Fikce uznání nároku a rozsudek pro uznání, aneb dva roky poté Zdroj: Fotolia

Fikce uznání nároku a rozsudek pro uznání, aneb dva roky poté

Uplynuly již více jak dva roky od zasedání pléna Ústavního soudu, které se zabývalo ústavností právní úpravy zakotvené v ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 153a odst. 3 o.s.ř., tj. fikcí uznání žalovaného nároku v případě nepodání vyjádření k žalobě v rámci soudem stanovené lhůty a vydáním rozsudku pro uznání.

JUDr. Ondřej Rathouský

JUDr. Ondřej Rathouský

spolupracující advokát, Giese & Partner, s.r.o.

JUDr. Ondřej Rathouský

spolupracující advokát, Giese & Partner, s.r.o.

Mgr. Jana Kostěncová

spolupracující advokátka, Giese & Partner, s.r.o.

Mgr. Jana Kostěncová

spolupracující advokátka, Giese & Partner, s.r.o.

Optikou dura lex, sed lex plénum Ústavního soudu nakonec došlo k závěru, že je ústavní konformita dané právní úpravy akceptovatelná a výkladem je možné překlenout i „legislativní neobratnost“ fikce uznání závazku obsažené v § 114b o.s.ř. Otázkou však zůstává, do jaké míry závěry pléna Ústavního soudu ovlivnily judikaturu v posledních letech.

Připomeňme si, o co šlo

V roce 2001 byl do našeho právního řádu zaveden institut kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání, jež vedle urychlení soudního řízení přinesl také závažné dopady do práv žalovaného. Během krátké doby se stala jedním z nejvíce diskutovaných procesních institutů právě právní fikce uznání žalovaného nároku vedoucí k rozsudku pro uznání, která nastupuje v případě absence včasného a dostatečně kvalifikovaného vyjádření k podané žalobě.[1]

Dopady do práv žalovaného jsou považovány za natolik závažné, že se jeho ústavní konformitou pravidelně zabývá Ústavní soud.[2] Zároveň jde o institut vyvolávající emotivní reakce některých ústavních soudců ještě po osmnácti letech jeho existence v občanském soudním řádu, kteří dokonce považují právní fikci uznání nároku za „zradu základní role, kterou soudům stanoví naše Ústava“.[3]

Pomineme-li rozhořčení, které může tento institut vyvolávat, zjistíme, že podstata problému tkví v několika proti sobě stojících právních principech. Na jedné straně stojí zásada rychlosti řízení promítnutá do ustanovení § 114b o.s.ř. a doplněná obecně platným právním principem vigilantibus iura skripta sunt (práva náležejí bdělým) a na straně druhé zásada spolehlivého zjištění skutečností rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí. Obě zásady jsou přitom základními kameny práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a otázkou tedy je, zda některé z nich může být dána přednost před druhou.

Vzhledem k tomu, že každé soudní řízení je svým způsobem narušením právní jistoty jakožto jednoho ze základních pilířů demokratického právního státu, trvají lidskoprávní instrumenty na tom, aby proběhlo v přiměřené lhůtě. Pravidla soudního řízení by tedy měla být nastavena tak, aby nedocházelo k průtahům v řízení a aby byla opět co nejdříve nastolena právní jistota.[4] Tento legitimní cíl ve své judikatuře sleduje především Nejvyšší soud, jehož rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že „formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5§ 153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje.“[5] Takový  postup v zásadě posvětilo i plénum Ústavního soudu, z jehož závěru je zřejmé, že právo na spravedlivý proces nemůže být nástroji jako je právní fikce uznání nároku a rozsudku pro uznání  narušeno, neboť jsou předvídatelné zákonem a předchází jim doručení žaloby a kvalifikované výzvy včetně poučení o možných následcích žalovanému do jeho vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení.[6] Je pak tedy na žalovaném „v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva“.[7]

Význam fikce uznání nároku nepochybně posiluje zásadu rovného postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) vycházející z toho, že účastníci řízení si mají být rovni jak v právech, tak v povinnostech. Pokud se předseda soudu rozhodne využít institutu kvalifikované výzvy, pak usnesením žalovanému uloží, aby se ve věci písemně vyjádřil a popřípadě vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněného žalobou. Jestliže se žalovaný včas (a dostatečně) nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký závažný důvod mu v tom brání, bude mít zmíněný postup žalovaného za následek to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o.s.ř.) a bude vydán rozsudek pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.). O všech těchto následcích je žalovaný soudem v takovém usnesení výslovně poučen. K obsahovým nárokům na vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě je požadováno, aby žalovaný podal relevantní vyjádření zamezující vytvoření fikce, že se skutek odehrál tak, jak je tvrzeno žalobcem. 

Kvalifikovaná výzva je přitom považována za efektivní nástroj především ve vztahu k pasivním žalovaným, zvláště pak v řízeních, ve kterých nemůže být vydán platební rozkaz (např. vyklizení bytu).[8] Ustanovení § 114b o.s.ř. tak v podstatě umožňuje soudu rozhodnout ve věci samé s tím, že soud nemusí mít za prokázané skutečnosti uvedené v žalobě.[9] To však odpovídá povinnostem, které jsou kladeny na žalobce. Ten musí pod hrozbou odmítnutí žaloby mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti, označit veškeré důkazy, jichž se dovolává, specifikovat, čeho se dovolává a zaplatit soudní poplatek. Nesplnění těchto povinností pro žalobce znamená sankci v podobě neúspěchu ve věci. Pro žalovaného nesplnění podání vyjádření ke kvalifikované výzvě znamená sankci v podobě právní fikce uznání nároku a následně vydání rozsudku pro uznání.[10]

S institutem fikce uznání nároku a rozsudku pro uznání je zároveň spojena zásadní otázka, zda není rychlost soudního řízení v současné době až příliš akcentovaná. „Řízení má plynout ke svému cíli co nejrychleji, nikoli však za každou cenu.“[11] To nás přivádí k problematice, co vlastně institut právní fikce uznání nároku představuje a do jaké míry je zásahem do zaručených práv žalovaného.

Hmotně právní konstrukce právní fikce nestojí na pravděpodobnosti, ale na situaci, kdy za splnění určitých podmínek se dovozuje, že něco je.[12] „A právo tak činí jen proto, že to vyhovuje praktickým účelům“, použití fikce však musí být vždy v právní normě náležitě odůvodněno.[13] Uznání nároků představuje v občanském soudním řízení procesní úkon mající dispoziční charakter, přičemž zákonodárce fikci uznání nároku podle § 114b o.s.ř. spojil s nevyvratitelnými účinky na hmotněprávní postavení žalovaného. Tento důsledek tak může být interpretován jako zásah do autonomie vůle účastníka řízení, když vlastně dochází k fingování projevu vůle, případně jako odepření možnosti důkazu opaku.[14] Shrneme-li argumenty odpůrců tohoto institutu, bylo by možné se domnívat, že tento institut představuje určitý zásah do práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, práva na přístup k soudu, být slyšen před soudem, práva na efektivní opravný prostředek a rovnosti účastníků řízení. 

Lze si tedy položit stejnou otázku, jakou pokládá soudce zpravodaj Ludvík David při přezkumu ústavnosti těchto institutů vyjádřenou v předmětném nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. května 2015: „O co tedy zákonodárci šlo? O odklizení věcí jednodušších, nebo o rozsudek pro uznání za každou cenu?“[15]

I přes množství nesouhlasných stanovisek se plénum Ústavního soudu v roce 2016 nakonec přiklonilo spíše k formalistickému výkladu institutu kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání a neshledalo v ustanovení § 114b o.s.ř. a v ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. zásah do autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Dovodilo, že podstatnější než sama fikce uznání žalovaného nároku, je pasivita žalovaného, která může vést ke ztrátě sporu.

