Přechod práv a povinností mezi dodavateli

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku 21 Cdo 2746/2017 ze dne 14. listopadu 2017 zabýval případem zaměstnankyně dodavatele služeb, který měl v prostorách Komerční banky, a.s. na starost úklidové služby. Po určité době se však Komerční banka, a.s. rozhodla svěřit úklid jinému dodavateli, který poté, co v Komerční bance a.s. začal působit, uzavřel s řadou zaměstnanců původního dodavatele úklidových služeb nové pracovní smlouvy. S žalobkyní však novou pracovní smlouvu neuzavřel, a proto se u něj začala zaměstnání domáhat soudně, neboť dle jejích slov „došlo ke splnění podmínek ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.“

Nejvyšší soud:

• zdůraznil, že při rozhodování, zda k přechodu došlo či nikoliv, je nezbytné zohlednit veškeré okolnosti případu, především druh podniku nebo podnikání, existenci přechodu hmotných hodnot (budov, movitých věci,…atd.), převzetí kmenových zaměstnanců, převzetí zákazníků, stupeň podobnosti mezi činností vykonávanou před a po přechodu, jakož i dobu přerušení vykonávání činnosti a dále

• podmínil přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů skutečností, zda nový poskytovatel převzal podstatnou část zaměstnanců (z hlediska jejich počtu a odbornosti), které dosavadní zaměstnavatel při předmětné činnosti používal. Úklidové služby lze totiž označit za činnost, jejíž výkon spočívá primárně na pracovní síle.

Argumentace Nejvyššího soudu se přitom opírá o judikaturu Soudního dvora EU. Dle rozsudku C-200/16 ze dne 19. října 2017 může k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojít i v případě změny poskytovatele služeb, tedy prostřednictvím jednání třetí osoby. Jestliže však podstatná část zaměstnanců není nabyvatelem (nový poskytovatelem služeb) převzata, nedochází dle uvedeného rozsudku v odvětví, ve kterém se činnost zakládá především na pracovní síle, k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Citovaný případ v tomto bodě odkazuje na dřívější rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-463/09, který pro účely úklidových služeb stanovil, že klíčovým faktorem je převzetí podstatné části původních zaměstnanců. Nebude přitom záležet, zda k převzetí zaměstnanců dochází v rámci smluvního převodu sjednaného mezi převodcem a nabyvatelem (novým poskytovatelem služeb) nebo zda vyplývá z výpovědi z pracovního poměru následované uzavřením pracovní smlouvy s novým nabyvatelem služeb.

V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud dále navázal na svůj předchozí rozsudek 21 Cdo 3712/2015 ze dne 14. července 2016, ve kterém se rovněž zabýval přechodem práv a povinností mezi dodavateli - jmenovitě provozovateli kavárny. V tomto případě jako klíčový faktor vymezil užití téhož nemovitého majetku k činnosti obdobného druhu. Nejvyšší soud judikoval, že v případě výpovědi z nájmu a následného pronajmutí týchž prostor s podobným podnikatelským záměrem dochází k přechodu práv a povinností zaměstnavatele.

Na základě citovaných rozsudků tak přechod práv a povinností nenastává pouze v důsledku smluvního vztahu mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem, nýbrž i v případě přechodu práv a povinností mezi dodavateli. Tato skutečnost může nést nepříjemné důsledky jak pro starého, tak pro nového poskytovatele služeb. Původní poskytovatel služby totiž často do svého do zaměstnance vkládá mnohé prostředky (školení, teambuildingy, prohlubování kvalifikace) a náhle a bez svého zavinění (pouhou změnou dodavatele, kterou v mnoha případech nemůže původní poskytovatel služby ovlivnit) o tohoto zaměstnance ex lege přijde – zaměstnanec přechází automaticky ze zákona k dodavateli novému. Namísto osobní stránky pracovněprávního vztahu (tedy vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) je tak čím dál více preferována vazba zaměstnance na konkrétní práci. To vše je však daň za zvýšenou ochranu zaměstnance, který má větší jistotu, že v případě změny poskytovatele služeb zůstane zaměstnán a neocitne se tzv. „na ulici“.