Zavedení povinných záloh pro exekuce zahájené před nabytím účinnosti novely je nepřípustným zásahem práva na legitimní očekávání Zdroj: Fotolia

Zavedení povinných záloh pro exekuce zahájené před nabytím účinnosti novely je nepřípustným zásahem práva na legitimní očekávání

Připravovaná vládní novela občanského soudního řádu a exekučního řádu z pera ministerstva spravedlnosti vedle pravidla jeden dlužník - jeden exekutor počítá i se zavedením povinných záloh na exekuci. Tím má být zavedena nákladová zodpovědnost oprávněného na zahájení a dalším vedení tzv. „zbytečných exekucí“.

JUDr. Lukáš Jícha

JUDr. Lukáš Jícha

exekutor, Exekutorský úřad Přerov, člen skupiny Exekutoři proti teritorialitě

JUDr. Lukáš Jícha

exekutor, Exekutorský úřad Přerov, člen skupiny Exekutoři proti teritorialitě

Princip má spočívat v pravidlu, že v každém řízení, v němž není oprávněný ze zákona či na žádost zproštěn povinnosti hradit zálohu na náklady exekuce, musí soudní exekutor vyzvat oprávněného ke složení zálohy jak na začátku exekuce, tak v jejím průběhu vyzvat ke složení zálohy na náklady exekuce, jinak exekuci zastaví. 

Povinnost složit zálohu na náklady exekuce plní regulační úlohu vůči nově zahájeným exekucím podobně jako soudní poplatek. 

S ohledem na skutečnost, že nově zahájených exekucí rok od roku výrazně ubývá a v současné době je exekucí zahajováno dokonce méně, než jich exekutoři ukončí, není regulatorní účinek na nové exekuce hlavním motorem novely. Daleko výraznější je očekávaný dopad na již běžící řízení, kdy zálohám mají podléhat i historické exekuce.

Cílem má být zastavení co největšího počtu neukončených věcí prostřednictvím státním donucením vyvíjeného ekonomického nátlaku na oprávněného, aby se podvolil tomu, že exekuce bude zastavena. 

V tomto článku se proto chci věnovat problematice zavedení tzv. další povinné zálohy na náklady exekuce zaváděné v ustanovení § 55 odst. 7 exekučního řádu.

Nově má platit, že exekutor zastaví i bez návrhu a souhlasu oprávněného exekuci, nedošlo-li v ní po dobu posledních 2 let ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti a nebyl-li v ní po dobu posledních 2 let zjištěn či zajištěn žádný majetek povinného, který by mohl být postižen v exekuci. Exekutor exekuci nezastaví, složí-li oprávněný, který není osvobozen od složení zálohy na náklady exekuce podle § 43b odst. 2, na výzvu exekutora další zálohu na náklady exekuce ve výši stanovené prováděcím právním předpisem (dále jen „další záloha“), nebo sdělí-li exekutorovi na jeho výzvu oprávněný, který je osvobozen od složení zálohy na náklady exekuce podle § 43b odst. 2, že nesouhlasí s tím, aby exekuce byla zastavena. Nepodal-li oprávněný do 15 dnů od doručení výzvy ke složení další zálohy návrh na osvobození od složení další zálohy, je povinen složit další zálohu do 15 dnů od doručení výzvy; § 43b odst. 1 věta druhá a § 43b odst. 2 až 4 se použijí přiměřeně. Složí-li oprávněný další zálohu, soud po dobu 2 let od složení další zálohy nerozhodne o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu bez návrhu a návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu podaný před složením další zálohy, o kterém do složení další zálohy nebylo rozhodnuto, nebo podaný po dobu 2 let od složení další zálohy zamítne. Nedošlo-li v exekuci ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti po dobu posledních 8 let a nebyl-li v této exekuci po tuto dobu zjištěn či zajištěn žádný majetek povinného, který by mohl být postižen v exekuci, exekutor rozhodne i bez návrhu a souhlasu oprávněného o zastavení exekuce; věta druhá se nepoužije.

I zde by bylo možno vysledovat jistý regulační prvek na nepokračování exekuce tam, kde se v rozhodné době posledních dvou let nepodařilo nic vymoci nebo nebyl zjištěn či zajištěn žádný majetek.

Ustanovení § 55 odst. 7 je však dle mého názoru problematické přinejmenším ve třech aspektech. 

Prvním je zaváděná nerovnost mezi oprávněnými, když je činěn rozdíl mezi těmi, kteří mohli a kteří nemohli ovlivnit vznik pohledávky.

Druhým je povinné zastavení exekuce ve vazbě na dobu trvání exekuce, resp. trvání její bezvýslednosti. Problematickou je již samotná otázka určení paušální délky řízení. Kdo řekl, že to mají být dva roky, ne méně nebo ne déle? Kupříkladu na Slovensku se pro exekuce proti fyzické osobě počítá s delším časovým testem.

Upozornit je třeba především na judikaturu Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 338/2018 odmítl formální posuzování podmínek pro zastavení exekuce proti vůli oprávněného založené čistě na délce exekuce, když uvedl, že „fakt, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sám o sobě důvodem pro zastavení exekuce, lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hy­potetická".

Z toho lze vyvodit, že už samo povinné zastavení exekuce proti vůli oprávněného, jinak ze zákona vybaveného dispozičním oprávněním, by mohlo být přinejmenším problematické. Stále lze ale obhájit konstrukci, kdy oprávněný bude mít právo na další vedení exekuce, jestliže splní podmínky řízení tím, že uhradí zálohu. Již dnes má exekutor možnost odepřít provedení úkonu, (§ 30 písm. b) exekučního řádu) nebo exekuci zastavit (§ 55 odst. 6 exekučního řádu), nesloží-li oprávněný přiměřenou exekutorem požadovanou zálohu. Přiměřenost výše zálohy je však dalším samostatným a nikoli nevýznamným problémem, který nelze posuzovat paušálně, jinak by ve vztahu k oprávněným s nižšími pohledávkami docházelo k systémovým nespravedlnostem.

Třetím okruhem kritických připomínek je zavedení povinného zastavování, jakož i povinných záloh i pro dnešní exekuce. Z bodu 16. přechodných ustanovení k novele exekučního řádu totiž plyne povinnost aplikovat ustanovení § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona okamžikem uplynutí dvou let od nabytí účinnosti zákona. Zde opět hned na úvod narážíme na nerovnost mezi oprávněnými. Na jednu stranu stát usiluje o to, aby byly do exekucí zakotveny povinné zálohy „pro všechny“, ale současně si pro sebe a širokou skupinu dalších oprávněných vyhrazuje privilegované postavení založené na zproštění od povinnosti složit zálohu. Přitom až dosud platí praxe, kdy ve výběrových řízeních na vymáhání pohledávek vždy jako podmínku soutěže státní orgány vyžadují, aby soudní exekutor nepožadoval zálohu na náklady exekuce. Tuto svoji výhodu chce ponechat i nadále, když na rozdíl od ostatních „řadových věřitelů“ bude mít z povinnosti složit zálohu výjimku. Hodnocení otázky smysluplnosti a především ústavní konformity zavedení záloh, které bude platit jen pro někoho a pro jiného ne, si však svým rozsahem vyžádá prostor pro samostatný článek. 

Jakkoli se lze argumentačně vypořádat s povinným zastavením bezvýsledné exekuce odkazem na zásadu nepravé retroaktivity, tolik typickou pro procesní právo, nelze pominout, že povinné zastavení exekuce již nelze obhájit, je-li podmínkou dalšího pokračování zatím neúspěšné exekuce právě požadavek na složení zálohy.

Dnešní exekuce totiž byly zahájeny a jsou vedeny na principu přesně opačném, tedy, že zálohy na náklady exekuce nejsou povinné, nýbrž pouze možné.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28.11.2017 sp. zn. 20 Cdo 2576/2017  uvedl, že exekutor má možnost, nikoli povinnost požadovat složení zálohy. Dále uvedl, že „Záloha na náklady exekuce nemůže být exekutorem svévolně stanovována kdykoli v průběhu provádění exekuce, aniž by náležitě s ohledem na konkrétní skutkový stav věci objektivně zdůvodnil, z jakého důvodu uhrazení této zálohy ukládá po více než 4 letech od nařízení exekuce.“ To pak ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu znamená, že oprávněný se dnes může spolehnout, že exekuce pro něho bude vzásadě bezplatná, tím spíše, že případnou zálohu musí exekutor odůvodnit jednak ve vztahu k možnosti provést v exekuci další úkony a její výši odůvodnit očekávanými výdaji ve vztahu ke konkrétním úkonům.

S tím souvisí i to, že exekuční řád dnes umožňuje, aby exekutor s oprávněným uzavřeli smlouvu o vedení exekuce. Není výjimkou, že se exekutor s ohledem na dispoziční oprávnění k právu požadovat složení zálohy výslovně vzdá například výměnou za vyšší motivaci v podobě sjednání smluvní odměny z toho, co oprávněnému vymůže.

A právě s odkazem na dnešní smluvní volnost ve vztahu k požadavku na složení zálohy je třeba bod 16. přechodných ustanovení novely exekučního řádu odmítnout.

V opačném případě by totiž novela nebyla jen novelou procesní v režimu nepravé retroaktivity normující budoucí úkony exekutora a účastníků po nabytí účinnosti zákona, ale svými dopady by již byla novelou hmotněprávní, přičemž pravá retroaktivita zasahující do již vzniklých smluvních vztahů je v našem právním řádu zakázána.

Pevně věřím, že si autor návrhu zákona uvědomí, že zavedením povinných záloh do již zahájených exekučních řízení bude nejen pošlapána autonomie vůle smluvních stran, základní principy, na nichž náš právní řád stojí, ale i to, že takovým opatřením vznikne nemalé skupině účastníků škoda, jejíž odvrácení bude možné jen prostřednictvím judikatorního zásahu Ústavního soudu. Škody napáchané na oprávněných zájmech účastníků řízení (právu vymáhat pohledávku za již nastolených podmínek), jim však nenavrátí nikdo.

exekuce novela zásada legitimního očekávání

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články