Menu

Články

Je možná záchrana životaschopného podniku v insolvenci?

ČlánkyProcesní právoJUDr. Michal Žižlavský17.07.2016
JUDr. Michal Žižlavský17.07.2016

Jakými prostředky se dá řešit situace podniku, který se dostane do insolvence? Je možná záchrana životaschopného podniku v insolvenci? Během svého příspěvku bych Vám rád ukázal konkrétní způsob, jak lze podnik zachránit. Měl jsem to štěstí, že jsem byl první v republice, kdo získal zvláštní povolení na řešení úpadku korporací a finančních institucí. S naší kanceláří pracujeme na největších případech v České republice, ale i na velkém množství těch menších. Právě na jednom z nich bych demonstroval svůj výklad.

K formám řešení úpadku korporací

Předně si ale povězme, co za záchranu podniku považuji. Skutečnost, že se korporace dostane do úpadku, ještě neznamená, že neexistuje řešení. Řešení existují v principu tři.

Statutární orgány korporací mají povinnost podat insolvenční návrh, je-li jejich korporace v úpadku. Je zde jakési poměrně krátké období, kdy lze akceptovat řešení mimosoudní, tzv. workoutové. V praxi je obtížné takové řešení nalézt především z časových důvodů. Hrozí zde tvrdé civilní sankce za opožděný insolvenční návrh a někdy do hry vstupuje i trestní právo. Je-li korporace v materiálním úpadku a neřeší jej formálním insolvenčním řízením, neměla by některým věřitelům plnit a jiným ne.  

Pomineme-li možnost prvního, mimosoudního řešení, existují dvě základní linie soudního procesu. Manažeři musejí iniciovat insolvenční řízení a v něm mohou vést korporaci ke konkursu nebo k reorganizaci. Žádnou jinou možnost nemají. Na základě poznatků z praxe si dovolím rozlišit ještě některé subtypy těchto řešení.

Nejnižší formu řešení úpadku korporace představuje likvidační konkurs. Rozprodá se majetek, výtěžek se rozdělí mezi věřitele, korporace zanikne a její závod zanikne také. Dalším subtypem je vyšší forma konkursu, kterou můžeme označit jako sanační. Zde se, byť formou konkurzního řízení, udržuje v chodu provoz závodu a ten se pak prodává jako celek. Přechází tak na investora spolu s veškerým byznysem, zaměstnanci a dodavatelsko-odběratelskými vztahy. Po prodeji závodu korporace zaniká. Nepodaří se tedy zachránit korporaci jako takovou, ale její závod ano.

Zdánlivě stejné řešení představuje nižší forma reorganizace, tzv. reorganizace prodejní. Ta není v praxi vůbec výjimečná. Probíhá tak, že se opět udrží provoz závodu v chodu, tento se zpeněží v režimu reorganizace a závod zůstane zachován. Rozdíl je v tom, že korporace nemusí zaniknout. Následně se může věnovat jiným činnostem, nicméně závod již nevlastní. A konečně nejvyšší formou transakce, která se může odbýt na půdě insolvenčního procesu za účelem záchrany korporace, je ekvitní reorganizace. Ta probíhá tak, že někdo poskytne „čerstvé peníze“ a vymění je za to, že vstoupí do kapitálové struktury společnosti. Zachová život korporace i jejího závodu.

Je dobré vnímat, že už dávno nežijeme v době korporací typu Ford, které byly zakládány s tím, že budou existovat na věky. Život korporací se zkracuje. Nabývá na významu to, abychom dokázali využít aktiva korporací, která zanikají, zachovali jejich závody pro jiné vlastníky anebo dávali podnikům jinou strukturu. To, nakolik to dokážeme, má v konečném důsledku dopad na životní úroveň nás všech. Budeme-li všechno jen likvidovat, zvyšujeme tím nezaměstnanost, druhotnou platební neschopnost a snižujeme příjmy státního rozpočtu. Také proto druhá generace insolvenčního práva upřednostňuje sanační řešení a reorganizace podniků.

