Konkrétní výměra uloženého trestu musí odpovídat několika sledovaným kritériím, a to mj. i společenské škodlivosti. V případě, že bude uložen trest zjevně nepřiměřený, tak je správní soud oprávněn k jeho moderování, kterým je buď snížení nebo upuštění. Při ochraně více společenských zájmů však soud nesmí učinit prostý úsudek o tom, že jeden zájem upřednostní před jiným, aniž by toto své rozhodnutí náležitým a řádným způsobem odůvodnil.
Úvod
Ukládání správního trestu je citlivou záležitostí, neboť vždy dochází v nějaké míře k zásahům do práv dotčených osob – obviněných. To je konečně samou podstatou trestu, který musí působit do sféry jeho adresáta tak, aby naplnil svoji funkci výchovnou (prevence) a odrazující (represe).Obecně jsou stanoveny jasné hranice neboli meze přípustnosti intenzity zásahů do subjektivních práv jednotlivých osob (fyzických i právnických). Ukládání sankce za trestní obvinění, kam se řadí i odpovědnost za přestupky, musí respektovat obecnou zásadu zákonnosti, ale i dílčí zásady jako nulla poena sine lege, individualizace a přiměřenosti trestu atd. Trestní sazby obsažené u jednotlivých skutkových podstat tak představují nepřekročitelné meze, ze kterých se nesmí při ukládání testu vybočit, ale i pohybování se v jejich mezích může být problematické.[1]
Nepochybně lze konstatovat, že uložení správního trestu mimo zákonné rozpětí nepředstavuje prostor pro jeho moderaci, neboť taková skutečnost by založila nezákonnost rozhodnutí, což by vedlo ke zrušení celého rozhodnutí. V případě uložení správního trestu v mezích zákonného rozmezí je situace odlišnější, protože takový trest může být i tak nepřiměřený okolnostem daného případu.Vždy je třeba si klást min. dvě otázky, a to a) v jakém rozmezí zákonné sazby má být nebo byl správní trest uložen, a za b) jaké okolnosti musely být a byly hodnoceny při jeho ukládání. I tak si lze klást diskutabilní otázku toho, jestli lze označit správní rozhodnutí, kterým došlo k uložení zjevně nepřiměřeného trestu za věcně správné, proto i zákonné?Než dojdeme k nalezení odpovědi, tak je třeba přiznat, že nepřiměřenost v ukládaných sankcích lze považovat za projev nesprávného sektorového výkonu veřejné správy.[4][3][2]
Správní trestání realizující příslušnými správními orgány se nutně váže k jejich volné diskreci, tj. správnímu uvážení týkajícího se druhu a výměru správního trestu tak, aby ten byl nejen zákonný, ale i spravedlivý a přiměřený. Samotný proces ukládání správního trestu v rámci správního řízení o přestupku, tj. přestupkového řízení, vyúsťuje v selekci druhu a stanovení výměru takového trestu v mezích zákona a na základě správního uvážení, tj. volných myšlenkových pochodů správního orgánu, resp. oprávněných úředních osob.(Správní) trest jako konkrétní opatření státního, resp. veřejného, donucení má působit újmu pachateli přestupku, čímž plní několik funkcí (min. preventivní a represivní).Účelem trestání je ochrana společnosti (zájmů a statků), proto kýžený trest nesmí sloužit jako generální prostředek k řešení celospolečenských problémů.Je to právě individualizovaný trest, který v sobě nese odraz společenské škodlivosti za spáchané protiprávní jednání.[7][6][5]
Soudní moderace uloženého trestu vychází z požadavku toho, aby to byl právě soud, kdo má při trestání poslední slovo. V případě odpovědnosti za přestupky jako společensky méně škodlivá protiprávní jednání je nadále ponecháno na vůli přestupců (pachatelů – obviněných), jestli využití možného soudního přezkumu, nebo budou akceptovat uložený trest ze strany správních orgánů. Takovým způsobem je zajištěna podstata trestního obvinění, pod které dle judikatury ESLP spadají vedle trestných činů i přestupky.V otázkách posuzování spáchání trestných činů a tím i vyslovování viny pachatelů je oprávněn rozhodovat jen soud, kdežto u přestupků tak činí orgány veřejné správy, proto musí být zachována možnost domoci se soudního přezkumu správních rozhodnutí. Ve vztahu k možnosti soudní moderace uloženého trestu je třeba pamatovat na to, že se jedná o výjimku z kasačního principu správního soudnictví, když dochází k výjimečnému převážení apelace projevující se v možnosti soudu nahradit část správního rozhodnutí.Zcela minoritně se pak objevují požadavky na rozšíření moderačního oprávnění správních soudů.[12][11][10][9][8]
Chráněné společenské zájmy a význam společenské škodlivosti jejich ohrožení nebo porušení při ukládání trestu
Společenskou škodlivostí rozumíme takové vlastnosti jednotlivých skutečností (jednání, skutků, činů), které jsou v rozporu s účelem právní normativní ochrany, tj. určení toho, jaké činy ohrožují nebo poškozují chráněné společenské zájmy. V obecné rovině je přijímáno, že závažnost přestupku či-li vlastně reflexe společenské škodlivosti je primárně hodnocena samotným zákonodárcem, který ji promítá do rozsahu trestnosti a stanovení sazeb jednotlivých správních trestů. Z uvedené teze plyne, že výběr druhu a stanovení konkrétní výše správního trestu se má odvíjet od míry porušení zákonem chráněného zájmu, což je pouze jedním z určujících hledisek trestání. Společenská škodlivost tak přestavuje kritérium stanovování druhu a konečné výměry trestu. Hodnocení společenské škodlivosti se musí odvíjet z posuzování skutkových okolností daného případu. Konečně také platí, že význam chráněného zájmu se zrcadlí při individualizaci trestu. Nejen z tohoto důvodu platí, že moderace je využitelná, pokud skutkový stav byl dostatečně zjištěn a není třeba jeho doplnění v procesu dokazování.Stupeň společenské škodlivosti jest určován závažností protiprávního jednání, která se dále hodnotí podle způsobu spáchání, formy zavinění, osoby pachatele, významu chráněných zájmů atd.[14][13]
Společenská škodlivost sama o sobě není explicitním znakem skutkové podstaty přestupku, když jen prolíná jednotlivými znaky nejen v souhrnu, ale i v jednotlivostech. Společenská škodlivost se zrcadlí v materiálním znaku přestupku, přičemž je třeba mít na paměti, že mezi formálním a materiálním znakem přestupku musí existovat náležité proporce, neboť oba znaky utvářejí danou skutkovou podstatu přestupku. Někdy se přijímá, že společenská škodlivost je korektivem formálních znaků přestupku tak, jak jsou v zákoně vymezeny. Zároveň platí, že nikoliv každé protiprávní jednání je společensky škodlivé, přičemž ani materiální znak není automaticky naplněn znaky formálními, i když tomu nezřídka tak být dozajista může a i bude. Dokonce se lze setkat s tezí toho, že dojde-li k naplnění formálních znaků, tak dojde i k naplnění určité typové škodlivosti, proto i znaku materiálního.[15]
Z toho lze vyvodit závěr, že materiální a formální znaky se nepodmiňují, ale proporčně doplňují.Společenská škodlivost může být vnímána také jako interpretační pravidlo, jenž napomáhá správně vyložit danou skutkovou podstatu přestupku z hlediska její formální roviny. Nicméně u přestupků, jejichž skutkové podstaty jsou formulovány abstraktně, pak materiální znak nabývá silnějšího významu, protože pod takovou skutkovou podstatu může být subsumována celá řada situací. U široce vymezených (blanketních či zbytkových) skutkových podstat přestupků existuje riziko toho, že pod ně budou subsumována i jednání s nižší mírou společenské škodlivosti. Jedná-li se však o záměrně konstruované skutkové podstaty tzv. banálnějších přestupků, u kterých převládá nižší či nízká míra společenské škodlivosti (často řešeny napomenutím), tak se v nich promítá i nižší hodnota typové společenské škodlivosti.[18][17][16]
Nově bylo postaveno na jisto, že upřednostnění jednoho chráněného zájmu ochrany před jiným je sice přípustné, ale musí být náležitě odůvodněno. V opačném případě se jedná o nepřijatelný počin, kterým by se soud jinak stavěl do pozice "alternativního" zákonodárce.Konečně uvedené východisko pramení z práva na spravedlivý proces a jeho dílčí součásti, kterou je řádnost odůvodnění rozhodnutí tak, aby bylo dostatečně vypovídající o tom, jaké důvody a úvahy vedly orgán veřejné moci k jeho přijetí.Případná absence řádného odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, což může vést k jeho nezákonnosti.Náležité pečlivosti musí soud dbát právě u odůvodňování soudní moderace uloženého trestu. Soud tak musí přesvědčivým způsobem vyložit, proč a jak se uchýlil ke snížení nebo upuštění trestu. De facto vysvětlit, v čem je jeho uvážení správnější oproti úvaze správního orgánu.[21][20][19]
Mantinely soudního přezkumu při moderaci uložené pokuty z důvodů nízké společenské škodlivosti
Jak bylo uvedeno, tak při moderaci správního trestu správní soud nahrazuje správní uvážení svým vlastním, což by se mělo odehrávat jen ve zcela výjimečných případech.Moderace uložené pokuty v zákonném rozmezí se může sice uskutečnit, ale jen za předpokladu, že byla zjevně nepřiměřená, tj. neodpovídala by zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti takového postihu.Za hlavní kritérium při určování přiměřenosti trestu se přitom považuje intenzita skutkových okolností.Jinými slovy by se tak mohlo stát za existence určité diskrepance mezi výměrou sankce (trestu) a jí odpovídajícímu postihu.V případě zjevné nepřiměřenosti se musí jednat o kvalitativně vyšší míru disproporce uloženého trestu.Zjevná nepřiměřenost spočívá v neadekvátnosti uloženého trestu vůči okolnostem daného případu, a to jinak při respektování zásady nulla poena sine lege.[27][26][25][24][23][22]
Při využití moderačního práva se soudy v rámci prováděného přezkumu mají zaměřit na zkoumání toho, jestli se správní orgán (ne)dopustil excesu při individualizaci trestu, jakož i nerespektování zásady přiměřenosti, resp. zjevné nepřiměřenosti trestu. Některé zdroje uvádějí, že výkon moderačního práva nelze hodnotit jako přezkumnou činnost, protože aplikačně nastupuje až po uskutečněném soudním přezkumu.Nehledě na sled fází soudního přezkumu, tak se zkoumá racionalita, ucelenost, koherence či logičnost uložené sankce.Nadále se však zkoumá i nevybočení z limitů a mantinelů správního uvážení či jeho zneužití, potencionálně likvidační charakter pokuty, jakož i právě respektování individualizace trestu.U návrhu na soudní moderování uloženého správního trestu musejí soudy vycházet z důvodů a okolností, které vedly správní orgány k uložení takového trestu, tj. musí vycházet ze stejných skutkových okolností. Výjimka však potvrzuje pravidlo, proto se připouští situace, kdy uložený trest nemusí být zjevně nepřiměřený v době vydání správního rozhodnutí, ale může se jím stát až později (např. v době soudního přezkumu).Správní soud je totiž legitimován k přihlédnutí i dodatečnému prohlášení protiústavnosti dotčeného právního předpisu, který se vztahoval k uloženému trestu.[34][33][32][31][30][29][28]
Správní soudy nemohou "jednoduše" a bez dalšího prohlásit, že jiný chráněný zájem požívá intenzivnější ochrany, v čehož důsledku by snížily uložený trest, i když by nedošlo k dotčení takového zájmu.Správní soudy se totiž při využití moderačního oprávnění dostávají do pozice správního orgánu, proto pro ně platí stejná pravidla při korekci trestu jako platí pro správní orgány při ukládání trestu. Správní soudy mohou moderovat tak, že uložený trest buď sníží nebo od něj zcela upustí. Pokud by se i tak soud rozhodl k moderaci uložené pokuty, tak by se bez řádného odůvodnění takového zásahu jednalo o svévolný zásah, jenž by zavdal důvod ke kasačnímu zrušení. Řádné odůvodnění shledané zjevné nepřiměřenosti, jenž vedla k moderaci uloženého trestu, vychází mj. z práva na spravedlivý proces, kdy musí rovněž obsahovat uvedení jasných kritérií a racionálně-logických pochodů soudního přezkumu.[36][35]
Samostatně stojící pojem přiměřenosti slouží jako vodítko pro orgány veřejné správy, které při výkonu svěřených pravomocí zasahují do subjektivních práv a svobod osob. Vedle toho však i dopomáhá vyjasnění rozumné a ospravedlnitelné míry zásahu veřejné moci podmíněné veřejným zájmem. Pojem přiměřenosti je klíčový i pro soudní přezkum a případné (ne)využití moderačního práva soudu, neboť přiměřenost není kategorií rigidní. Z dosavadní judikaturní praxe vzešla dílčí pravidla, když se např. za zjevnou nepřiměřenost nepovažuje to, kdy je pokuta uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí. Pokuta ve výši nad horní hranicí zákonné sazby by se v důsledku toho "v běžných případech" stala zjevně nepřiměřenou, aniž by však došlo k poměření dotčených chráněných zájmů.[39][38][37]
Soudy ani nemají hledat "ideální" výši správní sankce, když musejí largo sensu hodnotit dodržení zákonného rámce uložení konkrétního správního trestu. Smysl a účel soudní moderace uloženého trestu tak netkví v jeho idealizaci, ale spíše jeho korekci, když by se jinak jevil nepřiměřený alias neadekvátní či nespravedlivý.Nicméně i výsledná podoba trestu po soudní moderaci musí odpovídat trestům jinak běžně ukládaným v obdobných věcech, přičemž je třeba mít na paměti, že zásada individualizace trestu stojí aplikačně nad zásadou legitimního očekávání.Promítnutí zásady individualizace trestu nese požadavek toho, aby se přihlíželo mj. majetkovým poměrům pachatele, když výsledná výměra ukládaného trestu nesmí působit likvidačně, tj. nesmí nést potencionální riziko způsobení existenčních potíží, platební neschopnosti či ukončení podnikatelské či pracovní činnosti.De facto lze hovořit o nepřípustnosti likvidačního charakteru správního trestu, ale s přihlédnutím k výjimkám.[43][42][41][40]
Závěr
Nedávná judikatura opět zdůraznila skutečnost, že správní soudy mohou svého moderačního práva využit jen v případech zjevné nepřiměřenosti uložených pokut, a nikoliv toliko generálně. Vedle toho však není moderační právo soudu omezeno na jednotlivé druhy správních trestů, proto jej lze použít víceméně na jakýkoliv správní trest (nejen pokutu, ale i zákaz činnosti atd).Moderační právo správních soudů figuruje jako korekční prostředek v situaci, kdy je rozhodnutí o přestupku zákonné, ale uložený trest je zjevně nepřiměřený dílčím okolnostem. Soudní moderace uloženého trestu tak neslouží k jeho idealizaci, ale spíše nalezení odpovídající výše, která se bude jevit více spravedlivá, a to vzhledem ke skutkovým a právním okolnostem daného případu.[44]
Na základě vlastních zkušeností částečně souhlasím s nepsaným pravidlem, že „čím nižší trest, tím menší pravděpodobnost nepřiměřenosti.“ Za předpokladu, že trest bude uložen na samé spodní hranici zákonné sazby, a tato spodní hranice sama nebude toliko drakonická, aby byla protiústavní, tak nejspíše nebude zavdán důvod k využití soudní moderace. Situace bude odlišnější, když se bude ukládat trest blíže u horní hranice zákonné sazby, kde už musí skutečně odpovídat všem relevantním okolnostem případu. Navíc je třeba pamatovat na to, že při ukládání trestu musí správní orgán, ale i soud, respektovat zásadu zákonnosti, ale i individualizace trestu, což musí vést k trestu přiměřenému, proto i spravedlivému.
V úvodu byla položena otázka toho, jestli lze označit správní rozhodnutí, kterým došlo k uložení zjevně nepřiměřeného trestu za věcně správné? Plně souhlasím se závěrem toho, že moderační oprávnění správního soudu je samo o sobě důkazem toho, že se správní soud zabývá i otázkou správnosti napadeného rozhodnutí, protože nepostupoval-li by takto soud, tak by ani nemohl dojít k poznání o vhodnosti moderace. Zobecněním lze konstatovat, že je správnost vtažena do zákonnosti, neboť zákonnost se přezkoumává při současném přezkumu správnosti.V takovém měřítku se pak linou i judikaturní závěry o tom, že soud nemůže bez dalšího upřednostnit jeden chráněný zájem před jiným. Respektive je takové upřednostnění přípustné, ale jen s náležitým a řádným odůvodněním toho, proč má být jednomu chráněnému zájmu dána vyšší úroveň ochrany než jinému.[45]
Rozsudek NSS ze dne 04. 10. 2022, č.j. 10 As 143/2022-46.[1]
Ust. § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.[2]
BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 135-137.[3]
KLÍMA, K. a kol. Odpovědnost veřejné moci. Praha: MUP Press, 2013, s. 217.[4]
SKULOVÁ, S. Správní uvážení: základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 40.[5]
PRÁŠKOVÁ, H. Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017, s. 198.[6]
JÍLKOVÁ, N. Ukládání správních trestů za účinnosti nové právní úpravy … (nejen na příkladu přitěžujících a polehčujících okolností). In Časopis pro právní vědu a praxi, 2018, roč. 26, č. 2, s. 308.[7]
KŰHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 650.[8]
Srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 02. 2009 ve věci S. Zolotukhine proti Rusku, stížnost č. 14939/03.[9]
Veřejná správa plní funkci zajišťovací a ochrannou, neboť má vytvářet podmínky k udržování veřejného pořádku a působit k minimalizaci protiprávní a protispolečenské činnosti (KLÍMA, K. a kol. Odpovědnost veřejné moci. Praha: MUP Press, 2013, s. 217).[10]
MITÁŠOVÁ, B. Moderace správních trestů v aplikační praxi správních soudů. In Právní rozhledy, 2023, roč. 31, č. 13-14, s. 491-495.[11]
MATES, P. Moderační právo správních soudů. In Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 17, s. 598-600.[12]
Srov. rozsudek NSS ze dne 16. 01. 2007, č.j. 2 As 19/2006-89.[13]
BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2016. Dostupné v systému beck-online.[14]
Rozsudek KS v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 04. 02. 2016, č.j. 52 A 86/2015-33.[15]
MATES, P., ŠEMÍK, K. Společenská škodlivost jako znak přestupku. In Bulletin advokacie, 4/2021, s. 30-33.[16]
Rozsudek NSS ze dne 18. 08. 2022, č.j. 10 As 410/2021-37.[17]
KRET, T., SCHEUER, J. Přestupky se sníženou mírou společenské škodlivosti a jejich vyřizování v právu. In Jurisprudence, 4/2021, s. 26-33.[18]
Bod 19 rozsudku NSS ze dne 18. 06. 2024, č.j. 5 As 198/2022-39.[19]
WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 743.[20]
Nález ÚS ze dne 02. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3161/13.[21]
Srov. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 77/2012-46.[22]
Nález ÚS ze dne 27. 06. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99.[23]
BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2016. Dostupné v systému beck-online.[24]
Bod 18 rozsudku NSS ze dne 11. 04. 2025, č. j. 5 As 205/2024-35.[25]
Rozsudek NSS ze dne 03. 04. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36.[26]
JÍLKOVÁ, N. Ukládání správních trestů za účinnosti nové právní úpravy … (nejen na příkladu přitěžujících a polehčujících okolností). In Časopis pro právní vědu a praxi, 2018, roč. 26, č. 2, s. 310-311.[27]
Rozsudek NSS ze dne 30. 09. 2010, č. j. 7 As 71/2010-97.[28]
KOŠINÁROVÁ, B. Správní uvážení a jeho přezkum. Praha: Leges, 2021, s. 124-127.[29]
K respektování pravidel logiky při ukládání správního trestu viz. rozsudek NSS ze dne 03. 04. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36.[30]
Správní orgán je však limitován ve své volné úvaze svojí dřívější rozhodovací praxí (viz. rozsudek NSS ze dne 14. 02. 2014, č. j. 4 Ads 118/2013-33).[31]
BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 135-137.[32]
KŰHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 639-657.[33]
Srov. rozsudek NSS ze dne 18. 02. 2016, č. j. 10 Ads 273/2015-52, zejména bod 40; ale především nález ÚS ze dne 09. 09. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, když se některé zákonné sazby (spodní hranice) mohou jevit natolik vysoké a přísné, tak i protiústavní.[34]
Bod 14 rozsudku NSS ze dne 14. 03. 2023, č. j. 4 As 201/2022-39.[35]
Rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2013, č.j. 1 As 130/2012-20.[36]
KOŠIČIAROVÁ, S. Princípy dobrej verejnej správy a Rada Európy. Bratislava: Iura Edition, 2012, s. 33-34.[37]
Rozsudek KS v Ústí nad Labem ze dne 30. 09. 2015, č. j. 15 Af 2/2015-32.[38]
Bod 19 rozsudku NSS ze dne 18. 06. 2024, č. j. .5 As 198/2022-39[39]
Rozsudek NSS ze dne 19. 04. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23.[40]
Bod 21 rozsudku NSS ze dne 29. 07. 2024, č. j. 5 As 167/2023-34.[41]
Rozsudek NSS ze dne 12. 04. 2022, č. j. 10 As 444/2021-44.[42]
Srov. nález ÚS ze dne 13. 08. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Další judikatura dovodila, že u ukládání sankce podnikatelskému subjektu je třeba hledět dopadu takového trestu na toto podnikání, jakož i na zachování majetkové podstaty (rozsudek NSS ze dne 21. 03. 2016, č.j. 2 Afs 173/2015-110).[43]
Někteří autoři však zastávají přesvědčení, že není možné upustit od uloženého trestu zákazu činnosti, když by takový krok mohl popírat smysl zákonné úpravy a úmysl zákonodárce (viz. MATES, P., FIALA, Z. Trest zákazu činnosti za přestupek. In Trestněprávní revue, 2024, roč. 23, č. 2, s. 120-124).[44]
KOŠINÁROVÁ, B. Správní uvážení a jeho přezkum. Praha: Leges, 2021, s. 124-127.[45]
Seznam použitých zdrojů
BOHADLO, D., POTĚŠIL, L., POTMĚŠIL, J. Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. Praha: C. H. Beck, 2013. 206 s. ISBN 978-80-7400-413-1.
JÍLKOVÁ, N. Ukládání správních trestů za účinnosti nové právní úpravy … (nejen na příkladu přitěžujících a polehčujících okolností). In Časopis pro právní vědu a praxi, 2018, roč. 26, č. 2, s. 305-320. ISSN 1805-2789.
