Tento způsob milostivého léta, zdá se mi poněkud nešťastným - část III.

Předcházející část článku si můžete přečíst zde.

Milostivé léto může být aplikováno i dílčím způsobem. Tedy uhrazeny mohou být jenom některé z vymáhaných jistin v jednom řízení a pak exekutor zastaví a osvobodí jen částečně ohledně příslušenství těchto jistin.

Jak tedy v duchu naznačených tezí chápat formulace a pasáže, jež při výkladu činí největší problém?

Odst. 1

• podbod 1. „uhradí povinný do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona jistinu nezaplacenou nebo jinak nezaniklou vymáhanou v exekučním řízení...“

Všeobecná shoda panuje na tom, že když část předpisu zmiňuje svoji účinnost, pak při odlišných datech účinnosti různých částí předpisu je tím míněno datum účinnosti té části, která se své účinnosti dovolává. To snad nebude nikdy vykládáno jinak.

Trochu zvláštní je formulace ohledně jistiny. Těžko si představit situaci opačnou, tj. v exekučním řízení vymáhanou jistinu zaplacenou či zaniklou. Notabene, proč nebylo lze napsat prostě „jistinu dosud nevymoženou“? Jednoduše přeloženo „povinný ... uhradí jistinu exekučně vymáhané pohledávky“. V každém případě platí, že „milost je podmíněna snahou“ (oddlužovací princip uzmutý z insolvence), tj. i když není vyžadován návrh či žádost o aplikaci ML, reálná aktivita povinného směřující k naplnění podmínek ML je vždy nutná. Lze proto jen s povděkem kvitovat, že neziskový sektor, který se věnuje práci s dlužníky, toto akceptoval a své klienty vede k tomu, že projev vůle hradit na ML je takřka nezbytným.

• podbod 2. „byla ke dni ... účinnosti ... zákona vymožena nejméně celá jistina a 750 Kč + DPH, ... je-li exekutor plátcem DPH a takto vymožené plnění není dotčeno právy třetích osob“.

Za užití shora uvedených tezí se mi nejeví správnou pozice, že oněch 750 Kč není určeno k zapravení paušální výše nákladů exekuce(PNE). Naopak z podivnosti dikce, kontextu celého zákona (odst. 2) i z požadavku, aby se všem dlužníkům měřilo stejným metrem, jasně plyne, že musí jít o prostředky k zapravení těchto nákladů. Náleží-li PNE exekutorovi za administraci ML vždy, jak i opakovaně veřejně deklarují předkladatelé této normy, pak je vhodné dát přednost výkladu, který toto reflektuje.

Plnění musí být vymoženo, tj. nacházet se na zvláštním účtu exekutora, avšak nemusí být ještě vyplaceno. V rámci výše uvedeného výkladu pojmů a tezí zákonodárce předjímá, že každé takové vymožené plnění je plněním vymoženým pro oprávněného (srov. odst. 3 věta druhá), tj. tato částka již neobsahuje žádné náklady exekuce. Ty si již exekutor odpočetl a zapravil. Z toho konsekventně také plyne, že dosavadní vymožené náklady exekuce nejsou ML nijak dotčeny. Nevrací se, ani se k jejich tíži nezapočítávají PNE za milostivé léto.

Při aplikaci podbodu 2. je třeba vždy zkoumat, zda exekutor ke dni účinnosti již vymohl částku rovnající se jistině (lhostejno zda ji vyplatil či nikoliv) a zda taktéž vymohl nejméně dalších 750Kč + DPH, jež poslouží k zapravení PNE. Tyto musí mít v daný okamžik k dispozici, tj. nesmí jít o prostředky již vyplacené oprávněnému (odst. 3 věta předposlední) nebo dříve odpočtené a vyplacené na již vzniklé náklady exekuce. V praxi tedy nejčastěji půjde o dosud nevyplacené částky na příslušenství, tj. úroky, náklady oprávněného atp.

Závěr o tom, že aspoň část vymoženého plnění, která se použije k uspokojení PNE, musí mít exekutor k dispozici, podporuje i dovětek, že „takto vymožené plnění nesmí být dotčeno právy třetích osob“. Třetí osoby (například insolvenční správce v rámci aplikace § 46 odst. 7 ex. řádu) si mohou činit nárok jen na prostředky, které má exekutor reálně k dispozici; na vyplacené nikoliv.

Má-li se v dalším s povinnými podle podbodu 2. nakládat stejně jako s jinými účastníky ML a má-li se i zde postupovat podle úpravy společné části následujícího textu odst. 1, 2 a 3, pak vždy musí být prostředky na uspokojení PNE k dispozici, aby mohly být určeny ve výroku usnesení o ML. Tento výklad je spravedlivý i v tom směru, že povinní dle podbodu 2. jsou již dostatečně zvýhodněni tím, že ML se na jejich případ aplikuje bez jejich aktivity; odnímat jim povinnost úhrady PNE z dikce nikde výslovně neplyne. Mezi povinným, kterému chybí doplatit na nevymožené jistině 1 Kč, a povinným, kterému už nezbývá k úhradě jistiny nic, není z hlediska povinnosti k nákladům exekuce žádného rozdílu. Jsem přesvědčen, že není racionálního argumentu, který by odůvodnil založení takové nerovnosti v rámci ML.

Ostatně mám za to, že důvod zařazení této úpravy byl daleko jednodušší, než dnes z nesrozumitelného textu složitě vyvozujeme. Šlo o to, umožnit účast na ML i těm povinným, kteří jsou sice v řízení podobně pasivní či vzdorovití, avšak podařilo se vůči nim exekučně zakročit do té míry efektivně, že jistina dluhu je již uhrazena, nebo jsou dokonce těmi světlými výjimkami, jež během exekuce svůj dluh splácí. Je spravedlivé, že tito dlužníci také mají přístup k ML, a stejně tak je adekvátní, že i v jejich případě musí zapravit PNE. Mají tu výhodu, že je nemusí aktivně zaplatit, ale na PNE může být započteno i plnění vymožené nad částku jistiny.

Odst. 2

„... osvobodí od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zaplacenou jistinu v exekučním řízení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny...“

Jak již bylo výše uvozeno, za zaplacenou jistinu je nutno v tomto smyslu považovat i jistinu vymoženou do účinnosti zákona. Jde o nevyslovenou fikci, aplikačně vynucenou, jinak by postup podle podbodu 2. zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Sousloví „veškeré další vymáhané pohledávky“ je pak, jak napovídá odst. 3 věta poslední a odst. 4 věta první in fine, nutno vztáhnout pouze k příslušenství jistiny, neboť jen toto v důsledku osvobození zaniká. Je těžké představit si opačný závěr, tedy že zákonodárce chtěl, aby se osvobození vztahovalo na blíže neurčené „všechny pohledávky“, z nichž zaniká však jen podmnožina tvořící příslušenství. Těžko říci, jaké všechny další pohledávky by to měly být. A zdůrazňuji, že se hovoří nikoliv o příslušenstvích, ale i o pohledávkách. Vnímám, že jde jen o lajdácké okopírování z insolvenčního zákona (srov. § 414 InsZ). Osvobození „od všeho ostatního“ v exekuci prostě nedává smysl. Srovnáme-li to s dikcí odst. 4 (zejména věta poslední), jež připouští i dílčí osvobození, je jasné, že smysl úpravy nebyl zprostit povinného všech dalších závazků. Mně z toho plyne závěr, že navzdory problematické dikci se osvobození podle odst. 3 týká toliko příslušenství zaplacené jistiny a žádných jiných pohledávek, které příslušenstvím jistiny nejsou, se nedotýká, a to včetně již vzniklých a (zcela výjimečně) do splnění, podmínek ML nevymožených nároků na náklady exekuce.

Odst. 3

„... vymožené, avšak oprávněnému nevyplacené plnění se použije na pohledávky dalších oprávněných, pohledávek zajištěných zástavním právem a pohledávek přihlášených do exekuce podle pravidel pro rozvrh“.

Zde, jak uvedeno výše, je namístě aplikovat výklad striktní a zužující, nechceme-li riskovat, že si nezákonně přisvojíme pozici insolvenčního správce bez insolvence. Tedy danou normu lze aplikovat pouze v situaci, kdy exekutor má nerozvržený výtěžek dražby a dojde ke splnění podmínek ML. Je třeba si zcela zásadně uvědomit, že v exekuci prakticky neexistuje další oprávněný a přihlášené pohledávky (ať kryté zástavním právem, či nikoliv), musí splňovat kvality dané § 336f o. s. ř. a exekučního řízení se účastní jen v rozsahu zpeněžení majetku, tj. do získání výtěžku dražby (případně výtěžku přímého zpeněžení dle § 44a odst. 4 ex. řádu), jejich uspokojování v exekuci jinak nepřichází v úvahu. Velmi varuji před uspokojováním přihlášených pohledávek z jiných prostředků, stejně jako před pokusy vtáhnout do řízení o ML pohledávky jiných věřitelů (například nepřihlášená zástavní práva).

