Zastavení insolvenčního řízení pro neuhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení a dokončení likvidace mimo rámec insolvenčního řízení

Podle § 200 o. z. platí, že: „Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že právnická osoba je v úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná o případ uvedený v § 201.“

JUDr. Vladimír Janošekadvokát trvale spolupracující s ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

Jak jsem již zmiňoval v komentáři,[1] v praxi nastávají komplikace zejména u nemajetných právnických osob v likvidaci nacházejících se v úpadku, u nichž nelze postupovat dle § 82 odst. 1 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen "VeřRej"). Nově totiž nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé (§ 144 InsZ).

Po podání insolvenčního návrhu likvidátorem insolvenční soud zpravidla PO uloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, kterou dlužník nemá z čeho uhradit, a v důsledku toho je pak insolvenční řízení soudem zastaveno s odůvodněním, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních PO, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů, což předpokládá, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů (VS v Praze 3 VSPH 1689/2014-A-14).

V předmětném komentáři jsem ne témže místě připomněl, že nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit (jinak by totiž náklady insolvenčního řízení šly na vrub státu, viz důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013, s. 89), soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci PO (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 467/2013-A-13 a Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 157/2015), zpravidla dle per analogiam § 201 – 204. Dokončení likvidace a výmazu dlužníka z veřejného rejstříku totiž nejsou podmíněny realizací insolvenčního řízení (blíže usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. NS 5 Tdo 1300/2014). V případech jdoucích mimo rámec úpravy § 82 VeřRej totiž není úkolem státu garantovat majetku prosté PO, jež vstoupila do likvidace, na jejíž ukončení se jí nedostává prostředků, řešení jejího úpadku na náklady státu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 172/2017).

V čerstvě vydaném usnesení sp. zn. 14 Cmo 367/2018, ze dne 29. 1. 2019 Vrchní soud v Praze na výše uvedené závěry navázal a uvedl, že bylo-li insolvenční řízení vedené na společnost zastaveno, současně bylo zjištěno, že majetek společnosti nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, nelze tak naplnit účel insolvenčního řízení a z majetku společnosti (ani částečně) uspokojit věřitele, pak je zřejmé, že likvidátor společnosti povinnost podat (další) insolvenční návrh nemá. Účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních právnických osob, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů, což předpokládá, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Dokončení procesu likvidace a výmazu společnosti z veřejného rejstříku realizací insolvenčního řízení podmíněno není.  Za takto popsané situace pak požadavek likvidátora na poskytnutí zálohy na náklady insolvenčního řízení nemůže být shledán důvodným, nejedná se totiž o účelně vynaložené hotové výdaje likvidátora (§ 9 odst. 2 výše citovaného nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

V uvedeném rozhodnutí se Vrchní soud v Praze vyjádřil také k otázce přiznání zálohy likvidátorovi na účelně vynaložené hotové výdaje v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 a to tak, že na rozdíl od § 71 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31.  prosince 2013, v současné právní úpravě možnost poskytnutí zálohy na náklady spojené s likvidací společnosti likvidátorovi výslovně zakotvena není. Na likvidátorovi jmenovaném soudem však dle názoru Vrchního soudu v Praze nelze spravedlivě požadovat, aby veškeré náklady s likvidací spojené, do doby, než bude rozhodnuto o výši jeho odměny, nesl ze svého. Je-li likvidátorovi přiznávána náhrada účelně vynaložených hotových výdajů, je logické, že mu může být přiznána na takové (účelně vynaložené) výdaje i záloha, jak správně uzavřel soud prvního stupně.


[1] In PETROV, Jan, Michal VÝTISK a Vladimír BERAN. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2017. str. 261, marg. č. 4 a 5.

Hodnocení článku
83%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři