Krátce po boomu oddlužení začalo být zřejmé, že exekutoři, kteří prováděli exekuci, jsou nevítanými přihlašovateli pohledávek. Velmi rychle se rozvinula insolvenční judikatura, která měla pomoci insolvenčním správcům v potírání přihlášek pohledávek exekutorů na nákladech exekuce. Vrchní soudy se však nemohly sjednotit v tom, zda vůbec přihlášky pohledávek exekutorů připustit [1] či zda je vázat např. na vydání pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce.[2] Řešení přinesl Nejvyšší soud,[3] který možnost exekutorů přihlásit do insolvenčního řízení jejich pohledávku podmínil vymožením byť jen jedné koruny v exekuci. Jinými slovy, ten, kdo nic nevymohl, tomu právo na náklady exekuce ještě nevzniklo, nechť si pohledávku na nákladech exekuce exekutoři vyřeší po skončení insolvenčního řízení.
Zde je na místě zmínit, že naopak v exekučních věcech, kdy se jednalo o nákladech, existuje bohatá neinsolvenční judikatura, která tvrdí, že se má exekutor se svou pohledávkou do insolvenčního řízení přihlásit vždy. Již zde je zřejmá absurdnost této dichotomie, kde se senáty insolvenční a převážně exekuční odkazují na sebe navzájem, každý s jiným názorem. Výsledek je ten, že exekutor nemá právo na náklady exekuce nikdy.
Exekutoři tedy přestávali své pohledávky do insolvencí přihlašovat. Vzniklo jim tzv. legitimní očekávání, že své pohledávky přihlašovat nemusí, neboť dle (tehdy již) ustálené judikatury ještě nevznikly. Tedy že si je vyřeší po insolvenci. Zde je třeba zmínit i to, že Ústavní soud si často vypomáhá též extenzívním výkladem pojmu dobré mravy v tom smyslu, že dobré mravy porušuje takový výkon práva, který porušuje ústavně chráněné legitimní očekávání. Jinak řečeno, porušení legitimního očekávání je porušením dobrých mravů.
Za této situace zasáhl Ústavní soud,[4] který dovodil, že výše uvedený výklad Nejvyššího soudu „postrádá jakékoliv rozumné zdůvodnění.“ Podle tohoto názoru tak nárok na minimální odměnu a náklady exekuce vzniká již zahájením exekuce, exekutor si tedy má a měl náklady a odměnu přihlašovat do insolvence. Naopak, kdyby tomu tak nebylo, mohl by je uplatňovat po skončení insolvence.
V tento okamžik je vhodné si připomenout, co znamená a jaké důsledky má „osvobození dlužníka“ v insolvenci. Jediná úprava je obsažena v insolvenčním zákoně, kde je velmi kusá. Nejvyšší soud se k věci vyjádřil ve svém judikátu následovně: „Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka.“ Nejvyšší soud tedy aplikuje de facto analogicky úpravu promlčení. Judikatura však mlčí, zda se k osvobození přihlíží bez návrhu (což může soud jen tam, kde je k tomu zmocněn v zákoně – zde nikde není) nebo na návrh (což běžně soudy aplikují). Stejně tak není zřejmé, zda je možné zkoumat soulad s dobrými mravy. Pokud tak argumentuje exekutor, soudy přecházejí takovou námitku bez jakéhokoliv odůvodnění.
Situace by mohla vypadat tak, že je jasné, že se exekutoři mají do insolvence přihlašovat s odměnou i náklady exekuce, které se budou poměrně uspokojovat. Stovky tisíc pohledávek exekutorů, u kterých vzniklo legitimní očekávání, že své pohledávky přihlašovat nemusí, se neřeší, princip incidentní retrospektivy se naprosto pomíjí. Pokud si nějaký exekutor dovolí na uvedené upozornit, je dokonce hnán před kárný senát.
V tento okamžik by se mohlo jevit jasné poselství Ústavního soudu exekutorům – staré křivdy jsou minulostí, mírnit se nebudou, mlčte, hleďte do budoucnosti.
Daná situace však nevyhovovala některým exekutorům, kterým bylo upřeno právo, ale - světě div se - ani Nejvyššímu soudu. Přesně rok a měsíc po vydání nálezu Ústavního soudu, který umožnil exekutorům přihlašovat náklady i odměnu vydává Nejvyšší soud rozsudek, kterým svůj - Ústavním soudem tvrdě kritizovaný názor - opakuje. Pouze svůj názor poupraví v tom smyslu, že připouští možnost přihlášení části hotových nákladů exekuce, ale zavrhuje možnost přihlášení odměny, pokud ještě nebyla v exekuci vymožena ani koruna.
Právníka napadne myšlenka „větší bere“, nové rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy na praxi nebude mít žádný dopad. Opak je však pravdou. Jde o zřejmý vzkaz insolvenčním správcům – popírejte alespoň odměnu exekutora. Pokud by totiž takový judikát Nejvyššího soudu neexistoval, šlo by o věc jasnou a judikovanou na nejvyšší úrovni. Tím, že Nejvyšší soud zpochybnil výklad rozhodnutí Ústavního soudu, dal insolvenčním správcům do rukou jasnou zbraň. Při jasně judikované věci by exekutoři začali namítat zavinění nákladů žaloby na pravost pohledávky insolvenčním správcem. Ten by mohl být zavázán soudem, aby nesl náklady podle § 202 odst. 2 Ins. Z. Nejvyšší soud však vzkazuje: „Ono to tak jasné není, takže insolvenční správci, náklady nezaviníte. Popírejte pohledávky exekutorům, neboť se jim nevyplatí se soudit.“ Ústavní soud se pak k dovršení všeho odmítl problematikou zabývat, když stížnosti exekutorů odmítá.
Soudní praxe v tak „bagatelní“ věci jako jsou stovky tisíc typově naprosto stejných pohledávek (cca ve třech variacích) nastolila stav, který se nedá nazvat jinak než bezprávím. Exekutorům je nejenže bráněno procesní judikaturou v tom, aby uplatnili své pohledávky, ale dokonce jsou snahy jim v tom bránit kárnou judikaturou. Náklady exekuce tak z hlediska insolvenčního práva při oddlužení ještě nevznikly, z hlediska exekučního vznikly již při zahájení exekuce, měly být do oddlužení přihlášeny, není na ně nárok. Ve státě, který si říká demokratický a právní tak existuje kasta lidí, exekutorů, kterým je právo při jejich práci upíráno. Exekutor je de facto z pohledu insolvenčního práva „libertinem“ - osobou s jen částečným právem, bývalým otrokem státu, kterého může pán - zde soud, kdykoliv o kterékoliv právo bezdůvodně a nezákonně připravit. Ostatně, proč ne? Obdobná rétorika zní často i z ministerstva spravedlnosti.
[1] Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 44 INS 14403/2010, 103 VSPH 111/2012-29 ze dne 5. 9. 2012.
[2] Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 3380/2010, 102 VSPH 15/2011-49 ze dne 17. 3. 2011
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Icdo 5/2014 ze dne 22. 12. 2015
[4] Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016
Diskuze k článku ()