Do toho všeho přichází zvláštní (nižší) odměna advokáta v řízení zahájeném „návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech“…
Ačkoliv mě nákladová agenda bytostně nebaví, jsem také (v této souvislosti bohužel) předsedou odvolacího senátu, takže jsem se rozhodl se čtenáři podělit o novinky v nákladovém rozhodování – neboť tam jde často o odměnu advokáta, tudíž o peníze, a tudíž lze očekávat, že s ohledem na nejasnou (nešťastnou) úpravu rozhodování o nákladech právního zastoupení bude uvedené téma aktuální i nadále.
Historické (a legislativní) ohlédnutí
Vysoký „nákladový“ nápad v odvolacím řízení je do značné míry důsledkem nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým byla zrušena tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb.
Uvedený nález nabyl účinnosti již 7. 5. 2013, avšak ani po uplynutí téměř dvou let od zrušení vyhlášky, přes rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu, nebylo změněno ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. a zároveň Ministerstvo spravedlnosti nesplnilo svoji zákonnou povinnost podle ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř. vydat vyhlášku novou.
Podle již citovaného ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. totiž mají soudy při výpočtu nákladů právního zastoupení i nadále určovat „výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem“, který však v důsledku zásahu negativního zákonodárce neexistuje, takže si obecné soudy „pomáhají“ podpůrnými výpočty odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) za jednotlivé úkony právní služby.
Praxi obecných soudů v období po zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem, vycházející z advokátního tarifu, lze však považovat pouze za jisté východisko z nouze vedené snahou o co nejméně komplikované řešení. Ostatně – stejné ustanovení občanského soudního řádu říká, že advokátní tarif lze použít pro účely výpočtu odměny jen tehdy, „odůvodňují-li to okolnosti případu“. Za takové okolnosti ovšem nepochybně nelze považovat fakt, že Ministerstvo spravedlnosti nebylo schopno po dvou letech od zmíněného nálezu vydat novou přísudkovou vyhlášku na základě výše uvedeného zákonného zmocnění …
Abychom pochopili všechny souvislosti nákladové problematiky, musíme se však podívat ještě dál do historie – před nález Pl. ÚS 25/12. Ústavní soud se totiž zabývá nákladovou problematikou pravidelně (je na zamyšlení, zda by se jí měl zabývat vůbec) a v minulosti především vydal klíčový nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, který se zabýval otázkou tzv. přísudku v bagatelních věcech zahájených formulářovými žalobami. V něm vyslovil známou právní větu, podle níž „v řízení v takzvané bagatelní věci, jež bylo zahájeno „formulářovou“ žalobou proti spotřebiteli, má být výše odměny za zastupování žalobce advokátem určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.“
Náklady řízení se zabývala v nedávné době i legislativa – konkrétně zavedením povinné předžalobní upomínky v podobě ustanovení § 142a o. s. ř. účinného od 1. 1. 2013; i exekutiva – zavedením nového ustanovení § 14b do vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, s účinností od 1. 7. 2014.
Ale to už se dostáváme k bazální problematice české justice dnešních dní: „ustálenosti žalobního vzoru“.
Ustálený žalobní vzor (a jiné)
Namísto toho, aby ministerstvo vydalo novou přísudkovou vyhlášku, jalo se zavést do našeho právního prostředí nový pojem v podobě ustáleného vzoru žaloby, s nímž však soudní praxe nemá dosud žádné zkušenosti, takže je třeba očekávat (nevídanou i nevítanou) nejednotu v rozhodování.
Podle citovaného ustanovení § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. je pro účely určení náhrady nákladů právního zastoupení v řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, stanovena nižší (paušální) sazba.
Již nyní se ukazuje, že při výkladu pojmu „ustálenosti vzoru žaloby“ se budou v praxi projevovat dva hlavní trendy:
Podle prvního se nebude o ustálený vzor jednat v případech, kdy se v žalobě mění více údajů (typicky osoba žalovaného dlužníka, výše dlužné částky, termín splatnosti úvěru, jeho výše, číslo úvěrové smlouvy, datum „zesplatnění“ …). K tomu lze citovat například z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2015, sp. zn. 91 Co 7/2015: „Pokud ´hromadný žalobce´ při formulaci žalobního návrhu zohlední, jaké plnění bylo z úvěrového vztahu poskytnuto, na úhradu jakého dluhu bylo plněno žalovaným, v případě nepravidelného plnění, na jaký dluh bylo plnění přijato a započteno, co zůstalo neuhrazeno, kdy a na základě jaké skutečnosti nastala splatnost dluhu, jaké civilní sankce s tím byly spojeny a od čeho se odvíjí jejich výše a splatnost, nejedná se o žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobné věci s věcmi jinými. Právní služby poskytnuté advokátem při formulaci takové žaloby, byť vtělené do elektronického formuláře, nelze považovat za mechanickou rutinní činnost, jež by nezasluhovala plné odměny v rámci nahrazování nákladů řízení.“
V tomto duchu judikoval i jiný senát téhož soudu v usnesení ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 93 Co 681/2014-11: „Skutkovou obdobnost žalob na ustáleném vzoru ve smyslu § 14b advokátního tarifu je nezbytné vykládat stejně, jako u tzv. formulářových žalob. Musí jít o takové skutkové vymezení nároku, jenž se jen ve zcela minimální míře odlišuje od jiných návrhů na zahájení řízení podaných stejným žalobcem. Právě a jen tato minimální míra odlišností činí se sepsání návrhu na zahájení řízení pouhý administrativní úkon, za který by měla být přiznána nižší než obvyklá odměna za úkon právní služby.“
Uvedené judikáty vycházejí ze skutečnosti, že i s „počítačovou žalobou“ je práce, že proměnnost skutkových tvrzení v žalobě (byť jejich „omáčka“ je podobná, ne-li stejná) znamená zároveň neustálenost žalobního vzoru.
Existuje ovšem i druhá výkladová linie, podle níž rozhoduje právě „omáčka“ – tedy podoba „předpřipraveného“ žalobního textu. K tomu viz např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2015, sp. zn. 97Co 736/2014: „Je-li text návrhu předem připravený v textovém souboru, pracuje-li žalobce se stále stejným textem a jde-li o text, který předem připravil žalobce tak, aby různé údaje týkající se různých žalovaných mohl do tohoto textu jen doplňovat, je naplněna podmínka ´podání na ustáleném vzoru´“.
Každý názor má nepochybně něco do sebe.
Důležité je si v této souvislosti uvědomit i to, že zákonodárce v ustanovení § 174a o. s. ř. vnutil žalobcům, kteří se rozhodli využít výhody elektronické justice a podat na soud elektronickou rozkazní žalobu, povinný formulář a že žijeme ve „formulářové době“.
Dovozovat tedy ustálenost žaloby primárně z toho, že je podána na formuláři nebo předpřipraveném vzoru, je zavádějící.
Závěr
Jsem naplněn očekáváním (a zbylí čeští soudci i advokáti zřejmě se mnou), jak zákonodárce a ministerstvo vzniklou situaci vyřeší, aby nejednota byla odstraněna a aby bylo nákladové rozhodování méně komplikované, než je v současné době.
Počítání úkonů právní služby a výpočet nákladů právního zastoupení podle tarifu může být totiž v některých případech složitější než věc sama – a tak by to nepochybně být nemělo. K tomu lze pro názornost citovat například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 93 Co 738/2014, obsahující jistý návod, jak v těchto složitých situacích postupovat:
„Při absenci zvláštního právního předpisu stanovícího paušální sazbu odměny advokáta za zastupování v jednom stupni řízení nezbývá v odůvodněných případech, než za použití ustanovení § 136 o. s. ř. určit výši odměny podle úvahy soudu a nikoliv podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, například i za použití analogie podle již zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb.“
Můžeme jen doufat, že se situace ve vztahu k nákladům řízení zjednoduší a ustálí, že soudci nebudou muset počítat hodiny a hodiny náklady řízení namísto meritorního rozhodování, že advokáti dostanou adekvátní přísudek za svoji práci a že neúspěšní účastníci v odpovídající míře pocítí neúspěch i v podobě povinnosti nahradit účelné a přiměřené náklady úspěšné protistraně.
Zatím však je takové řešení spíše ve hvězdách…
Diskuze k článku ()