Úvodem
Obzvláště v dnešní době je nejen mezi veřejností, ale i mezi soudními exekutory bezesporu nejvíce diskutována problematika vymáhání pohledávek vedoucích k vymožení peněžité částky. Ostatní způsoby provedení exekuce, tedy takové, které zabezpečují řádný průběh vymožení jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky, se dostávají v diskuzích parciálně do ústraní. Způsoby provedení exekuce na nepeněžitá plnění a jejich realizace jsou však oproti cyklickému vymáhání peněžitého plnění často profesně rozmanitější, leckdy také realizačně složitější i časově a finančně náročnější. Mezi takové způsoby provedení exekuce patří dle dikce zákona vyklizení, odebrání věci, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů.[1]
Právě způsob realizace exekuce provedením prací a výkonů může skýtat naprosto nové, doposud neznámé podněty, které soudní exekutor musí v rámci úspěšného provedení exekuce vyřešit. Ani zákonodárce soudnímu exekutorovi jeho počínání příliš neulehčil. V exekučním řádu[2] (dále také jen jako „e. ř.“) totiž lze nalézt pouhá dvě ustanovení zabývající se problematikou exekucí na nepeněžité plnění. Občanský soudní řád[3] (dále také jen „o. s. ř.“) následně, jako lex generalis, upravuje způsob provedení výkonu rozhodnutí provedením prací a výkonů ve třech paragrafech.[4] Zákonné ustanovení uvedené v § 351 o. s. ř. je možné aplikovat pouze v případě, kdy je exekučním titulem přiznáno právo na nezastupitelné plnění. Takovým je kupříkladu „vyhotovení obrazu na zakázku“. Tuto povinnost soudní exekutor vymáhá na povinném prostřednictvím ukládání pokut. Oproti tomu slova zákona uvedená v § 350 o. s. ř.: „[…]práci, kterou může vykonat i někdo jiný než povinný[…]“ jasně určují, že prostřednictvím tohoto ustanovení lze vymáhat pouze povinnosti, jejichž předmětem jsou plnění zastupitelná.[5] Jedním z takovýchto zastupitelných plnění může být i povinnost odstranit stavbu, kterou lze odstranit i bez součinnosti povinované osoby.
Samotná realizace exekuce provedením prací a výkonů, kde výrok exekučního titulu zní na odstranění stavby[6] (dále také jen jako „exekuce vedoucí k odstranění stavby“), může být velice komplikovaným, avšak profesně interesantním procesem. Pojednání o některých aspektech takto nařízené exekuce je proto obsahem následujícího textu, jež poukazuje na stěžejní body postupu při odstraňování stavby, doplněné o praktické zkušenosti autora.
Exekuční titul a aktivní věcná legitimace k podání exekučního návrhu
Jako každé exekuční řízení, i exekuce vedoucí k odstranění stavby předpokládá pro své zdárné provedení existenci vykonatelného exekučního titulu, povinnou osobu, která dobrovolně nesplnila v exekučním titulu jí uloženou povinnost, a oprávněného, který podá exekuční návrh.[7]
Orgánem, který je ze zákona legitimován k vydání rozhodnutí, jímž je vlastníku stavby nařízeno odstranění stavby, je příslušný obecný stavební úřad.[8] Exekučním titulem s vyznačenou doložkou právní moci a doložkou vykonatelnosti, který je oprávněný ke svému exekučnímu návrhu povinen připojit[9], je rozhodnutí vydané v souladu s § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.[10] Stavební úřad musí být velice pečlivý a bdělý nad tím, co vkládá do výroku stanovujícího povinnost odstranit stavbu. V opačném případě může být exekuční titul neurčitý a následně i nevykonatelný.[11] Předejít odmítnutí exekučního návrhu soudním exekutorem z důvodu neurčitosti výroku exekučního titulu lze dostatečnou identifikací povinného, tj. vlastníka stavby, který má danou povinnost provést, a specifikací povinnosti, která má být vykonána (tedy odstranění stavby).
Dále ve výroku rozhodnutí nesmí chybět identifikace stavby, která má být odstraněna. V této souvislosti nastínil Nejvyšší správní soud určitý návod, jak správně postupovat: „u staveb […] je buďto možno identifikovat určité konkrétní prvky či části stavby, které byly postaveny v rozporu se stavebním povolením [či bez něj] a je možno je odstranit při zachování zbytku stavby, a pak je stavební úřad povinen nařídit odstranění pouze těchto prvků či částí stavby, nebo se rozpor se stavebním povolením týká stavby jako celku a v takovém případě je třeba nařídit odstranění celé stavby“.[12] Neméně významnou částí výroku je i stanovení lhůty, v rámci které musí být stavba odstraněna.[13] S ohledem na charakter ukládané povinnosti by měla být stanovena v řádu několika měsíců.
