Jak Ústavní soud rozhodl o bankovních poplatcích – aneb čím vším se tato ctihodná instituce musí zabývat

Jak Ústavní soud rozhodl o bankovních poplatcích – aneb čím vším se tato ctihodná instituce musí zabývat

Tento článek je reakcí na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu – nález ze dne 10. 4. 2014 (vyhlášený 15. 4.), sp. zn. III. ÚS 3725/13 v „kauze bankovních poplatků“.

JUDr. Jaromír Jirsa

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

Nestává se často, že jsou rozhodnutí s civilní tématikou plné noviny, internet, televize i rozhlas, jako tomu bylo v tomto případě. Již jen z tohoto důvodu se nález k okomentování přímo nabízí a na mediální vlně se svezu i já, třebaže z poněkud jiného úhlu pohledu civilního soudce, v zásadě tedy „nespotřebitelského“, ale procesualistického.

Nejen ochrana spotřebitele, který se měl podle stěžovatelů ocitnout, jak konstatuje (nesouhlasně) Ústavní soud, „v roli obětí, zatímco banky v roli pachatelů“, nejen široký záběr souzené věci a její mediální sledovanost, jsou na kauze zajímavé. V kontextu předmětného rozhodnutí se totiž nabízí i řada otázek procesních, které sice nejsou pro média a veřejnost tak „zábavné“, ale pro soudce i širší právnickou veřejnost snad ano.

Pokusím se v tomto článku některé otázky položit i na ně odpovědět.

Obecný proces (či spíše procesy) předcházející nálezu

Měl jsem příležitost se s kauzou bankovních poplatků setkat v roli předsedy odvolacího senátu, takže o ní něco málo vím. Skutečně jen „něco málo“, protože na meritum věci u obecných soudů v odvolací instanci nedošlo, což je chyba našeho právního systému – jak bude uvedeno níže.

Připomeňme si nejprve okolnosti (spíše neprávního charakteru), které rozhodnutí Ústavního soudu předcházely:

Iniciativa „Poplatky zpět“ se ve velkém „rozjela“ přibližně před rokem a získala si tisíce příznivců. Aby ne, má-li dnes téměř každý zletilý občan účet u peněžního ústavu a panuje-li v povědomí nejširší veřejnosti názor, že české banky účtováním často stěží pochopitelných poplatků své klienty na evropský vkus nepřístojně odírají.

Této nálady využila obchodní společnost, která se dlouhodobě zabývá hromadným uplatňováním nároků u soudů a která se ujala role organizátora akce, jejímž smyslem je vrácení bankovních poplatků účtovaných podle jejího přesvědčení bankami neoprávněně, v rozporu se zájmy „slabší strany“ – spotřebitele, a dokonce protiústavně.

Na základě masivní inzerce se obchodní společnosti ozvaly tisíce občanů – nespokojených klientů bank, podepsaly plnou moc s touto společností, jejíž součástí bylo i prohlášení, že zmocněnce pověřují i výběrem advokáta, aby se jejich jménem obrátil s nárokem na vrácení bankovních poplatků na příslušný soud, což se také stalo.

V nalézací instanci obecné soudy žaloby povětšinou zamítly, a protože proti jejich rozhodnutím není přípustný ze zákona opravný prostředek, obrátili se neúspěšní žalobci v některých případech (naštěstí ne ve všech) přímo na Ústavní soud.

Ten nakonec z hlediska meritu věci, tedy ochrany spotřebitele, dospěl k závěru, že: „Spolu s liberalizací právního styku nelze očekávat, že stát bude dál hrát ve vztahu ke spotřebitelům paternalistickou roli; postavení silnější strany právního vztahu nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního, či dokonce neústavního a posláním Ústavního soudu je ochrana ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva konkrétního stěžovatele, jehož právní postavení je bezprostředně zasaženo, což se v případě klientů domáhajících se proti bankám vrácení paušálních bankovních poplatků nestalo. Princip ochrany spotřebitele spočívá v možnosti spotřebitele seznámit se řádně s nabízenými obchodními podmínkami, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat, nebo odmítnout a je tedy především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi.“

Uvedený závěr vedl Ústavní soud k tomu, že výše citovaným nálezem jednu „pilotní“ stížnost precedenčním způsobem z větší části zamítl a ve zbytku odmítl.

