Jde o novelu zákona o advokacii, zákona č. 258/2017 Sb., proti zneužívání označení soudní exekutor a exekutorský úřad. Novelu občanského soudního řádu zákonem č. 291/2017 Sb. zakotvující novou preferovanou skupinu pohledávek při rozvrhu výtěžku dražby; konkrétně pohledávky společenství vlastníků. A konečně i o novelu exekučního řádu zákonem č. 298/2017 Sb. rozšiřující užití exekuce pozastavením řidičského oprávnění i pro případy vymáhání výživného pro zletilé studující děti do 26 let.
Zákon č. 258/2017 Sb. – exekuční vinklaření
Zákon č. 258/2017 Sb. účinný od 1. září. 2017, který se většinově věnoval novelizaci úpravy výkonu advokacie, si vedle nové úpravy vzdělávání koncipientů a advokátských zkoušek dal za cíl také zasáhnout proti nekalým konkurenčním praktikám mezi advokáty, zejména proti vinklaření. V této oblasti se novela protnula i s výkonem profese notáře a exekutora. V části třetí tak přijatá novela mění i zákon č. 120/2001Sb., exekuční řád, konkrétně § 4, § 124a a § 124b, jimiž zakazuje zneužití slovního užití slov soudní exekutor, exekutorský úřad a označení způsobilých vyvolat klamný dojem, že ten, kdo je užívá, je oprávněn k nucenému výkonu exekučních titulů, a stanoví za tyto přestupky sankce.
Tato úprava není v exekučním řádu novinkou. Zákaz zneužívání označení soudní exekutor, exekuce a související spolu se stanovením sankcí za porušení tohoto zákazu zavedla již novela z. č. 396/2012 Sb. – tzv. velká novela exekučního řádu. Oproti úpravě platné do 31. 8. 2017 zákon č. 258/2017 Sb. vypustil v § 4 povinnost exekutora používat při výkonu exekuční činnosti označení soudní exekutor. Což je spíše však jen systematicko - technická legislativní změna, neb není úplně hezké, a mohlo být i vnímáno jako matoucí, že v témže odstavci téhož paragrafu je v prvé větě uložena povinnost exekutorovi se jako soudní exekutor označovat a v druhé větě téhož odstavce se zapovídá zneužívání označení soudní exekutor jiným osobám. Prvou větu citovaného ustanovení nejspíše shledal zákonodárce jako bezpředmětnou normu, s čímž lze souhlasit. Neznamená to, že by se exekutor při výkonu exekuční činnosti mohl označovat jako soudní exekutor, jen „pokud se mu zachce“, nebo snad se označovat libovolně. Jen to, že ukládat toto zákonem je asi na stejné významové úrovni jako ukládat soudci, aby sám sebe při výkonu funkce soudce označoval jako soudce. V zákazu zneužití označení se pak dosavadní pojem zákazu platícího na „jinou osobu“ novelou změnil na dikci „ten, kdo neprovádí… (exekuce)“, což je opět jen technická zobecňující změna, formulačně širší a souladná s dikcí odst. 2 téhož paragrafu, jež se nijak nezměnila.
Významnou změnou je však trestní postih za porušení zákazu „exekučního vinklaření“, kdy se jak v § 124a (přestupky fyzických osob nepodnikatelů), tak i v § 124b (přestupky právnických osob a podnikatelů) přidává v obou případech do odstavce 1 nové písmeno c), jímž se upravuje nová „kvalifikovaná“ skutková podstata přestupku, a to výkon exekuční nebo další činnosti exekutora podle exekučního řádu někým, kdo není osobou (zde zjevně zákonodárci pojem jiná osoba nevadil) oprávněnou tuto činnost vykonávat. Za toto konání lze uložit pokutu až do výše 3 milionů Kč a zákaz činnosti až do 1 roku.
Pokud někdo, kdo není exekutorem, provádí exekuce podle exekučního řádu, tedy neoprávněně si přisvojuje výkon veřejné moci v této oblasti (ponechme teď stranou, zda to je skutečně provádění exekucí nebo jen vnější nápodoba provádění exekucí), pak je jistě namístě, aby vůči němu byl uplatněn velmi citelný postih.
Autor se však nemůže zbavit dojmu, že do určité míry uvedené ustanovení je namířeno daleko spíše než proti „pravému vinkláři“, provozujícímu Exekutivní úřad, s. r. o., proti soudnímu exekutorovi, jemuž právě výkon úřadu zanikl (zaniká). Z praxe víme, že se takové případy exekutorům staly a výjimečně i v budoucnu stanou, neboť v některých situacích zániku výkonu úřadu (ale i u pozastavení výkonu či vzniku oprávnění k výkonu zástupcem) stále ještě nacházíme nejasnosti, kdy přesně nastává onen bod zvratu. Tedy kdy přesně začíná či přestává být jmenovaný exekutor nebo jeho zástupce oprávněn k nucenému výkonu exekučních titulů.
Respektive bojujeme s definicemi úkonů, které ještě jsou a které již nejsou po zániku výkonu úřadu přípustné. Přestože některé z nich se mohou jevit jako naprosto bezodkladné a jejich odložení naplnění exekuce zmaří nebo způsobí účastníkům značné újmy.
Lze po zániku výkonu ještě vyplatit plnění oprávněnému, vrátit přeplatek, oznámit skončení exekuce, odeslat spis na soud, převzít sepsanou věc, rozeslat zásilky…? Jednoduchá odpověď zní, že nikoliv, ovšem život je daleko pestřejší. I když exekutorovi třeba zanikne výkon úřadu, protože zemře, administrativa úřadu bude nejspíše i následující den pracovat, tedy vyplácet, odesílat, vyzývat atd., a to aniž by se ještě výkonu ujal zástupce, který o vzniku důvodu pro zastupování neví, mnohdy ani vědět nemůže. Daleko složitější situace pak nastane, pokud exekutor prostě „někde zmizí“ nebo u něj propukne duševní choroba.
Z kazuistiky je znám případ, kdy se zástupci exekutora jevilo, že zastupovaný exekutor, jemuž měl výkon úřadu v brzké době zaniknout, se chová a jedná tak, že již není schopen úřad dále vykonávat, a ujmul se tedy své funkce zástupce v podstatě proti vůli zastupovaného exekutora. Zatím nejsou žádné zkušenosti, že by tímto směrem měla být zpřísňující úprava použita, přesto mám za vhodné na tato úskalí upozornit, neboť pokuta až do výše 3 milionů Kč je opravdu citelná, a zákaz činnosti asi v principu vůbec nemůže dopadnout na nikoho jiného než na exekutora, nemluvě především zástupci exekutora.
Zákon č. 291/2017 Sb. – postavení pohledávek správce domu při dražbě jednotky
Novela účinná od 1. 12. 2017 přinesla v oblasti exekucí novinku ohledně nové skupiny preferovaných pohledávek uspokojovaných z rozvrhu výtěžku při prodeji nemovitostí, konkrétně pohledávky osob odpovědných za správu bytového domu a pozemku vůči povinnému, který je vlastníkem jednotky v takovém domě, a to do výše jedné desetiny výtěžku prodeje jednotky.
Tyto pohledávky se nově řadí pod písmeno b) prvého odstavce § 337c o. s. ř. a tvoří tedy druhou skupinu uspokojovaných pohledávek hned za náklady řízení [§ 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ostatní skupiny se v důsledku toho posunuly o písmenko, takže poslední skupina tzv. ostatní pohledávky je nyní označována písmenem h). Momentálně tedy máme při prodeji nemovitostí osm skupin uspokojovaných pohledávek.
Vedle toho byl učiněn zásadní průlom ohledně kvality uplatnitelných pohledávek, neboť novela připustila, aby věřitel přihlásil i nevykonatelnou a jinak nezajištěnou pohledávku. Postačí, doloží-li, že ji v okamžiku podání přihlášky uplatnil u soudu [srov. § 336b odst. 4 písm. f) a § 336f odst. 1 věta druhá o. s. ř.]. Vykonatelnou pohledávka musí být až pro účely provedení rozvrhu (srov. § 336f odst. 6 a § 336q odst. 5 o. s. ř.).
Zkratkovitě jsou pohledávky ze správy domu a pozemku označovány jako „pohledávky SVJ“ (společenství vlastníků jednotek; dále v textu v souladu s dikcí § 1190 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, též jako SV). Je však vhodné upozornit, že v případě, kdy společenství vlastníků nevzniklo, je odpovědnou osobou správce domu. Při přezkumu této pohledávky je tedy také třeba vyhodnotit, zda přihlašující věřitel je skutečně v postavení osoby odpovědné za správu domu, tedy kdo byl určen správcem při vymezení jednotek, respektive s kým byla uzavřena správcovská smlouva.
Danou úpravou chtěl zákonodárce ulehčit spoluvlastníkům jednotek jejich situaci, kdy častokrát při prodeji jednotky dlužníka zůstávají se svými pohledávkami bez uspokojení, neboť se dostávají k uspokojení až v poslední skupině mezi ostatními pohledávkami. Navíc často společenství vlastníků nemají v době nařízení dražby k těmto pohledávkám ještě exekuční titul, což je důsledkem toho, že s ohledem na dobré vztahy v domě společenství vlastníků se svými dlužícími členy o úhradách do nekonečna vyjednávají a neradi se soudí.
Dlužno upozornit, že obě výhody, tj. možnost přihlásit nevykonatelnou pohledávku a být do určité míry privilegovaně uspokojen ve II. skupině (tedy ještě před hypotečními listy a zástavními právy), platí pouze pro pohledávky vzniklé správci z titulu správy společných částí domu (a přináležejících pozemků), kde se nachází dražbou zpeněžovaná ne/bytová jednotka. Jinými slovy, jiné pohledávky osoby správce (například zápůjčka povinnému nesouvisející se správou domu) nelze v tomto výhodnějším režimu uplatnit, a stejně tak se nelze domáhat výhodnějšího postavení pro pohledávky plynoucí ze správy domu v situaci, kdy je dražbou zpeněžován jiný majetek povinného než předmětná jednotka. Zejména v tomto druhém případě je tedy třeba, aby exekutor důsledně rozlišoval, jaký je vztah uplatněné pohledávky ke zpeněžovanému majetku. Kupříkladu prodává-li soud či exekutor jako funkční celek spolu s bytovou jednotkou i samostatně stojící garáž (tj. jde o samostatnou nemovitost netvořící příslušenství bytu) nebo třeba nedalekou zahrádku, pak bude muset rozlišit jak v dražební vyhlášce, tak zejména pak v rozvrhu postavení téže přihlášky ve vztahu k bytové jednotce a ve vztahu k dalším nemovitostem.
Omezení § 337c odst. 1 písm. b) o. s. ř., že na uspokojení v této skupině přihlášené pohledávky lze použít maximálně desetinu výtěžku dražby, vyvolává automaticky otázku, jaký je osud zbytku přihlášené pohledávky. Je-li výtěžek zpeněžení jednotky 2 miliony Kč, pak lze přihlášenou pohledávku společenství vlastníků ve výši 350 000 Kč uspokojit ve druhé skupině maximálně do výše 200 000 Kč (desetina výtěžku). Zbylých 150 000 Kč přihlášené pohledávky bude uspokojeno v VIII. skupině [§ 337c odst. 1. písm. h) o. s. ř.] spolu s ostatními pohledávkami v pořadí podle data podané přihlášky.
Sporné je, jak postupovat v situaci, kdy se potká takováto pohledávka společenství vlastníků s komplikacemi způsobenými obmeškalým vydražitelem. Reálný výtěžek z další dražby je například 500 000 Kč, ovšem obmeškalý vydražitel nabídl původně 1,2 milionu Kč a tedy 700 000 Kč rozdílu nejvyšších podání je na něm dále vymáháno. V takovéto situaci se zpravidla přistupuje k dílčímu rozvrhu a rozvrhne se nejprve výtěžek z další dražby a později, je-li vymožen rozdíl mezi nejvyššími podáními na obmeškalém vydražiteli, se rozvrhne i zbytek. Otázkou je, z jaké částky určit onu desetinu výtěžku, jež je možno použít k uspokojení preferované pohledávky společenství vlastníků ve II. skupině při provedení prvního dílčího rozvrhu. Zda z 500 000 Kč nebo rovnou z 1,2 milionu Kč?
Jeví se mi, že nárok na uspokojení z desetiny výtěžku by měl platit vždy kdykoliv během dílčího rozvrhování už proto, že při dílčím rozvrhu nikdy nevíme, zda onen dílčí rozvrh není nadlouho či navždy posledním v dané dražbě, neboť se může stát, že vůči obmeškalému vydražiteli se již objektivně nepodaří vymoci ničeho dalšího. Kloním se proto k závěru, že ona desetina se pro preferovanou pohledávku použije vždy z reálně existujícího a rozvrhovaného výtěžku; v daném příkladu tedy bude v dílčím rozvrhu 500 000 Kč onou desetinou částka 50 000 Kč. V případě rozvrhu dalšího bude k uspokojení pohledávky společenství vlastníků opět použita desetina reálně skutečně rozvrhované částky.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2019.
Diskuze k článku ()