Akcent na procesní aktivitu účastníka

Na první pohled by se mohlo zdát, že Ústavní soud navazuje na konstantní judikaturu, která tu vznikala od roku 2001. Přesto však s jistým rozdílem. V současné době se snad ještě více než v uplynulých letech opakuje v rozhodovací činnosti Ústavního soudu hodnocení právní fikce uznání nároku ve smyslu nástroje výjimečného, k jehož použití lze přistoupit jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně.[16] Touto optikou by měla být kvalifikovaná výzva podle § 114b o.s.ř. používána jako prostředek cílený proti lhostejné či obstrukční pasivitě žalovaného. 

Jednotlivé dílčí poznatky byly Ústavním soudem shrnuty do následujících obecných východisek pro možnost použití kvalifikované výzvy a vydání rozsudku pro uznání[17]:

  • Obecné soudy musí postupovat při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc, neboť hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita; 

  • Obecný soud musí zacházet s fikcí uznání nároku a rozsudkem pro uznání citlivě, a to s ohledem na zásah tohoto institutu do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkoumání věci s tím, že obecný soud je povinen zvážit, zda je vydání rozsudku pro uznání na místě a zda tu jsou či nejsou okolnosti nasvědčující tomu, že se ze strany žalovaného jedná o procesní obstrukce či celkovou pasivitu žalovaného;

  • Pokud lze z chování žalovaného dovodit, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, nelze mechanicky uplatňovat § 114b§ 153a odst. 3 o.s.ř. pro rozpor se zásadami, na nichž o.s.ř. stojí a rovněž tak pro rozpor s právem na spravedlivý proces;

  • K zachování obecné zásady audiatur et altera pars musí být účastníku řízení vytvořen prostor zaručující mu možnost účinně uplatňovat jeho námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat, přičemž fikce uznání je určena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného;

  • Obecné soudy musí ještě před tím, než vydají výzvu ve smyslu § 114b o.s.ř. pečlivě zvažovat, zda je žaloba po obsahové stránce dostatečným základem pro vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se žalovaný řádně a včas na kvalifikovanou výzvu vůbec nevyjádřil.

Vedle toho se konstruuje další požadavek zmírňující judikaturu Nejvyššího soudu, tedy aby obecné soudy přihlížely k jakkoli formulovaným podáním žalovaného, který sleduje ochranu svých subjektivních práv a aby prostřednictvím § 114b o.s.ř. nedocházelo k sankcionování sice aktivního účastníka, ale práva neznalého. Fikce uznání a následný rozsudek pro uznání by proto neměl být vydán tam, kde žalovaný projevil „jednak svůj nesouhlas se žalobou a jednak projevil svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměru ztěžování, zdržovaní či oddalování postupu soudu.“[18]

Je sice pravdou, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích mnohdy až strojově aplikuje zákonnou úpravu § 114b o.s.ř. ve spojení s § 153a o.s.ř. a povětšinou se omezuje pouze na zkoumání, zda existovaly vážné důvody, které by žalovanému bránily v jeho vyjádření, nicméně dle názoru autorů toho článku přináší právě takový postup do právního řádu potřebnou dávku právní jistoty. Ve svém nedávném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že: „I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti“.[19]

Judikatura ve věcech fikce uznání nároku a rozsudku pro uznání: A co bude dál?

