Dílčí náměty ke zlepšení právní úpravy posuzování způsobilosti k práci

Potřeba adekvátní právní úpravy posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance k výkonu práce je neoddiskutovatelná.

Právnická fakulta UK a Ústav státu a práva Akademie věd ČR
Lékař, zdravotnické právo
Foto: Shutterstock

Právo zaměstnavatele požadovat přezkoumání zdravotního stavu je standardně uznáváno v celé řadě jiných právních řádů. Namátkově lze zmínit úpravu anglickou(1), belgickou(2), francouzskou[1] či holandskou.[2] Nutnost preventivních prohlídek zdůrazňuje rozhodnutí polského Nejvyššího soudu[3] či americké precedenty.[4] Na druhou stranu je nutno upozornit, že ačkoli důvody pro provedení lékařských prohlídek se na první pohled zdají být hlavně v zájmu a ve prospěch (budoucího) zaměstnance, skýtají zároveň určité nevýhody. Především samo lékařské vyšetření, je-li provedeno nikoliv lege artis, může být pro žadatele škodlivé (to je však především problém méně vyspělých zdravotních systémů ve světě). Dále v případě, že zaměstnanec není fyzicky ve stavu způsobilém pro výkon práce, může lékařský posudek být důvodem pro odmítnutí žádosti o zaměstnání,[5] respektive u zaměstnanců v pracovněprávním vztahu důvodem ke změně skončení pracovního poměru. Komplexní právní úprava řešící posuzování zdravotního stavu zaměstnanců a s tím související právní následky je proto nezbytností i v českém demokratickém právním řádu.

Posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance v české úpravě je obecně upraveno v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, pro všechny žadatele o posudek poskytovatelů zdravotních služeb, jedná se však pouze o obecný rámec posuzování, který je pro určité profese či odvětví rozpracován zvláštní úpravou (více oddíl první tohoto článku).

Při analýze platné právní úpravy vyplynulo, že i když je právně zdařilá, vytváří snad až příliš vysoké požadavky na četnost posudkové péče. Vzhledem ke dlouhodobě nedostačující kapacitě lékařské posudkové služby řízené Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR je také nereálné očekávat, že by bylo možné personálně dostatečně vybavit lékařskou posudkovou službu pro samostatné plnění dalších úkolů, zejména úkolů v oblasti pracovnělékařských služeb. Od strukturálních změn nelze v dohledné době očekávat řešení stávajících aplikačních problémů v oblasti pracovnělékařských služeb. Proto je na místě zvážit, zda je skutečně důvodný požadavek na takto rozsáhlé provádění preventivních prohlídek i v případech, kde pro to nesvědčí zvláštní okolnosti (viz oddíl druhý).

Jednoznačným problémem spojeným s fungováním pracovnělékařské posudkové služby je jednak právní status lékařských posudků, jednak posuzování složitějších případů zdravotní nezpůsobilosti zaměstnanců (tak oddíl třetí).

Proto je cílem tohoto článku poukázat na inspirující zdroje pro reformu obecné platné úpravy, ať již jsou v zahraničí, či v parciální tuzemské právní úpravě. Článek prezentuje výsledky dvouletého výzkumu realizovaného týmem složeného z odborníků Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, v. v. i., Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i.

Právní úprava

Poskytování zdravotních služeb a s tím související vydávání lékařských posudků je obecně upraveno zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), a zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSZS“). Při tvorbě platné úpravy zákonodárce respektoval Úmluvu MOP č. 161, o závodních zdravotních službách, i další relevantní úmluvy,[6] stejně jako směrnici č. 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, v platném znění. Organizaci, obsah a rozsah pracovnělékařských služeb dále specifikuje prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 79/2013 Sb. ve znění vyhlášky č. 436/2017 Sb.

Zdravotní způsobilost pro výkon určité práce, či výkon určité služby je jedním ze základních předpokladů, bez jehož splnění není možné danou práci nebo službu začít vykonávat, nebo v ní pokračovat. V právním řádu lze nalézt řadu zákonných a podzákonných právních předpisů, které zdravotní způsobilost ověřovanou na základě lékařského vyšetření, jehož výsledkem je právě lékařský posudek o zdravotní způsobilosti, přímo upravují.[7]

Zákonodárce vychází z představ obecného a (čistě) pracovního zdraví zaměstnance, jakož i z ideje poskytovatele pracovnělékařských služeb, který zná pracovní prostředí, v němž bude zaměstnanec nově či nadále pracovat. Ani jedno neodpovídá zcela realitě, na což právní úprava reaguje (např. výjimkou pro zaměstnance v první kategorii podstoupit prohlídku u svého registrujícího lékaře či potvrzením o nezměněném stavu). Tyto rozpory se tak dále přenášejí do analyzované úpravy a působí její určitou vnitřní rozpornost.

Zákonodárce při úpravě závaznosti lékařského posudku v ZSZS vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.[8] Programově bylo tedy v ZSZS upraveno, že lékařský posudek o zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti není správním aktem, ale jde pouze o jakési „dobrozdání“ o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb. Jak konstatoval Ústavní soud: „[…] o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje”.

K vydání lékařského posudku pro účely posouzení zdravotní způsobilosti pro výkon práce je příslušný poskytovatel pracovnělékařských služeb, s nímž zaměstnavatel sjednal, že bude zaměstnavateli a jeho zaměstnancům, respektive osobám ucházejícím se o výkon práce, poskytovat pracovnělékařské služby.

Rozvolnění povinností podstoupit preventivní prohlídku

Platná právní úprava ukládá zaměstnavateli provést vstupní prohlídky u všech zaměstnanců, kteří vstupují do pracovního poměru, a to bez výjimky. U pracovněprávních vztahů založených dohodami o práci konané mimo pracovní poměr je tato povinnost stanovena u prací rizikových či u prací, kde posouzení zdravotního stavu stanoví zvláštní právní předpis. V České republice je v oblasti pracovnělékařské péče přitom základní problém s počtem a kapacitou poskytovatelů pracovnělékařských služeb. Byl zde před pandemií a je zde i nyní. Proto je nutno zvážit, zda absolutní bezvýjimečné pokrytí všech zaměstnanců v pracovním poměru pracovnělékařskými službami při nedostatečném počtu poskytovatelů pracovnělékařských služeb není příliš zatěžující požadavek a zda by spíše neměla být věnována zvýšená pozornost rizikovým zaměstnáním.[9]

Analogii je možno hledat v ústupu od plného pokrytí populace registrujícími všeobecnými lékaři. Ze zahraničí pak je možno zmínit příklad Francie, Německa, Nizozemí[10] či Rakouska. Rovněž dle anglických zákonů existuje primárně povinnost zaměstnavatele realizovat programy zajišťující sledování zdravotního stavu, pokud jsou jejich zaměstnanci vystaveni určitým zdravotním rizikům.[11]

Ve Francii došlo od 1. ledna 2017 ke změně právní úpravy na základě Vyhlášky č. 2016-1908 přijaté dne 27. prosince 2016 (El Khomri Law, ze dne 8. srpna 2016). Nově se jedná o „informační a prevenční vyšetření“, přestože hlavní účel zůstává stejný: zpravit zaměstnance o možných rizicích jeho povolání a informovat ho o preventivních opatřeních (čl. R4624 francouzského Zákoníku práce). Cílem vstupního preventivního vyšetření již není ujistit se o způsobilosti zaměstnance k práci jako takové, ale zjistit jeho způsobilost ujmout se dané pozice. Další změnou je, že vyšetření probíhá až poté, co je zaměstnanec přijat (před vyhláškou to bylo před tím, než byl zaměstnanec přijat) a musí proběhnout do tří měsíců od náboru. Nově také vyšetření provádí juniorní lékař či zdravotní sestra (čl. R4624-1 francouzského Zákoníku práce), předtím tuto pozici zastával závodní lékař, přičemž každý zaměstnanec má vlastní složku a zdravotní monitoring, které také obdrží zaměstnavatel (čl. R4624 et R4624 francouzského Zákoníku práce).

Příkladem benevolentnějšího přístupu je též německá úprava, která nezná obecnou povinnost k provedení lékařské prohlídky, tuto povinnost zavádějí zvláštní předpisy či kolektivní smlouvy jako podmínku pro určité specifické činnosti.[12][13]

Též v rakouském právním řádu jsou tyto případy, kdy je povinností zaměstnavatele vstupní lékařské prohlídky konat, podstatně více omezeny. Kritériem zde zůstává převážně „zdravotní obtížnost“ prováděné práce.[14]

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/228/177

Časopis zdravotnického práva a bioetiky


1. Zákon o ochraně údajů 1998 (DPA) a zákon o přístupu k lékařským záznamům 1988 (AMRA). Kromě toho, pokud se použije právo vycházející ze zvyklostí, když musí lékaři také vzít v úvahu veškeré pokyny Generální lékařské rady.  