Přenesená reorganizace v praxi funguje a je společensky žádoucí

Je těžké říci, jaké sanační řešení je nejefektivnější. V praxi ale asi nejlépe funguje model přenesené reorganizace, ve které se mění vlastník korporace. Starý vlastník „přenese“ svou vlastnickou pozici na nového nabyvatele korporace, nejlépe strategického investora. Podle toho vznikl název „přenesená reorganizace“. Investor se stane novým akcionářem a vstoupí do kapitálové struktury korporace. S insolventní korporací se zde vlastně děje to samé, co známe u fyzických osob v oddlužení: korporaci se odpustí zákonným způsobem část dluhů. Probíhá to tak, že se v reorganizačním plánu věřitelům nabídne určité procento uspokojení jejich pohledávek (např. zajištění věřitelé dostanou 50 %, nezajištění 10 %). Všechny ostatní závazky zaniknou. Korporace projde očistnou lázní a zbaví se starého dluhu. To jí umožní restart a nový začátek.

Uvedu případ z praxe, který jsme řešili. Jednalo se o poměrně malou korporaci Sametex s obratem asi 150 milionů korun ročně. Už v roce 2010 měla záporný vlastní kapitál. V roce 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení. Nás do případu angažovali věřitelé, kteří ustanovili na schůzi věřitelů naší společnost insolvenčním správcem. Naší snahou bylo uskutečnit transakci, která by umožnila společnosti přežít. Sametex vyráběl samet a nám se podařilo identifikovat zájem italské rodiny Marzotto, která má textilky po celé Evropě. S rodinou jsme navázali jednání. Po náročné přípravné a realizační fázi procesu se nám nakonec podařilo uskutečnit ekvitní reorganizaci. Korporace ze skupiny rodiny Marzotto vstoupila do kapitálové struktury Sametexu a navýšila základní kapitál o 200 milionů korun. Šlo o jediný případ v České republice, kde se podařilo uspokojit 100 % pohledávek zajištěných věřitelů a 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Ve výsledku se nám tak vlastně podařil malý zázrak. Tam, kde reálně hrozil likvidační konkurs, se podařilo zachránit korporaci i její závod.

Kdo a co ovlivňuje, zda podnik přežije

Již jsem zmínil, že úpadek korporací vyvolává vážné společenské dopady. Nezatěžuje jen věřitele, které připravuje o podstatnou část jejich pohledávek, pokud je rovnou nevymaže celé. Bankrot má dopad na nezaměstnanost v regionu a míru druhotné platební neschopnosti. Když zkrachuje korporace, dodavatelé nemají kam dodávat, není jim placeno, oni nemohou platit svým zaměstnancům a dodavatelům. Snižují se příjmy státního rozpočtu a škodí to ekonomice vůbec. Jsou tedy závažné důvody pro to usilovat o záchranu korporací tam, kde to má smysl. V praxi ale bohužel převažují likvidační řešení. Má otázka zní: Proč?

Pokusím se vymezit faktory a osoby, které mají vliv na to, zda podnik přežije insolvenční řízení. Lze je rozdělit do několika kategorií. Externími faktory jsou trh a regulátor, tedy předně Ministerstvo spravedlnosti. Pak zde máme hlavní hráče procesu, kteří hrají o aktiva korporace. Těmi jsou vlastníci korporace, tedy akcionáři nebo společníci, věřitelé a investoři. Další skupinou jsou administrátoři procesu: manažeři korporací, insolvenční správci, soudci, advokáti a státní zástupci. A jsou zde ještě odbory.

Externí faktory

Kdo a co tedy ovlivňuje to, zda podnik přežije? Pro trh je zásadní ekonomická logika. Když korporace nemá produkt, který někdo kupuje, logika chybí a manažeři, kteří se snaží udržet v chodu podnik, mohou hrát jen jakési divadlo. Případy korporací, které stojí za záchranu, mají společné to, že je zde o co hrát, že zde nějaký obchodovatelný produkt existuje. Vymezení produktu může být rozmanité. Například v kauze Job Air, kde jsme zastupovali Českou exportní banku jako věřitele, se hrálo o letecký opravárenský podnik. Zjednodušeně řečeno: byl zde někdo, kdo chtěl opravovat letadla, měl na to příslušné odborníky, licence, hangáry a vybavení a na druhé straně zde byly letecké společnosti, které vlastnily letadla, která potřebují pravidelné opravy a údržbu. Bez všech těchto faktorů dohromady by záchrana podniku Job Air nedávala smysl.