V neposlední řadě by se typickou součástí rozhodnutí, kterým se nařizuje odstranění stavby, mělo stát stanovení podmínek, které je nutné dodržet při samotném odstraňování. Může se jednat o konkretizaci osoby, která je oprávněna bourací práce provádět, pokyn k tomu, jak má být naloženo se vzniklým odpadem, či informace o povinnosti uvedení pozemku do původního stavu a jak tento původní stav vypadal. Konečně i stanovení povinnosti náhrady nákladů dosavadního řízení, sdělení poučení či odůvodnění rozhodnutí jsou nepostradatelné.
Nezajistí-li povinovaná osoba ve lhůtě odstranění stavby tak, jak určuje výrok rozhodnutí, je nejen možností, ale i povinností stavebního úřadu na vlastníkovi stavby splnění povinnosti vynutit, a to i proti jeho vůli. Tato premisa plyne z usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 403/98[14], v němž bylo stanoveno, že: „je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu v zájmu zachování životního prostředí či jiných obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon.“ Otázkou tedy zůstává, ne zda, ale jak vynucení uložené povinnosti dosáhnout. Stavebnímu úřadu se naskýtají dvě[15] alternativy. První z nich je možnost zahájení exekuce samotným správním orgánem dle § 105 odst. 1 správního řádu.[16] Druhou z možností je požádat o provedení exekuce soudního exekutora.[17]
Odpověď na otázku, kterou z cest se k vymožení dobrovolně nesplněné povinnosti povinného vydat, lze nastínit prostřednictvím následujících poznatků. Předně je nutné vyzdvihnout skutečnost, že personální obsazení správních úřadů mnohdy není kapacitně dostačující na pokrytí kompletní agendy potřebné k provedení exekuce. I nepříliš rozsáhlé zkušenosti úředníků stavebních úřadů s prováděním odstraňování staveb mohou činit nesnáze. Oproti tomu soudní exekutor a zaměstnanci soudního exekutora mají exekuční agendu jako každodenní náplň práce. Úroveň jejich profesionality je tak v tomto oboru vyšší a je zárukou úspěšného provedení exekuce bez excesů. Samotné odstranění stavby je jedním z největších zásahů do právní sféry povinného, a je tedy vhodné, aby byl tento úkon proveden co možná nejrychleji a nejšetrněji, což aparát soudního exekutora umožňuje. Dalším přínosem pro oprávněného je skutečnost, že při provádění exekuce vedoucí k odstranění stavby prostřednictvím soudního exekutora je právě soudní exekutor tím, kdo je za provedenou exekuci odpovědný. Nelze opominout ani úhradu nákladů s odstraněním stavby vzniklých. V případě provádění odstranění stavby soudním exekutorem tyto soudní exekutor vymůže na povinném v rámci již zahájeného exekučního řízení některým ze způsobů provedení exekuce vedoucím k vymožení peněžité pohledávky. Jedná se tak o efektivní a hospodárné řešení.
Předání správního rozhodnutí o odstranění stavby k provedení exekuce soudním exekutorem je tedy s ohledem na právě uvedené rozumným způsobem vymožení dobrovolně nesplněné povinnosti, a to zejména pro menší obce s nepříliš vysokými rozpočtovými prostředky.
Zvolí-li správní orgán k vymožení odstranění stavby služeb soudního exekutora, je třeba se dále zabývat otázkou aktivní věcné legitimace k podání exekučního návrhu. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je nutné poznamenat, že oprávněným k podání exekučního návrhu je právě ten správní orgán, který vydal rozhodnutí o odstranění stavby v prvním stupni, které má být vykonáno.[18] Je jím tedy příslušný stavební úřad, a nikoliv sama obec, neboť exekuční návrh je podáván v rámci přenesené působnosti.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2017
[1] § 59 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
[2] Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
[3] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
[4] § 350, 351 a 351a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
[5] JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha V. § 251–376 občanského soudního řádu. 1. vydání, Praha: Havlíček Brain Team, 2014. s. 558.
[6] Definici stavby poskytuje ve svém § 2 odst. 3 zákon č. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[7] § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve spojení s § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
[8] § 13 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[9] § 38 odst. 2, § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
[10] Zákon č. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[11] Určitostí výroku se zabýval dále například i Krajský soud v Plzni, ve svém rozsudku č. j. 30 Ca 394/99 ze dne 8. listopadu 2001.
[12] Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky č. j. 2 As 53/2007-111 ze dne 27. listopadu 2008.
[13] VARVAŘOVSKÝ, P. a kol. Sborník stanovisek veřejného ochránce: Odstraňování staveb. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s, 2013, s. 60.
[14] Usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 403/98 ze dne 4. března 1999.
[15] Novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla do § 274 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vnesena věta „s výjimkou titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení“. O vynucení povinnosti stanovené rozhodnutím stavebního úřadu tak již nadále s účinností od 1. 1. 2014 není možné žádat soud.
[16] § 105 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[17] § 105 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[18] Z Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2539/98 ze dne 28. července 1999.: „Podá-li vymáhající správní orgán, který nemá způsobilost mít práva a povinnosti […] návrh na soudní výkon rozhodnutí, má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 věty za středníkem OSŘ.“
Diskuze k článku ()