2. Zaměstnavatel je dle belgické úpravy oprávněn zaměstnance, který se prohlásí za práce neschopného, podrobit lékařské prohlídce. Čl. 31 zákona o pracovních smlouvách, ze dne 3. července 1978, stanoví, že přezkoumávající lékař může být pověřen přezkoumáním skutečnosti pracovní neschopnosti a stanovením pravděpodobné délky trvání této neschopnosti. Cons. prud’h. app-. Liège, 25 mai 1963, R. D. S., 1963, 282, Jur. Liège, 1963–1964, 14; contra: 1 cons. prud’h. app. Mons, 1er juillet 1961, J. T., 1962, 682. 

[1] Čl. R.1221-2, 5°francouzského zákoníku práce. Ve Francii je zajištění lékařské prohlídky součástí bezpečnostní povinnosti zaměstnavatele, pokud by zaměstnavatel tuto povinnost nedodržel, tak mu může být udělena pokuta či mu dokonce hrozí vězení, pokud se toto porušení opakuje (čl. L.4745-1 a R. 4745-1 stejného zákoníku). Tato povinnost platí pro zaměstnavatele ze soukromých firem, průmyslových a komerčních veřejných firem a všech veřejných podniků, které najímají zaměstnance ze soukromého sektoru. Ve veřejném sektoru platí stejná povinnost, jediným rozdílem je, že závodní lékař je schvalován státní správou.

[2] Dne 1. ledna 1998 v Nizozemsku nabyl účinnosti zákon o lékařských prohlídkách (Wet op de Medische Keuringen). Úpravu procedurálních požadavků lze nalézt ve Vyhlášce o lékařských vyšetřeních před zaměstnáním (niz. Besluit aanstellingskeuringen). Práva a povinnosti žadatelů jsou nepřímo chráněny zákonem o lékařské léčbě (niz. Wet op de geneskundige behandelingsovereenkomst). K zákonu o lékařských prohlídkách více in Parlamentní referáty II 1993–1994, 23 259, č. 7, s. 710.

[3] Úprava je obsažena v § 229 polského zákoníku práce (ustawa z dnia 26 czerwca 1974 r. Kodeks pracy, úplné znění Dz.U. z 2019 r., poz. 1040) a v speciálních prováděcích předpisech vydaných ministerstvem zdravotnictví, konkrétně se jedná o nařízení „z dnia 30 maja 1996 r. w sprawie przeprowadzania badań lekarskich pracowników, zakresu profilaktycznej opieki zdrowotnej nad pracownikami oraz orzeczeń lekarskich wydawanych do celów przewidzianych w Kodeksie pracy“, (Dz.U z 2016 r., poz. 2067 v platném znění). Nutnost provedení preventivní prohlídky potvrzuje rozsudek polského Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. I PK 44/02.

[4] Rozsudek Odvolacího soudu USA, Šestý obvod ze dne 16. října 2008, č. 544 F.3d 696 (2008) ve věci James Daugherty v. SAJAR PLASTICS, INC.

[5] V české úpravě není dostatečně upravena otázka vstupních preventivních prohlídek a diskriminace z důvodu zdravotního stavu. Relevantní judikatura v podstatě také neexistuje. Inspirativní se proto jeví americká úprava. Aplikačním příkladem je rozsudek Odvolacího soudu USA, Šestý obvod ze dne 16. října 2008, č. 544 F.3d 696 (2008) ve věci James Daugherty v. SAJAR PLASTICS, INC. Podnětná je též holandská úprava v čl. 4, odst. 24 zákona o lékařských prohlídkách (Wet op de Medische Keuringen). K tomu srov. rozhodnutí nizozemského Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1981, NJ 1982/507 (DSM / Mijnals).

[6] Dalšími významnými úmluvami jsou úmluva MOP č. 78, o lékařském vyšetření způsobilosti dětí a mladistvých k zaměstnání neprůmyslovými pracemi, úmluva MOP č. 124 o lékařském vyšetření způsobilosti mladistvých k zaměstnání pod zemí v dolech a úmluva č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí.

[7] Za všechny lze zmínit např. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášku č. 277/2004 Sb., o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel s podmínkou a náležitosti lékařského potvrzení osvědčujícího zdravotní důvody, pro něž se za jízdy nelze na sedadle motorového vozidla připoutat bezpečnostním pásem, ve znění pozdějších předpisů, či vyhlášku č. 444/2008 Sb., o zdravotní způsobilosti uchazeče o zaměstnání strážníka, čekatele a strážníka obecní policie, ve znění pozdějších předpisů.

[8] V důvodové zprávě (zvláštní část, komentář k § 41 až 50, tisk 407 PS PČR, 2011, dokument je dostupný z: [cit. 2015-05-15]) jsou zmiňovány rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 81/2005 a nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl.ÚS 11/08. Pokud jde o Ústavní soud, pak ten v předmětném nálezu konstatoval: „Posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance.“

[9] Jistou podporu pro tento přístup lze hledat ve snaze krátit lhůty dle zákona č. 373/2011 Sb., a to zakotvením práva vzdát se práva na přezkum. Novela provedená zákonem č. 202/2017 Sb. s účinností od 1. 11. 2017 zakotvuje řešení, kterým praxe překlenovala uvedený problém, a sice výslovně zakotvuje možnost vzdát se práva na přezkoumání lékařského posudku (viz § 46 odst. 1).

[10] Institut Hugo Sinzheimer provedl výzkum a zjistil, že pouze 1,5 % všech uchazečů o zaměstnání je skutečně podrobeno lékařské prohlídce. POPMA, J. R. – RAYER, C. W. G. – WESTERVELD, M. Druhé hodnocení ZLP. Haag: ZON MW, 2007, s. 85.

[11] Program by měl zajistit, že jsou zde stanoveny postupy, které zajistí včasné odhalení prvotních příznaků souvisejících s výkonem práce. Pro konkrétní zdravotní rizika je zde zákonná povinnost zaměstnavatele poskytovat dohled nad zdravím při práci. Tato povinnost může být dostatečně splněna například jmenováním třetí kompetentní osoby. Dohled je požadován na jakémkoliv pracovišti, kde: je známo, že práce nějakým způsobem poškozuje zdraví; jsou účinné způsoby pro zjištění újmy způsobené nemocí nebo stavem; je velmi pravděpodobné, že v těchto pracovních podmínkách může dojít k újmě na zdraví či je pravděpodobné, že dohled bude ku prospěchu zaměstnanci. Nejedná-li se o rizikové profese (jako je typicky řidič, zdravotník či pilot), řada zaměstnavatelů preventivní prohlídky nerealizuje. Současná cena standardní preventivní prohlídky Fleet Street Clinic v Londýně je pro srovnání cca 1 400 Kč (45 liber).

[12] Tak např. § 32 an. zákona o pracovní ochraně mládeže, Jugendarbeitsschutzgesetz z 12. dubna 1976 (BGBl. I S. 965), naposledy změněn čl. 3 zákona ze dne 12. prosince 2019 (BGBl. I S. 2522). Dalším příkladem je § 12 zákona o práci na moři (něm. zkratka SeeArbG), § 37 an. Rentgenového nařízení (něm. zkratka RöntgenVO) a § 14, 17, 19 zákona o chemických látkách (něm. zkratka ChemG). Zaměstnavatel může její provedení nařídit, pokud k tomu má oprávněné důvody, prohlídka se pak realizuje jedině se souhlasem zaměstnance. Nedostavení se k nařízené lékařské prohlídce pak může být důvodem ke skončení pracovního poměru. Tak rozsudek LAG Hamm ze dne 9.

[13] . 2016, sp. zn. 15 Sa131/16.

[14] V následujících případech mohou být zaměstnanci zaměstnáni pouze až po posouzení jejich vhodnosti (ještě před započetím výkonu práce). Je tedy nutné nejen provedení pracovnělékařské prohlídky, ale i pravidelné opakování navazujících preventivních vyšetření po dobu, kdy zaměstnanci v práci pokračují. 

Vstupní pracovnělékařské prohlídky jsou prováděny v případě: 

  • pokud je zde nebezpečí vzniku nemoci z povolání a pokud má takováto pracovnělékařská prohlídka preventivní význam s ohledem na specifickou práci nebo vliv potenciálně nebezpečných látek (tj. olovo, benzol, toluen), – pokud jsou při práci opakovaně nebo po delší časové úseky používány dýchací přístroje (respirátor nebo přístroj se vzduchovou bombou), 
  • při práci v rámci záchranných složek zabývajících se úniky plynu, nebo 
  • v případě působení horka, které vytváří mimořádný tlak na tělo zaměstnance. 

Výše uvedený výčet ovšem není kompletní. V zaměstnáních, při kterých je hladina hluku nebezpečná pro zdraví, mohou být zaměstnanci přiděleni k výkonu práce rovněž až po provedení pracovnělékařské prohlídky, která otestuje vlastnosti jejich sluchu. Vystavení zaměstnanců takovému hluku s sebou nese logicky další povinnost, neboť zaměstnavatel musí zajistit, že tyto pracovnělékařské prohlídky sluchu budou prováděny rovněž opakovaně, a to v pravidelných intervalech. V případě noční práce, vlivu činitelů, o kterých je známo, že jsou karcinogenní, a vlivu biologických činitelů mohou zaměstnanci podstoupit zvláštní vyšetření na vlastní žádost. Není zde stanoveno jakékoli povinné vyšetření, ale záleží čistě na zaměstnanci, zda vstupní lékařskou prohlídku podstoupí. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články