenům práva. Takové rozhodnutí pak musí být pozitivně argumentováno, tedy soudce musí uvést přesvědčivé důvody, proč se v tomto případě od závazných pramenů odchýlil.[5]

Povinnost soudců řídit se precedenty je podmíněna stupněm síly precedentu. Většinou můžeme precedenty rozdělit podle síly na precedent závazný (soudce má povinnost se jím řídit), precedent přesvědčivý (soudce se může, a měl by se jím řídit) a nakonec precedent příkladný (může být vzorem a může inspirovat soudce). Jsou i další podmínky, které musí soudce při rozhodování zvažovat, a to: 1. relevantnost precedentu v rozhodované kauze (postupuje se podobně jako u hledání relevantnosti zákona, tedy jaký zákon s vztahuje k danému skutku), 2. rozhodnutí jakých soudů jsou závazné a 3. která část rozhodnutí je závazná.[6] Poslední dvě podmínky jsou pro argumentaci precedentem zásadní a pro jejich složitost také nejvíce sporné, proto se jim budu dále věnovat podrobněji.

2.2.1.  Závaznost rozsudků soudů

Precedenční systém dává soudcům široké pravomoci, ale zároveň je do značné míry omezuje z hlediska vyžadované argumentace. Povinnost respektovat předchozí precedenty není absolutní, tudíž se soud nemusí řídit každým rozhodnutím vyneseným jakýmkoliv soudem v podobné kauze. Tato povinnost respektovat předešlé rozhodnutí se odvíjí od hierarchického vztahu mezi daným soudem a soudem, který určitý precedent vytvořil.

Precedent je považován za závazný, jestliže splňuje dvě podmínky: „1. soud, který vydal precedent a soud, který je precedentem vázán musí být součástí jednoho soudního systému a 2. soud, který precedent vydal, musí být v justiční hierarchii výš než soud vázaný (vertikální závazný účinek) nebo na stejné úrovni (horizontální účinek).“[7] V USA horizontální účinek závazný není, tudíž soudy měly pravomoc vlastní precedent změnit (overrule).

Pokud precedent dané podmínky nesplňuje, snižuje se jeho argumentační síla. Pokud jde o soudy nižšího stupně, hovoříme o tzv. přesvědčivých precedentech, které již zmiňuji výše.

2.2.2.  Závaznost různých částí precedentu

Precedent se dělí na ratio decidendi (část závazná) a dicta (části nezávazné). Základní otázkou je, jak identifikovat ratio decidendi. Modernější názor je, že ratio by mělo být určeno až soudem, který aplikuje daný precedent a ne soudem, který precedent vytváří. Ratio musí být normativní věta určitého stupně obecnosti, kde se však míra této obecnosti jeví jako největší problém.[8] Precedenční pravidlo by mělo být vytvořeno tak, aby nepřesahovalo skutkové vymezení dané kauzy. Toto je zásadní rozdíl mezí soudcovským vytvářením práva a zákonodárstvím. Právě určování obecnosti ratia decidendi a míry relevantní podobnosti je nejtěžší úkol soudů, které daný precedent mají aplikovat, a toto jim zároveň paradoxně dává určitou míru volnosti. „Nejedná se tedy o nadsázku, když budeme konstatovat, že precedentní pravidlo není ve skutečnosti určeno soudem, který precedent vytvořil, ale soudy, které pravidlo v budoucnosti aplikují na budoucí případy.“[9]

3.   Konečné shrnutí a rozdíly

Je jisté, že stále existuje reálný základ v odlišování angloamerického a kontinentálního pojetí práva. Největší rozdíl je zřejmě v závaznosti judikatury. Pro precedens platí, že je to obecně závazné rozhodnutí vyššího soudu. Na druhou stranu ustálená judikatura, jak je nazývaná v Evropě, není obecně závazná a musí být konsistentně užívaná. Má sice jistou dávku formální normativnosti a bezpochybně je pramenem práva, ale spíše v argumentační rovině. Oba systémy závaznost soudního rozhodnutí chápou jinak, stejně tak se snaží docílit odlišnými způsoby právní jistoty a na druhou stranu flexibility práva. Je zřejmé, že tam, kde má druhý systém výhodu, má ten první nevýhodu.

