Nedávno však Soudní dvůr rozhodoval o kasačním opravném prostředku proti rozhodnutí Tribunálu Soudního dvora (dále jen „Tribunál“), jímž byla odmítnuta žaloba Vratislavské univerzity (dále jen „univerzita“) jako zjevně nepřípustná.
Řízení před Tribunálem
V původním sporu uzavřela univerzita s Výkonnou agenturou pro výzkum (REA) grantovou dohodu. V této dohodě bylo mimo jiné stanoveno, že vědecký pracovník zaměstnaný v rámci dotované činnosti nesmí pobírat příjem za jinou činnost. Ukázalo se, že tento požadavek dodržen nebyl. REA tedy vyzvala univerzitu k vrácení části grantu včetně úroků. Univerzita peníze vrátila.[1]
Následně univerzita podala proti rozhodnutí REA žalobu, v níž se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení části grantu, zaplacených částek včetně úroků a uhrazení náhrady škody. REA v řízení navrhla odmítnutí věci, protože advokát univerzity (radca prawny) byl jejím zaměstnancem a jako takový nesplňoval požadavky na nezávislost, které musí advokát vystupující před Soudním dvorem splňovat (čl. 19 statutu Soudního dvora). Konkrétně měl advokát pracovat jako výzkumný pracovník Fakulty práva, správy a ekonomie. Univerzita naopak tvrdila, že v době podání žaloby již jejím zaměstnancem nebyl. Naopak, měl s ní uzavřenu soukromoprávní smlouvu o výuce a zkoušení v jednom předmětu. Tato smlouva podle polského práva nezakládá hierarchii smluvních stran, jako je tomu v případě pracovní smlouvy.[2]
REA namítala, že změna formy zaměstnání advokáta nemá z hlediska čl. 19 statutu Soudního dvora význam, protože je třeba vykládat jej autonomně a nezávisle na národním právu.[3]
Tribunál posoudil věc na základě dvou podmínek, které musí advokát strany splňovat. Zaprvé je třeba, aby měl status advokáta a zadruhé je třeba, aby měl oprávnění vystupovat před soudy členských států EHP. Tyto požadavky je třeba vykládat nezávisle na národním právu. Podle judikatury Soudního dvora je advokát spolupracovníkem při nalézání spravedlnosti. Advokát by tedy měl pomáhat klientovi, ale zároveň by měl být dostatečně nezávislý, protože jeho primárním úkolem je právě proces nalézání spravedlnosti.[4] Na základě tohoto požadavku dochází Tribunál ke dvěma podmínkám: členství v advokátní komoře a podléhání etickým standardům (pozitivní podmínka); neexistence pracovního vztahu mezi ním a klientem (negativní podmínka).[5] Existence soukromoprávní smlouvy sama o sobě nemusí znamenat, že není splněna negativní podmínka. Existuje však riziko, že nezávislost advokáta bude ohrožena. Může k tomu docházet tím, že jeho smlouva s univerzitou může mít vliv na jím poskytované právní služby.[6] Z těchto důvodů byla žaloba odmítnuta jako zjevně nepřípustná.
Stanovisko v sobě skrývá problém vztahu vnitrostátního a unijního práva. Na jedné straně Tribunál tvrdí, že čl. 19 statutu Soudního dvora je třeba vykládat autonomně. Na druhé straně pozitivní podmínka je odvozena od členství advokáta v advokátní či obdobné komoře členského státu a jeho způsobilostí vystupovat před soudy členských států. Je tomu tak právě proto, že statut Soudního dvora pracuje s odkazem na vnitrostátní právo. Různé varianty řešení tohoto problému nabízí ve svém stanovisku generální advokát M. Bobek.[7] Dalším problematickým aspektem je výklad úlohy advokáta Tribunálem. Ten vychází z předpokladu, že advokát má jiné zájmy než jeho klient. Toto pojetí pak opomíjí to, že právní služby jsou v prvé řadě služby. Tomu koneckonců odpovídá i to, že advokacie je svobodným povoláním vykonávaným ve většině států prostřednictvím živnostenského oprávnění. Jinak by tomu mohlo být u funkcí generálních advokátů, coby nezávislých rádců soudů. A tak ačkoliv advokát má nepochybně nezastupitelné místo v zajišťování spravedlnosti, není jakýmsi spolupracovníkem soudu, ale primárně zástupcem svého klienta. Ostatně označení „obhájce“ v trestním právu dává tušit, že advokát nevystupuje v nějakém vyšším zájmu, ale právě v zájmu klienta.
Řízení o kasačním opravném prostředku
Na výše naznačený problém ve výkladu pojmu „nezávislost“ ve vztahu k advokátovi pak upozorňuje Polsko, když říká, že výklad Tribunálu je v rozporu s realitou.[8] Soudní dvůr po analýze shledal, že požadavek na nezávislost advokáta neznamená neexistenci jakékoliv vazby mezi klientem a advokátem, ale naopak neexistenci vazeb, které by mohly ohrozit řádné poskytování služeb. Extenzivní výklad neexistence jakýchkoliv profesních vazeb bychom mohli dodržet snad jen v případě, kdy by právní služby byly zajišťovány výhradě státem ve všech typech řízení. V případě, že je advokacie standardním podnikáním, nelze takto přísná měřítka dodržet.
Takovou situací však není ta v původním řízení. Existence smlouvy o vyučování předmětu na univerzitě není bez dalšího způsobilá narušit advokátův úsudek. Z tohoto důvodu Soudní dvůr usnesení Tribunálu zrušil.
[1] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski, C‑515/17 P a C‑561/17 P, ECLI:EU:C:2020:73, body 6-8.
[2] Ibidem, body 9-11.
[3] Usnesení Tribunálu ze dne 13. června 2017, Uniwersytet Wrocławski proti REA, T-137/16, ECLI:EU:T:2017:407, body 12 a 13.
[4] Ibidem, body 16-18.
[5] Ibidem, bod 19.
[6] Ibidem, bod 20.
[7] Stanovisko generálního advokáta M. Bobka ze dne 24. září 2019, Uniwersytet Wrocławski proti REA, C-515/17 Pa C-561/17 P, ECLI:EU:C:2019:774, body 84-86.
[8] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski, C‑515/17 P a C‑561/17 P, ECLI:EU:C:2020:73, bod 33.
Diskuze k článku ()