Zjišťování názoru dítěte v soudním řízení – mezioborová studie

Problematikou zjišťování a relevance názoru dítěte v soudním řízení, jehož je účastníkem, se zabývá nemálo odborných prací, a to nejen právních, ale i psychologických, případně pedagogických.

ŽH
Krajský soud v Praze
JK
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy
Zjišťování názoru dítěte v soudním řízení

Tento problém je rovněž dnes a denně prakticky řešen odbornou veřejností z řad soudců, kolizních opatrovníků, advokátů, znalců a v neposlední řadě rodiči a jejich dětmi zejména v opatrovnických řízeních týkajících se péče soudu o nezletilé. Otázce participace nezletilých dětí na soudních řízeních, která se jich týkají, je v posledních letech nejen v České republice, ale i v mezinárodním měřítku věnována čím dál tím větší pozornost. Nezbytnost ochrany práva dítěte být slyšeno přímo před soudem je v poslední době velmi často zdůrazňována zejména v ústavněprávní a též v mezinárodněprávní rovině. Současně by každé opatrovnické řízení mělo sledovat primárně nejlepší zájem dítěte. Ve věcech péče soudu o nezletilé se více než v jakémkoliv jiném právním odvětví setkáváme s neurčitými právními pojmy, k jejichž výkladu mohou být mnohdy velmi nápomocné znalosti a zkušenosti mimoprávní. Cílem tohoto textu je proto propojit poznatky z různých oborů za účelem vytvoření komplexnějšího náhledu na danou problematiku. 

Úvod 

Problematika zjišťování a relevance názoru dítěte v soudním řízení, jehož je účastníkem, není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Při rozhodování o životě dítěte za trvajícího konfliktu mezi jeho rodiči totiž vedle sebe (mnohdy dokonce i proti sobě) stojí tři klíčové zájmy, které je třeba v každém jednotlivém případu pečlivě zohlednit a zvážit. Jsou jimi 1) čím dál více propagované právo dítěte být slyšeno, 2) nutnost zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, které bude v nejlepším zájmu dítěte a 3) ochrana dítěte prostupující celým soudním řízením, tj. zásada nepoškození dítěte samotným průběhem řízení. Je tedy otázkou, kdy a za jakých okolností je výslech nezletilého dítěte (či jiná forma zjištění jeho názoru) opravdu v jeho nejlepším zájmu s ohledem na jeho další vývoj a život. Studie je postavena na analýze a komparaci českých a částečně mezinárodních odborných zdrojů nejen z pohledu právního, ale i pedagogicko-psychologického. Snahou autorek je hledání odpovědi na výzkumnou otázku, jaký význam a hodnotu má „svobodné“ vyjádření dítěte v opatrovnickém řízení tak, aby celý výsledek řízení byl skutečně v jeho nejlepším zájmu.

Právní analýza 

Hmotněprávní úprava 

Paragraf 867 občanského zákoníku[1] (dále také jako o. z.) stanoví, že: „Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit (odst. 1). Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost (odst. 2).“ 

Tato zákonná úprava vychází zejména z Úmluvy o právech dítěte,[2] která ve svém článku 12 stanoví: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (odst. 1). Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství (odst. 2).“ 

Občanský zákoník tedy a priori ukládá soudu povinnost dítě o problému, který se jej týká, nejen informovat, ale (a to zejména) umožnit mu sdělení jeho názoru, který musí být při rozhodování soudu dostatečně zohledněn. Tato povinnost soudu je však „změkčena“ ve vztahu k dítěti, které pro určité objektivní či subjektivní překážky (například nízký věk či nedostatečná vyspělost) není schopno sdělovanou informaci přijmout, vytvořit si na ni názor, případně je, ale není schopno jej soudu sdělit. V takovém případě je z hlediska zákonné hmotněprávní úpravy dostačující získat informaci o předpokládaném názoru dítěte zprostředkovaně od jiné osoby, kterou bude ve většině případů kolizní opatrovník (v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé nejčastěji příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí). Občanský zákoník však obsahuje též vyvratitelnou právní domněnku, že dítě starší dvanácti let je schopno informaci přijmout, vytvořit si na ni názor a sdělit jej soudu. Z výše uvedeného se tedy podává, že dítě starší dvanácti let by v soudním řízení mělo být slyšeno vždy přímo soudem, pokud však v řízení nevyjdou najevo skutečnosti svědčící o tom, že ani výslech takto starého dítěte není z nějakého důvodu vhodný. Naopak u dítěte mladšího dvanácti let je třeba z hlediska zákonné hmotněprávní úpravy vždy v konkrétním případě zkoumat, zda je dítě dostatečně vyspělé na to, aby přímý kontakt nejen se samotným problémem, ale i se soudním prostředím, zvládlo. 

