Tento způsob milostivého léta, zdá se mi poněkud nešťastným - část I.

Obsahem úpravy, aspoň jak jsem to z textu úpravy, důvodové zprávy a vyjádření politických původců textu pochopil já, je

• osvobodit od příslušenství pohledávky ty dlužníky, kteří nejpozději do 3 měsíců od účinnosti (tj. do 28. 1. 2022) dokáží zaplatit jistiny svých dluhů a tzv. paušální náklady exekuce (PNE) s tím omezením, že:
  • věřitelem musí být tzv. veřejnoprávní subjekt (definice vytažena z § 2 zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv),
  • dlužníkem musí být fyzická osoba,
  • proti dlužníku musí být nejpozději do 27. 10. 2021 zahájena exekuce podle z. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (nikoliv nutně striktně pro jistinu pohledávky, jejíž příslušenství se bude promíjet).
• Přičemž za splnění podmínky se naroveň zaplacení jistiny považuje i (vyvratitelná domněnka) situace, kdy je ke dni účinnosti úpravy exekučně vymáháno jen příslušenství, jakož i stav, kdy k témuž datu byla jistina již vymožena.
• Vedlejším účelem je pak, aby úprava byla aplikována rozšiřujícím způsobem tak, že svými důsledky dopadne nejen na pohledávku, pro kterou se exekuce přímo vede, ale i na pohledávku v řízení zúčastněnou přímo (pohledávka přihlášená do exekuce prodejem nemovitostí).

Bohužel text předpisu, jak po stránce jazykové, tak po stránce strukturní, je tak nesrozumitelný, že při jeho výkladu musíme jít často až na samou významovou mez obsažených pojmů, sem tam naneštěstí i za ni. Zároveň musím konstatovat, že jsem se dosud v exekuci nesetkal s tak procesně komplikovaným řešením jinak prosté situace. Podotýkám, že myšlenku zbavit dlužníky letitých dluhových pastí a tím i exekutory prakticky nevyřešitelných exekucí jednoznačně podporuji. Zejména v pojetí, že „milost je jen pro kajícníky“, kteří zmobilizujíce své možnosti, uhradí aspoň jistinu dluhu, čímž se vnáší do ML prvek zásluhovosti zásadně ospravedlňující takové mimořádné řešení. Proč však zákonodárce (stát) realizuje svůj záměr takto složitě a omezeně jen pro dlužníky vybrané, na základě podmínek stěží obhajitelných jako spravedlivé, to vskutku nechápu. Toto nepochopení se pak nutně projeví v tom, že konzistentní výklad úpravy a stejnorodá aplikace milostivého léta je prakticky nedosažitelná.

Nemáme-li tedy dospět k protiřečícím si závěrům, je třeba pro jakž takž soudržný výklad určitého předporozumění, zejména co do obsahu pojmů. Terminologie bodu 25 je užívána a chápána jinak (posunutě), než jak je standardně chápána v exekučním procesu (tím pádem vyvolávající i odlišné důsledky), případně jsou zde používány pojmy vypůjčené bez souvislosti a vysvětlení z úpravy řízení insolvenčního a konečně i pojmy zcela nové. Zároveň je třeba vytknout předem určité teze odpovídající tomu, kam (snad) zákonodárce mířil.

Pojmy exekuční použité v odlišném významu

Zaplacení, uhrazení (jistiny) v rámci ML nemá tentýž dopad a nechápe se jako hrazení v normální exekuci, tj. nepovažuje se za vymožené plnění uhrazením, jak jsme zvyklí ve smyslu § 46 odst. 4 ex. řádu. Protože nejde o vymožení, nemá takové plnění důsledky provedení exekuce, a tím tedy ani zániku řízení v této části. Úprava výslovně trvá na tom, že exekuce jinak tímto způsobem standardně zanikající musí být vždy zastavena i „v rozsahu zaplacené jistiny“ (srov. odst. 3 věta čtvrtá ML).

Vymožení a vymožené plnění je tomu odpovídajícím způsobem v rámci ML chápáno úžeji jako „plnění získané exekutorem některým ze způsobů provedení exekuce uvedeným v § 58 odst. 2 ex. řádu, tj. srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, prodej majetku atd.“. Avšak toto platí jen pro plnění získané od účinnosti úpravy (28. 10. 2021). Plnění získané do účinnosti zákona (podbod 2 odst. 1 cit. předpisu) je pojmově totožné se standardním pojetím § 46 odst. 4 ex. řádu.

Vymáhaná pohledávka je v pojetí ML každá, která „šla okolo exekučního řízení“, tedy nejen ta, pro kterou byla exekuce nařízena, ale i jakákoliv přihlášená pohledávka účastnící se rozvrhu výtěžku, typicky u prodeje nemovitostí. A jeví se mi, že dokonce je za takovou považována i pohledávka vymáhaná jinde a jinak, či vůbec nevymáhaná, pokud je exekucí vymáháno aspoň její příslušenství.

(Tyto pojmy budu dále v textu používat v tomto neběžném pojetí.)

Pojmy přenesené z insolvenčního řízení

Osvobození od placení - úpravu generálního osvobození, která v insolvenci završuje úspěšné oddlužení, zde zákonodárce použil singulárně, pro vymáhanou pohledávku. Zjevně mu však bohužel bylo líto osvobodit jen od jejího příslušenství, tak se různými krkolomnými rozšiřujícími formulacemi pokusil vtáhnout do ML i další pohledávky. Osvobození od příslušenství v rámci ML navíc povýšil až na úroveň hmotněprávního zániku, což je razantnější řešení než vznik naturální obligace v důsledku osvobození po oddlužení v insolvenci.

Plnění vymožené, avšak ještě nevyplacené je sice stav v exekuci známý, v ní však má význam především v rámci střetu s insolvencí, kdy podle § 46 odst. 7 ex. řádu vydáváme po odpočtu nákladů plnění insolvenčnímu správci. Tento postup se jeví být inspirací i pro situaci, kdy splnění podmínek ML nastane před vyplacením vymoženého plnění oprávněnému. Plnění se nevyplatí, použije se k uspokojení dalších věřitelů. V takovém případě se opravdu nelze ubránit dojmu, že autor ML si spletl zákonné úpravy. V běžné exekuci není možné, aby plnění například ze srážky ze mzdy či účtu, kterým měl být uspokojen vymáhaný nárok, exekutor vzal a „podaroval“ jím přihlášeného zástavního věřitele. Zde si to tak zákonodárce možná představoval, ale v tomto směru je třeba striktně trvat na tom, že něco takového není možné. Jediné přípustné uplatnění dané úpravy ve vztahu k stávajícímu exekučnímu procesu může nastat v situaci, kdy v okamžiku splnění podmínek ML má exekutor v ruce dosud nerozvržený výtěžek dražby.

Pojmy dosud neznámé

Splnění ML před nařízením exekuce - a následné zastavení exekučního řízení. Jde o kuriózní situaci, která v praxi téměř nemůže nastat. Ledaže už se zcela odpoutáme od standardní exekuční úpravy a připustíme, že exekutor může přijímat a vypořádávat plnění na ML ještě před pověřením, případně že tedy přímá úhrada věřiteli po podání návrhu už zakládá právo na aplikaci ML, aniž by ještě došlo vůbec k přezkoumání, zda jsou pro nařízení exekuce podmínky.

Fikce paušální výše nákladů exekuce 750 Kč (dále též jako PNE) nedává příliš smysl. Proč vytvářet fikci paušálních nákladů, když už sám paušál je vlastně svým způsobem fikce nákladů reálně vzniklých. Dikce odstavce druhého navíc vede k úvahám, zda tedy v rámci rozhodování o nákladech ML může exekutor uplatnit náklady reálné a zcela nebo zčásti se aplikaci PNE vyhnout.

Pokračování článku naleznete zde.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2021.