Přeshraniční vymáhání výživného v EU

Stať pojednává o možnosti nařízení exekuce u rozhodnutí, které se dají subsumovat pod Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Nařízení rozděluje rozhodnutí na dvě skupiny. Do první patří rozhodnutí, která byla vydána v jakémkoliv členském státě EU a tento stát je zároveň signatářem Haagského protokolu. Druhou možností je situace, kdy rozhodnutí vydal členský stát EU, který však není signatářem Haagského protokolu.

LO
exekutorská koncipientka Exekutorského úřadu Praha 1
Foto: Shutterstock

Úvod

Od vstupu České republiky do Evropské unie v květnu roku 2004 se musí Česká republika vypořádávat i s jejími právními předpisy. Rovněž co se týče procesních předpisů disponuje Evropská unie velkým množstvím nařízení, která jsou přímo aplikovatelná v České republice a musejí být použita v řízeních, kde je přítomný zahraniční prvek.

V České republice neustále stoupá počet exekučních řízení, kde se vymáhá výživné pro nezletilé, ba i zletilé dítě. Rovněž stoupá počet manželství, kde jeden z manželů je cizinec. V případě, že se rozhodnutí ohledně výživného má vykonat podle příslušnosti v České republice, musí soudní exekutor před požádáním příslušného soudu o vydání pověření k provedení exekuce prozkoumat, zda exekuční návrh splňuje veškeré předpoklady pro pověření soudního exekutora exekučním soudem. Jedním z těchto požadavků rovněž může být zkoumání, zda se má na rozhodnutí použít některé z nařízení Evropské unie či jiná mezinárodní smlouva, nebo rozhodnutí zůstává v režimu zákona o mezinárodním právu soukromém.[1]

Tématem článku je rozbor nařízení o výživném ohledně uznání a vykonatelnosti rozhodnutí. Účelem je nastínit proces nařízení exekuce v případech, kdy se jedná o rozhodnutí o výživném a zároveň toto rozhodnutí bylo vydáno v jiném členském státě Evropské unie než v České republice. Autorka se rovněž zamýšlí nad jednotlivými kroky a nastiňuje možná řešení a úskalí jednotlivých procesů.

Základní informace k nařízení

Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, se vztahuje na přeshraniční řízení, ve věcech vyživovacích povinností. Stanovuje úpravu nalézacího řízení, ale rovněž úpravu uznání a výkonu rozhodnutí. Účelem nařízení je usnadnit plnění pohledávek v přeshraničním styku. Nařízení se nevztahuje pouze na vyživovací povinnost rodiče versus dítě, ale také na manželství či švagrovství. Nařízení se použije na rozhodnutí, která byla vydána po 18. 6. 2011[2], vztahuje se na všechny státy Evropské unie, včetně Dánska.

Nařízení upravuje dva různé způsoby, jakými lze nařídit exekuci. První ze způsobů se použije pro státy Evropské unie, které jsou rovněž signatáři Haagského protokolu z roku 2007. U takových rozhodnutí[3] se použije nařízení exekuce tzv. bez dalšího. V praxi to znamená, že není vyžadováno žádné další řízení, které by prohlašovalo rozhodnutí za vykonatelné.[4]

Druhá možnost je u těch rozhodnutí, která sice vydal jeden z členských států Evropské unie, avšak tento stát není vázán Haagským protokolem z roku 2007. Jedná se o Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Takovéto rozhodnutí musí projít procesem uznání vykonatelnosti ve státě, kde má být rozhodnutí vykonáno. Jednotlivé procesy nařízení exekuce jsou autorkou rozebrány v dalších částech textu.

Nařízení exekuce bez dalšího

Tento způsob vykonání exekučního titulu má za účel co nejvíce zjednodušit proces nařízení exekuce v jiném členském státě Evropské unie. Exekuční soud u těchto rozhodnutí není oprávněn prozkoumávat rozhodnutí ve věci, existuje však jedna výjimka, kdy exekuční titul je napaden ve státě původu.[5] U rozhodnutí, která mohou být v České republice exekuována bez dalšího, se nevyžaduje po oprávněném mnoho součinnosti. Oprávněný přiloží soudnímu exekutorovi k exekučnímu návrhu vyhotovení rozhodnutí o výživném, které splňuje podmínky pro uznání pravosti, a dále formulář k rozhodnutí, který ustanovuje povinnost povinného plnit. Vzor takového formuláře je v příloze I. nařízení. Rozhodnutí a výtah z rozhodnutí musí oprávněný doložit soudnímu exekutorovi v originále a taky v úředním překladu.[6]

V praxi se však často stává, že ani samy soudy členských států nevědí, jakou přílohu kterého nařízení musejí vyplnit. V těchto případech je nasnadě pomoc soudního exekutora, který by měl vědět, jaké nařízení je možné použít, a který formulář je pro nařízení exekuce potřeba.

Nařízení exekuce po prohlášení vykonatelnosti

Jak už bylo zmíněno výše, u Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se nedá použít nařízení exekuce bez dalšího, ale musí se použít další způsob, který nařízení upravuje. Je potřeba si uvědomit, že uznání rozhodnutí probíhá automaticky, stejně jako v předchozím případě. Rozdíl je v tom, že při prohlášení vykonatelnosti může stát, který má rozhodnutí vykonat, toto odmítnout. Důvody pro odepření vykonání rozhodnutí jsou stanoveny v článku 24 nařízení. K těmto důvodům patří zjevný rozpor s veřejným pořádkem, vadnost doručování v případě rozhodnutí v nepřítomnosti žalovaného, neslučitelnost s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v uznávajícím členském státě, neslučitelnost s rozhodnutím vydaným mezi týmiž stranami v jiném členském státě nebo třetím státě.

Pro tato rozhodnutí se použije řízení o prohlášení vykonatelnosti (tzv. exequatur).[7] Exequatur je pojem specifický pro mezinárodní právo soukromé a vztahuje se k rozhodnutí soudu určité země, které připouští, aby byl rozsudek, rozhodčí nález, veřejná listina či soudní smír vydaný v zahraničí vykonán právě v této zemi. I zde si musí oprávněný či soudní exekutor uvědomit, že exekuční soudce může zkoumat pouze formální požadavky pro prohlášení vykonatelnosti, nikoliv už materiální. Proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti je možný opravný prostředek.

Před novelou účinnou od 1. 1. 2013 bylo možné řízení o prohlášení vykonatelnosti spojit s nařízením exekuce a pověřením soudního exekutora. Prohlášení o vykonatelnosti bylo součástí usnesení o nařízení exekuce, jako jeden z jeho výroků. V současné době, kdy existuje institut pověření soudního exekutora a nevydává se samotné usnesení, musí být rozhodnutí prohlášené za vykonatelné v samostatném řízení.[8]

Jak je z textu patrné, pro rozhodnutí ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je postup před vydáním pověření k provedení exekuce mnohem složitější.

Závěr

Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, je jedním z mnoha pramenů práv Evropské unie, které musí soudní exekutor při nařizování exekuce brát v úvahu. Snad jako jediné nařízení upravuje dva různé způsoby, jak lze docílit nařízení exekuce. Prvním způsobem, tím jednodušším, je nařízení exekuce bez dalšího. V praxi to znamená, že oprávněný potřebuje k exekučnímu návrhu pouze originál nebo ověřenou kopii rozhodnutí cizozemského soudu spolu s formulářem, který stanovuje povinnost povinného oprávněnému plnit, a dále dodá soudnímu exekutorovi ověřené překlady rozhodnutí a formuláře. Exekuční soud by poté měl po žádosti o provedení exekuce vydat soudnímu exekutorovi pověření bez dalšího. Tato cesta se použije pouze v případech, kdy rozhodnutí bylo vydáno v jednom z členských států Evropské unie a zároveň je tento stát signatářem Haagského protokolu z roku 2007.

Druhou možností, tou výrazně složitější, která se však uplatní v rámci Evropské unie pouze u Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, je cesta přes prohlášení vykonatelnosti v samostatném řízení. U těchto rozhodnutí musí exekuční soud nejdříve rozhodnout usnesením o prohlášení vykonatelnosti, a až poté může oprávněný u soudního exekutora podat exekuční návrh. Přílohou exekučního návrhu je kromě originálu nebo ověřené kopie rozhodnutí a jeho úředního překladu i usnesení českého soudu, kterým byla prohlášena vykonatelnost.

Přestože je druhý způsob složitější, je potřeba podotknout, že v rámci Evropské unie, tedy i v případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, se téměř u veškerých rozhodnutí nařizují exekuce vcelku jednoduše oproti rozhodnutím, které byly vydány státem, který není členem Evropské unie.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2016


Seznam pramenů:

Knihy:
  • RAUSCHER, T. et al. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht EuZPR/ EuIPR: Kommentar : Beartbeitung 2010 : BrüsselIIaVo, EG-UntVO, EG-ErbVO, HUntStProt 2007. 1.vyd. München : Sellier. EuropeanLawPublishersGmBH, 2010. s. 592, 631 s.
Časopisy:
  • LOJDA, Jiří. Haagský protokol o právu rozhodném pro vyživovací povinnost. Právo a rodina. 2013, roč. 15, č. 2, s. 7-12. ISSN 1212-866X. S. 7.
Internetové zdroje:
Právní přepisy:
  • Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností.

[1] Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

[2] Vzhledem ke skutečnosti, že Nařízení není účinné dlouho, může se stát, že rozhodnutí o výživném bude vydáno před tímto datem. V tomto případě se nedá exekuce nařídit podle nařízení o výživném, avšak musí se najít jiné nařízení, podle kterého by mohla být exekuce nařízena. Nejčastěji bude tímto Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I).

[3] Nutno poznamenat, že rozhodnutím se podle článku 2 odst. 1 bod 1) a 2) Nařízení o výživném pro účely tohoto nařízení rozumí „rozhodnutím“ rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno, včetně usnesení, rozsudku, nařízení nebo příkazu k výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o výši nákladů řízení vydaného soudním úředníkem a „soudním smírem“ smír ve věcech vyživovacích povinností, který schválil soud nebo který byl uzavřen v průběhu řízení před soudem.

[4] LOJDA, Jiří. Haagský protokol o právu rozhodném pro vyživovací povinnost. Právo a rodina. 2013, roč. 15, č. 2, s. 7-12. ISSN 1212- 866X. S. 7.

[5] RAUSCHER, T. et al. EuropäischesZivilprozess- undKollisionsrech-tEuZPR/EuIPR :Kommentar : Beartbeitung 2010 : BrüsselIIaVo, EG-UntVO, EG-ErbVO, HUntStProt 2007. 1.vyd. München : Sellier. EuropeanLawPublishersGmBH, 2010. s. 592, 631 s.

[6] Článek 20 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností

[7] Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci. Dostupné z: http://ec.europa.eu/civiljustice/glossary/glossary_cs.htm#Exequatur. Dne 8. 6. 2016.

[8] Je to jedna z mála nevýhod novely. V současné době se totiž dlužník o chystané exekuci dozví ještě předtím, než je samotná exekuce nařízena a je zde dán prostor pro skrytí majetku.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články