Nejen spotřebitelské meritum věci je však na kauze zajímavé, jak bude uvedeno dále.

Bagatelní past

Zejména u dvou pražských obvodních soudů (Obvodní soud pro Prahu 5 a Obvodní soud pro Prahu 4) byly podány tisíce žalob klientů proti jejich bankám, o zaplacení částek, které nepřesahovaly 10 000 Kč, což mělo (a má) mnohem širší procesní souvislosti, než by se mohlo na první pohled zdát.

Tím se totiž naprostá většina řízení dostala do kategorie bagatelních věcí, kterými se podle stávající procesní úpravy nesmí zabývat odvolací soud (hranice 10 000 Kč), natož soud dovolací (hranice 50 000 Kč) a neměl by se jimi zabývat dokonce přímo Ústavní soud, který právě s ohledem na bagatelní charakter jednotlivých kauz judikuje:

„V souzené věci je zřejmé, že z hlediska kvantitativního (co se týče výše sporné částky) jde o věc zjevně bagatelní, a to jak absolutně, kdy se žalovaná částka pohybuje pod hranicí stanovenou z hlediska civilistické přípustnosti odvolání (natož dovolání), tak i relativně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti totiž žádné důvody, proč by měly být následky daného rozhodnutí pro její osobu fatální, neuvádí, a ani tuto skutečnost z ničeho vyvodit nelze (není možné přitom vyloučit, že na rozdíl od jednorázových typických poplatků může mít paušální opakující se poplatek rovněž tzv. "rdousící" efekt jako daň). Na tom nemůže nic změnit potenciální počet sporů, neboť ústavní stížnost má na prvém místě funkci ochrany subjektivního veřejného ústavně zaručeného práva, a teprve v důsledku této ochrany může plnit (a také plní) funkci ochrany objektivního práva, avšak zase z hlediska poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.“

Zároveň na jiném místě nálezu dospívá i k závěru, že není povolán k tomu, aby v podobných situacích sjednocoval judikaturu soudů obecných. To má činit Nejvyšší soud, k němuž se však s největší pravděpodobností běžnou procesní cestou, tedy v rámci dovolacího řízení, nedostane ani jeden z předmětných sporů vzhledem k zákonem nastavené hranici bagatelního sporu.

Česká justice se tak dostává do bagatelní pasti: Čas od času se mohou objevit kauzy, které jsou svým charakterem sice bagatelní, ale celospolečensky i právně významné, což je právě případ kauzy bankovních poplatků. Jimi se nemůže zásadně zabývat Ústavní soud, protože dovodit zásah do ústavních práv v bagatelní věci jde jen velmi obtížně. Nemůže se jimi zabývat dovolací soud v konkrétní kauze, v níž by judikoval svůj závěr, ani soud odvolací. Nejvyšší soud sice chystá sjednocující stanovisko k dané problematice, avšak i tento samotný fakt je do jisté míry problematický. Podobná stanoviska by neměla ze své podstaty sloužit jako návod k rozhodování budoucích sporů v nalézací instanci, ale měla by především odstraňovat různice v rozhodovací praxi (především) odvolacích soudů – jenže k těm se kauzy vůbec nedostanou, takže se točíme v bludném kruhu.

Potom se ovšem nabízí otázka, zda je náš justiční systém správně nastaven. Zda by nemělo být procesním předpisem umožněno nalézacímu soudu i v bagatelní věci připustit výjimečně a ad hoc odvolání a následně odvolacímu soudu dovolání – tak, aby se strážce ústavnosti nemusel zabývat podobnými „prkotinami“.

Jsem přesvědčen, že ano. Budiž to námětem pro rekodifikační komisi, která vzniká za účelem vytvoření nového civilně-procesního předpisu.

Neexistence institutu hromadných žalob (a k čemu vede)

Na uvedené kauze se ukazuje i to, jak český civilní proces postrádá úpravu takzvaných hromadných žalob, která by ve svém důsledku znamenala, že se (pokud možno všemi jejími instancemi) obecnou justicí „prožene“ jedna pilotní kauza, k níž se přihlásí, třebas i na základě inzerce v médiích, neomezené množství hromadných žalobců s obdobnými nároky a výsledek pilotní kauzy bude mít důsledek i pro ně.