Obdobný názor zastává i zákonodárce, který v důvodové zprávě k občanskému zákoníku[3] uvádí: Má se mít vždy za to, že dítě starší dvanácti let je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Dítě starší dvanácti let soud vždy vyslechne osobně, dítě mladší bude moci být vyslechnuto prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiným vhodným způsobem. Nic ale nebrání soudu, aby vyslechl i dítě mladší dvanácti let osobně přítomné.“ Občanský zákoník uvádí, že pokud nejsou splněny podmínky pro to, aby dítě sdělilo informace soudu přímo, měl by být názor dítěte zjištěn tak, že soud vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit. V praxi je touto osobou zpravidla opatrovník, kterého soud v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé obligatorně jmenuje.[4] Soudní praxe se však doposud spíše kloní k tomu, že opatrovníkem zjištěný názor dítěte se co do důkazní formy provádí spíše důkazem listinným (přečtením písemné zprávy o poměrech dítěte, kterou opatrovník na žádost soudu po vyšetření poměrů dítěte zpracovává). Soudu však nic nebrání v tom, aby opatrovníka na jednání vyslechl, dojde-li k závěru, že informace v takové písemné zprávě nejsou dostatečné. 

Procesněprávní úprava 

Participace dítěte na řízení může mít význam důkazní (kdy poznatky zjištěné od dítěte utváří skutkový stav, ze kterého následně soudní rozhodnutí vychází). Participační práva dítěte je však možné vnímat též jako procesní práva jakéhokoliv jiného účastníka řízení. Ačkoliv je procesněprávní úprava řízení ve věcech péče soudu o nezletilé upravena primárně v zákoně o zvláštních řízeních soudních[5] (dále také jako z. ř. s.), konkrétní procesní pravidla pro způsob a formu zjišťování názoru dítěte pro účely důkazní bychom v něm hledali marně.[6] Subsidiárně (§ 1 odst. 3 z. ř. s.) je třeba tedy použít ustanovení občanského soudního řádu[7] (dále také jako o. s. ř.). Ten v § 100 odst. 3 stanoví: „V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.“ 

Předmětné ustanovení o. s. ř. tedy soudu výslovně ukládá povinnost zjistit názor dítěte jeho výslechem, a to za předpokladu, že nezletilé dítě je schopno formulovat své názory. Zprostředkované zjištění názoru dítěte prostřednictvím jiné osoby (například mimo jiné orgánem sociálně-právní ochrany dětí nebo znalcem) by pak mělo být výjimkou. Tato procesněprávní úprava však na rozdíl od úpravy hmotněprávní postrádá bližší kritéria pro určení vhodnosti či účelnosti výslechu nezletilého soudem (ať už určením konkrétní věkové hranice, či zohledněním vyspělosti nezletilého a s ní spojených schopností dítěte výslech a informace získané u soudu takzvaně „ustát“). Gramatickým výkladem tohoto ustanovení lze tedy dovodit, že jedinou procesněprávní překážkou pro výslech dítěte soudem je jeho neschopnost formulovat své názory. Toto slovní spojení spolu s absencí doplňujících kritérií není však optimálním řešením, neboť je natolik neurčité a nezohledňující psychologické aspekty předmětného procesního úkonu, že povinnost soudu vyslechnout dítě by mohla být dána například i u tříletého či čtyřletého dítěte, které bude schopné přiměřeně mluvit. Navíc v takto nízkém věku je s ohledem na vývojový stav dítěte, charakteristický tzv. negativismem a sebeprosazováním, často pravděpodobnější, že dítě sdělí skutečně „své“ názory (jak vyžaduje předmětné ustanovení), a nikoliv názory svých rodičů (ačkoliv tyto názory nebudou dávat žádný smysl). Soud má pak povinnost k takto zjištěnému názoru dítěte přihlédnout s ohledem na jeho věk a vyspělost. Jakou váhu lze však přičíst názoru takto malého dítěte? Je proto opravdu nutné a žádoucí podrobovat tyto děti soudnímu výslechu? Lze tak uvést, že § 100 odst. 3 o. s. ř. by neměl být vykládán separátně, ale ve spojení s § 867 o. z. s přihlédnutím k tzv. „informačně“ pojatému § 20 odst. 4 z. ř. s.[8] (který alespoň zohledňuje „schopnost dítěte pochopit situaci“). 

Nelze však opomenout nesporný charakter řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, které je ovládáno vyšetřovací zásadou. Zákon o zvláštních řízeních soudních totiž stanoví, že je to soud, kdo je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí (§ 20 odst. 1 věta první z. ř. s.). Bez ohledu na procesní aktivitu účastníků řízení je tedy zcela na uvážení soudu, jaké důkazní prostředky využije ke zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, které bude v nejlepším zájmu dítěte. Možnosti a význam výslechu účastníků řízení (kterým je i nezletilé dítě) upravuje ve vztahu speciality k o. s. ř. § 22 zákona o zvláštních řízeních soudních. Ten ve své větě první stanoví, že: „Výslech účastníků řízení je možné nařídit vždy, je-li ho ke zjištění skutkového stavu třeba.“ Zákonodárce přikládá důkazu výslechem účastníka řízení ve zvláštních řízeních soudních (a tedy i v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé) většího významu než v klasických sporných řízeních, když v důvodové zprávě v z. ř. s.[9] uvádí: „Nevyžaduje se, aby takový důkaz mohl nastoupit subsidiárně, tedy teprve poté, kdy danou skutečnost nelze prokázat jinak.“ Na druhou stranu je však třeba vyzdvihnout, že soud může důkaz výslechem účastníka řízení (tedy i nezletilého dítěte v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé) provést vždy, pokud však dospěje k závěru, že je ho ke zjištění skutkového stavu třeba. Lze se tedy domnívat, že právě úvaha soudu o tom, zda je výslechu nezletilého dítěte ke zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, jež bude v nejlepším zájmu dítěte, třeba, by měla být hlavním kritériem pro posouzení, zda k takovému procesnímu úkonu soud v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé přistoupí, či nikoliv. 

Participaci dítěte na řízení je možné chápat též jako realizaci procesních práv[10] jakéhokoliv jiného účastníka řízení. Každý účastník řízení má však nejen procesní práva, ale též procesní povinnosti.[11] Ve sporných řízeních platí, že procesní způsobilost každého účastníka řízení (tedy i dítěte) je závislá na jeho svéprávnosti.[12] Obecně v občanském soudním řízení platí, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena zákonným zástupcem nebo opatrovníkem.[13] V řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé však nezletilé dítě musí být zastoupeno opatrovníkem vždy bez ohledu na rozsah svéprávnosti.[14] Povinné zastoupení opatrovníkem nepochybně vyplývá z kolize zájmů mezi zákonnými zástupci dítěte a dítětem samotným. Nabízí se však otázka, proč musí být nezletilé dítě v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zastoupeno povinně vždy, tedy i v případě, kdy by jinak bylo shledáno dostatečně rozumově a mravně vyspělým[15] (tedy jinak schopným činit samostatně procesní úkony v řízeních vedených dle o. s. ř.)? Nemůže tomu tak být proto, že v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé se zasahuje do sféry pro dítě nejdůležitější, nejcitlivější a nejintimnější (tedy do rodiny či jiné náhradní instituce, která by dítěti měla zajišťovat pocit bezpečí a jistoty jakožto základní dětské potřeby)? Případně proto, že ačkoliv je řízení ve věcech péče soudu o nezletilé řízením nesporným, je v něm mnohdy více sporu a tzv. „špinavého prádla“ než v řízeních sporných? Nemá tedy povinné zastoupení mimo jiné chránit dítě před tím, co vše se může v řízení dozvědět? Nemá být také povinně zastoupeno proto, že ono samo nemůže za rozpad rodiny a spor mezi rodiči a neměla by na něj být už za tak náročné situace nakládána další zátěž? Možná i proto realizaci práv dítěte (nejen těch procesních) v řízení zajišťuje ustanovený opatrovník. Ten však při výkonu této funkce musí postupovat svědomitě, odborně, v nejlepším zájmu dítěte a v souladu s pokyny soudu. Realizaci procesních práv dítěte pak za situace povinného zastoupení v řízení upravuje právě § 20 odst. 4 z. ř. s., kterému je věnována pozornost níže v souvislosti s výkladem ústavněprávní judikatury. 

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2019. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Úmluva o právech dítěte, publikovaná sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. 

[3] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku.

[4] § 469 odst. 1 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. 

[6] Když § 20 odst. 4 z. ř. s. pouze stanoví, že: „V řízení, jehož je účastníkem nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Obdobnou povinnost vůči nezletilému má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník.“ 

[7] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Který je ve vztahu k povinnostem rodičů, opatrovníka a soudu (přičemž povinnosti soudu jsou zde vyloženy velmi extenzivně) rozveden v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 725/18

[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

[10] Například právo vznést námitku podjatosti dle § 15 o. s. ř., právo podat odvolání podle § 201 o. s. ř., právo vyjádřit se k důkazním návrhům a provedeným důkazům podle § 123 o. s. ř. etc. 

[11] Například dbát pokynů soudu podle § 101 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinnost dostavit se k výslechu, vypovídat při něm pravdu a nic nezamlčovat podle § 131 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 22 z. ř. s. etc. 

[12] § 20 odst. 1 o. s. ř. 

[13] § 22 o. s. ř. 

[14] § 469 odst. 1 z. ř. s. 

[15] Ve smyslu § 31 o. z.  

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu