Posuzování vynaloženého úsilí dlužníka v průběhu insolvenčního řízení

Novela insolvenčního zákona podstatně rozvolnila podmínky pro dlužníky, při jejichž splnění lze žádat insolvenční soud o schválení oddlužení, současně ale (ač to může být překvapivé) poskytla soudu větší manévrovací prostor v rámci vlastních úvah a posuzování jednotlivých případů. Ačkoliv pro dlužníka tedy dnes již není takový problém do oddlužení vstoupit, v jeho průběhu má pak poměrně široce vymezené povinnosti, které musí během celého řízení plnit. Stejně jako tomu bylo i před účinností novely (tj. před 1. 6. 2019), je dlužník, který své povinnosti řádně a včas neplní, stižen jednak hrozbou zrušení schváleného oddlužení a zastavení řízení již v jeho průběhu, jednak může soud po skončení zákonné doby oddlužení rozhodnout o neosvobození dlužníka od zbytku jeho pohledávek.

Pokud se týče zrušení schváleného oddlužení, dochází k němu často v případech, kdy dlužník neplní své povinnosti podle § 412 IZ takříkajíc na první pohled – kupříkladu nekomunikuje se soudem a insolvenčním správcem, nepředkládá soudu a insolvenčnímu správci přehled svých příjmů, nehlásí změnu zaměstnání, zatajuje své příjmy a v neposlední řadě nemá (ani výhledově) žádné příjmy, v důsledku čehož na splátkový kalendář neplní ničeho, případně plní nedostatečně či nárazově. Zde je cesta směřující k rozhodnutí o zrušení oddlužení poměrně přímá a snadno odůvodnitelná. V případě rozhodnutí o neosvobození dlužníka od zbytku pohledávek po splnění oddlužení je situace složitější, nicméně volní úvaha soudu je zde po novele podstatně širší, než tomu bylo doposud.

Rozhodnout o splnění oddlužení a osvobodit dlužníka od placení zbytku pohledávek může soud tehdy, splní-li dlužník řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Mezi takové povinnosti dlužníka patří mimo výše uvedené především povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a aktivně se snažit o získání zdroje příjmů v případě nezaměstnanosti a nově pak vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.[1]

Co se přiměřené výdělečné činnosti týče, soud má zajisté mechanismy, jakými lze přiměřenost takových výdělků u dlužníka posoudit. Bezpochyby pro toto posouzení hraje roli místo pobytu (či bydliště) dlužníka, místo výkonu zaměstnání, průměrná mzda na obdobné pozici ve stejném městě, vzdělání dlužníka, jeho zdravotní stav apod. Stručně řečeno je soud schopen (ne-li přímo povinen) mít přehled o situaci na trhu práce. Nadto se nabízí i komunikace se zaměstnavatelem dlužníka, zda se dlužník záměrně například nevyhýbá navýšení svého úvazku či přeřazení na lépe placenou pozici. Není tedy možné bez dalšího spravedlivě uzavřít, že dlužník žijící v Praze má stejně obtížné podmínky k získání adekvátního zdroje příjmů, jako dlužník žijící na severu Čech. Totéž samozřejmě platí i o odměně za vykonanou práci. Komentář k insolvenčnímu zákonu k tomuto uvádí, že hledání obsahu onoho spravedlivě požadovaného dlužníkova úsilí „může končit třeba až nekompromisním požadavkem po nahrazení např. intelektuálního zaměstnání (sic) dělnickou, ale mnohem lépe placenou prací“.[2] Ostatně shodně se k zajištění výdělku staví i Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí č. j. 3 VSPH 607/2010-B-35, kdy shrnuje, že ztráta zaměstnání není důvodem pro osvobození dlužníka od zbytku pohledávek a dlužníka nezbavuje povinnosti dostát svým závazkům. „Jestliže na trhu práce vytvářeném pro osoby v evidenci nezaměstnaných není k dispozici práce odpovídající jeho vzdělání a kvalifikaci, pak dlužník nesmí odmítnout jakoukoliv práci, kterou bude schopen vykonávat. Kdyby tak učinil, nemůže to mít jiný následek, než ten, že ztratí ekonomické výhody spojené s oddlužením a jeho úpadek bude řešen konkursem.“[3]

Všechny zmíněné proměnné je ovšem potřeba posuzovat individuálně pro jednotlivé dlužníky, což se týká právě i hodnocení vynaloženého úsilí, které v insolvenčním zákoně vystřídalo konkrétní procentuální hranici uspokojených pohledávek. Tyto dvě povinnosti stanovené zákonem (vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a vynakládání dostatečného úsilí k uspokojení věřitelů v co nejvyšší možné míře) spolu velmi úzce souvisí a soud by měl zkoumat jejich plnění nejen po skončení řízení, ale v celém jeho průběhu. Po skončení řízení je soud úsilí dlužníka povinen zkoumat pouze v případě, kdy dlužník neuhradí ani 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, jelikož zde existuje vyvratitelná právní domněnka, kdy má soud za to, že při jejím dosažení dlužník maximální úsilí vynaložil.[4] Může se tedy stát, že přistoupí-li soud k hodnocení dlužníkovy snahy až po splnění oddlužení, zjistí, že řízení mohlo (či mělo) být již dávno zastaveno a oddlužení zrušeno, neboť dlužník vykazuje žádnou či minimální snahu, a oddlužení přesto běží, vznikají zbytečné náklady a řízení je bez řádného opodstatnění protahováno.

Ačkoli byla novelou insolvenčního zákona podmínka uhrazení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů během pěti let vypuštěna, je nutno si uvědomit, že insolvenční řízení je i nadále ovládáno mimo jiné i zásadou, „podle níž musí být řízení vedeno spravedlivě a tak, aby bylo dosaženo co nejvyššího uspokojení věřitelů“[5]. V rámci této zásady je tedy třeba úsilí dlužníka posuzovat s nejvyšší pečlivostí a velmi obezřetně. Odejmutí povinnosti splatit zbytek dluhů je obrovským benefitem, který by měl být poskytován jen skutečně poctivým dlužníkům, kteří pro řádný průběh své insolvence a pro uspokojení věřitelů dělají opravdu maximum. Nelze totiž mít za spravedlivé osvobození od zbytku dluhů dlužníka, který objektivně nemá zdravotní ani jiné překážky pro to, aby pracoval, žije v místě s nízkou nezaměstnaností a tedy jeho možnosti obstarat si adekvátní zaměstnání a adekvátní příjem jsou vysoké. Přes tyto možnosti dlužník vykazuje soudu i insolvenčnímu správci pobírání minimální mzdy (případně je veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání), na výzvy soudu sděluje, že „se sice snaží, ale nemůže najít práci“, a současně ze zpráv insolvenčního správce vyplývá, že očekávaná míra uspokojení věřitelů se za pět let neblíží (v lepším případě) ani 10 %. 

V důsledku upuštění od oněch 30 % již na dosažení této hranice nelze drakonicky trvat a ani ji pravděpodobně není možno nepřekročitelně ustanovit ad hoc jako doklad o potřebném vynaloženém úsilí (ostatně i ustanovení § 414 insolvenčního zákona před novelou umožnovala soudu v odůvodněných případech dlužníka osvobodit, ačkoli hranice 30 % nedosáhnul), nicméně toto procento je už samo o sobě velmi nízké. Již proto je k diskuzi, zda by se míra celkového uspokojení nezajištěných věřitelů neměla v závěru řízení tomuto procentu alespoň blížit. V takovém případě by totiž mohlo být rozhodnutí o osvobození od zbytku pohledávek nepochybně mnohem lépe odůvodněné (a odůvodnitelné), jelikož by tak byl lépe zajištěn balanc mezi zásadou co nejvyššího uspokojení věřitelů a poskytnutím šance dlužníkovi na nový začátek. Navíc by byl nepoctivým dlužníkům dán současně jasný signál, že nemohou očekávat osvobození v případě, kdy na jejich straně neexistují objektivní překážky pro řádné plnění povinností v insolvenčním řízení, přesto se jejich plnění vyhýbají, nevynakládají dostatečné úsilí a jejich úmyslem od počátku je zaplatit na své dluhy co nejméně, protože aktuálně to zákon (zdánlivě) formálně umožňuje.

---

[1] § 412 a 413 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon

[2]STRNAD, Zdeněk, §412 (Povinnosti dlužníka po schválení oddlužení). In: KOZÁK, Jan. Insolvenční zákon: komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-578-1.