Návrh byl plénu senátem předložen usnesením ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3263/13, v reakci na rozhodování o ústavní stížnosti, podané advokátní kanceláří Kučera & Associates, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku pro uznání z důvodu nenaplnění podmínek pro jeho vydání dle § 153a odst. 3 OSŘ, tedy fikce uznání nároku.
Dotčená ustanovení zní následovně:
§ 114b odst. 5: „Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.“
§ 153a odst. 3: „Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5)“
Autonomie vůle a zájem na urychlení řízení
Ústavní soud v tomto usnesení vyslovil, že fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 OSŘ odporuje principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy („každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“). Uznání nároku v občanském soudním řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení (žalovaného), zda nárok žalobce uzná, nebo nikoli. Podle ustanovení § 114b odst. 5 OSŘ, které bylo obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích aplikováno, není dispoziční úkon o uznání nároku podmíněn svobodným projevem vůle, nýbrž je obsahem právní fikce.
Ústavní soud dále odkázal na svůj nález ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 42/08, v němž vyslovil názor, že dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fikci. „Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání“.
Ústavní soud dále přímo říká, že fiktivní uznání nároku, které ustanovení § 114b odst. 5 OSŘ upravuje, je nevhodnou zákonnou koncepcí, která v právním řádu, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana, postrádá legitimitu. „Zásah do autonomie vůle účastníka řízení, kterého se zákonodárce v § 114b odst. 5 OSŘ dopustil, není ústavně konformním omezením základního práva zákonem ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny.“
Test proporcionality
Dle Ústavního soudu je právní fikce z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená; fikci uznání u nevyhovění kvalifikované výzvě tak podrobil testu proporcionality, v němž zkoumal a) způsobilost naplnění účelu (vhodnost), podle které musí být předmětné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku, b) potřebnost daného opatření, kdy je povoleno použití toliko nejšetrnějšího z více možných prostředků, a c) jeho přiměřenost, kdy nesmí být újma na základním právu nepřiměřená ve vztahu k dosahovanému cíli.
Rozsudek pro uznání z titulu fikce uznání nároku je podle názoru I. senátu Ústavního soudu způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocením podmínky potřebnosti. „Právní úprava fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle. U posuzování potřebnosti právní normy se dává přednost prostředku, kterým jsou co nejméně omezovány ústavní hodnoty (základní práva a svobody).“
Rozsudek pro uznání a kontumační rozsudek
Dle názoru senátu by urychlení soudního řízení, které je účelem institutu rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 OSŘ, mohlo být docíleno shodně např. rozsudkem pro zmeškání. S ohledem na obdobnou německou úpravu tak Ústavní soud navrhuje vydání kontumačního rozsudku, kterým by nebyla porušena autonomie vůle procesní strany a soud by mohl vykládat a aplikovat právní normu ústavně souladným způsobem.
Základním rozdílem mezi podmínkami pro vydání rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání je odlišná míra diskrece soudu takové rozhodnutí vydat. Dle § 153a odst. 3 OSŘ je při naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání tento vydán bez dalšího; jsou-li naplněny podmínky zákona pro vznik fikce uznání nároku, soud má povinnost, nikoli možnost uznávací rozsudek vydat.
Naopak pokud jde o rozsudek pro zmeškání podle § 153b OSŘ, je oprávněním (diskrecí) soudu rozhodnout na návrh žalobce kontumačním rozsudkem pro nedostavení se žalovaného na první soudní jednání bez důvodné a včasné omluvy. Soud má tedy možnost, nikoli povinnost rozsudek pro zmeškání vydat.
Jak uvedl Ústavní soud, „právní úprava rozsudku pro zmeškání tak na rozdíl od § 114b odst. 5 o. s. ř. není porušením autonomie vůle a dává soudu možnost ústavně konformního výkladu. K návrhu žalovaného (podanému do právní moci rozhodnutí) lze mimoto podle § 153b odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání z omluvitelného důvodu zrušit samotným soudem prvního stupně (aniž by bylo nutno se bránit cestou odvolání, které je omezeno co do odvolacích důvodů)“.
Z výše uvedených důvodů by proto institut kontumačního rozsudku (pokud by byl v ustanovení § 114b odst. 5 OSŘ upraven pro případ pasivity žalovaného s vyjádřením k žalobě) byl legitimní a ústavně nerozpornou formou rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení. Test proporcionality tedy dle mínění Ústavního soudu vyznívá v neprospěch ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 OSŘ o fikci uznání nároku, neboť právní úprava nedostála postulátu potřebnosti.
Rozhodne plénum ÚS
Jelikož I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 a (v tomto rozsahu) i § 153a odst. 3 OSŘ jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neboť nezaručují účastníkům řízení (žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, řízení o ústavní stížnosti přerušil a navrhnul plénu zrušení dotčených ustanovení, nezbývá nyní než čekat na výsledek plenárního rozhodnutí. Plénum zcela jistě provede detailnější test proporcionality a poskytne pro obě možná rozhodnutí bohatší argumentaci.
Rozsudek pro uznání tvoří poměrně významnou část agendy soudů v dobrém i špatném slova smyslu; na jednu stranu skutečně řízení urychluje, na druhé však znamená i často zbytečně vysokou administrativní zátěž pro odvolací soudy i Nejvyšší soud. Rozsudek pro uznání je důležitý také pro všechny subjekty, které se zabývají vymáháním pohledávek. Odborná veřejnost by tedy měla výsledek jednání pléna Ústavního soudu očekávat s napětím. Není totiž vyloučeno, že ustanovení, které je součástí právního řádu již od roku 2001, kdy bylo do OSŘ začleněno za účelem zvýšení koncentrace civilního řízení a jeho urychlení, bude vlivem tohoto rozhodnutí zrušeno.
Diskuze k článku ()