Potřebujeme nový řád? (aneb volné pokračování na motivy díla mého pana předsedy)

Květnová stať Libora Vávry (mj. předsedy mého soudu, spolužáka i dlouholetého kamaráda) na téma potřebnosti (či spíše nepotřebnosti) nového trestního procesního předpisu mě přiměla k zamyšlení, jak jsme na tom s řádem civilním.

soudce Ústavního soudu
Foto: Fotolia

O tom, že civilní proces potřebuje rekodifikaci, se hovoří řadu let. Úvahy nabyly na intenzitě spolu s účinností občanského zákoníku a touhu po novém civilním předpisu (stejně jako po tom trestním) vyjádřila i nová paní ministryně, která v tomto ohledu již učinila první potřebný krok a jmenovala místopředsedu Nejvyššího soudu Romana Fialu šéfem nové (další a již několikáté) rekodifikační komise.

To je dobře – abych hned na úvod sdělil svůj názor a čtenář měl jasno.

Na rozdíl od mého pana předsedy, který vyjádřil spíše lehkou skepsi nad snahami rekodifikovat trestní proces, se domnívám, že ten civilní si nový řád nejenže zaslouží, ale dokonce nutně potřebuje. Zmíněná skepse doktora Vávry pramení především z toho, že nový trestní řád nemá podle dosud dostupných informací obsahovat v zásadě nic převratného – jen kosmetické změny, které by mohly být citlivě zahrnuty do novely. Proč však psát celý nový zákon?

Tomu rozumím. Jestliže totiž nebudou autoři a následně zákonodárce odvážní při tvorbě nového řádu (jakéhokoliv), nemá smysl do toho jít.

Uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne, a také mně se vnucuje myšlenka, zda raději neponechat v účinnosti padesátiletý zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rovněž, stejně jako ten trestní, protkaný desítkami novel – z nichž za zmínku stojí především první velká porevoluční novela provedená zákonem č. 519/1991 Sb., „velká“ novela (zákon č. 30/2000 Sb.) a „souhrnná“ novela č. 7/2009 Sb. Jestli než výsledek tvrdých politických vyjednávání, legislativních kreativit a kompromisů neponechat to, nač jsme si už zvykli.

Neklaďme si však malé cíle. Budou-li totiž hned na začátku malé, nezbude z nich nic.

Stručnost, stručnost, stručnost….

To, že by měl být nový procesně-civilní předpis stručnější, jasnější, přehlednější a srozumitelnější, se opakuje stále jako mantra. Je ovšem otázkou, jestli v dnešní překomplikované době vůbec struční být umíme (děje-li se v oblasti legislativy ve skutečnosti přesný opak – viz například nová úprava pozůstalostního řízení v zákonu o zvláštních řízeních soudních čítající desetkrát tolik ustanovení, než měla ta stará – v občanském soudním řádu) a co si pod stručností vlastně představujeme.

Má-li být procesní předpis stručný, nutně a zároveň to znamená podstatně větší zákonný prostor pro soudcovskou úvahu. A položme si otázku: Bude chtít dát zákonodárce soudcům volnou ruku pro vytváření takzvaného soudcovského práva? Já bych o tom dosti pochyboval.

Vezměme si například současnou doručovací úpravu v občanském soudním řádu, která je pro účastníka poměrně přísná, avšak především značně (jako celý zákon) kasuistická a podrobná. Pokud by měl být procesní předpis skutečně stručný, nemohla by mít úprava doručování soudních písemností přes 20 obsáhlých ustanovení, ale třebas jen jedno – takovéto:

㤠45

(1) Soud je povinen svoji písemnost vhodným způsobem doručit tak, aby se adresát měl možnost s ní seznámit a bylo zachováno jeho právo na spravedlivý proces.

(2) Účastník je odpovědný za to, že mu bude možné bez obtíží doručovat soudní písemnosti a zaviní-li obtíže při doručování, jde takové chování k jeho tíži.“

Například.

Stručnost je opravdu cesta, kterou se musí zákonodárce vydat, chce-li nastavit procesní pravidla přehledněji, ale zároveň i spravedlivěji. V praxi se totiž ukazuje, že čím více je procesní předpis podrobný a kasuistický, tím více je právo zneužíváno.

Zároveň platí, že fenomén zneužívání práva ovlivňuje negativně veškeré společenské dění. Pokud zneužívání nezatrhneme, bude spravedlnost slepá, vymahatelnost práva bídná a o právním státu si budeme moci nechat jen zdát.

Se stručností a přehledností souvisí i fakt, že proces (v tom širším slova smyslu) přehledný prostě být nemůže, je-li upraven současně občanským soudním řádem, notářským řádem, exekučním řádem, zákonem o zvláštních řízeních soudních, insolvenčním zákonem, zákonem o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob…

Cestou ke zjednodušení procesních pravidel je jejich sjednocování – nikoliv štěpení. Přímo odstrašujícím případem je v tomto ohledu zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který odkazuje z obecné části do zvláštní a zpět, na občanský soudní řád, upravuje zároveň řízení nesporná i sporná, ovládaná zásadou vyšetřovací i projednací atd. atp.

Koncentrace řízení

Nemám teď na mysli nastavení skutkového a důkazního stopstavu, jak jej zavedla s účinností od 1. 7. 2009 pro sporné řízení souhrnná novela občanského soudního řádu (o tom, že by tento režim sporného řízení měl být zachován, jsem přesvědčen), ale spíše „zkoncentrování řízení“ v tom smyslu, že v jeho průběhu nebude muset soud řešit každou dílčí procesní situaci vzniklou na základě úkonu účastníka nebo i bez něj a bude naopak moci zkoncentrovat (vyhradit si) rozhodnutí o nemeritorních a dílčích záležitostech až k okamžiku rozhodnutí konečného – často meritorního zároveň.