Odst. 4

S rozhodnutím o osvobození od placení spojí exekutor rozhodnutí o zastavení exekuce v rozsahu zaplacených nebo zaniklých pohledávek, ledaže jsou do exekuce přihlášeny další pohledávky, které postupem podle tohoto odstavce nebo jinak nezanikly a exekucek jejich vymožení trvá.

Zde musím předeslat, že tato věta v odst. 3 obsahově navazuje na větu první téhož odstavce, nikoliv na větu druhou a třetí. Úprava se také netýká situace dílčího plnění na některou z vymáhaných jistin, toto je předmětem až úpravy v odstavci 4.

Jakou situaci tedy měl zákonodárce na mysli? Zastavení v rozsahu zaplacených pohledávek je sice kuriózní, ale jak výše uvedeno, úprava ML nepovažuje zaplacení za vymožení, tedy ani za důvod zániku exekuce, proto trvá na zastavení i pro částku jistiny zaplacené na ML. Zastavením v rozsahu zaniklých pohledávek, dle mého názoru, nemůže být myšleno nic jiného, než „v rozsahu příslušenství, jež v důsledku rozhodnutí o osvobození zanikne s jeho právní mocí“, je to sice formulováno contradictio in adjecto, ale jinak to asi pochopit nelze.

Opravdový oříšek je však konec věty o nezastavení exekuce, pokud jsou účastny další přihlášené pohledávky.

Zde jsou dva možné výkladové směry. První předpokládá, že dovětek je rozšířením tezí věty druhé a třetí o vypořádání dalších pohledávek podle pravidel pro rozvrh. To znamená vzít si insolvenční křídla a vznést se nad exekuční hřiště čili přisvojení si práva vymáhat pohledávky, pro které nebyla exekuce nařízena. Za stávající úpravy si, ani za situace, že máme přihlášeny pohledávky do prodejů více nemovitostí a po splnění ML zde zůstávají neuspokojené přihlášené pohledávky do dalších dražeb, nelze představit, že by exekutor pokračoval v řízení poté, co je uspokojena, respektive zanikla pohledávka „hlavní“. Že by ztratil z řízení oprávněného a vymáhal již jen pro přihlášené věřitele. V běžném stavu věcí by takový postup byl překročením jeho pověření a skončil by v lepším případě před kárným senátem.

Druhý naopak stojí na principu konzistence textu, tj. celá věta třetí včetně dovětku navazuje na větu první a týká se obecného řešení postupu zastavení exekuce po splnění ML. Pak je třeba si říci, jaké pohledávky osob odlišných od oprávněného se mohou vymáhat v běžné exekuci? Známa je jen situace, kdy je souběžně s nárokem oprávněného vymáhána pohledávka státu na soudním poplatku, protože oprávněný byl v nalézacím řízen osvobozen od poplatkové povinnosti (vzpomeňme převzaté výkony rozhodnutí v roce 2013, kde to je u veřejnoprávních oprávněných celkem běžným jevem), a daleko pravidelněji vymáhání nákladů exekuce. Obojí jsou samostatné pohledávky v řízení účastné, jež svou výši matematicky odvozují od nároku oprávněného, jinak ale není nejmenší pochybnosti, že nejde o příslušenství, ale samostatné nároky jiných „věřitelů“. Dovedu si tedy představit, že v jedné i druhé situaci, pokud nejsou tyto nároky uspokojeny, se exekuce nezastaví a řízení dál pokračuje k vymožení náhrady nákladů nalézacího řízení státu, nebo dosud nevymožených, avšak již vzniklých (přiznaných) nákladů exekuce. Tomuto výkladu koresponduje i § 55 ex. řádu zapovídající zastavit exekuci, pokud nejsou uspokojeny náklady.

Odst. 5

Dílčí aplikace milostivého léta „... použije se ustanovení odstavce 1 na každou jistinu vymáhanou v exekučním řízení zvlášť“.

Zde z úpravy poměrně jasně vyplývá, že ML může být v řízení aplikováno i dílčím způsobem, tj. jen v rozsahu některé zaplacené jistiny. A to jak některého z oprávněných, tak i v rozsahu jen některé jistiny jediného oprávněného. Smyslem je umožnit povinnému, který není schopen osvobodit se od všech dluhů, aby se zbavil aspoň těch závazků nejpalčivějších, třeba těch, kde mu přirostlo největší příslušenství, nebo prostě aspoň těch, na které mu stačí peníze. Co není úplně zřejmé je, zda tímto dílčím způsobem má být ML aplikováno i podle podbodu 2., tj. zda se má ex offo řešit, došlo-li k dílčímu vymožení některé jistinové položky vymáhaných exekučních titulů v jednom řízení před účinností zákona. Mám za to, že takový postup je už na rámec rozumných požadavků aplikace předpisu. Nelze zřejmě nic namítat, pokud povinný navrhne takové rozhodnutí s tím, že částečně splnil podmínky podle podbodu 2., avšak a priorizpětně položkově rozpitvávat jednotlivá vymožená plnění je nesmyslně a neúměrně zatěžující a často nad technické možnosti exekutora, který k takové evidenci není povinen, proto ji ani nevede.

Slovo „zvlášť“ a odkaz na celý odstavec 1 pak vede některé exekutory k domněnce, že paušální náklady exekuce (PNE) mají být přičítány ke každé položce jistiny v exekučním titulu. Nevhodnou dikcí se poměrně nekonfliktní úprava odst. 4 stává neuralgickým bodem. Mám za to, že jde o vedlejší produkt. Úmyslem vůbec nebylo dotknout se v tomto odstavci rozsahu nároků exekutora na náhradu paušálních nákladů, avšak stalo se.

Nemyslím si však, že zákonodárce mínil, aby exekutorovi náležely PNE za každou položku jistiny v exekučním titulu, od jejíhož příslušenství osvobozuje.

Alternativní závěr, že PNE lze dle odst. 4 uplatnit za každý exekuční titul, neb zákonodárce vychází z fikce, že v každém exekučním titulu je nejvýše právě jen 1 jistina, je v tomto výkladovém směru nejzazší hranicí, kterou lze v rámci jakžtakž rozumného uspořádání akceptovat.

Z dikce celého předpisu lze celkem nepochybně dovodit, že PNE náleží za každé dílčí rozhodování. Tj. rozhoduje-li exekutor postupně o několika osvobozeních v důsledku postupně během ML zaplacených jistin v rámci téže exekuce, pak mu za každé rozhodnutí náleží vždy znovu PNE. V rámci tohoto pojetí lze extenzivním výkladem dospět k tomu, že náhrada PNE přísluší za každou exekuci zahájenou samostatným návrhem bez ohledu na to, zda došlo ke spojení věci či nikoliv. Tedy jednoduše počet pověření = počet nároků na PNE. Zde je však také namístě, aby exekutor rozhodl o každém osvobození samostatným výrokem.

Těžko však vykládat něco, o čem se domnívám, že nebylo součástí záměru zákonodárce. Na tuto problematiku bude muset dát odpověď až judikatura.

Další odstavce již podle mého přesvědčení nepůsobí zásadní výkladové obtíže. Byť například nad vztažením osvobození i na další osoby mimo exekuci v odst. 5, či nad extrémně úzkým portfoliem pohledávek vyloučených z ML v odst. 8, můžeme s podivem kroutit hlavou. Na ML nedosáhnou jen neplatiči výživného a pachatelé úmyslně způsobených škod a úmyslných trestných činů. Právo na ML má i pachatel přestupku spočívajícím v řízení pod vlivem návykové látky nebo drobné krádeže nebo pachatel usmrcení z nedbalosti.

Odst. 6

Jen okrajově zmíním, že proti rozhodnutí exekutora o osvobození a zastavení exekuce nemá povinný právo podat odvolání. Proti výroku o nákladech je samozřejmě toto právo zachováno. Svoje právo nesouhlasit s rozsahem, v němž byl od placení osvobozen a exekuce zastavena, povinný realizuje stejně, jako když má za to, že exekutor měl rozhodnout o aplikaci ML a byl nečinný. Podá návrh na zastavení exekuce podle § 55 ex. řádu a odůvodní jej tím, že na něj ML dopadlo, případně, že na něj dopadlo v širším rozsahu, než bylo dosud rozhodnuto. S návrhem může spojit i požadavek na osvobození od placení. Věc pak postupuje podle standardního procesu.

