K problematice věci pravomocně rozsouzené Zdroj: Fotolia

K problematice věci pravomocně rozsouzené

Obecná zásada, podle které soud nesmí znovu projednávat a rozhodovat spor, ve kterém existuje již předchozí pravomocné soudní rozhodnutí, je vlastní asi všem právním řádům na světě. Studenti právnických fakult se s ní seznamují už v prvních semestrech studia, určité povědomí o ní má i široká veřejnost.

JUDr. Věra Boudná

advokátka, AK Solil, Fiala a spol.

JUDr. Věra Boudná

advokátka, AK Solil, Fiala a spol.

V českém civilním právu je tato zásada zakotvena v ust. §§ 159 a 159a o.s.ř. Pravidlo, podle kterého nelze znovu otevírat již pravomocně rozhodnutou věc, je zčásti prolomeno možností podat proti pravomocnému rozsudku dovolání (pokud rozhodnutí závisí na posouzení významné právní otázky), žalobu pro zmatečnost (pokud lze v postupu soudů shledat skutečně křiklavé procesní vady), nebo žalobu na obnovu řízení (pokud vyjdou najevo nové důkazy, podstatné pro rozhodnutí, které účastník neměl v době původního řízení k dispozici). Pravomocná soudní rozhodnutí lze rovněž napadnout ústavní stížností, pokud striktní aplikací pozitivního práva došlo k porušení základních práv a svobod účastníků. Všechny tyto možnosti jsou však časově omezené a po uplynutí tří let od právní moci rozsudku už by neměl existovat způsob, jak znovu projednat skutkově totožnou věc mezi týmiž účastníky.

V tomto směru je výklad výše zmíněných zákonných ustanovení v praxi soudů celkem jednotný a v judikatuře neexistují zásadní rozdíly v rozhodování o tom, zda projednání nové žaloby brání tzv. překážka rei iudicatae, tj. věci pravomocně rozhodnuté.

O to více se však liší názory na to, do jaké míry je pravomocné soudní rozhodnutí v určité věci závazné pro soud, který projednává odlišnou věc mezi jinými účastníky, avšak otázka, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, je z pohledu nového řízení otázkou předběžnou, a na jejím vyřešení závisí výsledek sporu.

Do roku 2003 byla závaznost určitého rozsudku pro státní orgány a osoby, které se řízení neúčastnily, upravena ust. § 159 odst. 2 o.s.ř., podle kterého byl výrok pravomocného rozsudku „závazný pro účastníky a pro všechny orgány“. Pro jiné osoby než účastníky byl závazný „jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném“. Výrok pravomocného rozsudku o osobním stavu byl a je závazný pro každého.

V souvislosti s přijetím soudního řádu správního byl s účinností od 1. ledna 2003 do o.s.ř. vložen nový § 159a, který otázku závaznosti pravomocného rozsudku pro soudy v jiných řízeních spíše zkomplikoval, než objasnil. Podle této novely o.s.ř. jsou pravomocná soudní rozhodnutí závazná jen pro účastníky řízení, pokud zákon nestanoví jinak; v dalších dvou odstavcích jsou dvě tyto výjimky stanoveny výslovně. Jedná se o rozhodnutí ve věcech, uvedených v § 83 odst. 2 (ochrana proti nekalé soutěži, ochrana spotřebitele, některé otázky přeměny společností), ve kterých je výrok pravomocného rozsudku závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. I nadále platí, že rozhodnutí ve věcech osobního stavu je závazné pro každého. Závaznost ostatních soudních rozhodnutí je upravena poněkud nejasným odstavcem 4, který zní následovně: „V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.“

Už před rokem 2003 se názory Ústavního a Nejvyššího soudu na závaznost pravomocných soudních rozhodnutí v nových řízeních, ve kterých byla již rozhodnutá otázka podstatná pro nové rozhodnutí, výrazně lišily; nahrazení ust. § 159 odst. 2 novým ustanovením § 159a odst. 4 však tuto odlišnost v názorech spíše prohloubilo, než odstranilo.

Nejvyšší soud ČR, který je s ohledem na své postavení v justiční soustavě víceméně povinen zastávat právně pozitivistická stanoviska, zaujímá při výkladu ust. § 159 odst. 2/§ 159a odst. 4 o.s.ř. konstantní názor, podle kterého není ani určovací rozsudek ve věci absolutních majetkových práv pro jiný soud závazný, pokud se liší okruh účastníků v obou řízeních (22 Cdo 311/2001, obdobně 22 Cdo 1597/2001 a řada dalších rozhodnutí). Názor Nejvyššího soudu ČR převzala i právní doktrína a je obsažen ve všech významných komentářích k o.s.ř.

Tento názor jistě nepostrádá opodstatnění; lze si představit řadu případů, kdy na výsledku proběhlého soudního sporu mohla mít naléhavý právní zájem i třetí osoba, která však nemohla ovlivnit jeho výsledek ani v postavení vedlejšího účastníka. Bylo by odepřením práva na soudní ochranu, pokud by taková osoba v jiném sporu, který se jí osobně dotýká, musela bez dalšího převzít rozhodnutí vydané v řízení, ve kterém nemohla uplatnit svá vlastní skutková tvrzení a důkazní návrhy, způsobilé dosáhnout odlišného výsledku.

Na druhou stranu nelze přehlížet ani fakt, že účastník (mnohdy mnohaletého) soudního sporu má právo očekávat, že výsledek řízení je definitivní, a nebude s úspěchem zpochybněn někým, kdo sice nebyl jeho účastníkem, ale i kdyby jím byl, nemohl by jeho výsledek změnit.

K tomu ovšem nevyhnutelně dochází, neboť lidská vynalézavost je nekonečná. Pokud si prohnanější účastník sporu, který není zcela v právu (ale pochopitelně nechce prohrát) uvědomí, že výrok soudu v jeho věci musí vycházet např. z toho, že jeho procesní protivník je vlastníkem určité věci, o kterou se musel před lety soudit s někým jiným, bude se mu velmi hodit námitka, že pravomocný výrok soudu o určení vlastnictví byl nesprávný, a jeho protivník tedy danou věc nevlastní (a nemůže tedy vůči němu uplatňovat práva vlastníka). Tuto námitku nemusí opírat o nová skutková tvrzení; postačí, když upozorní na změnu právních předpisů nebo dokonce jen změnu judikatury. Některé soudy nižších stupňů se judikaturou řídí až příliš doslovně, bez ohledu na okolnosti konkrétního případu, a může se proto stát, že aplikace judikátu (resp. jeho právní věty), který byl v dané věci naprosto správný a spravedlivý, vede za jiných skutkových okolností ke zřejmé nespravedlnosti.

V takové situaci se může poškozený účastník bránit jen ústavní stížností. Ústavní soud, jehož úkolem není přezkoumávat aplikaci „jednoduchého“ práva obecnými soudy, pokud v této aplikaci zároveň neshledá porušení základního práva či svobody, může ve svém rozhodování (na rozdíl od soudů obecných) více přihlížet k právu přirozenému, nikoli jen vykládat právo pozitivní.

Otázkou závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí se zabýval ve velmi přesvědčivě odůvodněném nálezu (I. ÚS 647/02), ve kterém upozornil na skutečnost, že v českém právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech (Pl. ÚS 33/97). Konstatoval, že princip respektování smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany a opačný aplikační postup je překrucováním práva. Podle Ústavního soudu je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy a povinnost soudu zohledňovat svůj předchozí postup má ústavně zakotveného korespondenta v legitimním očekávání účastníků, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud přímo citoval dvě právní věty judikátů Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 311/2001 a 22 Cdo 1597/2001: „Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.“ „Rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.“ Ihned však dodává, že se s nimi nelze bez dalšího ztotožnit, a vyslovuje další interpretační pravidlo: „Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

V dané konkrétní věci potom Ústavní soud zrušil všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů, která ignorovala pravomocné rozhodnutí o neplatnosti smlouvy mezi osobami, které nebyly účastníky řízení, neboť v tomto postupu shledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ze všeho, co bylo výše uvedeno, plyne poněkud neradostný závěr. Neexistuje jasné a přehledné pravidlo, podle kterého lze předem určit, která pravomocná rozhodnutí bude soud v novém řízení považovat za závazná. Pozitivnějším zjištěním je, že se lze domoci nápravy, ať už u soudu vyššího stupně nebo cestou ústavní stížnosti; celková délka řízení a jeho náročnost pro všechny zúčastněné potom ale bude neúnosná. Přitom nelze apelovat na zákonodárce, aby existující právní úpravu této otázky zpřesnil, neboť vystihnout jediným zákonným ustanovením všechny situace, které mohou v praxi nastat takovým způsobem, aby byl jeho výklad jednotný a přitom jeho aplikací nemohlo dojít k popření práva na spravedlivý proces, se zdá neproveditelné.

Zbývá proto jen doufat, že i soudy nižších stupňů se v konkrétním případě zamyslí nad tím, která pravomocná rozhodnutí v předběžných otázkách budou respektovat, a v odůvodněných případech využijí možnosti odchýlit se od příliš striktní judikatury.   

 

res iudicata právní moc

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články