Stejně tak, jako mají soudy v systému common law povinnost respektovat zákony a rozhodovat na jejich základě, jsou i kontinentální soudy jistým způsobem vázány na předešlou judikaturu. „Na příkladu soudcovského práva je možné sledovat postupné sbližování obou kultur. Zatímco v USA nebo Británii si soudci stěžují na to, že jsou stále vice svazováni bující legislativou, protestují evropští soudci proti rostoucímu významu judikatury a z ní vyplývajícím povinnostem ji znát a umět jí argumentovat.[10] Ryzí formy těchto systémů, v původním pojetí, již dnes v praxi neexistují a je jasné, že se propast mezi nimi markantně zužuje.

4.   Nástin vlivu angloamerického systému na povahu judikatury Ústavního soudu ČR

Vliv precedentního angloamerického systému je v českém soudnictví vidět hlavně v otázce závaznosti judikatury Ústavního soudu (dále ÚS). Tato otázka je natolik složitá, že v práci tohoto rozsahu nejsem schopen uspokojivě pokrýt všechny aspekty této problematiky. Pokusím se tedy stručně shrnout nejvíce viditelné stopy tohoto vlivu na konkrétních příkladech.

V otázce závaznosti je nutné rozlišit mezi rozhodnutím ve věcech kontroly norem a ve věcech ústavních stížností, dále pak rozdíl mezi závazností daných částí rozhodnutí.[11] Zásadní při určení rozhodnutí ÚS je čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, který říká, že vykonavatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Interpretace tohoto odstavce je v právním prostředí sporná a je předmětem diskusí o precedenčním účinku rozhodnutí ÚS.

K precedenčnímu účinku nálezů ÚS soudu se spíše skepticky staví v roce 2000 (v té době předsedkyně NS) Eliška Wágnerová, která píše, že: „Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním ústavním orgánem dohlížejícím na ústavnost jednání všech orgánů veřejné moci ve státě,“ a odmítá precedentní závaznost (v angloamerickém pojetí) rozhodnutí ÚS pro soudy obecné.[12] Na druhou stranu můžeme vidět určitý vývoj názorů na danou problematiku. Dokazuje to výrok současného předsedy ÚS Pavla Rychetského z října 2014, který v diskusi o závaznosti judikatury ÚS pro obecné soudy (ve věci svěření dítěte do střídavé péče) řekl, že nálezy ÚS jsou „obecně závazné pro typově stejné, analogické kauzy.“[13] Je tedy vidět, že tato otázka tedy stále není uzavřena, avšak z pohledu ÚS obecně platí, že precedentní systém svého druhu existuje (v odlišné formě od systému angloam.), a že nálezy ÚS jsou „de facto závazné“.[14] Názor, že obecný soud musí mít dobrý důvod pro změnu konsistentní judikatury ÚS, potvrzuje ÚS v několika svých rozhodnutích.[15]

Precedenční povaha nálezů ÚS je ve značné míře obecnými soudy přecházena, důsledkem čehož je opakované rozhodování obdobných věcí Ústavním soudem a s tím spjatá jeho zahlcenost případy.[16] To dokazuje i vysoké číslo případů, které se v posledních letech blíží hranici 5000 (z toho většina ústavních stížností). Nejvíce jsou v poslední době zmiňovány zejména případy týkající se střídavé péče o dítě po rozvodu a případy tykající se exekucí. Naproti tomuto názoru se ale staví například Maxim Tomoszek, který tvrdí, že největší problém dnes nepůsobí odpor obecných soudů následovat precedenční rozhodnutí, nýbrž absence jasné a jednotné rozhodovací praxe Ústavního soudu.[17]

Co se střídavé péče o dítě týká, ÚS již opakovaně v této věci jasně judikoval a to tak, že na prvním místě by měl být vždy zájem dítěte, ale zároveň, že hlavním zájmem dítěte je mít oba rodiče.[18] Problémem ovšem je, že obecné soudy se tímto principem zcela neřídí a spíše mají tendenci svěřovat dítě do péče matky, což má ale reálné opodstatnění jen u dětí raného věku. To má za následek četné stížnosti na porušení základních práv a svobod, kdy je stěžovatelem ve většině případů otec dítěte. Ústavní soud tyto stížnosti většinou shledává opodstatněnými[19].

Tento příklad jasně ukazuje, že konzistentnost judikatury ÚS v dané věci, kterou ÚS sám považuje za závaznou, ještě nutně nemusí být důvodem pro obecné soudy, aby se touto judikaturou řídily. Můžeme tedy vidět určitý posun ve vnímání závaznosti minimálně z pohledu ÚS, ale je otázkou, jestli toto vnímání převezmou za své i soudy obecné.

Závěr

Tato práce se zabývala vlivem angloamerického právního systému na ten kontinentální, zejména z hlediska judikatury. Je zřejmé, že tento vliv rozhodně není malý. I když se oba systémy historicky vyvíjely odlišně a oba právo chápou jinak, můžeme v poslední době vnímat jejich postupné sbližování. Zejména pak z hlediska konzistentnosti judikatury je přínos tohoto ovlivňování nezpochybnitelný.

I když oba systémy mají jinou terminologii, oba mají stejný cíl. A tím cílem je právo, které je rovné a spravedlivé, právo, které je pro všechny stejné. Jedním z prostředků jak tohoto dosáhnout, je dle mého názoru právě konzistentní judikatura a v tomto ohledu souhlasím se směrem, kterým se kontinentální systém (potažmo český systém) dává. 

I když judikatura formálně závazná není, její význam na kontinentě stále sílí. To budeme mít silný dopad nejen na soudce, ale i na advokáty, protože jejich znalost judikatury bude muset být daleko preciznější než doposud.

Rozdělování právních systémů i v dnešní době globalizace své opodstatnění má, ale je to spíše z hlediska vývoje a celkového chápání práva. Zastávám tedy názor, že v oblasti judikatury by se právní prostředí mělo přestat soustředit na formální terminologii a striktní vymezování hranic, ale naopak by mělo nechat vývoj přirozeně plynout a více se soustředit na konzistentnost judikatury, tedy zdokonalení práva.


Cena Františka Weyra

Dne 30. 1. 2015 proběhlo v prostorách Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně finále prvního ročníku soutěže Cena Františka Weyra. O ocenění za nejlepší studentský esej o právní teorii a filosofii se ucházelo celkem patnáct studentů. Organizaci této akce zajišťovali doktorandi Katedry právní teorie za spolupráce mediálního partnera, kterým byl odborný portál Právní prostor.


[1] KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy.. Praha: C.H. Beck, 1996, s.163-165

[2] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s.404

[3] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s.404

[4] Pokud takový dřívější precedent existuje. Když neexistuje dřívější precedent ani právní předpis, který by mohl být aplikovatelný na danou situaci, má soudce pravomoc nové pravidlo vytvořit (tzv. question of first impression).

[5] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 227

[6] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou.. Praha: Auditorium, 2006, s. 16-17

[7] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 18

[8] Ibid 21-23

[9] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 22

[10] HARVÁNEK, Jaromír a kol., Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 228

[11] HOLLÄNDER, Pavel. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, s.75

[12] WÁGNEROVÁ, Eliška. Otázka možnosti uplatnění precedentu v českém právním řádu. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2000, roč. 2000, č. 1, s. 1

[13] RYCHETSKÝ, Pavel. Interview. V: Otázky Václava Moravce. TV, ČT 24, 26. 10. 2014, 12:00. Dostupný také z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1126672097-otazky-vaclava-moravce/214411030501026

[14] KÜHN, Zdeněk, a kol, Judikatura a právní argumentace: teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2006, s. 218

[15] Např. Nález ÚS č. III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005, který uvádí, že: „Z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu.“

[16] HOLLÄNDER, Pavel. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, s. 79

[17] TOMOZSEK, Maxim. Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech. In: Jiné právo [online]. listopad 2014 [cit. 2014-12-01]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2014/11/doktrina-precedencni-zavaznosti.html

[18] sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014

[19] Viz poslední 4 nálezy ÚS v této věci: sp. zn. II.ÚS 1835/14 ze dne 11.9.2014 a sp.zn. I.ÚS 3216/13 ze dne 25.9.2014 a výše dva uvedené případy

ústavní soud Cena Františka Weyra angloamerický právní systém kontinentální právní systém

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze