Spojování exekucí z pohledu soudního exekutora dnes a de lege ferenda - II. část

Volné uvážení exekučního soudu v otázce výběru osoby exekutora založené na hospodárnosti a efektivitě řízení nelze v praxi realizovat, neboť jde o hodnocení značně subjektivní a často i nepřezkoumatelné. Exekuční soud ve fázi vydávání pověření exekutora nemá k dispozici exekuční spisy exekutorů.

exekutor, Exekutorský úřad Přerov, člen skupiny Exekutoři proti teritorialitě
Foto: Fotolia

První část příspěvku dostupná zde

Proto by musel za účelem výběru a pověření exekutora vyžádat spisy všech exekutorů a nejspíše i nařídit jednání, což zbytečně navyšuje náklady spojené s vedením exekuce. Pokud novela současně v ustanovení § 39 odst. 1 e. ř. zavádí možnost povinného vznášet námitku, že exekutor byl určen v rozporu s tímto zákonem, pak postup soudu podle § 39a odst. 3 věty druhé k takové námitce přímo vybízí.

Spojené řízení s více oprávněnými pak bude v praxi přinášet neřešitelné procesní situace. Exekuční právo na rozdíl od insolvenčního práva nepracuje s jednotou řízení a poměrným uspokojováním věřitelů. Zatímco insolvenční řízení je řízením kolektivním a platí v něm jednotná lhůta k přihlášení pohledávek, podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty nebo popření pohledávek, v exekuci se toto děje v každém řízení zvlášť. S tím souvisí odlišný počátek běhu i konec procesních lhůt v tom kterém exekučním řízení bez ohledu na to, zda řízení bylo či nebylo spojeno s jiným řízením. Pro každé nové exekuční řízení je třeba podat exekuční návrh, pověřit exekutora jeho vedením, postihnout v něm majetek, vyrozumět povinného o zahájení exekuce a vyzvat ho k dobrovolnému plnění. Povinný pak může v každém takovém řízení ve lhůtě dle § 46 odst. 6 e. ř splnit pohledávku dobrovolně nebo podat návrh na zastavení exekuce, přičemž do uplynutí této lhůty nemůže exekutor pro uvedenou pohledávku exekuci provádět. V případě spojení takové nedospělé exekuce s exekucí dospělou by jednotný postup řízení nutně navozoval stav, kdy by část exekuce byla prováděna i před uplynutím lhůty k dobrovolnému plnění nebo přes podaný návrh na zastavení exekuce, a dokonce i její odklad. 

Aby k tomu nedocházelo, musel by exekutor i ve spojeném řízení vést exekuční spisy odděleně a činit úkony jen pro některá řízení, což vylučuje podstatu spojeného řízení – činit úkony společně, a tím šetřit náklady exekuce a náklady třetích osob zúčastněných na řízení (zejména součinnostních subjektů, peněžních ústavů a plátců mzdy). 

Exekuční právo však řešení problematiky plurality řízení neopomnělo, naopak s ní od počátku pracuje. V zákoně č. 119/2001 Sb., o střetu exekucí, ale i v občanském soudním řádu je upravena problematika pořadí, v jakém budou souběžné exekuce prováděny, včetně souběhu exekucí prováděných soudem, soudním exekutorem či správcem daně, ale stranou nezůstala ani úprava uspokojování více oprávněných. Hlavním pravidlem pak je, že provedena bude ta exekuce, která byla vůči postiženému majetku nejdříve nařízena, a uspokojen bude oprávněný první v pořadí. Další exekuce budou provedeny a další oprávnění budou uspokojeni teprve v případě, že předchozí exekuce byla zastavena nebo provedena a skončena. V případě zpeněžení majetku se uspokojení více oprávněných děje podle skupin a pořadí až do vyčerpání výtěžku. Některé způsoby výkonu rozhodnutí jako srážky ze mzdy a přikázání pohledávky pak dále pracují s přednostními, nepřednostními pohledávkami a výživnými.

Co je sledovaným cílem? 

Je třeba se vždy zamyslet nad tím, co je skutečným cílem, zda je tento cíl možný, zda již jiný předpis neobsahuje úpravu se shodným, nebo ještě lepším účinkem, a v konečné řadě, je-li shoda v tom, že tento cíl je potřebné naplňovat i v exekučním řádu, zda je toto řešení možné, a je-li možné, pak zda při poměru přínosu a nákladů na jeho zavedení jde o řešení hospodárné. Stranou nelze ponechat ani otázku financování jeho zavedení a následné realizace tohoto opatření jeho adresáty.

Z důvodové zprávy k vládní novele a závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace shrnutí RIA se dočteme, že cílem je přispět k vyřešení problému vícečetných exekucí. Nedočteme se však, jaký má být konečný cíl tohoto řešení, zda je cílem úbytek těchto exekucí, jejich zlevnění, zpřehlednění či jiný účinek. Pokud je cílem pouhé přispění k vyřešení problému, pak je zřejmé, že koncentrace řízení u jednoho exekutora není způsobilá problém vícečetných exekucí s konečnou platností vyřešit a toto konečné řešení se v novele nenachází.

V současné době se setkáváme s fenoménem vícečetných exekucí vedených často tři a více let, ale je třeba zohlednit skutečnost, že jen necelá třetina povinných si skutečně přebírá úřední písemnosti. To výrazně stěžuje možnost předcházení exekucím. Je-li takový povinný zaměstnán, pak se exekuce nařizují a uspokojují v pořadí jejich nápadu. Jejich kumulace je pak výsledkem vztahu povinného k přebírání zásilek, výše jeho mzdy a způsobu uspokojování pohledávek při souběhu více řízení. Toto však není problém vícečetných exekucí. Bez ochoty dlužníka účastnit se řádného doručování, jeho dluh, bez ohledu na míru regulace v exekučním řádu, dříve či později do fáze exekuce dospěje vždy. Stejně tak se sluší připomenout, že přibližně sto tisíc povinných s nemalým počtem proti nim vedených exekucí je v současné době v insolvenčním řízení a exekuce proti nim není možné provádět a ukončit je.

Chybí analýza důvodů přetrvávání vícečetných exekucí. Povinný, který je nenapravitelným pachatelem pokračujícím v majetkové trestné činnosti, nebude mít ani po novele na úhradě jím způsobených škod o nic větší zájem. Koncentrace řízení k jednomu exekutorovi a slučování exekucí pak vůbec nejsou způsobilými nástroji k odklizení exekuce tam, kde se povinný exekučního řízení odmítá nebo nemůže účastnit. 

Na problém vícečetnosti exekucí náš právní řád řešení již má. Je jím insolvenční zákon, avšak ani po zmírnění podmínek pro povolení oddlužení nelze dosáhnout úspěchu bez dobrovolné účasti dlužníka v insolvenčním řízení.

Jaké jsou celkové náklady na zavedení nového systému a kdo je zaplatí? 

Nová regulace dopadá především do činnosti soudních exekutorů a exekučních soudů. Závěrečná zpráva hodnocení dopadů RIA zahrnující celkové náklady nového systému v případě pirátského návrhu chybí zcela. Vládní návrh pomíjí náklady na straně exekučních soudů a v případě soudních exekutorů pak počítá jen s jednorázovými a výrazně podhodnocenými náklady na zavedení nového systému, avšak zcela pomíjí transakční náklady exekutorů spojené s plněním nových povinností v jednotlivých řízeních.

V souvislosti s povinnou koncentrací řízení u jednoho exekutora pak vládní novela v ustanovení § 35 odst. 10 e. ř. přiznává exekutorovi za činnost podle § 35 odst. 5 až 7 e. ř. paušálně stanovenou náhradu hotových výdajů, kterou hradí exekutorovi oprávněný a která je splatná podáním exekučního návrhu. Jde-li o exekuci k vymožení výživného na nezletilé dítě nebo náhrady újmy způsobené poškozenému pracovním úrazem, nemocí z povolání, ublížením na zdraví či trestným činem, případně k vymožení jiné pohledávky oprávněného, který nemohl vznik vymáhaného práva od počátku ovlivnit, je oprávněný od hrazení paušálně stanovené náhrady hotových výdajů osvobozen. Uhradil-li oprávněný paušálně stanovenou náhradu hotových výdajů, stává se jeho nákladem (§ 87 odst. 2). Paušálně stanovená náhrada hotových výdajů neuhrazená z toho důvodu, že je oprávněný od jejího hrazení osvobozen, se stává nákladem exekuce.

Konečným důsledkem této změny sice je, že řízení povede jeden exekutor, avšak ten je povede odděleně a výše nákladů exekuce se povinnému nesnižuje. Naopak za každé takové řízení ho stíhá navýšení celkových nákladů o paušální náhradu hotových výdajů dle § 35 odst. 10 e. ř. Plánované řešení problematiky vícečetnosti exekucí tak novela nepřináší, naopak problémy prohlubuje zdražováním vícečetných exekucí pro povinné i pro soudní exekutory. 

Navrhovatel například zcela pomíjí, že i tato činnost je činností exekuční a že za ni má exekutorovi náležet nejen náhrada hotových výdajů, ale především úplata ve smyslu odměny dle § 3 odst. 1 exekučního řádu.[1] V žádném případě nelze tento zákonný nárok exekutora odmítnout prostým odkazem na jeho podnikatelské riziko, neboť exekutor, který nebude exekucí pověřen v daném případě, nenese riziko, ale jistotu nenahrazení odměny, protože o ní zákon nehovoří vůbec. Každá nová agenda přináší potřebu vytvoření nových pracovních míst, což přináší náklady na vytvoření pracovního místa, mzdy, vzdělávání zaměstnanců, energie a další náklady. Za těchto okolností je třeba zavedení činnosti dle § 35 odst. 5 až 7 e. ř. jako nucenou práci odmítnout. 

Chce-li se stát ubírat cestou koncentrace řízení, která povinnému nic nepřináší, pak by zvýšené náklady měl nést sám a nezatěžovat jimi soudního exekutora a už vůbec ne povinného.

Závěr 

Mělo by zásadně platit, že exekuce je rychlým nástrojem k vymožení práva a je nařizována proto, aby byla provedena a tím skončena, namísto toho, aby byly vytvářeny bariéry bránící jejímu provedení, které vedou k jejímu prodloužení, zdražení, a tím i ke kupení neukončených případů. Ani jedna z výše uvedených novel nepovede ke zlevnění exekucí pro povinné, není způsobilá ústavně konformním způsobem dosáhnout snížení počtu exekucí. Obě zatěžují řízení novými povinnostmi pro soud i soudní exekutory, avšak zvýšené náklady takové exekuce jdou k tíži povinného. Za tohoto stavu bude lépe přijmout taková opatření, která exekuční řízení zjednoduší, a řešení problému vícečetnosti exekucí přenechat právu insolvenčnímu, přičemž rozhodnutí o vstupu dlužníka do insolvenčního řízení je třeba ponechat na jeho dobrovolnosti k podřízení se povinnostem, které na něho klade insolvenční zákon.

 

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2019.


[1] K tomu srov. KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s.11.

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články