Nemuselo by se poté stát to, co se přihodilo u výše uvedeného obvodního soudu, který byl doslova zahlcen tisícovkami jednotlivých žalob. To logicky vedlo k tomu, že namísto meritorního rozhodování se objevily i zřetelné tendence „vyřídit“ věci jinak, konkrétně formou procesních rozhodnutí, jimiž byly věci sice ukončeny, avšak nemeritorně a z procesně-formálních důvodů. Po vydání procesních rozhodnutí následovala opět hromadná odvolání a přehazování spisů z jedné instance (nalézací) na druhou (odvolací) a zpět, což vedlo ke značné administrativní náročnosti s tím spojené a nebývalé i zbytečné pracnosti (či spíše upachtěnosti). Za zmínku stojí v této souvislosti dvě procesní rozhodnutí, v obou případech o zastavení řízení.

V případě prvním nalézací soud nevydal elektronický platební rozkaz, následně převedl věc do běžné civilní agendy z důvodu údajně zřejmé nedůvodnosti návrhu, doměřil soudní poplatek, protože odpadl důvod „slevy“ ze soudního poplatku za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (podle Položky 2 bod 2 Sazebníku 600 Kč za každou žalobu), a jelikož nebyl poplatek v řadě případů na základě tohoto doměření zaplacen, řízení zastavil. V některých případech odvolací soud usnesení o zastavení potvrdil; objevil se však i názor odlišný, konkrétně například v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, kterým bylo rozhodnutí nalézacího soudu změněno tak, že se řízení nezastavuje a v němž zazněla toto právní věta: „V případě převodu věci z agendy centrálního elektronického platebního rozkazu do běžné agendy C  je doplatek doměřeného soudního poplatku podle Položky 2 bod 2 Sazebníku soudních poplatků splatný nikoliv podáním formulářové elektronické žaloby podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé.“

Druhý případ se týká problematiky takzvaného řetězení plných mocí. Zde dospěl nalézací soud k závěru, že není možné připustit, aby jednotlivá fyzická osoba zmocnila nejprve obchodní společnost k tomu, aby vybrala a zmocnila za dotyčnou osobu (předem neznámého) advokáta, který jejím jménem podá u soudu žalobu – a opět ve velkém řízení zastavoval pro nedostatek podmínky řízení, spočívající konkrétně v nedovoleném zastoupení. Opět se těmito typovými věcmi zabýval odvolací soud, opět v některých případech usnesení o zastavení potvrdil a opět se objevil i názor odlišný:

„Pokud fyzická osoba vyjádří jednoznačně svoji vůli a pověří určitý subjekt, aby za ni obstaral (zařídil, zorganizoval) soudní uplatnění jejího nároku, je v tom obsažena i srozumitelná vůle osoby zmocnit třetí subjekt k výběru vhodného advokáta a k uzavření smlouvy o právním zastoupení jejím jménem. Není potom důvod omezit fyzickou osobu (a budoucího účastníka řízení) v přenesení této jeho vůle na třetí osobu – zmocněnce – běžnou hmotněprávní dohodou o zastoupení. Tento zmocněnec může realizovat vůli svého zmocnitele a uzavřít s advokátem dohodu o plné moci jménem zmocnitele; výsledné zmocnění pak není v rozporu s občanským soudním řádem a nejedná se o nedovolené „řetězení“ plných mocí.“ (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 106/2013).

Tentokrát se alespoň dostala rozhodnutí do odvolací instance, takže se jimi zabývá v rámci sjednocovací činnosti Nejvyšší soud, jehož stanovisko snad budeme znát v dohledné době.

Závěr

Kauza bankovních poplatků, kterou se nakonec Ústavní soud tak trochu nechtěně zabýval, odhalila slabiny nejen civilní procesní úpravy, ale celého justičního systému.

Ne každá bagatelní věc je významově bagatelní a ne všemi hromadnými žalobami by se podle jednotného „mustru“, bez nalézání práva, měly zabývat obecné soudy (což v daném případě spíše připomínalo „přehazování spisů vidlemi“).

Soudy snad mají nalézat skutečné právo, případně vynutit jeho splnění, a ne se vyhýbat meritu věci a přenášet odpovědnost z jedné instance na druhou, aby se ve finále musel kauzou zabývat až Ústavní soud.

ústavní soud bankovní poplatky

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články