(Ne)přiměřenost nákladů exekuce soudního exekutora ve vztahu k daňovým pohledávkám - I. část Zdroj: Fotolia

(Ne)přiměřenost nákladů exekuce soudního exekutora ve vztahu k daňovým pohledávkám - I. část

Ustáleným předmětem diskusí odborné veřejnosti v oblasti exekucí jsou v poslední době účinky insolvenčního řízení na probíhající exekuce, uvolňování podmínek oddlužení, zastavování exekucí vedených na základě neplatných rozhodčích doložek a otázka místní příslušnosti soudních exekutorů.

Mgr. Ondřej Bečvář

Mgr. Ondřej Bečvář

koncipient soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly Exekutorský úřad Brno-město

Mgr. Ondřej Bečvář

koncipient soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly Exekutorský úřad Brno-město

Na pozadí uvedeného však širší diskusi uniká další problematika ovlivňující značné množství exekucí. V tomto příspěvku se autor bude zabývat současným zamítáním exekučních návrhů a zastavováním exekucí z důvodu § 175 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Ve smyslu ust. § 175 odst. 1 a 2 daňového řádu totiž může správce daně zabezpečit vymáhání daňových nedoplatků prostřednictvím soudního exekutora, nesmí však při volbě způsobu vymáhání zatížit dlužníka náklady, které jsou ve zjevném nepoměru k výši samotného nedoplatku (tzv. hledisko nákladů)

Daňové pohledávky 

Hledisko nákladů dle daňového řádu se uplatní za předpokladu, že správce daně[1] je oprávněn vymáhat vzniklý daňový nedoplatek. Jako daň označuje daňový řád peněžité plnění, které je ze zákona označeno jako daň, clo nebo poplatek.[2] Nahlíženo optikou daňového řádu, je daňovou pohledávkou mimo jiné nedoplatek na soudních poplatcích, správních poplatcích či místních poplatcích a při jejich vymáhání se uplatní postup vymáhání daní obsažený v daňovém řádu. Příslušný správce daně má možnost provést exekuci vlastními silami, přičemž se v následné daňové exekuci postupuje dle ust. § 175–232 daňového řádu za subsidiárního užití zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Správce daně dále může zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora nebo jej uplatnit v insolvenčním řízení, případně přihlásit do veřejné dražby.[3] Při výběru konkrétního soudního exekutora, který bude vymáhání daňové pohledávky zabezpečovat, není správce daně ze zákona limitován. Proto se při výběru jednotlivých exekutorských úřadů objevují různá hlediska, namátkou výběr skrze veřejnou soutěž, vzdálenost sídla exekutorského úřadu od bydliště dlužníka či předchozí zkušenosti z vedených exekucí. 

Otázka, zda může správce daně pohledávku předat k vymáhání, je omezena hlediskem nákladů exekuce obsaženým v § 175 odst. 2 daňového řádu. Dle uvedeného ustanovení musí správce daně zvolit takový způsob vymáhání nedoplatku, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude muset daňový subjekt uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Jedná se o promítnutí zásady zdrženlivosti a přiměřenosti, v jejichž důsledku by měl správce daně co možná nejméně zatěžovat osoby zúčastněné na správě daní a volit ekonomicky nejvýhodnější cestu pro dlužníka.[4]

