Změna v pravidlech pro hlasování věřitelů v insolvenčním řízení
Novela insolvenčního zákona opětovně změnila pravidla pro hlasování věřitelů ve vlastní věci a ve věci koncernových a blízkých osob. Česká úprava se tak ve svém důsledku znovu odchyluje od evropského trendu, kterým je maximální podpora sanačního řešení úpadku.
V polovině tohoto roku nabyla účinnosti rozsáhlá novela insolvenčního zákona, která mimo jiné přinesla další změnu pravidel hlasování věřitelů v insolvenčním řízení, a to zejména v otázce hlasování ve vlastní věci a hlasování ve věcech osob blízkých a koncernových.
V této oblasti již došlo podruhé k zásadnímu obratu. V původním znění insolvenčního zákona bylo stanoveno, že s výjimkou volby věřitelského výboru nesmí žádný z věřitelů hlasovat ve vlastní věci nebo ve věci osoby věřiteli blízké anebo osoby, která tvoří s věřitelem koncern. Původně byl tedy stanoven obecný zákaz hlasování věřitelů ve vlastní věci.
Poté přišel první obrat tohoto konceptu s tzv. revizní novelou v roce 2014, kdy stále platil obecný zákaz věřitelů hlasovat ve vlastní věci, ale nově bylo stanoveno, že věřitel může hlasovat ve věci osoby, která s ním tvoří koncern nebo ve věci osoby blízké. Tato změna umožnila koncernovým osobám přispět k reorganizaci dlužníka. Zároveň sledovala evropský trend směřující k maximální podpoře sanačního řešení úpadku. V praxi byla tato možnost koncernovými věřiteli často využívána a přispěla k záchraně řady podnikatelů.
Po třech letech však opět přišel obrat a znovu byl zakotven zákaz hlasování ve věcech týkajících se členů koncernu a blízkých osob dlužníka. Výjimku tvoří pouze hlasování o věřitelském reorganizačním plánu, který se ovšem v praxi vyskytuje velmi zřídka.
S výše uvedeným souvisí i další změna, kterou přinesla novela za účelem zvýšení transparentnosti věřitelů. Vymezení věřitelé mají nově povinnost spolu s přihláškou pohledávky nebo při postoupení pohledávky doložit skutečného majitele ve smyslu zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Zákonodárce odůvodnil tuto změnu tím, že koncernoví věřitelé neprosazují na schůzích věřitelů své zájmy, ale zájem dlužníka na jeho záchraně za cenu co nejnižšího uspokojení věřitelů. A to navzdory tomu, že zachování existence dlužníka a možnost dalšího obchodování s ním může mít pro věřitele větší význam než výše uspokojení jejich pohledávek.
Zdroj: BNT journal
Kontakt na autora: karolina.novakova@bnt.eu
Další články
Právní průšvihy při nasazování AI nástrojů – praktické zkušenosti, kdy se to nepovedlo (2. část)
Zavádění umělé inteligence ve velké české nemocnici ukazuje, že realita má k bezhlavému nadšení daleko a naráží na přísnou regulaci. Praktické zkušenosti z compliance projektu odhalují rizika spojená s neoficiálním využíváním AI nástrojů a chybějící interní správou. Ukazuje se tak, že bezpečné zavádění AI se neobejde bez jasné strategie, auditů a kontinuálního vzdělávání zaměstnanců.
Digitální klon zemřelého člověka: Právní limity simulace identity po smrti
Představme si, že po smrti blízkého člověka přijde rodině zpráva z chatovací aplikace. Není to starý e-mail ani automatická vzpomínka ze sociální sítě.
Právní průšvihy při nasazování AI nástrojů – praktické zkušenosti, kdy se to nepovedlo (1. část)
Implementace nástrojů umělé inteligence už pro právníky není hudbou budoucnosti, ale každodenní realitou. Zapomeňte však na tradiční přístup „odškrtávání checklistů“. V éře AI totiž regulace přímo diktuje samotný technický design produktů. Jak se úspěšně zorientovat v džungli desítek evropských předpisů, na co si dát pozor při mapování datových toků a proč musí právníci při vývoji aplikací sedět u jednoho stolu s programátory a produktovými manažery?
Kdy musí zahraniční firma odvádět daně v tuzemsku? Někdy stačí i jediný zaměstnanec na home office
Práce na dálku z jiné země je čím dál častější. Přestože se podmínky prezence na pracovišti rozvolnily, žádná benevolence už neplatí v tom, kde a jak firmy, potažmo zaměstnanci musí odvádět daně. Systém přitom není nejpřehlednější, a tak svádí k chybám.
Prediktivní analytika při správě daní
Daňová kontrola byla dlouho vnímána především jako nástroj zpětného ověření. Správce daně posuzoval, zda daňový subjekt v minulosti správně přiznal daň, zda doložil rozhodné skutečnosti a zda jeho tvrzení odpovídá realitě. Tento model má své pevné místo i v budoucnu. U části daňových rizik však naráží na praktický limit: pokud správce daně reaguje až ve chvíli, kdy je škoda způsobena, může být její náprava obtížná, ne-li fakticky nemožná.
