Odborná i laická veřejnost v souvislosti s ním argumentuje především hospodárností řízení a snižováním nákladů exekuce. Ne vždy je ale spojení věcí žádoucí nebo technicky možné a i v případě, že ke spojení dojde, nemusí být požadovaný cíl naplněn, anebo sice naplněn je, ale náklady s tím spojené převýší výhody sledovaného cíle.
Obecná východiska
Základním kamenem pro spojení věcí v civilním procesu je ustanovení § 112 odst. 1 občanského soudního řádu. Spojením řízení přichází v úvahu kumulace níže uvedených podmínek:
- věci projednává stejný soud,
- věci spolu skutkově souvisí,
- věci se týkají týchž účastníků,
- spojení věcí je v zájmu hospodárnosti.
Ovšem i pak má soud toliko možnost, nikoli povinnost věci ke společnému řízení spojit. Jak pro nalézací, tak pro vykonávací řízení před soudem platí, že řízení se zásadně nespojují. Brání tomu zásada zákonného soudce. Stejně tak ani v daňové exekuci prováděné správcem daně ke sloučení řízení nedochází, a to ani tehdy, provádí-li je tentýž správce daně. Častější však je jejich pluralita, kdy daně vymáhá místně příslušný finanční úřad, pokuty, místní a jiné poplatky obecní úřady a jiné orgány, které je vyměřily nebo udělily.
Spojování řízení v exekučním řádu
Pro exekuční řízení zahájená do 31. 12. 2012 není povinnost spojení řízení explicitně stanovena. Ústavní soud se touto problematikou zabýval ve věci sp. zn. II. ÚS 2780/10, když konstatoval: „… za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§ 112 o. s. ř.) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný.“
Z výše uvedeného lze i pro exekuční řízení vyvodit tyto důvody spojení věcí:
- totožnost účastníků,
- vedení řízení u stejného exekutora,
- skutková a právní obdobnost věci (například peněžité plnění vs. nepeněžité plnění),
- hospodárnost,
- minimalizace zásahu do základního práva povinného.
Vyvstává však otázka, jak by se Ústavní soud postavil k situaci, kdy by v takto spojené exekuci odměna exekutora nepokryla jím vynaložené mzdové výdaje a exekutor by řízení nespojil s odkazem na požadavek uspokojení reálně vzniklých mzdových výdajů v jednotlivých exekucích a spravedlivé odměny i pro sebe. Doposud se totiž Ústavní soud nikdy nevyjádřil ke konformitě výše odměny v případě, že by došlo ke srovnání součtu minimálních odměn exekutora v exekucích vedených proti povinnému s minimální odměnou insolvenčního správce.
S účinností od 1. 1. 2013 bylo do exekučního řádu spojování řízení zapracováno, a to jak spojení zákonné (§ 37 odst. 3), tak návrhové (§ 37 odst. 4 a 5). Neodbytným atributem spojení věcí však nadále zůstává totožnost účastníků.
Z výše uvedeného plyne, že úprava spojování exekucí a řízení vůbec až dosud nejdále pokročila právě v exekučním řádu. Avšak ani tento stav nemusí být stavem konečným.
Spojování exekucí de lege ferenda
Za zmínku stojí původní verze vládního návrhu vypracovaného Ministerstvem spravedlnosti pod vedením dnes již bývalého ministra Roberta Pelikána.
Tento návrh ukládal exekutorovi, jemuž došel exekuční návrh, aby v případě, že zjistí z rejstříku zahájených exekucí, že v okamžiku zahájení exekučního řízení bylo podle údajů uvedených v tomto rejstříku proti povinnému vedeno jiné exekuční řízení k vymožení peněžitého plnění ve prospěch téhož oprávněného, povinnost postoupit exekuční návrh exekutorovi, který vede toto jiné exekuční řízení. Řízení mezi týmiž účastníky by se tak pro exekuce k vymožení peněžitého plnění koncentrovalo u jednoho exekutora, u něhož by pak vždy docházelo ke spojení exekucí ze zákona podle stávajícího ustanovení § 37 odst. 3 e. ř. Pro exekuce ostatních oprávněných nebo exekuce k vymožení nepeněžitých plnění by nadále platilo právo oprávněného na volný výběr exekutora.
Na jednu stranu toto ustanovení posiluje slučování exekucí mezi týmiž účastníky, na druhou stranu oproti dnešnímu stavu zrušení ustanovení § 37 odst. 3 a 4 umožňuje vyhnout se zákonné koncentraci a stejně tak návrhu povinného na spojení exekucí vyloučit i pro bagatelní pohledávky jejich postoupením před podáním exekučního návrhu.
Po silné kritice z roku 2017 byl návrh ministerstvem přepracován a znovu předložen vládě k projednání dne 18. 12. 2018. Nosným principem nadále zůstává koncentrace řízení u jednoho soudního exekutora, tentokrát však koncentrace řízení platí pro všechny oprávněné vůči témuž povinnému, nepeněžitá plnění nevyjímaje.
Neopominutelným prvkem této předlohy zůstávají přechodná ustanovení, která na rozdíl od dřívější předlohy při existenci exekucí zahájených před nabytím účinnosti zákona favorizují koncentraci řízení u exekutora podle územního kritéria okresu, kraje a sousedících krajů k obvodu obecného soudu povinného a obvodu nadřízeného krajského soudu. Sekundárním prvkem pak je pravidlo nejstarší exekuce. I v tomto případě pak k zákonnému sloučení má docházet jen v případech totožnosti oprávněného a povinného. Slučování exekucí s různými oprávněnými proti témuž povinnému zákon nezavádí.
Koncentrace řízení u jednoho exekutora však není synonymem pro spojení exekucí. Ty budou nadále vedeny odděleně s výjimkou případů, kdy jeden oprávněný vede více řízení proti témuž povinnému (§ 37 odst. 3 e. ř.), což ostatně platí již dnes.
Poslední předlohou je poslanecký návrh novely exekučního řádu skupiny poslanců SPD, Pirátské strany a ČSSD [1] vedený jako sněmovní tisk č. 295. Jeho podstatou je přidělování exekucí na principu vyloučení práva oprávněného označit exekutora, který má být pověřen vedením exekuce s přenosem místa zahájení exekučního řízení na exekuční soud. Ten pak má exekucí pověřit exekutora rovnoměrným nápadem ze seznamu exekutorů se sídlem v obvodu krajského soudu, v jehož obvodu je obecný soud povinného.
V otázce spojování exekucí pak pirátský návrh novelizuje ustanovení § 37 odst. 4 exekučního řádu následovně: „Jsou-li exekuční řízení proti témuž povinnému vedena u více exekutorů nebo zahájí-li další oprávněný exekuční řízení proti témuž povinnému a vedením tohoto řízení je pověřen stejný exekutor, exekuční soud tato řízení spojí ke společnému řízení.“
Oproti dnešní úpravě se tak okruh případů, kdy dojde ke spojení věcí, rozšiřuje na spojování všech exekucí vedených proti povinnému u téhož exekutora bez ohledu na osobu oprávněného, výši pohledávky a její původ.
Dopady tohoto ustanovení je však třeba vykládat ve spojení s novým ustanovením § 39a odst. 3 e. ř., které zní: „Pokud je proti povinnému již vedeno exekuční řízení, určí soud k provedení exekuce téhož exekutora, který již řízení proti povinnému vede. Vede-li proti povinnému exekuční řízení více exekutorů, určí soud kteréhokoliv z nich, při výběru přihlíží zejména k hospodárnosti a efektivitě řízení.“
To znamená, že po nabytí účinnosti zákona by se všechna nově zahájená exekuční řízení proti povinnému spojovala u exekutora, který proti povinnému již vede alespoň jednu exekuci. V praxi však budou vznikat problémy.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2019.
Diskuze k článku ()