To bezesporu není, jenže právo na spravedlivý proces, které Ústavní soud bedlivě stráží, se dotýká i tak „přízemních“ procesních záležitostí obecných soudů, jakými jsou doručování, odůvodňování rozhodnutí či dokazování.
Právě dokazování, respektive postup obecného soudu při provádění důkazů a jejich hodnocení, je často podrobeno kvazipřezkumné činnosti strážce ústavnosti.
Ústavní soud v minulosti již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze a jedině za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Přesto do dokazování strážce ústavnosti občas zasahuje a zasáhl i ve dvou aktuálních nálezech, kterými byla zrušena rozhodnutí obecných soudů a která stojí za komentář.
Ústavní soud (znovu) k zákonnosti důkazu tajnou zvukovou nahrávkou
Dne 26. 8. 2015 vydal Ústavní soud pod spisovou značkou I. ÚS 3253/13 nález v kauze, která má z lidské stránky značně tragické rozměry, neboť se týká zdravotního poškození narozeného dítěte.
Novorozenec byl (spolu se svým dvojčetem) kvůli předčasnému porodu a nízké porodní váze umístěn ihned po narození do inkubátoru; pátý den se u něj objevily zánětlivé ukazatele, o den později byl shledán pozitivní nález hnisavé nitrolební infekce a diagnóza byla stanovena jako infekce nozokomiální (nemocniční) nákazou. V důsledku toho se dostal psychomotorický vývoj dítěte pro závažné organické poškození mozku celkově do pásma těžké vývojové retardace; v současnosti je dítě imobilní, upoutané na lůžko, s nutností polohování hlavy, verbálně nekomunikuje. Z lékařské zprávy plyne nezbytnost permanentní péče při všech životních funkcích se speciálně připravenou výživou.
Rodiče před zahájením řízení jednali s nemocnicí, z jednání pořídili bez vědomí druhé strany tajný zvukový záznam a následně přepis tohoto záznamu; obojí pak bylo před nalézacím soudem použito jako jeden z důkazů žalující strany. Podle přepisu záznamu měla „hygienička“ říci, že „když je sestra unavená, zapomene si vydezinfikovat ruce“ a že nákazu dítěte způsobil „pravděpodobně personál“.
Zvukový záznam přehraný v rámci dokazování byl však nekvalitní, částečně nesrozumitelný a žalovaná strana popřela, že by přiznala své případné zavinění újmy, spočívající v porušování hygienicko-epidemiologických předpisů.
Žaloba rodičů dítěte o odčinění újmy na zdraví proti nemocnici byla nakonec zamítnuta, neboť soudy dospěly k závěru, že ošetřující personál postupoval při poporodní péči lege artis a nepodařilo se ani ústavním znaleckým posudkem prokázat, že k zavlečení infekce do těla poškozené došlo v souvislosti s pochybením lékařů nebo sester.
Z procesního hlediska je rozhodnutí zajímavé jednak tím, že Ústavní soud připouští bez dalšího tajný zvukový záznam pořízený v popsané situaci jako bezesporu zákonný. K tomu již v minulosti judikoval v nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, v němž uvádí, že: „Hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz tajným zvukovým záznamem takových hovorů proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. I pokud by tajná audionahrávka takového hovoru obsahovala projevy osobní povahy, může v individuálních případech převážit ochrana práva zaměstnance na spravedlivý proces, jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu závažného pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma.“
Analogicky lze použít uvedené závěry i na komentovanou kauzu: Pokud rodiče pořídili bez vědomí a souhlasu zaznamenávaného v popsané situaci záznam z jednání netýkajícího se „soukromých“ záležitostí pracovníků zdravotnického zařízení, šlo o „jinou veřejnou činnost“, o níž se Ústavní soud zmiňuje v citaci, respektive – jedná se o případ, kdy se v případě tajného pořízení audiozáznamu rozhovoru jedná o způsob dosažení právní ochrany pro „slabší stranu sporu.“ Opatření jediného či klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.
Také v případě předmětné (a tajné) nahrávky rozhovoru jde o zákonný důkaz ve smyslu čl. 90, věty první, Ústavy, podle něhož jsou „soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.“
Přestože je nahrávka nekvalitní, a dokonce částečně nesrozumitelná, neznamená to a priori, že by nemohla být použita jako důkaz, neboť podle § 125 o. s. ř. platí, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Podstatné je, zda lze čerpat ze záznamu jakákoliv, byť třebas dílčí skutková zjištění; nerozhoduje celková kvalita nahrávky. Lze si například představit, že může soud použít jen určité fragmenty nahrávky a že i tyto fragmenty mohou být pramenem skutkových zjištění. V souvislosti s komentovaným případem je třeba zdůraznit i to, že co může být nesrozumitelné pro „ucho soudce“ (jakožto laika), může být srozumitelné pro odborníka – znalce (znalecký ústav).