Právě totiž taková úprava, která nutí soud řešit v průběhu řízení vstupy či výstupy účastníků, omezování předmětu řízení, námitky příslušností apod. je ideálním podhoubím pro obstrukce, průtahy a zneužití práva. Vzpomeňme si například na vstupy nových subjektů do řízení, zejména v důsledku prodeje pohledávek, podniku, nemovitosti, a následné sukcese, jak se v praxi řešily před účinností velké novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Do 31. 12. 2001 občanský soudní řád ustanovení § 107a neznal, o vstupech se nerozhodovalo (navíc usnesením, proti němuž je odvolání, a za jistých okolností i dovolání, přípustné), vstup se prostě a jednoduše „konstatoval“ do protokolu a jelo se dál – jen v konečném rozhodnutí se s ním soud vypořádal.

A přesně to je cesta ke zjednodušení procesu. Soudu musí být umožněno, aby si vyhradil rozhodnutí o námitkách, změnách, záměnách atp. ke konečnému rozhodnutí. Dospěje-li k závěru, že má v úmyslu pokračovat v řízení, jednat o něčem jiném nebo s někým jiným, má prostě jednat a nerozhodovat – rozuměj nedávat prostor pro podání opravných prostředků a vyvolání odvolacího či dovolacího řízení jen o procesních nemeritorních otázkách.

Ani písmenko navíc

Během psaní tohoto článku se mi jako předsedovi odvolacího senátu dostalo do ruky (poněkolikáté již) usnesení nalézacího soudu o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků, v němž se to na šesti stranách hemžilo ústavně právními úvahami, odkazy na judikaturu, citacemi z odborných publikací – a to všechno za situace, kdy se žadatel o osvobození ani nenamáhal soudu zaslat vyplněný formulář o jeho majetkových (i jiných) poměrech, natož aby věrohodně soud přesvědčil, že je namístě výjimečně aplikovat tradiční institut práva chudých. Takových rozhodnutí bychom v praxi našli stovky.

Uměním psát stručný a výstižný rozsudek někdo nadán je a jiný ne; pokud nadán není, obtížně se to naučí. Přestože je přímo zákonem zakázáno opisovat obsah spisu. Přestože obvykle není nutné provádět všechny důkazy, jimiž se následně soud v rozsudku musí zabývat, aby je neopomenul. Platí totiž úměra: čím jasnější je soudcova představa o vedení sporu, tím stručnější může být rozsudek. Soud musí nejprve vyjasnit, které skutečnosti jsou sporné (a jen k nim provádět dokazování), následně, které jsou z pohledu hmotného práva rozhodné, aby v konečném důsledku mohl učinit závěr o tom, kterým uvěřil (byly prokázány). Ale zpět k tomu, jakým směrem by se měl nový procesní předpis ubírat ve vztahu k zásadě písemnosti – respektive, k písemným úkonům soudu, z nichž nejdůležitější je právě rozhodnutí a z rozhodnutí rozsudek.

Procesní pravidla musí být totiž nastavena mnohem více tak, aby umožnila soudu podrobně a precizně odůvodnit jen ta rozhodnutí, která si to zaslouží. Aby bylo možné většinu z nich (zejména těch procesních) odůvodnit ve zjednodušené podobě. Aby rozsudek přestal být primárně chápán jako to, co soudce „vypotí“ (a někdy ne zcela srozumitelně, natož přesvědčivě) na X stran písemného vyhotovení, ale jako verdikt – především ústně odůvodněný a vysvětlený v jednací síni.

V zásadě jde o posílení zásady ústnosti na úkor písemnosti, s čímž souvisí i další problematika, a to zvukové záznamy z jednání.

Zavedla je (nebo spíše chtěla zavést) souhrnná novela o.s.ř. U některých soudů byly výjimečně civilní jednací síně vybaveny záznamovým zařízením – avšak jejich využití není zdaleka takové, jak by si technika zasloužila. Především to naráží na zákonnou úpravu nutící nalézací soud otrocky přepisovat záznam z jednání, je-li proti konečnému rozhodnutí podán opravný prostředek. V praxi to znamená, že zapisovatelka přepisuje mnohahodinové záznamy pro účely odvolacího řízení – jen proto, že je odvolací soud zvyklý na listinnou podobu zaznamenání průběhu jednání.

Pokud se zákonná úprava nezmění a neumožní (zejména) nalézacímu soudu bez následných přepisů zaznamenávat průběh jednání, nepohne se náš proces směrem vpřed, aby byl srovnatelný s moderními evropskými úpravami, v nichž zaznamenání průběhu jednání je podružná záležitost. Zákon důvěřuje soudci, nenutí jej protokolovat každé slovo a soud nenutí otrocky přepisovat vše, co se v jednací síni a ve vztahu k řízení šustne.

Závěr

Shrnu-li své úvahy na téma nového civilního řádu, pak konstatuji, že potřebný je. Změny pravidel, které civilní proces upravují, však musí být odvážné, dalo by se říci „vzletné“. Pokud takové nebudou a zůstaneme-li při zemi, nemají význam – na tom se s mým panem předsedou naprosto shodnu.

Pozn. red.: "můj pan předseda" - autor měl na mysli JUDr. Libora Vávru, předsedu Městského soudu v Praze, a jeho květnový článek "Vzhůru k novému řádu!".

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články