Dobrovolné zvýšení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění u pracovních úrazů

Někdy však zaměstnavatel nároky poškozeného zaměstnance uzná a je ochoten mu dobrovolně zvýšit odškodnění. To je v zásadě dobrá zpráva, smírné řešení je vítáno, v praxi však můžeme narazit na problémy, které mohou od této cesty obě strany odrazovat.

Odškodňování pracovních úrazů – právní úprava

Povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem je stanovena v § 269 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce („ZP“) a dále rozvedena v ustanoveních následujících. Druhy náhrad za pracovní úrazy jsou různé, pro účely tohoto článku se zaměříme na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Ta se podle § 271c odst. 1 ZP poskytuje zaměstnanci jednorázově. Podrobnější úpravu této náhrady pak obsahuje na základě zmocnění v § 271c odst. 2 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání („odškodňovací nařízení“).

Postup zjišťování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění se provádí na základě lékařského posudku podle § 8 odškodňovacího nařízení. Bolest a ztížení společenského uplatnění se hodnotí v bodech podle příloh k odškodňovacímu nařízení (§ 2 odškodňovacího nařízení). Každá porucha zdraví, úraz, má svůj stanovený počet bodů jak pro ohodnocení bolesti, tak pro následné ohodnocení ztížení společenského uplatnění. V závislosti na závažnosti pracovního úrazu pak lékař vyhotovující lékařský posudek stanoví počet bodů pro bolest a pro ztížení společenského uplatnění. Tento výsledný počet bodů poté vynásobí hodnotou jednoho bodu (1 bod = 250 Kč dle § 3 odškodňovacího nařízení), výsledkem je částka odškodnění za bolest a částka odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Součet těchto částek je náhradou za bolest a ztížení společenského uplatnění.

Situace dobrovolného zvýšení náhrady

Představme si, že lékařský posudek je vyhotoven s vyčíslenou částkou náhrady ve výši 1.000.000,- Kč. Zaměstnanec je však nespokojen s výší této částky a požaduje zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění nad rámec bodového ohodnocení provedeného v lékařském posudku a požaduje částku 1.500.000,- Kč. Pokud mu nebude vyhověno, hrozí podáním žaloby proti zaměstnavateli s tím, že podle § 271s ZP může soud výši odškodnění přiměřeně zvýšit.

Zaměstnavatel však požadavku zaměstnance chce vyhovět (př. kvůli jednoznačné skutkové i právní situaci, s ohledem na délku soudních řízení, kvůli zájmu na dobré kvalitě pracovněprávních vztahů apod.) a je připraven vyplatit vyšší odškodnění. Rád by se vyhnul soudnímu sporu, který by v případě neúspěchu zaměstnavatele přinesl zbytečné náklady navíc a dobrovolně se rozhodl, že zaměstnanci vyšší odškodnění vyplatí po dohodě s ním, neboť jeho argumenty ke zvýšení odškodnění uznává.

Problémy dobrovolného zvýšení odškodnění (pojišťovací a daňový aspekt)

V praxi ale můžou obě strany (zaměstnavatel i zaměstnanec) v případě dohody o dobrovolném zvýšení odškodnění narazit na úskalí.

Tím prvním je nepříznivá situace pro zaměstnavatele v případě zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem podle vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb. Zaměstnavatelé jsou pro případ pracovních úrazů povinně zákonně pojištěni a podle § 2 výše uvedené vyhlášky mají právo na to, aby za ně pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu. Pojišťovna však podle § 4 vyhlášky již nehradí škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy. Pojišťovny tedy dobrovolné zvýšené odškodnění nad rámec odškodnění stanoveného bodovým ohodnocením v lékařském posudku odmítají vyplatit. Aby zvýšené odškodnění pojišťovny vyplatily, musel by odškodnění zvýšit soud podle § 271s ZP, zaměstnanec by musel svůj nárok uplatnit soudně.

Dalším problémem je zdaňování částky nad rámec odškodnění na základě bodového ohodnocení. V našem příkladu byla původní částka na základě lékařského posudku 1.000.000,- Kč, zaměstnanec požadoval částku o 500.000,- Kč vyšší. Podléhá částka 500.000,- Kč dani z příjmů fyzických osob nebo ne?

Argumenty proti zdanění

Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů („ZDP“) se od daně osvobozuje „příjem náhrady majetkové a nemajetkové újmy“, mezi výjimkami, na které se osvobození nevztahuje v bodech 1. - 5., nenalezneme nic, co by se týkalo dobrovolného zvýšení odškodnění. Na základní částku vypočtenou v lékařském posudku se osvobození určitě vztahuje. Není však důvod od daně neosvobodit také částku dobrovolně přiznanou nad rámec bodového ohodnocení, neboť ta by byla zaměstnanci vyplácena rovněž z titulu náhrady nemajetkové újmy.

