Nevyhrál jsem ovšem kompetenční spor, jak možná leckoho z vás napadne, ale paradoxně jsem se svým rozhodnutím neuspěl. A o čem jsem se snažil vrchní soud přesvědčit? O ničem menším než že v jisté kauze nejsem podjatý přesto, že ji přede mnou soudila má životní partnerka a matka jednoho z mých dětí ( dále jen má žena).
Musím přiznat, že až do chvíle, než námitku podjatosti mé osoby vznesla státní zástupkyně, mě nenapadlo, že by mohl nastat zásadní problém. O kauzách se samozřejmě občas doma obecně bavíme, asi jako většina i profesně spřízněných párů. Chceme znát názor toho druhého na nejrůznější procesní situace, možnosti hmotněprávního posouzení, zkrátka více hlav více ví a konfrontací různých pohledů na věc si člověk nejlépe vytřídí, co je podstatné a co ne. Jde většinou o debatu ve věcné rovině, nezabíhající do žádných konkrétních úrovní. Do jaké míry názory jednoho z nás mohou ovlivnit názory toho druhého nelze asi nijak zobecnit, na druhou stranu však toto ovlivnění jistě objektivně existuje. Ale může sama skutečnost, že žijeme jako druh a družka a bavíme se o našich kauzách být překážkou tomu, abychom v návaznosti na sebe soudili jednu a tutéž kauzu? Jde o otázku, která judikaturou není řešena zcela jednoznačně a její zodpovězení v konkrétním případě bude jistě záviset právě a jedině na konkrétech daného případu.
V tom našem šlo o to, že má žena rozhodla trestní věc zprošťujícím výrokem, který byl následně na základě odvolání státní zástupkyně Vrchním soudem v Praze zrušen a věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání. Má žena ovšem v mezidobí odešla na stáž k Vrchnímu soudu v Praze a já měl dle rozvrhu práce přebrat její neskončené věci. Když se tuto skutečnost dozvěděla státní zástupkyně, podala námitku podjatosti mé osoby, já rozhodl, že dle § 30 odst.1 tr.řádu vyloučen nejsem, kteréžto usnesení bylo z podnětu stížnosti státní zástupkyně vrchním soudem zrušeno a nově rozhodnuto, že vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci jsem.
Podívejme se do zákona.
Podle § 30 odst.1 tr.řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle § 31 odst.1 tr.řádu o vyloučení z důvodů § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
Jak zdůraznil vrchní soud, rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, která je zakotvena v ustanovení § 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod. To znamená, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení zákonných podmínek a náležitém zhodnocení konkrétních okolností daného případu. Přitom je třeba náležitě dbát na dodržení čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem.
Zákonné důvody uvedené v § 30 tr. řádu mohou být důsledkem jen osobního vztahu soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné nebo výsledkem osobního podílu soudce na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení.
V daném případě je relevantní ta pasáž ustanovení § 30 odst.1 tr.řádu, podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat. Aby mohl tento poměr založit pochybnost o objektivitě a
nestrannosti soudce, musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti
přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně.
Pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení bude vyloučen soudce,
který je k němu zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam, tzn., že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnost a zejména u účastníků řízení (nález Ústavního soudu III. ÚS 441/04).
V daném případě se vrchní soud shledal, že velice blízký osobní poměr předsedy senátu k dříve rozhodující předsedkyni senátu, který je státní zástupkyní namítán, je dán. Nestranným je jen takový soudce, který je podle svého vědomí a svědomí nezávislý, jak na projednávané věci samotné, tak i na jejích subjektech, tj. na orgánech činných v trestním řízení, na osobách, jichž se úkony trestního řízení přímo dotýkají, jakož i na jejich obhájcích. Soudce musí věc posuzovat nezaujatě bez předsudků, sympatií či antipatií tak, aby jeho rozhodování bylo zcela svobodné a nezávislé. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci se zakládá nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (III. ÚS 831/11).
Je nezbytnou součástí profesionality každého soudce, aby byl schopen nestranně a nezávisle rozhodnout na základě svého svědomí a při vázanosti
zákonem. V posuzovaném případě je však poměr předsedy senátu k předchozí
předsedkyni senátu natolik přátelský a intenzivní, že by mohl objektivně vést
k legitimním pochybnostem o tom, zda se neodrazí na objektivitě jeho přístupu při novém rozhodování v dané trestní věci, v níž byl odvolacím soudem zrušen
zprošťující rozsudek a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby znovu rozhodl po zhodnocení důkazů v souladu se zákonem.
Zdánlivě je toto rozhodnutí vrchního soudu v rozporu s judikátem NS ČR 3Tz 7/2012, který mě v této souvislosti zaujal především a dle kterého pouze z důvodu manželského vztahu soudců, kteří po sobě jako zákonní soudci na témže stupni vyřizují tutéž trestní věc, není možné dovodit závěr zakládající vyloučení druhého soudce ( manžela ),pokud ze spisového materiálu nevyplývají jiné podněty či závěry, které by mohly naznačovat možnost, že takový soudce nerozhodoval nestranně. To platí zejména za stavu, že strany trestního řízení nenamítaly podjatost těchto soudců.
A právě poslední věta asi není bez významu. Jde totiž o zcela jinou situaci, jestliže některá ze stran možnou podjatost namítne, čímž již zřetelně deklaruje existenci pochybností o nestrannosti a objektivitě soudce. Tím se náš případ liší od případu uvedeného v předchozím odstavci, kde žádná ze stran podjatost druhého soudce ( manžela ) nenamítala a přesto byl rozsudek nalézacího soudu zrušen odvolacím soudem právě pro podstatné procesní vady spočívající v tom, že rozhodoval podjatý soudce. Další rozdíl vidím v tom, že v naší kauze moje žena již jednou rozhodla ( zproštěním obžaloby ), zatímco u kauzy v předchozím odstavci nastoupila manželka do procesu v průběhu odročovaného hlavního líčení. Nebyla tedy „ovlivněna“ vynesením žádného předchozího verdiktu.
Tak předmětnou kauzu bude soudit někdo jiný. Ale stejně se přimlouvám, aby se k podjatosti soudců přistupovalo velmi střídmě a konzervativně. Existuje skupina účastníků řízení, která cíleně útočí na soudce a podává na ně trestní oznámení, to vše s cílem, že se soudci postupně vylučují a spory stojí. A existují bohužel i soudci, kteří s chutí mikroskopické náznaky podjatosti s chutí zveličí a sporu se tak zbaví. Obě tendence jsou nezdravé a relativizují ústavní zásadu zákonného soudce.
Diskuze k článku ()