Ženy sobě

Nijak nezastírám, že v rámci mého příspěvku budu na citátech kritizovat některé kolegy. Zároveň se ale obávám, že budu kritizovat i některé kolegyně, a to z toho důvodu, že jednou z nejčastějších otázek, které dostávám od mladších kolegyň, je, jestli ženy spolu spolupracují, anebo spolu soupeří, jestli si v rámci práva a advokacie ženy pomáhají, jestli má být v pekle, jak říkala Madeleine Albright, speciální místo pro ženy, které si nepomáhají nebo jestli by muži měli víc pomáhat nebo méně škodit. To je jedna z věcí, na kterou bych se s vámi dnes chtěla podívat.

Když půjdu ještě dva kroky dozadu před to, co jsem teď řekla, je pro mě nejzásadnější otázkou pro ženy v právu (ženy pohybující se zejména v advokacii, protože advokacii znám nejlépe) určitá dichotomie mezi skutečností a tím, co se od žen očekává. Ať je to jejich vlastní ambice, která jim říká, co se od nich očekává, ať je to tlak společnosti, ať je to tlak, který na ně vytváří zaměstnavatel nebo kancelář nebo rodina nebo okolí.

Můžeme označit dva modely chování, dva extrémy. První z nich je klasický – seď panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě. Neboli výrazem popkultury, jestli si vzpomenete na jeden nejmenovaný, velmi hezký, ale ne zcela sofistikovaný film z devadesátých let, kde hlavní úzus byl: if it’s yours, it will come to you - tj. nesnaž se, pokud je to tvoje, tak se ti to vrátí. Anebo když zabřednu úplně na východ, tak Wu Wei znamená nedělat, nechat, být přijímající tomu, co přichází. To je tedy jeden extrém: seď v koutě, jestli si to zasloužíš, tak ono to přijde.

Druhý extrém – když to chceš, musíš za tím jít, musíš se o to rvát neboli když zase zabřednu trochu na západ, tak kolegové z Wall Street a jistě i z jiných oblastí říkají, že platí systém Eat What You Kill – člověk prostě musí jít a musí se vrhnout za tím, co chce a urvat toho co nejvíc. 

Mám pocit ze svých více než dvaceti let v advokacii, že jsme nucené k tomu, abychom si vybraly mezi „buď hodná a my tě povýšíme, dáme ti krásnou kancelář a můžeš na tom pracovat“, anebo: „proč se nesnažíš? Musíš jít za tím, co chceš, musíš si to urvat sama pro sebe, a když si to neurveš, tak je to tvoje chyba“. A mám pocit, že tato dichotomie nám komplikuje život, my si ho tedy určitě taky komplikujeme samy, minimálně já jsem toho schopna velmi často.

Ráda bych se s vámi podívala na základě poznámek, které jsem posbírala ze svého výkonu advokacie, na to, jak spolupráce mezi ženami v rámci advokacie vypadá, jak vypadá spolupráce žen a mužů v rámci advokacie, jak to funguje. Všechny citáty, které jsem použila, jsou, domnívám se, téměř přesně tak, jak jsem je slyšela. Snažila jsem se vyhnout se zhruba posledním osmi letům, které jsem strávila v advokátní kanceláři, ve které jsem teď, aby nebyly snadno přičitatelné některým mým kolegům a kolegyním. Ale myslím si, že ty, co tady mám, jsou docela výživné.

Koncipientky a koncipienti

Když jsem začala pracovat v advokacii, šlo o českou advokátní kancelář, která měla partnery rozdělené věkově. Jeden z partnerů, kterému bylo už přes 70 let, chodil do práce ráno tak na šestou, půl sedmou a odcházel ve dvě odpoledne. Většina ostatních partnerů chodila do práce v trošku lidskou dobu, v deset hodin, a odcházela zhruba tak v deset hodin večer. A my, bylo nás tam 15 koncipientů, žádní advokáti, jsme byli rozdělení tak, že nás bylo zhruba 40 % mužů a 60 % žen, jsme byli vystaveni tomu: buďte v práci celý den, protože máte být k dispozici všem, kdo jsou tady jako partneři. Tzn. že ráno mezi šestou, sedmou mi volala asistentka toho partnera ve velmi úctyhodném věku a ptala se: "Hanko, proč tady ještě nejsi? Pan doktor už tady je! Kde jsi? Kde jsi?" A já, nic netušíc, jsem se probouzela z nějakého polospánku... A pak, když jsem odcházela někdy večer v nějakou poměrně nelidskou hodinu po dvanácti, třinácti hodinách, byla jsem často osočena, že vlastně jdu hrozně brzy, že lidi by neměli odcházet z práce dřív než v osm hodin.

Tato reakce byla tak častá, že jsme si říkaly, že bychom měly natáhnout pracovní den a na našem pracovním přístupu a pracovním postupu se odráželo to, zda jsme byly schopné a ochotné se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Když jsem se ptala svých kolegyň – a teď mluvím o ženách, protože s kolegy koncipienty jsem se v té době tolik nebavila, byť teď jsou to moji kamarádi – jakým způsobem se tomu životnímu cyklu přizpůsobují, říkaly: „přijdu ráno v těch sedm, jak se ode mě očekává a odejdu večer v devět nebo v deset hodin, jak se ode mě očekává“. Ve skutečnosti jsem zjistila, že některé kolegyně byly domluvené se svými nadřízenými tak, aby měly ten den rozumně rozložený, ale s ostatními to nesdílely, protože to byla jejich "soutěžní výhoda", se kterou dokázaly v rámci pracovního kolektivu pracovat.

Zároveň koncipienti byli mezi sebou domluvení tak, že si informace vyměňovali úplně automaticky. Řekli si, kdo v kolik hodin přijde a kdo kdy odejde. Když si porovnám, jak fungoval v kanceláři mužský a ženský element, nevidím příliš velkého rozdílu mezi tím, zda se jednalo o muže nebo o ženy. Myslím si, že muži si pomáhali svým specifickým způsobem, některé ženy si pomáhaly svým specifickým způsobem, některé ženy škodily těm ostatním, protože jim to vyhovovalo v kariérním postupu, a někteří muži taky dělali, co mohli. Nikdo z nás, a ta kancelář byla v té době tak nastavená, nemohl vyhrát, protože nikdo z nás tam jako advokát nevydržel. Kancelář byla nastavena svým způsobem fungování – jen partneři a koncipienti.

Ale už na těchto prvních zkušenostech jsem viděla, jak jsou mezi některými ženami velmi ostré lokty a jak mezi muži může fungovat velmi rozumná spolupráce. Lidé byli rozděleni po skupinách, každá skupina pracovala pro nějakého partnera a mezi sebou si příliš neškodili.

Ženy advokátky

Pak jsem se přesunula do kanceláře, která byla organizovaná klasičtějším způsobem, takovým tím pyramidovým: pár partnerů, nějaký rozumný počet advokátů, a potom poměrně velké množství koncipientů. Byla to kancelář, která fungovala podle pravidel, která mi velmi vyhovovala, protože to bylo předvídatelné, procesy byly transparentní, měla jsem pocit, že vím, kde jsem, a bylo to pro mě mnohem snadněji čitelné.

Nicméně i tam se začaly vyskytovat různé půtky. Nejčastější výčitkou, kterou jsme jako ženy v té době dostávaly, protože jsme přemýšlely o tom, že budeme mít rodinu a chtěly jsme mít rodinu a vrátit se zpátky do kanceláře, bylo, že v žádném případě se nedá advokacie dělat na částečný úvazek, že to prostě nejde. A taky nejde dělat advokacii z domova, protože z domova se nedá pracovat, protože tam není možné lidi kontrolovat a určitě všichni doma podvádějí a nic tam nedělají. A nejhorší, co je, jsou částečné úvazky. Mluvím o době před zhruba 20 lety – až nedávno se ukázalo, že se doma dá pracovat zcela běžně.

Připomínky, které jsem tenkrát dostávala od svých kolegů, kolegyň a částečně od svých nadřízených, zněly: na částečný úvazek v žádném případě nemůžete fungovat, jedině s nějakou supervýjimkou těžké nemoci nebo částečného poblouznění by bylo možné si mohly občas vzít půl dne a pracovat z domova. Výsledek byl, že kolegyně, která chtěla být povýšena, četla stanovy ještě na porodním sále. A nejdřív ani nechtěla nikomu říct, že je těhotná, protože měla strach, že bude propuštěna, neboť v době, kdy jsme tam byly asi tři těhotné najednou, a ještě se to moc nevědělo, jsme si vyslechly konverzaci mezi našimi nejmenovanými kolegy: „Ona je těhotná? No tak ji vyhodíme, ne? Protože to už ji nebudeme potřebovat, až porodí a až se vrátí.“ Některé kolegyně tedy těhotenství dlouho tajily a pak se rozhodly, že budou pracovat pořád. A způsob, kterým pracovaly, byť byl velmi obdivuhodný a já jej respektuji, byl absolutně destruktivní pro zbytek toho týmu. Protože pracovat ještě na porodním sále, pak jenom papíry odložit, porodit dítě a pak prostě jet dál, byl pro nás ostatní příklad, který byl vydáván za "market standard", kterému se máme všechny přizpůsobit bez ohledu na to, jestli naše dítě spí nebo nespí nebo jestli bydlíme půl hodiny od kanceláře nebo dvě hodiny.

Způsob, jakým bylo přistupováno k částečným úvazkům nebo k práci z domova, byl v té době velmi selektivní. Nicméně bylo možné si vydobýt nějakou práci z domova nebo částečný úvazek za předpokladu, že se nikdo nebude dožadovat partnerství, protože partnerství na částečný úvazek není možné, a že nikdo nebude žádným významným způsobem obtěžovat ty ostatní, aby mu nějak vycházeli vstříc.

Když jsme se pak v rámci kanceláře posunuli a byl v ní už tým žen, které pracovaly na částečný úvazek a nevrhaly se na partnerství, a zároveň tam byla skupina, která toto tolerovala a byli jsme schopní fungovat, vyskytl se úžasný nápad, že vlastně ženy, které chtějí pracovat na částečný úvazek, a zároveň chtějí být úplně nahoře v rámci vrcholového managementu, by se měly vzdát části své kompenzace, protože je to fér. Všichni by měli být motivováni tak, aby pracovali na plný úvazek. V té době jsem měla relativně malé dítě a byla jsem požádána, abych napsala vnitřní předpis, na základě kterého uložíme všem, kteří pracují na částečný (čtyřdenní) úvazek, že budou mít kompenzaci jenom za tři dny, a ti, kdo budou pracovat na částečný úvazek třídenní, budou mít kompenzaci jenom za dva dny. Tento přístup byl vydáván za výborný příklad toho, jakým způsobem by to mělo fungovat, protože všechny ženy budou skvěle motivovány, aby se vrátily zase zpátky na plný úvazek. Já, protože nejsem úplně taktní, tak jsem se rozhodla, že na tu instrukci zapomenu a ten vnitřní předpis jsem nikdy nenapsala. A vždycky, když jsem pak byla dotázána, kde ten vnitřní předpis je, říkala jsem, že jsme se dohodli, že vlastně žádný nepotřebujeme, že se úvazek prostě vždy jen stáhne, kompenzace bude podle toho a nic dalšího není potřeba.

V té době stále převažoval názor, že ti, kteří pracují z domova, ať jsou to muži nebo ženy, tak by měli být mnohem více kontrolováni. A byly snahy, bohužel ze strany některých kolegyň stejně jako kolegů, abychom měli nějaký systém, který toho člověka kontroluje, jestli v tu danou hodinu sedí u počítače a něco tam draftuje, anebo jestli telefonuje, protože je to vlastně nespolehlivé, když je člověk doma a mimo dohled ostatních a není zřejmé, jestli pracuje. Naštěstí tento vysoce osvícený nápad byl shozen ze stolu kolegyní, která se věnovala ochraně soukromí, ochraně osobních údajů a řekla, že prostě není možné, abychom něco takového zavedli. Stejně tak jako nemůžeme dát kameru do kuchyňky, abychom zjistili, kdo z lednice pořád krade jogurty. 

A my, kdo jsme pracovali v té době doma, jsme vždy dostávali udivené dotazy. Kdy např. někdo volal a ptal se: "Ty jsi doma dneska, ty pracuješ?“ A já: "No, ano, pracuji." "A ty jsi jako zvedla telefon!" nebo "Ty normálně jako funguješ!" A já: "Normálně funguju doma." Ten údiv zbytku týmu byl nemístný, ale fungovalo to tak, protože na lidi doma nebyl žádný dohled. A pokud vím i od ostatních kolegů z jiných kanceláří, tak lidé, kteří byli doma, když byli bez dohledu, měli se hlásit každých pomalu 15 nebo 20 minut, jestli se náhodou někde neulívají.

Spolupráce nebo konkurence?