Zákoník práce navíc v ustanovení § 271c odst. 1 výslovně uvádí, že se náhrada poskytne „nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2 (odškodňovací nařízení, pozn. aut.). Náhrada podle prováděcího vládního nařízení je tedy minimální standard, který musí zaměstnanec obdržet, je zde však i prostor pro rozhodnutí zaměstnavatele o zvýšení takto stanoveného odškodnění. Uvedený závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu č. 205/2015 Sb., právě k § 271c zákoníku práce, která uvádí, že „úprava reaguje na úpravu občanského zákoníku tak, aby na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem bylo možné výši předmětných náhrad zvýšit nad rámec výše stanovené právním předpisem.“ [1] Podstatným je v tomto případě tedy právní důvod odškodnění – náhrada nemajetkové újmy. Dobrovolné zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění ze strany zaměstnavatele by tak nemělo být nad rámec zákoníku práce.

V uvedené souvislosti existuje jistá analogie s odstupným, které je rovněž vyňato ze základu daně v případech zvýšení nad minimální rámec stanovený ust. § 67 ZP; podstatný je právní důvod jeho poskytnutí – tedy pouze v případech uvedených v ust. § 52 písm. a) až d) ZP.

Bylo-li by takové plnění z titulu náhrady nemajetkové újmy osvobozeno od daně z příjmu, bylo by také osvobozeno (nezahrnovalo by se do vyměřovacího základu) od pojistného na zdravotní pojištění [§ 3 odst. 2 písm. a) zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění] a pojistného na sociální zabezpečení [§ 5 odst. 2 písm. a) zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení].

Argumenty pro zdanění

Dobrovolné odškodnění nad rámec bodového ohodnocení bez soudního řízení (§ 271s ZP) by teoreticky mohlo být zahrnuto do základu daně a zdaněno z toho důvodu, že se nejedná o případ náhrady nemajetkové újmy, ale o jiný bezúplatný příjem poskytnutý zaměstnavatelem podle § 10 odst. 1 písm. n) ZDP. Zastánci tohoto názoru argumentují zejména tím, že zákoník práce komplexně upravuje náhradu škody nebo nemajetkové újmy (např. odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) vzniklé při pracovním úrazu zaměstnance (§ 269 a násl. zákoníku práce). Od specifické právní úpravy zákoníku práce upravující náhradu nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích se nelze odchýlit, a není tedy možné subsidiárně použít ustanovení občanského zákoníku, který tuto oblast také upravuje pro občanskoprávní vztahy (tento závěr je potvrzen i rozsudkem NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4556/2016).

Pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem dobrovolně mimosoudně dohodne na zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, jde údajně o dohodu nad rámec zákoníku práce, neboť zákoník práce takovou dohodu výslovně neupravuje a občanský zákoník subsidiárně použít nelze. Taková částka dodatečného zvýšení odškodnění by pak byla považována za zdanitelný příjem a podléhala jak dani z příjmů, tak také příslušným odvodům na sociální a zdravotní pojištění jak na straně zaměstnance, tak i na straně zaměstnavatele. Díky tomuto výkladu by ve srovnání se zvýšeným odškodněním přiznaným soudem podle § 271s ZP byly významně zvýšeny náklady na straně zaměstnavatele, přičemž současně by byla výrazně nižší čistá částka odškodnění, zůstávající zraněnému zaměstnanci. Takový výklad zákona považujeme za nesprávný, vedoucí k neodůvodněné nespravedlnosti.

Závěr

Dohoda zaměstnavatele a zaměstnance o dobrovolném zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění je pro zaměstnavatele nevýhodná z důvodu stávající právní úpravy zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem a rovněž může způsobit výkladové problémy v otázce zdanění příjmu zaměstnance a odvodů z částky odškodnění.

Jak již bylo uvedeno, pojišťovna dobrovolné odškodnění nad rámec výše částky stanovené v lékařském posudku zřejmě neproplatí s odkazem na § 4 vyhlášky č. 125/1993 Sb.

V oblasti daňové se však kloníme k názoru, že částka dobrovolně vyplacená zaměstnanci nad rámec bodového ohodnocení by neměla podléhat dani z příjmu fyzických osob a měla by být osvobozena. Jednak z důvodu, že se poskytuje stále z titulu náhrady nemajetkové újmy a jednak tím, že poskytnutím této dobrovolné částky se nijak neobchází ani se jinak neodchyluje od úpravy uvedené v zákoníku práce, když ZP sám počítá s tím, že se má odškodnění poskytnout „nejméně ve výši“ stanovené podle odškodňovací vyhlášky (§ 271c odst. 1 ZP). Nejedná se tedy o odškodnění nad rámec zákoníku práce. Navíc v tomto případě je zde dobrá vůle zaměstnavatele se se zaměstnancem dohodnout a odškodnění poskytnout. Bylo by absurdní za tuto dobrou vůli zaměstnavatele i zaměstnance „trestat“ vyššími náklady. Ve výsledku tak nebude zatěžována soudní soustava dalším soudním řízením. Za normálních okolností je žádoucí, aby se strany dohodly a nevyvolávaly zbytečně soudní spory. Je to navíc poté i sám soud, který strany sporu má vést ke smírnému řešení věci (např. § 100 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

[1] Důvodová zpráva k zák. č. 205/2015. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online], str. 38, PSP ČR, © 2019 [cit. 30. 1. 2019]. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=376&CT1=0