Stát chce chránit slabšího, což je správné – od toho stát máme a na slabšího si nemá nikdo dovolovat. Mají jej chránit i soudy, aplikují-li právo hmotné (soukromé).
Co je však téma k zamyšlení, je již nezpochybnitelný fakt, že se začíná ochrana slabšího projevovat i v právu procesním, tedy veřejném.
Slabší strana – smlouvy, řízení či sporu?
Nejde zdaleka jen o to, že s účinností od výše uvedeného data došlo k oddělení procesních pravidel pro řízení sporné, od těch, která platí pro řízení zvláštní, vznikl-li nový procesní předpis – zákon o zvláštních řízeních soudních. Mezi zvláštními řízeními upravenými zákonem č. 292/2013 Sb. najdeme řadu nesporných, v nichž tradičně vystupuje „slabší účastník“, ať již jde o nezletilé dítě, osobu omezovanou (či omezenou) ve svéprávnosti nebo umístěnou bez jejího souhlasu ve zdravotnickém zařízení. V nich zcela a správně platí vyšetřovací zásada, soudce plní roli „skutkového policisty“, který musí vyšetřovat, pátrat, dokazovat – aby za každou cenu ochránil zájmy slabšího účastníka, který se sám bránit nemůže nebo neumí.
Jde však o to, že pojem „slabší strana“ se začíná používat i ve vztahu ke spornému řízení, nyní upravenému výlučně občanským soudním řádem (po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb., taktéž účinné od 1. 1. 2014). Soudy začínají aplikovat právo procesní (tedy veřejné) k některým účastníkům „vlídněji“ – jako ke „slabší straně sporu“.
To je zajímavý fenomén, protože v kontradiktorním řízení sporném ovládaném zásadou projednací, v němž především účastníci odpovídají za jeho výsledek, by soud měl zásadně postupovat k oběma stranám stejně vlídně i přísně, ctít za každou cenu rovnost zbraní (zaručenou dokonce v ústavní rovině) a postihovat tvrději jen účastníka „nepoctivého“. Jinak by totiž mohl sklouznout k nezdravému státnímu paternalismu, který jsme tu už měli, zejména v duchu zásady materiální pravdy ovládající náš proces před rokem 1989.
Jistěže i občanský soudní řád má více ustanovení, která jsou svým charakterem zmírňující, ať již jde o možnost ustanovit advokáta „ex offo“ (§ 30), přiznat osvobození od soudních poplatků (§ 138), vyslovit neúčinnost doručení, (§ 50d), prominout zmeškání lhůty (§ 58 odst. 1), nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi (§ 150), nebo o „všeobjímající“ poučovací povinnost podle ustanovení § 118a.
Jenže – v naznačených souvislostech jde také o to, zda ve sporném řízení má soud chránit některého účastníka jako slabší stranu sporu i v oblasti dokazování a ve vztahu ke dvěma základním účastnickým povinnostem – tvrdit rozhodné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/) a plnit povinnost důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b/ ve spojení s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř.).
Zřejmě má, jak naznačil nedávno Ústavní soud, který vydal dne 9. 12. 2014 nález, sp. zn. II. ÚS 1774/14. Oč v něm jde?
Tajně pořízený zvukový záznam, coby důkaz
Ústavní soud v něm říká, že „Hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz tajným zvukovým záznamem takových hovorů proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. I pokud by tajná audionahrávka takového hovoru obsahovala projevy osobní povahy, může v individuálních případech převážit ochrana práva zaměstnance na spravedlivý proces, jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu závažného pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma.“
V civilním řízení platí „odjakživa“ (minimálně od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) zásada, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, jak říká ustanovení § 125 o. s. ř. Následný výčet těch nejčastějších důkazních prostředků, uvedený v ustanoveních § 126 – 131 o. s. ř., je jen demonstrativní.
Zdaleka již neplatí, že by soudy prováděly důkaz jen listinami, ohledáním, výslechy svědků či jinými tradičními důkazními prostředky, neboť moderní doba s sebou přináší nové možnosti i nové důkazy (záběry ze satelitních kamer, „náhledy“ na webové stránky, záznamy ze sociálních sítí, „chytrých“ telefonů či záznamy zvukové).
Výjimkou z výše uvedené zásady jsou tzv. důkazy nezákonné, tedy provedené v rozporu s čl. 90, věty první, Ústavy. Mezi ně může za jistých okolností patřit i tajný zvukový záznam rozhovoru, obsahuje-li projevy osobní povahy, neboť podle ustanovení § 86 obč. zák. platí, že nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod; zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.
Ustálená judikatura (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004) již dospívá delší sobu k závěru, že záznam rozhovoru zaměstnavatele se zaměstnancem nebo zvukový záznam z pracovní porady lze použít zásadně k důkazu i bez souhlasu zaznamenaného, neboť je pořízen v souvislosti s pracovním poměrem a nelze na něj primárně hledět jako na záznam obsahující projev osobní povahy.
Ústavní soud jde však v citovaném nálezu ve svých úvahách o zákonnosti tajného zvukového záznamu pořízeného zaměstnancem ještě dál. Podle jeho názoru převažuje v těchto případech právo zaměstnance (coby „slabší strany sporu“) na spravedlivý proces nad právem osoby, jejíž rozhovor je tajně zaznamenán, na ochranu soukromí. Z toho dovozuje, že i kdyby tajně pořízený záznam obsahoval projev osobní povahy, lze jej považovat za důkaz zákonný, i když k němu nedá osoba, jejíž hlas byl zaznamenaný, souhlas.
Dále se Ústavní soud snaží zmírnit svůj závěr konstatováním, že za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí a takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry.
Zcela odlišně je však třeba podle něj hodnotit případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro „slabší stranu pracovněprávního sporu“. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného či klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.
A jsme u toho: I Ústavní soud začíná automaticky argumentovat zájmem „slabší strany sporu“, aniž by ovšem definoval, co tím přesně má na mysli; dochází ke směšování zájmů strany pracovněprávního „vztahu“ se zájmy strany pracovněprávního „sporu“, což lze považovat za jistou bohorovnost.
Obávám se, že ani praxe soudů obecných nemá jasno v tom, kdo si zaslouží ve sporném řízení zvýšené ochrany jako slabší účastník, což by nevadilo, pokud by se názory v tomto ohledu určitým způsobem vyvíjely a sjednocovaly – to se však, podle toho, co je mi známo, zatím neděje.
Obávám se ještě více, že nám začíná svévolně vznikat určitá privilegovaná skupina účastníků řízení, na něž nepamatuje úpravou procesní předpis, která začíná požívat nadstandardní ochrany, že se z pojmu „slabší strana sporu“ stává „jednou vyjevená a nezpochybnitelná pravda“ – což ovšem může být nebezpečný, protože zneužitelný trend.
Stejným fenoménem dnešní doby, jakým je ochrana slabšího, je totiž fenomén zneužívání procesního práva a měli bychom si co nejdříve vyjasnit, koho vlastně máme na mysli slabší stranou sporu, kdo konkrétně si zaslouží zvýšenou ochranu v civilním sporném řízení, je-li vůbec taková ochrana v souladu se zásadou rovnosti účastníků i právem na spravedlivý proces – ovšem nikoliv jen toho účastníka, který o sobě tvrdí, že je slabší, ale i toho druhého.
Ostatně – neměl by být za jistých okolností hájen jako slabší strana pracovně právního sporu namísto zaměstnance zaměstnavatel, uvědomíme-li si, v jaké hmotně právní bavlnce si žijí mnozí zaměstnanci, pro které by moje babička z Úval neměla jiné slovo než „lempl“ či „budižkničemu“, a přesto jsou v režimu platného pracovního práva hmotného téměř nevyhoditelní.
Závěr
Než začneme stůj, co stůj (až bezhlavě) hájit zájmy slabší strany sporného řízení, udělejme si jasno v tom, kdo takovou stranou vlastně může být a může-li se tato strana ve sporném řízení vůbec vyskytovat.
Mějme přitom na paměti, že kontradiktorní sporný proces musí být především férový a rovný.
Pokud o tom totiž přemýšlet nebudeme, začneme se nenápadně vracet k zásadě materiální pravdy a do dob socialistické zákonnosti.
A to snad, při plném respektu k právům těch skutečně slabých spoluobčanů, nechceme.
Diskuze k článku ()