Shora uvedené principy, které Ústavní soud zformuloval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16 ze dne 14. 2. 2017, tedy téměř rok poté, co zasedalo plénum, pak autory článku nutí k zamyšlení, jakým směrem se bude dále vyvíjet judikatura Ústavního soudu v těchto věcech. Ačkoliv plénum Ústavního soudu rozhodlo, že institut kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, jak vidno, Ústavní soud na rozdíl od Nejvyššího soudu se svými rozhodnutími dále snaží modifikovat zákonem nastavenou „tvrdost“ těchto institutů a svými rozhodnutími je korigovat, resp. „polidšťovat“. Lze si tak položit otázku, zdali je takový stav vlastně žádoucí a zdali by Ústavní soud neměl ústavní pořádek spíše sjednocovat nežli jej tímto způsobem divergovat. Svým jednáním se však Ústavní soud zcela vědomě staví do role, kdy se snaží svojí rozhodovací činností vymezit pomyslnou hranici toho, v jakém případě a jaká aktivita účastníka by měla postačovat k tomu, aby se právní fikce uznání nároku použila, a kdy ji naopak uplatnit nelze.

Autoři článku se domnívají, že spíše než hledání protiústavnosti v předmětných ustanoveních a zmírňování jejich zákonné „tvrdosti“ pomocí judikatury, by bylo spíše žádoucí do občanského soudního řádu pro hrstku výjimečných případů zakotvit možnost jejich nápravy např. rozšířením dnes velice striktních odvolacích důvodů proti vydanému rozsudku pro uznání, popřípadě rozšířit institut prominutí zmeškání dané lhůty z vážných omluvitelných důvodů. Judikatura Nejvyššího soudu sice takové prominutí již judikovala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn 28 Cdo 1660/2018: „Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření.“[20]), jeho zakotvení do právního řádu by však mohlo přinést hledanou právní jistotu pro případy mimo jiné možného porušení práva na spravedlivý proces, která je z řad ústavních soudců rozsudku pro uznání vytýkána. V neposlední řadě by mělo být aktivně přispěno k vyšší právní erudovanosti občanů České republiky, aby české právní povědomí získalo relevantní informace o institutu kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání a jejich případných následcích.

Závěr

V roce 2016 se plénum Ústavního soudu vyjádřilo ve prospěch zachování kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání. Nebyly to ale závěry těsné většiny ústavních soudců, kteří shledali předložený návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5§ 153a odst. 3 o.s.ř. jako neopodstatněný, ale byly to naopak mnohdy emotivní odlišná stanoviska ústavních soudců, na základě kterých se zformovalo nahlížení na institut rozsudku pro uznání a došlo k vytyčení obecných principů pro posuzování použitelnosti právní fikce uznání nároku, skrze které jednotlivé ústavní stížnosti ve věci přípustnosti kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání rozhoduje. Tyto principy pak slouží (bohužel) jako určité vodítko obecným soudům v případě jejich rozhodování rozsudky pro uznání. Otázkou však stále zůstává, zda je takový postup Ústavního soudu žádoucí a zdali by nemělo být přistoupeno k řešení možných, leč ne vždy spravedlivých následků těchto institutů, spíše než k modifikaci léta fungujících právních nástrojů skrze judikaturu.


[1] Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17.

[2] JIRSA, J. a kolektiv. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu podle stavu k 1.4.2014. Praha: Karel Havlíček, 2014. s. 210.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1660/2018.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15.

[7] Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3355/10.

[8] JIRSA, J. a kolektiv. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu podle stavu k 1.4.2014. Praha: Karel Havlíček, 2014. s. 211.

[9] SVOBODA, K. Občanský soudní řád: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. 

[10] DRÁPAL, L. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009..

[11] RATHOUSKÝ, O. Je právní úprava fikce uznání nároku a rozsudku pro uznání skutečně tak přísná? Právní prostor [online]. [citováno 9. 4. 2019]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/je-pravni-uprava-fikce-uznani-naroku-a-rozsudku-pro-uznani-skutecne-tak-prisna

[12] DVOŘÁK, J; ŠVESTKA, J; ZUKLÍNOVÁ, M.Občanské právo hmotné. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 436.

[13] Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3263/15.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15.

[15] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15.

[16] Např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 158/18; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 1024/15; Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2648/17; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17.

[17] Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16.

[18] Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15.

[19] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1660/2018

[20] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1660/2018.

fikce uznání rozsudku rozsudek pro uznání

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze