Zpeněžování majetkové podstaty soudním exekutorem v rámci insolvenčního řízení, část I.

Následně je rozpracována část věnující se dražbě nemovitých věcí s důrazem na odlišení postupu od exekuční dražby, dražby v rámci likvidace dědictví a obecné dobrovolné dražby. Zároveň se snaží nalézt logicky, teologicky a praxi správné řešení problémů, které poněkud kusá a prozatím neprojudikovaná úprava přináší.

Úvod

Na základě z. č. 64/2017 Sb. ze dne 19. ledna 2017, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, byly mimo jiné s konečnou platností odstra­něny pochybnosti v otázce, zda a dle jakého odstavce § 286 insolvenčního zákona (dále jen „InsZ“) může soud­ní exekutor zpeněžovat majetkové hodnoty pro insol­venční správce.

Tuto nejistotu do mnohaleté bezproblémové praxe vneslo rozhodnutí Krajského soudu v Brně[1], které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci. Zároveň se da­nou otázkou zabýval i Ústavní soud[2], avšak nikoliv s přízni­vým výsledkem pro insolvenční praxi a soudní exekutory.

Proto lze zakotvení možnosti dle nového písmene d) v odst. 1 § 286 účinného od 1. 7. 2017 majetkovou podsta­tu zpeněžit „v dražbě provedené soudním exekuto­rem podle zvláštního právního předpisu“ z pohledu soudního exekutora, ale především z pohledu praxe, zá­jmů věřitelů i dlužníků velice přivítat.

Na následujících řádcích se budu snažit přiblížit výhody i zákoutí zpeněžování skrze soudního exekutora v insol­venčním řízení.

I. Obecná východiska

Soudní exekutor jako dražebník a insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním

Od 1. 7. 2017 může bez jakýchkoli pochybností insol­venční správce využít dražbu pořádanou soudním exe­kutorem jako další formu zpeněžení dle zvláštního před­pisu. Z § 76 odst. 2 exekučního řádu (dále jen e. ř.) vyplývá, že exekutor může provést dražbu movité či ne­movité věci (tzn. veškerých hodnot, které nový občanský zákoník označuje za věci, například nově i pohledávka) na návrh osoby oprávněné disponovat s věcí.

Teoretický spor mezi odbornou veřejností je v otázce, ja­kou povahu má dražba prováděná prostřednictvím soud­ního exekutora. První názor zastávaný především ze strany soudců tvrdí, že se jedná výlučně o smluvní dob­rovolnou dražbu, kde soudní exekutor vystupuje jako čistý podnikatel, dražebník, a proto není nadán jakouko­li vrchnostenskou pravomocí nebo postavením. Druhý názor zastávaný především z exekutorské obce se kloní k názoru, že rozhodování soudního exekutora je dle § 28 o. s. ř.[3] rozhodnutí soudu, a proto se jedná stejně jako v případě, kdy insolvenční správce zpeněžuje prostřed­nictvím soudu v souladu s § 186 odst. 1 písm. b) InsZ, o vrchnostenské rozhodování soudu zastoupeného soudním exekutorem bez dalšího.

Dle mého názoru se, jak je obvyklé, nejedná o ani jednu z výše nastíněných extrémních pozic. Jedná se o speci­fickou formu zpeněžování sui generis, kde na straně prodávajícího – tzn. insolvenčního správce, se nejedná o vlastnictví k prodávaným věcem, ale pouze o dispozič­ní oprávnění na základě zákona a soudního zmocnění, kdy insolvenční správce musí mít přenesenu možnost vrchnostenského donucení vlastníka k respektování kro­ků insolvenčního správce při zpeněžování. To znamená, že již na straně prodávajícího se nejedná o osobu vlastní­ka nebo osobu se smluvně zajištěným dispozičním prá­vem. Proto i zprostředkovatel prodeje, jako je v tomto případě soudní exekutor, by měl být nadán takovou částí vrchnostenského donucení, která garantuje vůči všem zúčastněným spravedlivé, rychlé, levné a co nejvyšší zpeněžení majetku dlužníka. Obdobně jako je tomu při prodeji soudním exekutorem při likvidaci dědictví. To vede k závěru, že by se mělo jednat u všech rozhodnutí soudního exekutora při prodeji majetku o akty apli­kace práva[4]. Měřítka toho, jakou část vrchnostenského donucení bude možno v daném řízení použít, jsou stano­vena insolvenčním zákonem jako zákonem speciálním a jeho účelem. V jednotlivostech samozřejmě bude na judikatuře, aby konkrétní mantinely citlivě stanovila.

Insolvenční správce je v případě řešení úpadku dlužníka konkurzem a oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty k věcem, které jsou sepsány do majetkové podstaty, osobou s dispozičním oprávněním. V rámci majet­kové podstaty dlužníka je možné rozdělit jeho majetek na věci nezajištěné a věci zajištěné ve prospěch přihlášených věřitelů. Insolvenční správce je osobou provádějící správu a zpeněžení obou typů majetku dlužníka. Každý typ ma­jetku však vyžaduje jiný typ souhlasů dalších orgánů.

Souhlasy a pokyny

Insolvenční správce je osobou, která dle § 286 odst. 2 InsZ se souhlasem věřitelského výboru rozhoduje o způ­sobu zpeněžení majetkové podstaty – věcí nezajištěných. Pod pojmem souhlasu věřitelského výboru je nutno v dané souvislosti chápat jak souhlas zástupce věřitelů (to například v případech nepatrných konkurzů a oddlužení), tak souhlas věřitelského výboru nebo souhlas soudu v případě, že vykonává funkci věřitelského výboru[5], nebo souhlas schůze věřitelů, není-li ustanoven věřitelský vý­bor ani zástupce věřitelů.

Souhlas je udělován na základě konkrétního návrhu for­my zpeněžení ze strany insolvenčního správce. Souhlas by měl být zachycen písemně. Soudní exekutor by vždy měl souhlas ze strany insolvenčního správce požadovat, velice vhodné by bylo, kdyby tvořil přílohu smlouvy o provedení dražby.

Poněkud jiná situace je v případě, má-li být zpeněžována věc, která je předmětem zajištění řádně přihlášených zajiš­těných věřitelů. Zde se aplikuje ustanovení § 293 InsZ zdů­razňující právo zajištěného věřitele ovlivnit rozsah uspo­kojení jeho zajištěné pohledávky. Zajištěný věřitel může dávat insolvenčnímu správci pokyny směřující ke zpeně­žení. Toto oprávnění navazuje na § 230 odst. 2 InsZ umož­ňující zajištěnému věřiteli vydávat insolvenčnímu správci závazné pokyny směřující ke správě předmětu zajištění. Základním principem je přenesení rozhodovací pravomoci ve věci volby způsobu prodeje na zajištěné věřitele.

V případě, že je zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenč­ním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí.

V případě, že se zajištění věřitelé nemohou dohodnout, nařizuje insolvenční soud jednání, kde rozhodne.

O způsobu prodeje předmětu zajištění tedy nebude roz­hodovat věřitelský orgán a insolvenční soud, ale výlučně zajištění věřitelé[6]. Kontrolním prvkem proti zneužití postavení zajištěných věřitelů zde je primárně a výlučně insolvenční správce, který může pokyn zajištěného věři­tele odmítnout. To však pouze tehdy, předpokládá-li důvodně na základě vlastních informací možnost zpeněžit předmět zajištění výhodněji než postupem stanoveným pokynem zajištěného věřitele nebo společným pokynem zajištěných věřitelů. Toto oprávnění souvisí s ochranou práv dlužníka, který je oprávněn očekávat od insolvenčního správce rozhodnutí maximalizující výtěžek zpeně­žení majetkové podstaty, a tím případné snížení jeho zůstatkové výše dluhu. V případě odmítnutí pokynů za­jištěného věřitele se musí insolvenční správce obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal a udělil případně jiné pokyny, přičemž tento mechanismus nikterak nepo­čítá se zapojením věřitelského výboru, popřípadě zástupce věřitelů[7].

Shrnu-li výše uvedené, v případě nezajištěného majetku rozhoduje insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru, u zajištěného majetku je silnější role zajištěného věřitele, ten nedává souhlas, ale udílí pokyn. Výhodnost pokynu kontroluje insolvenční správce. Převedeno do praxe, u nezajištěného majetku požaduje soudní exeku­tor předložení souhlasu věřitelského výboru, u zajiště­ného majetku pokyn zajištěného věřitele. Oba tyto doku­menty by měly být písemné.

Dle nově zařazeného § 289a odst. 2 věta druhá InsZ smlouva o provedení dražby mezi soudním exekutorem a insolvenčním správcem se stane účinnou dnem, kdy ji schválí věřitelský výbor. Souhlas insolvenčního soudu se v tomto případě nevyžaduje, neboť jde o velice transpa­rentní postup zpeněžení, a tak je zachován pouze vliv věřitelů[8].

Z výše uvedeného textu § 289a odst. 2 InsZ však plyne několik otázek. První, zda lze schválit smlouvu již schvá­lením formy zpeněžení před jejím podpisem smluvními stranami, nebo pouze schválením po podpisu, popřípadě zda lze schválit smlouvu ex ante nebo pouze ex post. Co se týče platnosti schválení smlouvy ex ante, mám za to, že z textu zákona nelze dovodit, že by to nebylo možné. Taktéž z teologického hlediska, tzn. zajištění kontroly procesu zpeněžení věřitelskému orgánu nebo zajištěným věřitelům, nebrání vydat souhlas předem. Co se týče po­kynu, ten již svým gramatickým a logickým výkladem předpokládá, že bude udělen před činností, kterou žádá učinit. Pro porovnání v případě, že pro zákonodárce byl důležitý moment schválení, výslovně to v textu zákona zakotvil, jako například při zpeněžování majetku likvidační podstaty v rámci likvidace dědictví dle § 231 odst. 1 z. z. ř. s.[9]

Z praktického hlediska doporučuji vždy nechat si schvá­lit již finální podepsanou smlouvu. To proto, že v případě předchozího souhlasu vždy budou vyvstávat pochybnosti, zda pokyn nebo souhlas byl přesně přenesen do následně uzavřené smlouvy.

Druhá otázka zní, zda i v případě majetku pro zajištěné věřitele je nutné schvalovat smlouvu o provedení dražby věřitelským výborem, když výslovná výluka souhlasu není v § 293 odst. 2 InsZ zakotvena. Zde bych s ohledem na účel institutu zajištěného věřitele v insolvenčním ří­zení a jeho dominantního postavení[10] vycházel z výkla­du, že schválení věřitelským výborem není potřeba a je nadbytečné. Zároveň mám za to, že lze použít judikaturu a komentářovou literaturu, která se prozatím vytvořila k obdobné úpravě schvalování smluv o dobrovolných dražbách dle zákona o veřejných dražbách dle § 287 odst. 2 InsZ[11] a zároveň vedla i k výslovnému zakotvení § 293 odst. 2 InsZ[12], který zakotvuje expressis verbis vý­jimku z užití § 287 odst. 2 InsZ, tzn. schválení smlouvy věřitelským výborem v případě zpeněžení majetku pro zajištěné věřitele. Z pohledu de lege ferenda by bylo vhodné doplnit § 293 odst. 2 InsZ o výluku z § 289a odst. 2 InsZ.

Mám za to, že lze dražit soubory zkombinované jak z věcí zatížených právy zajištěných věřitelů, tak věcí pro neza­jištěné věřitele. Je třeba však zajistit zvlášť souhlasy zajištěných věřitelů u věcí zatížených zajištěním a věři­telského orgánu u ostatních věcí. Zároveň je potřeba předem stanovit poměr, podle kterého bude výtěžek následně rozdělen mezi obecnou majetkovou podstatu a zajištěné věřitele.

Nakonec je třeba uvést, že insolvenční správce není zá­konem ani jiným právním předpisem vázán, kterého soudního exekutora by měl oslovit, je případně vázán pouze vůlí věřitelských orgánů nebo pokyny zajištěných věřitelů. To znamená, že většinou bude při výběru rozho­dovat nikoliv teritoriální blízkost soudního exekutora, ale cena nabízené služby, její kvalita a rozsah. V případě zpeněžení spoluvlastnického podílu v rámci insolvence může hrát rozhodující roli i fakt, že soudní exekutor dra­ží další spoluvlastnické podíly třetích osob na věci v rám­ci exekuce a spojením takové dražby by mohlo dojít k dosažení vyšší prodejní ceny.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2018

---

[1] KSBR 29 INS 33609/2013-3, VSOL 1227/2015-B-192, úpadce Ro­man Čechmánek.

[2] II. ÚS 2450/16 ze dne 11. 10. 2016 – zde pouze zmínka obiter dictum o nutnosti zohlednění v mezidobí vzniklé judikatury; I. ÚS 28/16 ze dne 8. 11. 2016 ve věci odmítnutí ústavní stížnosti Jaroslava Kocin­ce – právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny.

[3] Tato konstrukce ale opomíjí fakt, že toto ustanovení je systematic­ky zakotveno v části exekuční činnosti soudního exekutora, nikoliv další činnosti.

[4] Srovnej obdobné závěry v případě prodeje v rámci likvidace dědictví HOZMAN, D. Dražba na návrh soudního komisaře. Komorní listy. 04/2014. Praha: Exekutorská komora ČR, 2014, s. 15. MK ČR E 19153.

[5] § 61 odst. 2 věty první InsZ.

[6] Srovnej například NS 29 Cdo 49/2014 ze dne 28. 7. 2016, k předchozímu různému výkladu viz SIGMUND, A. Zpeněžení zá­stavy v insolvenci – více otázek než odpovědí. Bulletin advokacie. 2012, č. 6, s. 27.

[7] Srovnej 29 NS 47/2015 ze dne 31. 5. 2017.

[8] Srovnej obdobná úprava v § 287 odst. 2 InsZ. HÁSOVÁ, J. a kol. In­solvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 964.

[9] § 231 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních.

Zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty uskutečňuje s předchozím souhlasem soudu likvidační správce nebo notář.

[10] Srovnej 29 NSCR 47/2015 ze dne 31. 5. 2017.

[11] HÁSOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 964.

[12] Srovnej RICHTER, T. Insolvenční právo. 2. doplněné a upravené vy­dání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 431; a zejména pozn. pod čarou č. 1250, která osvětluje, proč bylo revizní novelou insolvenč­ního zákona k 1. 1. 2014 přijato pravidlo v § 293 odst. 2 InsZ.