Podle ustanovení § 267 zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém.
Jde o tzv. objektivní odpovědnost zaměstnavatele – zaměstnavatel nemusí škodu zavinit. Zároveň se zaměstnavatel nemůže této odpovědnosti zprostit jednostranným prohlášením, že za škodu neodpovídá. Také dohoda uzavřená se zaměstnanci, v rámci které se strany do budoucna dohodnou, že zaměstnanci nebudou požadovat po zaměstnavateli škodu takto vzniklou, by byla neplatná.
Pokud vznikne zaměstnanci škoda na odložených věcech, musí zaměstnanec zaměstnavateli prokázat, že (i) škoda vznikla na věcech poškozením, zničením nebo ztrátou a její výši, (ii) tyto věci odložil u zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to (iii) na místě k tomu určeném (např. ve skříňce) nebo na místě, kam se obvykle odkládají.
Podaří-li se zaměstnanci toto prokázat, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci takto vzniklou škodu nahradit, i když byly z jeho strany dodrženy všechny povinnosti, tedy i když škodu nezavinil. Nezáleží ani na tom, jestli tuto škodu způsobil jiný zaměstnanec nebo cizí osoba.
Rozsah náhrady škody
Rozsah náhrady škody na odložených věcech záleží na skutečnosti, zda jde o věci, které (a) zaměstnanci obvykle nosí do práce nebo (b) zda je o věci, které se do práce obvykle nenosí.
Věci, které se obvykle do práce nosí
Zákoník práce neobsahuje definici věcí, které se "obvykle" nosí do práce. V souladu s judikaturou Nejvyšší soudu půjde o oblečení, obuv, peněženky, přiměřenou peněžitou částku, kabelky, mobilní telefony, snubní prsteny, hodinky apod. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním podmínkám případu a posoudit, zda je možné danou věc považovat za věc, která se obvykle do práce nosí.
V případě, že vznikne škoda na těchto věcech, je zaměstnavatel povinen nahradit škodu v plné výši.
Věci, které se obvykle do práce NEnosí
Pokud půjde o věci, které se obvykle do práce nenosí, pak zákoník práce obsahuje omezený rozsah náhrady škody, kdy je zaměstnavatel povinen nahradit škodu na nich způsobenou pouze do výše 10 000 Kč.
Výjimkou je, pokud takové věci zaměstnavatel převezme do úschovy nebo pokud se zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec. Možnost převzetí věcí, které zaměstnanci obvykle do práce nenosí, do zvláštní úschovy, závisí vždy na dobrovolném rozhodnutí zaměstnavatele.
V tomto případě je zaměstnavatel povinen nahradit škodu v plné výši stejně jako u věcí, které se obvykle do práce nosí.
Omezení povinnosti k náhradě škody
Zaměstnavatel však má možnost svou výše uvedenou povinnost nahradit škodu na odložených věcech ovlivnit a omezit tím, že stanoví, kam má zaměstnanec věci odkládat. Stanovení takového místa je možné učinit v pracovním řádu, pokynem vedoucího zaměstnance, přidělením šatní skříňky apod. Jestliže je zaměstnanci určeno zcela konkrétní místo, kam má věci odkládat, zaměstnanec si je odloží jinde a vznikne na nich škoda (budou odcizeny nebo poškozeny), nebude zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu.
Zároveň zaměstnanec musí nahlásit zaměstnavateli vznik škody včas. Pokud totiž zaměstnanec nenahlásí takto vzniklou škodu zaměstnavateli nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl, jeho nárok na náhradu škody se promlčí. V takovém případě soud náhradu škody nepřizná, pokud zaměstnavatel namítne promlčení tohoto nároku.
Dopravní prostředky coby věci odložené
Předchozí zákoník práce (č. 65/1965 Sb.) považoval za předměty obvykle nošené do zaměstnání i obvyklé dopravní prostředky (nikoli však osobní automobily), které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět. Současný zákoník práce tyto věci z právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za odložené věci ale nepřevzal. Nejvyšší soud tak z této skutečnosti odvozuje, že žádný dopravní prostředek není možné podle současné právní úpravy považovat za věci obvyklé. Týká se to nejen osobních automobilů, ale také kol a motocyklů.
Zaměstnavatel tak může odpovídat za škodu způsobenou na dopravních prostředcích odložených v souvislosti s plněním pracovních úkolů jen v rozsahu vztahujícím se na věci, které se obvykle do práce nenosí.
Povinnost zaměstnavatele k náhradě vzniklé škody v plném rozsahu je dána pouze tehdy, jestliže věc (tedy i dopravní prostředek) byla převzata zaměstnavatelem do zvláštní úschovy nebo způsobil-li škodu na této věci jiný zaměstnanec.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu však není převzetím dopravního prostředku pouhé umožnění jej zaparkovat v areálu zaměstnavatele. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10 000 Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele. Za zvláštní úschovu osobního automobilu je pak možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil.
Diskuze k článku ()