Posledním sporným bodem, kterému se chci věnovat, je otázka plnění v rámci § 46 odst. 6 ex. řádu, tj. v 30denní lhůtě, či přímé plnění i po této lhůtě v období účinnosti úpravy milostivého léta.

Úprava ML je úpravou zvláštní a vždy by měla mít její aplikace přednost před standardním postupem. Tj. ačkoliv exekutor nevyzývá k plnění na ML, naopak i během účinnosti ML vyzývá k úhradě do 30 dnů standardním způsobem, vždy by měl přijaté plnění, které bylo v dané lhůtě zaplaceno započítat způsobem, který je pro povinného příznivější, nelze-li dovodit, že povinný nemá zájem výhody ML využít. Tedy je zde limit minimální aktivity v tom směru, že povinný „milost“ sice nenavrhuje, ale aspoň v jejím směru koná. V případě plnění zaplaceného v době ML je tedy namístě, aby je exekutor buď bez dalšího zúřadoval jako plnění na ML, nebo, pochybuje-li snad o účelu plnění, si u povinného ověřil, jaká je jeho vůle k složené částce. To může být formou zvláštního dotazu, jak má být se zaplaceným plněním naloženo, nebo poučení o procesu ML v rámci uplatněni námitek proti PNE, či naopak upozornění na aktuální procesní úpravu ML jako součást výzvy dle § 46 odst. 6 ex. řádu. Zastávám názor, že byl-li povinný jakoukoliv formou uvědoměn, že se může ML účastnit, a nereagoval, pak nesplnil podmínku alespoň aktivního konání (viz teze „milost je za snahu“) jako předpokladu aplikace ML.

Abych jen nekritizoval, závěrem uvedu, jak si představuji jednoduchý způsob, kterým podle mého má stát promíjet příslušenství dlužníkům tam, kde si to může dovolit nařídit a prosadit. Tj. prakticky u pohledávek „veřejno­právních věřitelů“, případně pohledávek právnických osob, kde má stát rozhodující vliv. 1. Všem dlužníkům, kteří u specifikovaných veřejnoprávních pohledávek uhradí do data XX věřitelům jistinu dluhu, se promíjí (případně věřitel promine) příslušenství tohoto dluhu, a je-li dluh vymáhán, zastaví, nebo navrhne zastavení exekuce. 2. Je-li jistina ke dni účinnosti zákona již uspokojena, promine věřitel dlužníku příslušenství a zastaví či navrhne zastavení exekuce bez dalšího. 3. Dlužník má v tomto případě právo plnit přednostně na jistinu. 4. Plnění uhrazené na jistinu podle bodu 1 není vymoženým plněním a soudnímu exekutorovi z něj nenáleží odměna. Za řízení o zastavení exekuce z důvodu podle bodu 1. náleží soudnímu exekutorovi paušální náhrada stanovená vyhláškou (vyhláška pak stanoví, že namísto minimální odměny a režijního paušálu náleží 750 Kč + DPH).

Jednoduché, přehledné, řeší se to na známé a osvědčené lince věřitel-dlužník, standardním nástrojem - prominutím, bez nadbytečné administrace úhrady jistiny exekutorem. Především by se však jednalo o spravedlivé řešení, které při splnění podmínky zapravení jistiny do data XX osvobodí od příslušenství bez rozdílu každého z dlužníků veřejnoprávních věřitelů. Domnívám se totiž, že argument stylem „osvobodili jsme pouze dlužníky v exekuci, protože jsme zrovna měli otevřený exekuční řád, a protože tihle dlužníci trpí nejvíc“opakovaně použitý tvůrci při obhajobě ML, nemůže při hlubším zkoumání obstát. Jde o donebevolající nespravedlnost, pokud dlužníkům, u nichž týž věřitel pro týž dluh zakročuje jinou než soudní exekucí (tedy správní, daňovou, výkonem rozhodnutí, nebo třeba jen upomínkami a vnuceným splátkovým kalendářem), je odepřena možnost „omilostnit se od příslušenství“.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2021.