V rámci ženské skupinky, kterou jsme měly v kanceláři, jsme se rozhodly, že se budeme navzájem podporovat, abychom dosáhly na partnerství, které v té době měla jenom jedna z nás. A ukázalo se, že ženy, které jsou na stejné úrovni, tak se nepodporují. To ale fungovalo úplně stejně u mužů na stejné úrovni. Když jsem se jedné ze svých kolegyň ptala, proč jsme to nedaly dohromady, říkala: "já se s ní nekamarádím, protože ona je na stejné úrovni jako já, proč bych se měla kamarádit se svou konkurencí?" Tím skončila naše snaha, která nikam nevedla, protože ženy nebyly schopné se seskupit a říct, co mohou společně prosadit.

Nejsem si jistá, jestli tento trochu destruktivní způsob fungování kolektivu je typický pro advokacii, anebo jestli funguje i někde jinde. Pro mě v advokacii, když člověk nemá specializaci, která ho činí unikátním v rámci kanceláře a není tímto způsobem unikátní, tak si vždy konkuruje s těmi, kteří jsou podobné seniority. Nevím, jestli třeba v korporacích toto nefunguje lépe, protože tam jsou přece jen lidé víc rozvrstvení a každý dělá trošku jinou práci. 

Být či nebýt vidět?

Velmi často jsem se setkávala a setkávám s názorem, že ženy jsou buď hodně vidět, anebo jsou málo vidět. Obojí je špatně, a to mě zase vrací zpátky na začátek k dichotomii, jestli se budeme rvát o to, co tam někde je, a budeme tedy zabíjet to, co si chceme uvařit, anebo jestli prostě budeme čekat na to, až nám někdo přinese něco, co si myslíme, že si zasloužíme.

V rámci spolupráce s kolegy a kolegyněmi jsem došla k tomu, že si nemyslím, že muži míň škodí nebo by mohli víc pomáhat. A stejně tak si nemyslím že ženy by si mohly ještě víc pomáhat anebo že by měly míň škodit. Protože to vnímám tak, že pro lidi v advokacii, pokud jsou to kanceláře v několika desítkách lidí, je to otázka přežití v té kanceláři a chovají se logicky způsobem, který konvenuje jejich zájmům. 

To chování, tak, jak já ho vnímám, je brutální od mužů i od žen, a zároveň vidím, že si pomáhají muži a pomáhají si i ženy. I když některé příklady toho, co jsem viděla v rámci výkonu advokacie, jako například údiv mojí kamarádky, která sice není advokátka, ale s advokáty pracuje již dlouho: "Jak můžeš být úspěšná, když nejsi soutěživá?" nebo připomínky typu: „Prostě není možné, aby žena pracovala na partnerské pozici a byla hodná. To prostě nemůže fungovat.“ anebo: "Pokud chceš být partnerkou, a nezvládneš konverzaci s investičním bankéřem, tak my se s tebou vůbec nebudeme bavit.", tak i přes tyto destruktivní připomínky jsem nenašla jednoznačný názor na to, jestli si ženy víc pomáhají, anebo jestli jsou řevnivé anebo jestli nám muži škodí a potřebovaly bychom je trošku usměrnit, anebo jestli nám vlastně podávají pomocnou ruku tím, že s námi sdílejí své životní zkušenosti nebo nás případně zaměstnávají.

Úplně nakonec bych se ráda vrátila znovu k tomu, co jsem říkala na začátku. Já to vnímám tak, že není dobrá cesta sedět v koutě a čekat, než nás najdou, a není dobrá cesta pořád ječet, že si něco musím urvat. A myslím si, že ani společnost, ani kanceláře a koneckonců ani my samy bychom od sebe neměly chtít vybrat si jednu z těchto cest. Proč si vybírat jeden nebo druhý extrém? Zároveň si nemyslím, že bychom měly k jedné nebo druhé cestě směřovat, měly bychom mít svobodu se rozhodnout, jakou cestou chceme jít a vědět, že tam jsou tyto mantinely, mít možnost nenechat se zaškatulkovat ani na jednu ani na druhou stranu a moci se rozhodnout svobodně, jakým způsobem budeme v rámci kolektivů fungovat.

Jediný rozdíl, který jsem byla schopná identifikovat je ten, že podle mého názoru se muži, když něco mají udělat, podstatně častěji než ženy ptají: „když to udělám, co z toho budu mít já?“. A můžete logicky říct, že to je sobecké, ale taky můžete logicky říct, že to je pragmatické. Když dostanete zadání pro bono nebo nějakou transakci – co bude vypadat líp? Uplatňování tohoto principu ve velkém se mi nelíbí, zvlášť pokud jde do extrému, kdy mám přemýšlet, jaký budu mít z čeho prospěch. Je ale potřeba respektovat, že i tento přístup může v rámci advokacie fungovat.