Kromě trhu je významným externím faktorem regulátor, kterým je na půdě insolvenčního práva především Ministerstvo spravedlnosti. Pro záchranu insolventního podniku je mimořádně důležitý dlouhodobě stabilní právní rámec transakcí, které se odbývají v rámci insolvenčního procesu. Uvedu aktuální příklad: Podle současné úpravy je možná záchrana korporace ve skupině, tedy je možné, aby jeden člen koncernu zachránil jiného člena koncernu. Novela, která právě prochází sněmovnou, ale pohlíží na tuto situaci jinak a považuje ji za zakázaný „koncernový únos“. Úhel pohledu na stejný typ transakce se mění o 180 stupňů. Vychází se z toho, že koncernoví věřitelé vlastně unesou společnost ostatním věřitelů. Nechci nyní hodnotit, zda je správný koncept záchrany ve skupině nebo koncept koncernového únosu. Nešťastné ale je, že se právní úprava již po dvou letech mění takto zásadním způsobem, z černé na bílou. V právu a v ekonomickém chování působí jistá setrvačnost. Podnikatelská veřejnost nemusí časté změny včas zaznamenat. Nejhorší je, když se právní úprava mění natolik rychle, že jí nikdo nerozumí, a vše se řeší prostředky trestního práva. To představuje pro život korporací smrtící koktejl. Platí paradox, že i horší a méně domyšlená avšak stabilní právní úprava, je lepší než stále nová a nová, byť by ji tvořily nejlepší právnické mozky.

Interní faktory

Co se týče interních faktorů, na prvním místě zmíním manažery. Často selhává nejen jejich odbornost, ale i morální integrita. Už se s tím příměrem opakuji, ale přijde mi výstižný. Víte, jak definuje insolvenční proces americký komik Adams? Podle něj je to situace, kdy dlužník vše, co má, přemístí do kapes od kalhot a svůj kabát odevzdá věřitelům. Bohužel jsme velmi často svědky něčeho podobného.

První problém na straně manažerů spočívá v tom, že se staví jen do role jakýchsi „nominee“, tedy strojů na podpisy, necítí vlastní odpovědnost a podepisují vše, co jim někdo jiný předloží.  To je ale samozřejmě odpovědnosti nezbavuje. Druhý problém je v tom, že řeší úpadek korporací velmi pozdě, zhruba o dva roky později, než by měli. Třetí problém s tím souvisí: Podléhají nedovolenému tlaku vlastníků a využívají čas do zahájení insolvenčního řízení k vyvádění zbylého majetku. Pro to, aby podnik přežil insolvenci, je přitom zásadní dohoda s věřiteli, kteří výrazně ovlivňují insolvenční proces. Zjistí-li věřitelé, že si vlastník prostřednictvím manažerů přemísťuje majetek do kapes předtím, než svůj „kabát“ odevzdá věřitelům, vše končí na absenci vzájemné důvěry. Důvěra je velmi důležitá.

Ze strany zejména bankovních věřitelů je pak ještě důležitý dlouhodobý pohled na věc. Ne jen ten momentální. Často mají zajištění věřitelé jako předmět zástavy celý podnik nebo veškerá podstatná aktiva korporace. Mohou tak upřednostňovat likvidační řešení, které je rychlejší. Tak trochu jde o rozhodování mezi vrabcem v hrsti a holubem na střeše. Likvidační konkurs je ovšem spojen se všemi již zmíněnými negativními společenskými dopady.

Kromě vlastníků korporací a věřitelů jsou důležitými hráči v insolvenčním řízení investoři. Těch není zatím mnoho, zejména pokud jde o investice do méně významných korporací. Je velkou výhodou, když investor není jen tzv. sup, který se vznáší nad korporací, která má potíže, s cílem zaútočit na ni, když je nejvíce oslabena, a vyklovnout jí pomyslné srdce z těla. Tak uvažují spekulativní investoři a já netvrdím, že nemají pro trh přidanou hodnotu. Stejně tak ji mají opravdoví supi v přírodě. Výhodou ale je, když se objeví strategický investor, který přináší kromě čerstvých peněz i know-how nebo začlenění do nadnárodní struktury, jako tomu bylo ve zmíněném případu textilního podniku Sametex.