Zjevný nepoměr 

Z prostého jazykového znění § 175 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že poměr nákladů spojených s určitým způsobem vymáhání může být v nepoměru k výši vymáhané pohledávky, nesmí být však a priori zjevný. Výše nepoměru částek by měla být především na individuálním zvážení jednotlivého správce daně. Vzhledem k tomu, že zákonodárce použil neurčitý pojem, přesouvá se jeho bližší konkretizace do oblasti soudní interpretace. Výkladem zjevného nepoměru mezi náklady vymáhání a vymáhanou částkou se judikatura dlouhodobě nezabývala. První zásadní konkretizaci přinesl až rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 143/2014-47 ze dne 31. 6. 2015.[5] V této věci se soud zabýval žalobcem tvrzeným nezákonným zásahem, spočívajícím ve vymáhání pořádkové pokuty udělené Magistrátem města Olomouc prostřednictvím soudního exekutora. Nejvyšší správní soud dochází k závěru, že poměr výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, je třeba posuzovat v každé konkrétní kauze. V tomto případě byla vymáhána částka ve výši 2 500 Kč (pokuta ve výši 1 500 Kč a náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč). Odměna soudního exekutora činila 3 000 Kč (s DPH 3 630 Kč) a paušální náhrada hotových výdajů 3 500 Kč (s DPH 4 235 Kč). Celkové náklady spojené s vymáháním představovaly k okamžiku vydání rozsudku částku 7 865 Kč, tj. více jak trojnásobek vymáhané částky. Právě taková výše nákladů je dle názoru Nejvyššího správního soudu ve zjevném nepoměru k výši dlužné částky.

Přelomovým je uvedený rozsudek právě ve smyslu bližšího určení hranice mezi zjevným nepoměrem a nepoměrem, který ještě není zjevným, a to v podobě trojnásobku dlužné částky k nákladům vymáhání. Nejvyšší správní soud na předchozí dále navazuje konstatováním, že přestože volba způsobu vymáhání není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s, povinnost zvolit způsob co nejméně zatěžující povinný subjekt není pouhou proklamací bez normativního obsahu (srov. Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011). Pokud správní orgán poruší svou povinnost a pověří vymáháním soudního exekutora, přestože náklady spojené s tímto způsobem vymáhání budou ve zjevném nepoměru k výši dlužné částky, dopustí se nezákonného zásahu, proti kterému je přípustná ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s.

Další náhled na problematiku § 175 odst. 2 daňového řádu přineslo v roce 2017 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 68/2017-77 ze dne 14. 3. 2017 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1565/17 ze dne 18. 7. 2017.[6] V obou případech se zprvu krajský soud a následně Ústavní soud zabývaly odvoláním a ústavní stížností správce daně – obcí Brandýs nad Labem, která vystupovala jako oprávněný v exekučním řízení vedeném za účelem vymožení uložené pokuty ve výši 400 Kč. Povinný podal v průběhu exekučního řízení návrh na zastavení exekuce z důvodu nedodržení ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu, když správce daně podal exekuční návrh k soudnímu exekutorovi, jehož minimální náklady exekuce v té době činily 7 865 Kč vč. DPH. Dle navrhovatele byly naplněny předpoklady zastavení dle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Řízení o zastavení exekuce probíhalo u exekučního soudu – Okresního soudu v Příbrami, který dal za pravdu argumentaci povinného a exekuci zastavil. Následné odvolací řízení probíhalo u Krajského soudu v Praze, který prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a posléze podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ve svém zdůvodnění Ústavní soud kromě jiného uvádí: ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu představuje konkretizaci obecných zásad činnosti veřejné správy a požadavek využívat primárně vlastních, a hlavně pro povinného šetrnějších možností k vymožení nedoplatku. Žádný výkon veřejné moci totiž nemá z hlediska principu proporcionality omezovat práva jednotlivců více, než je nutné. Jestliže měl stěžovatel možnost předat výkon rozhodnutí příslušnému celnímu úřadu, či jej provést vlastními silami za podstatně přiměřenějších nákladů vzhledem k výši nedoplatku, měl tak v souladu s povinností plynoucí z tohoto ustanovení učinit a neměl jej předávat soudnímu exekutorovi. Irelevantní pro posuzovanou věc je pak námitka stěžovatele, že celní úřad není oprávněn vést výkon rozhodnutí ve všech formách nedoplatků. Ústavní soud se ve svém usnesení ztotožnil s rozsudkem Nejvyššího správního soudu a náklady spojené s vymáháním v téměř 20násobné výši vzhledem k dlužné částce označil za zjevně nepřiměřené.

Trojnásobek nákladů exekuce vůči vymáhané pohledávce 

Na podkladě výše uvedených právních závěrů Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je v současnosti postupně přejímán názor, že náklady spojené s vymáháním jsou zjevně nepřiměřené, převyšují-li trojnásobně dlužnou částku. Řada exekučních soudů proto v současnosti při takovém (ne)poměru zavazuje soudního exekutora k zamítnutí exekučního návrhu oprávněného, případně takto vedenou exekuci zastavují. Ovšem ani v samotném určení trojnásobku nepanuje do dnešních dnů judikatorní shoda. Namátkou lze uvést usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 35 Co 58/2018, dle kterého vymáhaná pohledávka ve výši 2 000 Kč a náklady exekuce soudního exekutora v celkové výši 6 655 Kč vč. DPH není ve zjevném nepoměru. Stejně tak uzavírá Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 66 Co 378/2018, kdy krajský soud uvádí, že poměřováním částek 2 000 Kč a 6 655 Kč lze stěží kvalifikovaného nepoměru vůbec dosáhnout. Naproti tomu Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 22 Co 48/2018, uzavírá, že náklady exekutora ve výši 6 655 Kč vč. DPH a daňová pohledávka ve výši 2 200 Kč jsou ve zjevném nepoměru, neboť rozdíl mezi těmito částkami nedosahuje jedné třetiny.

Poloviční výše nebo plná výše nákladů exekuce?

Připustíme-li, že v současnosti je pojem zjevného nepoměru zosobněn přibližným trojnásobkem výše nákladů exekuce vůči vymáhané částce, zůstává zde řada nejednoznačně řešených otázek. Předně je nutné se ptát, zda se má daňový nedoplatek poměřovat s náklady exekuce v plné výši nebo v poloviční výši, na které má ze zákona soudní exekutor nárok během lhůty dle § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád. 

Samotný Nejvyšší správní soud ve svém shora uvedeném rozsudku sice poměřuje poměr dlužné částky a nákladů exekuce v plné výši, svůj postup však blíže neodůvodnil. Městský soud v Praze v usnesení ze dne 20. 10. 2017, č. j. 53 Co 336/2017-12, své přihlédnutí k plné výši nákladů exekuce zdůvodňuje skutečností, že nelze a priori předpokládat, že by povinný splnil vymáhanou povinnost ve lhůtě dle § 46 odst. 6 exekučního řádu ve spojení s ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., exekuční tarif. Naproti tomu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v rozhodnutí ze dne 10. 5. 2017, č. j. 52 A 7/2017-71, a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2017, č. j. 65 A 28/2017-30, při poměřování dlužné částky a nákladů spojených s vymáháním vycházely ze snížené sazby nákladů exekuce. Též jiný senát Městského soudu v Praze v usnesení č. j. 11 Co 392/2017-14, ze dne 6. 11. 2017, připouští možnost poměřování nákladů v poloviční výši podle § 11 odst. 1 exekučního tarifu.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2019.


[1] Pojem správce daně je v daňovém řádu definován v ust. § 10

[2] § 2 odst. 3 písm. a).

[3] Dle § 175 odst. 1 daňového řádu

[4] LICHNOVSKÝ, O. a kol. Daňový řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck., 2016, s. 634. ISBN 978-80-7400-604-3. Namístě je však podotknout, že smysl ust. § 175 odst. 2 daňového řádu přímo neodpovídá ekonomicky nejvýhodnějšímu řešení, ale pouze zapovídá volbu ekonomicky zjevně nevýhodnou pro dlužníka.

[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 6. 2015, č. j. 8 As 143/2014-47.

[6] Usnesení Ústavního soudu, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17.

daně náklady řízení pohledávka exekutor

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 9 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články