Ale to už se dostáváme ke druhému procesnímu rozměru naší kauzy
Znalecké dokazování z pohledu Ústavního soudu
Dále je nález po procesní stránce zajímavý tím, co nakonec vedlo ke zrušení zamítavých rozhodnutí obecných soudů všech stupňů:
Znalecký ústav, který podal znalecký posudek, totiž neměl při svém znaleckém zkoumání k dispozici veškeré dosud provedené důkazy – především tajnou zvukovou nahrávku (i když částečně nesrozumitelnou nebo minimálně nekvalitní), aby ji mohl vzít v úvahu. Pokud ji neměl k dispozici, uzavřel Ústavní soud, bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Jednak je v této souvislosti třeba poukázat na specifikum znaleckého posudku, které spočívá v tom, že znalec (případně zástupce ústavu) je v případě potřeby povinen vypracovat jej v písemné podobě, ale hlavně své závěry musí vysvětlit u nařízeného jednání, při němž je vyslechnut, musí přesvědčivě čelit dotazům zástupců a závěry obhájit. Pokud účastníci netrvají na účasti znalce u jednání nebo jeho závěry v písemné části posudku jsou jednoznačné, je nadbytečné zvát jej k jednání; musí však jít o situaci skutkově jednoznačnou – zásadou je výslech znalce při jednání, výjimkou z této zásady rozhodnutí jen na základě jeho písemného posudku, jak například uvádí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009: „Soud nesmí ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1, věty čtvrté, o. s. ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší‑li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku.“
V nálezu ze dne 26. 8. 2015 ovšem Ústavní soud „naráží“ ještě na jeden problém týkající se znaleckého dokazování.
V praxi obecných soudů nebývá příliš zvykem, aby byl znalec předvolán k přípravnému jednání (a získal zde důležité informace pro své zkoumání) – ostatně v českých (i moravských) soudních krajích nebývá příliš zvykem přípravné jednání nařizovat. Avšak – právě proto zákon výslovně znalci umožňuje být přítomen již u přípravného jednání (§ 114c odst. 2, veta první, o. s. ř.), případně se i do jeho průběhu aktivně zapojit, aby tak získal pro své zkoumání dostatek podkladů.
Nebývá ani zvykem předvolávat ustanoveného znalce k soudnímu jednání a provádět dokazování v jeho přítomnosti, což je, zejména v některých případech, chyba, kterou, zjednodušeně řečeno, v nálezu odhalil Ústavní soud.
V řízení před obecným soudem je skutečně v některých případech vhodné (podle Ústavního soudu dokonce nezbytné), aby znalec (či v tomto případě zástupce ústavu) byl předvolán k jednání (§ 115 odst. 1 o. s. ř.), byl přítomen při dokazování, aby čerpal skutkové podklady pro své odborné závěry. Také proto zákon (§ 126 odst. 3, věta první, o. s. ř.) výslovně znalci umožňuje klást dotazy svědkovi.
Autorovi tohoto článku se například opakovaně vyplatilo přizvat znalce k jednání ve složitých stavebních sporech – aby byl znalec fyzicky přítomen výslechu stavebního dozoru, mistrů, dělníků, zástupce investora, projektantů … a v případě potřeby jim kladl dotazy, což se také v praxi opakovaně dělo. O to snazší měl znalec následně pozici při podání posudku.
Závěr
Je nemyslitelné, pokud soudce připustí, aby za něj znalec rozhodoval (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07) a ruku na srdce – v praxi to někdy skutečně vypadá tak, že nerozhoduje soud, ale znalec. To se však nesmí stát, neboť znalecký posudek je jen jedním z důkazů, který soud musí hodnotit zvlášť i v souvislosti s důkazy ostatními podle klíčového principu ovládajícího náš proces – zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.).
Přesto je znalecký posudek důkazem specifickým, protože podle ustálené praxe i judikatury nemůže soud přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu nemá odborné znalosti, což neznamená, že je vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít a že závěry posudku nekonfrontuje s dalšími provedenými důkazy (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013).
Soudní znalec však musí mít k vypracování znaleckého posudku k dispozici veškeré dostupné a provedené důkazy. Nemá-li je, pak to může vést až k porušení práv zaručených v ústavní rovině.
A to především je vzkaz Ústavního soudu z této kauzy.
Diskuze k článku ()