KLÍMA, K. a kol. Odpovědnost veřejné moci. Praha: MUP Press, 2013. 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.
KOŠIČIAROVÁ, S. Princípy dobrej verejnej správy a Rada Európy. Bratislava: Iura Edition, 2012. 556 s. ISBN 978-80-8078-519-2.
KOŠINÁROVÁ, B. Správní uvážení a jeho přezkum. Praha: Leges, 2021. 162 s. ISBN 978-80-7502-560-9.
KRET, T., SCHEUER, J. Přestupky se sníženou mírou společenské škodlivosti a jejich vyřizování v právu. In Jurisprudence, 4/2021, s. 26-33. ISSN 1802-3843.
KŰHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019. 1073 s. ISBN 978-80-7598-479-1.
MATES, P. Moderační právo správních soudů. In Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 17, s. 598-600. ISSN 1210-6410.
MATES, P., ŠEMÍK, K. Společenská škodlivost jako znak přestupku. In Bulletin advokacie, 4/2021, s. 30-33. ISSN 1805-8280.
MATES, P., FIALA, Z. Trest zákazu činnosti za přestupek. In Trestněprávní revue, 2024, roč. 23, č. 2, s. 120-124. ISSN 1213-5313.
MITÁŠOVÁ, B. Moderace správních trestů v aplikační praxi správních soudů. In Právní rozhledy, 2023, roč. 31, č. 13-14, s. 491-495. ISSN 1210-6410.
PRÁŠKOVÁ, H. Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017. 448 s. ISBN 978-80-7502-221-9.
SKULOVÁ, S. Správní uvážení: základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 241 s. ISBN 80-210-3237-5.
WAGNEROVA, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6.
Nález ÚS ze dne 27. 06. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99.
Nález ÚS ze dne 13. 08. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02.
Nález ÚS ze dne 02. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3161/13.
Nález ÚS ze dne 09. 09. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13.
Rozsudek ESLP ze dne 10. 02. 2009 ve věci S. Zolotukhine proti Rusku, stížnost č. 14939/03.
Rozsudek KS v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 04. 02. 2016, č.j. 52 A 86/2015-33.
Rozsudek KS v Ústí nad Labem ze dne 30. 09. 2015, č.j. 15 Af 2/2015-32.
Rozsudek NSS ze dne 16. 01. 2007, č.j. 2 As 19/2006-89.
Rozsudek NSS ze dne 30. 09. 2010, č.j. 7 As 71/2010-97.
Rozsudek NSS ze dne 03. 04. 2012, č.j. 1 Afs 1/2012-36.
Rozsudek NSS ze dne 19. 04. 2012, č.j. 7 As 22/2012-23.
Rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, č.j. 1 Afs 77/2012-46.
Rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2013, č.j. 1 As 130/2012-20.
Rozsudek NSS ze dne 14. 02. 2014, č. j. 4 Ads 118/2013-33.
Rozsudek NSS ze dne 18. 02. 2016, č.j. 10 Ads 273/2015-52.
Rozsudek NSS ze dne 21. 03. 2016, č.j. 2 Afs 173/2015-110.
Rozsudek NSS ze dne 12. 04. 2022, č.j. 10 As 444/2021-44.
Rozsudek NSS ze dne 18. 08. 2022, č.j. 10 As 410/2021-37.
Rozsudek NSS ze dne 04. 10. 2022, č.j. 10 As 143/2022-46.
Rozsudek NSS ze dne 14. 03. 2023, č.j. 4 As 201/2022-39.
Rozsudek NSS ze dne 18. 06. 2024, č.j. 5 As 198/2022-39.
Rozsudek NSS ze dne 29. 07. 2024, č.j. 5 As 167/2023-34.
Rozsudek NSS ze dne 11. 04. 2025, č.j. 5 As 205/2024-35.
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Diskuze k článku ()