Nahrazení vůle povinného k ukončení smluvního vztahu při vedení exekuce Zdroj: Fotolia

Nahrazení vůle povinného k ukončení smluvního vztahu při vedení exekuce

S účinností od 1. ledna 2013 byl zákonem č. 396/2012 Sb. rozšířen § 312 z. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jako “OSŘ”) o ustanovení umožňujícím nahrazení vůle povinného v souvislosti s postižením jiné pohledávky. Nejedná se v tomto případě o další způsob provedení exekuce, spíše o snahu umožnit efektivnější provedení exekuce postižením pohledávky povinného, jejíž splatnost je svázána s budoucími právními skutečnostmi či právním jednáním.

Mgr. Hynek Horák

exekutorský koncipient soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška

Mgr. Hynek Horák

exekutorský koncipient soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška

Důvody pro udělení této pravomoci soudním exekutorům byly celkem zjevné. Při vedení exekučního řízení jsou často postihovány pohledávky povinného, jejichž splatnost je podrobena splněním podmínky, často je vázána na aktivní právní jednání povinného, resp. oprávněného optikou předmětné pohledávky. Právě možnost nahradit vůli povinného k výpovědi smluvního vztahu či k žádosti o plnění, ve smyslu následných úkonů, poskytuje možnost k vymožení pohledávky z majetku povinného, který by jinak mohl být po léta blokován[1].

Předmětné závazky a pohledávky

Ustanovení § 312 OSŘ nepředpokládá konkrétní druh, resp. předmět právního vztahu, který je titulem pohledávky. Jediným znakem je podmíněnost nebo vázanost na dosažení věku či jiný běh času. Exekuční praxe je však limitována pohledávkami, které je možno v průběhu řízení zjistit. Typickým příkladem tak budou pohledávky vzniklé ze smlouvy o penzijním připojištění ve smyslu § 1 z. č. 42/1994 Sb., o jejichž uzavření se exekutor dozví na základě součinnosti poskytované Ministerstvem financí na základě § 33b z. č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jako “EŘ”). Samozřejmě se nabízí další možnosti, zejména u životních pojistek a podobných složených pojistných produktů, jejichž součástí je i složka spořící či investiční, zkrátka taková, která nabízí výplatu prostředků na jiném základě, než je pojistná událost.

Dle § 22 z. č. 42/1994 Sb. může být nárokem povinného v případě penzijního připojištění pravidelně vyplácená penze, jednorázové vyrovnání či odbytné. Splatnost prvních dvou nároků závisí mimo jiné na splnění podmínky, a to dovršení určitého věku povinného. Odbytné naopak záleží na jednání povinného ve formě výpovědi smlouvy (pomineme-li možnost úmrtí povinného).

Procesní podmínky

Zákonné podmínky pro postup soudu, resp. soudního exekutora, směřující k vypovězení smluvního vztahu, jsou tři – jednak je to existence pohledávky, jejíž plnění je vázáno na dosažení věku či jiný běh času, jednak podmínka účelnosti. Je-li splněna podmínka první, tedy existuje-li závazek, jehož splatnost je vázána časovou podmínkou, zůstává ještě otázka účelnosti, která může být nahlížena minimálně ze dvou úhlů – jednak je to nutnost zvážit možný výtěžek takového postupu, tedy výši pohledávky, která má být vypovězena, jednak je nutno zvážit přiměřenost takového postupu v rámci celého exekučního řízení. Ve smyslu § 58 EŘ je sice postižení pohledávky bráno jako základní způsob provedení exekuce, nutno však přihlédnout, že pro povinného může mít výpověď smluvního vztahu další neblahé následky, které mohou i převýšit výši postižené pohledávky. Konkrétně v případě postižení pohledávky z penzijního připojištění tak může vzniknout povinnost k uhrazení poplatku, případně může nastat situace, kdy je účastník pojištění nucen vrátit část poskytnuté státní podpory. Stejně tak je nutno přihlédnout k faktické nevratnosti takového úkonu.

Poslední, třetí podmínkou je samozřejmě nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, v exekučním řízení tedy právní moci exekučního příkazu, resp. právní moci usnesení o nařízení exekuce, případně okamžik nastalý dle § 47 odst. 2) EŘ v řízeních zahájených po 1. 1. 2013.

Účinnost právní úpravy

U řízení zahájeného po 1. 1. 2013 je také zcela jisté, že lze tento postup použít. Jinak je tomu v případě, že exekuční řízení bylo zahájeno před tímto datem. Byl-li zároveň exekuční příkaz postihující pohledávku vydán před tímto datem, je zjevné, že soud ani soudní exekutor tento postup využít nemůže, přechodná ustanovení k z. č. 396/2012 Sb., přesněji čl. II odst. 1, totiž jasně určují, že řízení zahájená před datem účinnosti, tedy před 1. 1. 2013, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Nejistá je pak situace, kdy exekuční řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2013, avšak exekuční příkaz byl vydán po tomto datu. Ve vydání exekučního příkazu lze nalézt analogii k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ostatně to předpokládá i § 47 odst. 2 EŘ. Na exekuční řízení bychom poté mohli mimo jiné pohlížet jako na řadu provázaných “výkonů rozhodnutí” ve smyslu jednotlivých vydaných exekučních příkazů[2]. Opačný právní názor můžeme nalézt v tom, že exekuční řízení je pouze jedno řízení a ve vydání exekučního příkazu nelze spatřovat jednotlivé řízení o výkonu rozhodnutí ve smyslu OSŘ. Tak rozhodl například Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Co 401/2014 ze dne 29. 9. 2014. Argumentuje především čl. LII odst. 2 z. č. 303/2013 Sb., který upravuje, resp. rozšiřuje použití exekučního řádu ve znění po 1. 1. 2013 i na řízení zahájená před účinností z. č. 396/2012 Sb., byl-li vydán exekuční příkaz po tomto datu. Krajský soud zde ze znění předmětného ustanovení, tedy “Exekuční příkaz vydaný po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. se řídí zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění účinném po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb.“, dovozuje, že „…je z tohoto ustanovení zcela zřejmé, že řízením je vždy třeba rozumět exekuci jako celek, v jejímž rámci jsou vydávány jednotlivé exekuční příkazy”. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet judikatura na toto téma, když nejde jen o účinnost § 312 odst. 2 OSŘ, ale o mnoho dalších procesních pravidel, které zlepšují postavení věřitele i v řízeních zahájených před účinností z. č. 396/2012 Sb.

Procesní podmínky

Jsou-li splněny všechny shora uvedené podmínky, je možné započít s procesním postupem vedoucím k nahrazení vůle povinného k výpovědi závazku. O nahrazení vůle povinného musí soud, resp. soudní exekutor, rozhodnout ve smyslu § 55b odst. 2 EŘ – tedy usnesením, které doručí účastníkům řízení a dalším osobám, o jejichž návrzích a právech a povinnostech rozhoduje. Jelikož se zde nejedná o rozhodnutí, které by bylo procesní povahy, resp. nejedná se o rozhodnutí, které by upravovalo řízení, ani takové rozhodnutí nelze podřadit pod výčet daný § 55c odst. 3 EŘ, je nutno připustit odvolání účastníkům řízení proti takovému rozhodnutí a současně o tom také účastníky poučit.[3]

Dlužník povinného, k němuž směřuje nahrazení vůle povinného, nemůže být považován za účastníka řízení, byť jsou mu v řízení ukládány povinnosti. K tomuto závěru směřuje jak výklad zákona, kdy strohý, ale o to účinnější § 36 odst. 1 EŘ říká, že účastníky řízení jsou povinný a oprávněný, tak v podstatě stejně znějící § 255 odst. 1 OSŘ a judikatura, která pravidelně nepřiznává jak dlužníkům povinného při postižení pohledávky, tak například plátci mzdy povinného procesní postavení účastníka řízení.

Vzhledem k postavení subjektu, vůči němuž směřuje právní jednání, jehož volní složka (a vlastně i obsah) je nahrazována usnesením soudu, resp. soudního exekutora, je zřejmě třeba nejprve předmětné usnesení doručit účastníkům řízení a v případě nabytí právní moci toto doručit právě dlužníku povinného, i s vyrozuměním o nabytí právní moci. Byť nic nebrání vyjevení právní skutečnosti, tedy nabytí právní moci rozhodnutí, například s pomocí doložky na předmětném usnesení, některé subjekty se s absencí adresného psaní nesmíří, a je tak možná vhodnější tento způsob.

Je otázkou, zda je předmětné rozhodnutí nutné doručit současně s účastníky řízení i dlužníku povinného (před nabytím, resp. k nabytí právní moci), když § 55b odst. 2 EŘ předpokládá i doručení osobám, o jejichž právech a povinnostech soudní exekutor rozhoduje. V tomto případě se však nerozhoduje o právech a povinnostech dlužníka povinného, jako je tomu u exekučního příkazu postihujícího pohledávku, pouze je nahrazována vůle povinného směřující k realizaci zmíněného příkazu. Je však zajisté potřeba, aby byl dlužník povinného seznámen s obsahem rozhodnutí, například společně s vyrozuměním o právní moci.

Opravné prostředky

Jak bylo naznačeno výše, účastníci řízení jsou oprávněni se odvolat vůči usnesení nahrazujícímu vůli povinného. U oprávněného bude odvolání asi těžko představitelné, byť může být nespokojen například s volbou nároku povinného, na straně povinné se dá odvolání odůvodnit snáze – ostatně je zde zasahováno do jeho majetkové sféry, dokonce i do sféry jeho svobodného rozhodování. Dá se tedy předpokládat, že povinný bude napadat účelnost takového opatření, případně namítat finanční ztráty spojené s výpovědí smluvního závazku. Každopádně procesní postup soudního exekutora v případě podání odvolání povinným bude probíhat dle § 55c EŘ, resp. §§ 201 až 226 OSŘ. Tedy opožděné podání soudní exekutor odmítne, k odstranění případných vad vyzve osobu, která podání učinila, a nevyhoví-li odvolání v plném rozsahu, postoupí věc odvolacímu soudu, v tomto případě příslušnému krajskému soudu, v jehož obvodu působí soud exekuční.

Střet více výkonů rozhodnutí

Nutno také vzpomenout situaci, kdy bude jedna pohledávka postižena více exekučními příkazy, případně bude nařízeno více výkonů rozhodnutí. Rozhodnutí soudu, resp. soudního exekutora o nahrazení vůle, se netýká způsobu výplaty ani pořadí uspokojování jednotlivých nároků. Ve smyslu § 8 ve spojení s § 10 z. č. 119/2001 Sb. se tedy pořadí pohledávek bude řídit dnem, kdy dlužníku povinného bylo doručeno usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, exekuční příkaz soudního exekutora či správce daně, případně příkaz příslušného orgánu veřejné správy. Při shodnosti data doručení u více pohledávek mají tyto stejné pořadí, v případě, že plnění nepostačuje, budou uspokojeny poměrně. Okamžik nahrazení vůle k výpovědi je v tomto případě zcela lhostejný, stejně jako skutečnost, který z vymáhajících orgánů tak učiní – případná výplata prostředků se odehraje podle pravidel určených datem doručení jednotlivých dokumentů určujících způsob provedení exekuce v obecném smyslu slova. Vydání usnesení o nahrazení vůle povinného tedy ještě pro soudního exekutora neznamená, že jím vymáhaná pohledávka oprávněného bude právě tímto způsobem uspokojena.

Závěr

Institut nahrazení vůle jistě může zvýšit vymahatelnost práva, byť v relativně malém rozsahu, a je spíše pozitivním signálem vůle zákonodárce posílit či rozšířit možnosti, kterými se oprávněný prostřednictvím soudního exekutora může domoci svých nároků. Je otázkou, zda bude možné tento instrument použít i v budoucnu, když v legislativním procesu je nyní návrh zákona zveřejněný jako tisk 372/0 (7. volební období, od 2013), který navrhuje § 312 odst. 2 OSŘ zrušit.


[1] Viz též důvodová zpráva k z. č. 396/2012 Sb. (sněmovní tisk 537/0, volební období 2010-2013).

[2] Viz např. „Vyjádření vedlejšího účastníka řízení” (Veřejného ochránce práv) z 20. 6. 2014 (16/2014/SZD/BK) dostupné on-line na http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/Zvlastni_opravneni/ustavni_soud/SZD-16-2014-exekucni-rad.pdf.

[3] Viz např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 24 Co 1734/2013 ze dne 28. 8. 2013.

exekuce odvolání výkon rozhodnutí

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články