Z administrátorů insolvenčního procesu jsem již zmínil manažery korporací. Dalšími manažery svého druhu jsou insolvenční správci. Podle typu procesu na ně můžeme pohlížet buď jako na procesní manažery nebo jako na krizové manažery „na dobu určitou“ - na dobu trvání insolvenčního procesu. Osoba insolvenčního správce ovlivňuje podstatným způsobem to, zda podnik přežije. Čas běží v insolvenci rychleji než v běžném životě. Nelze se učit za pochodu. Proto se u insolvenčních správců cení nejvíce praktické zkušenosti, konkrétně to, že mají za sebou co největší počet úspěšně zvládnutých korporátních insolvenčních řízení. Kromě odbornosti je důležitá ještě schopnost vyjednávání a dar účinné neformální komunikace.    

Významným administrátorem procesu je insolvenční soud. Hodně pomáhá, když má soudce cit pro reálné priority. Podnik je životaschopný organismus, nikoli mrtvý předmět sporu. Není možné čekat pět let na rozhodnutí. Mezitím podnik „zemře“. Korporátní insolvence má jiná východiska než klasické soudní spory. Důležitou roli zde hrají ekonomický přístup a neformální operativní postupy soudu. Měl jsem možnost pozorovat přístup amerických insolvenčních soudců. Daleko více než procesní formality je zajímaly praktické otázky typu: která část podniku vydělává, která ne, kde má korporace svůj „core byznys“, jaký majetek nepotřebuje, jaké provozy může uzavřít a na co je třeba směřovat hlavní manažerskou pozornost. Soudce má pro korporátní insolvenční řízení přínos tehdy, když se z něj stane místo alibistického procesualisty zkušený a vnímavý spolutvůrce konstruktivních řešení, navíc s potřebnou morální a odbornou autoritou.       

Výsledek korporátního insolvenčního řízení ovlivňují také advokáti. Ti mohou v řízení zastupovat různé zájmy. Je ale velkým přínosem, když mají realistický cíl, jasnou představu o tom, jak jej chtějí dosáhnout, volí racionální prostředky k dosažení svého cíle, jsou předvídatelní a nepostupují v řízení jen obstrukčně. Samoúčelné obstrukce zatěžují řízení v čase a čas je pro restart korporace klíčový. Čím více je obstrukcí, tím menší je naděje, že podnik přežije.

Svou roli hledá v korporátních insolvenčních řízeních i státní zastupitelství. Právní úprava je v tomto směru bohužel kusá. Role státního zástupce v insolvenčním řízení je nevyjasněná. Někdy se hovoří o tzv. delfíním efektu, kdy státní zástupce jako delfín do řízení „skočí“ a za nějakou dobu z něj opět „vyskočí“, aniž by kdokoli věděl a chápal proč. V případě korporátních úpadků nemá být státní zástupce primárně nástrojem trestní represe. Jako subjekt řízení má zastupovat zájem státu, tedy podporovat celospolečensky přínosná řešení.

Konečně musím alespoň zmínit odbory. Aby se podařilo korporaci v insolvenčním řízení restrukturalizovat a zbavit staré zátěže, bývá nezbytné hromadné propouštění části zaměstnanců. Realistický přístup odborů k rozumné redukci počtu pracovníků výrazně napomáhá tomu, aby podnik přežil insolvenční řízení.

Několik slov závěrem

Svůj příspěvek uzavřu přesvědčením, že je možné, aby životaschopný podnik prošel úspěšně insolvenčním řízením a přežil. Není to však jednoduché. Musí se aktivovat celá řada faktorů. Musí se probudit pozitivní potenciál celé řady osob. Je ale žádoucí, aby docházelo ke konstruktivním procesům, na jejichž konci stojí restart korporace, a to stále ve větší míře, stejně jako v Americe a Německu. To, nakolik se to podaří, ovlivní životní úroveň nás všech. 


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

JUDr. Michal Žižlavskýadvokát, člen představenstva ČAK, předseda sekce pro insolvenční právo
100%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři