Přezkum rozhodčího nálezu v exekučním řízení ve světle současné judikatury

Cílem tohoto článku je přinést aktuální pohled vrcholných českých soudů na možnost přezkumu exekučního titulu zejména ve formě rozhodčího nálezu v exekučním řízení, který se v průběhu posledních let zásadně změnil.

Hned úvodem je třeba zdůraznit, že i nadále je uplatňován princip věcné nepřezkoumatelnosti exekučního titulu ve vykonávacím řízení.[1] Přezkum judikatura umožňuje jen ve zcela ojedinělých případech, a to zejména s ohledem na fakt, že přezkumem exekučního titulu je výrazně zasahováno do právní jistoty účastníků řízení, zejména pak věřitelů.

Problematické rozhodčí nálezy

Jak již bylo naznačeno, judikatura se v otázce přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení proměnila zejména pod tíhou hromadících se problémů s rozhodčím řízením, ve kterém jsme se mohli nejčastěji setkat se závažnými excesy v případě spotřebitelských úvěrových smluv. Rozhodčím nálezem byly věřitelům často přiznávány minimálně sporné nároky, s nimiž by u obecných soudů jen stěží uspěli. Zároveň se ovšem jednalo o formálně naprosto bezvadný, a tudíž i vykonatelný exekuční titul, proti němuž měl spotřebitel jen minimální možnost obrany, jelikož zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) ve svém původním znění možnost účinné obrany proti rozhodčím nálezům prakticky nepřipouštěl.[2] Tomuto problematickému aspektu rozhodčího řízení se dostalo značné mediální pozornosti, neboť ne vždy zcela košer rozhodčí nálezy uvrhovaly spotřebitele do značně tíživých životních situací s nezanedbatelným dopadem i na společnost jako celek.[3]

Přezkum rozhodčího nálezu v exekučním řízení

Ústavní soud zastával názor, že rozhodčí nález v exekučním řízení nemůže být v žádném případě přezkoumán z hlediska jeho věcné správnosti, když zdůraznil, že exekuční řízení není ze své podstaty určeno pro autoritativní nalézání práva, ale pouze pro výkon rozhodnutí, přičemž ho nelze považovat ani za jakési přezkumné řízení správnosti exekučního titulu.[4]

Nejvyšší soud již před zmiňovanou změnou judikatury připouštěl možnost přezkumu exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu, pro jehož vydání ovšem rozhodce neměl pravomoc, neboť mezi stranami sporu nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva. V takovém případě, dle názoru Nejvyššího soudu, bylo nutné řízení zastavit z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu, a to bez ohledu na to, byla-li námitka nedostatku pravomoci rozhodce účastníky vznesena v průběhu samotného rozhodčího řízení.[5]

V případě, kdy rozhodčí doložka sjednána byla, avšak neplatně, zastával Nejvyšší soud názor, že pravomoc rozhodce byla založena, a proto se jedná o způsobilý exekuční titul.[6] Tato praxe ovšem nebyla dále udržitelná, a to s ohledem na radikální změnu judikatury v otázce neplatnosti rozhodčích doložek, po které soudy začaly čím dál častěji prohlašovat značné množství rozhodčích doložek z různých důvodů za neplatné. S ohledem na tuto judikaturu nebylo již dále udržitelné, aby exekuční soudy pokračovaly v zavedené praxi a de facto posvěcovaly exekuční tituly, které byly judikaturou označovány za neplatné.

Pohled aktuální judikatury

Judikatura v současnosti připouští, že v exekučním řízení je možné ve výjimečných případech hodnotit zásadní vady exekučního titulu, a to v případech, kdy jsou dány takové okolnosti konkrétního případu, pro které by byl výkon rozhodnutí v rozporu s procesními zásadami, přičemž tyto okolnosti mohou mít podklad i v hmotném právu, neboť jejich výkonem by došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti.[7] Zjevně nespravedlivou situací v rozporu se základními principy právního státu, může kupříkladu být, je-li exekučním titulem přiznána výše úroků, úroků z prodlení, smluvních pokut či jiných plateb sjednaných v úvěrové smlouvě neúměrně vysoká,[8] případně bylo-li exekučního titulu dosaženo v důsledku trestného činu oprávněného[9] či rozhodce.[10] Další možnost představují tzv. šikanózní exekuční návrhy, které dle Ústavního soudu představují zvláštní případ zneužití práva.[11] Zároveň dle judikatury při posouzení, zda exekuční titul trpí vážnými vadami, není důležité, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v samotném nalézacím řízení a není ani nutné vyčerpat řádné opravné prostředky.[12] Výše uvedené důvody jsou pak ve světle citované judikatury důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“).

Soudy postupně dospěly k závěru, že není možné jako exekuční titul akceptovat ani rozhodčí nález, který je výsledkem rozhodčího řízení, v němž osoba rozhodce nebyla vybrána podle transparentních pravidel. Současná judikatura zastává názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva určení konkrétní osoby rozhodce či alespoň konkrétní způsob jeho určení a v otázce určení osoby rozhodce pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která ovšem není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva pro obcházení zákona absolutně neplatná, z čehož plyne, že nemohla být založena ani pravomoc rozhodce věc projednat a rozhodnout o ní, a na vydaný rozhodčí nález tak nelze pohlížet jako na způsobilý exekuční titul.[13] Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy jsou povinny se touto námitkou zabývat vždy, a to i v rámci exekučního řízení. V opačném případě soud zatíží řízení vadou spočívající v porušení práva oprávněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,[14] přičemž byla-li exekuce již přesto nařízena, je třeba jí v kterémkoliv jejím stádiu zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.

Postupem času judikatura okruh námitek, k nimž lze přihlédnout v průběhu exekučního řízení, rozšířila i o další důvody. Kupříkladu v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, podpořil Nejvyšší soud možnost přezkumu, zda rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobovalo výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Další důvody postupně přibývaly v souvislosti s vývojem judikatury týkající se neplatnosti rozhodčích doložek, kdy postupně bylo umožněno požadovat zastavení exekuce z důvodu rozporu hlavní smlouvy s dobrými mravy[15] nebo kvůli ekonomické závislosti rozhodce na jedné ze stran sporu.[16]

Ústavní soud se ve své judikatuře vypořádal i s námitkou, že odmítnutím exekučního titulu až v exekučním řízení dochází k zásahu do právní jistoty účastníků, jelikož pravomocný a vykonatelný exekuční titul, je označen za nevykonatelný, čímž tak dochází k tomu, že nalézací řízení de facto ztrácí svůj smysl. K tomu Ústavní soud podotkl že soudy by měly mít možnost zvážit, zda zájmy povinného na zastavení exekuce nepřevažují nad zachováním právní jistoty věřitele, k čemuž dodává, že věřitel ani nemůže mít právem chráněné legitimní očekávání, jestliže s dlužníkem kupříkladu sjednal úrok z prodlení v neústavní výši. Uplatnění takového nároku v nalézacím, případně exekučním řízení, pak označuje za zneužití práva, kterému odmítá poskytnout právní ochranu.[17]

Závěr

Závěrem je opět nutné zdůraznit, že i přes výše uvedenou změnu judikatury nadále platí, že soudy se v exekučním řízení obecně nemají zabývat správností exekučního titulu.[18] Účastníci by měli být aktivní již v průběhu rozhodčího řízení a upřednostňovat postup upravený v § 31 a násl. ZRŘ, tedy podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, mají-li za to, že je problematický. To není možné obcházet uplatněním námitek až v exekučním řízení. K tomu může dojít až tehdy, pokud by měl „být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu.“[19]

---

[1] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 20 Cdo 695/2022.

[2] Okruh důvodů, na jejichž základě mohl spotřebitel podat návrh soudu na zrušení rozhodčího nálezu, obsažený v § 31 ZRŘ, byl před tzv. euronovelou ZRŘ poměrně úzký. Podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu bylo možné pouze z těchto taxativně stanovených důvodů, což možnost účinné obrany spotřebitele proti problematickému rozhodčímu nálezu značně snižovalo.

[3] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.