Aktuálně k registru smluv

Zákon o registru smluv č. 340/2015 Sb. nabyl účinnosti dne 1. července 2017. Po více než dvou letech od jeho účinnosti už nemáme ani tolik problémy se základními otázkami, jako je zveřejňování smluv, určení povinného subjektu apod., nýbrž s řešením prvních smluv, které byly zveřejněny, a to ne vždy správně.

právník, Frank Bold Advokáti s. r. o.
Foto: Fotolia

Účelem zákona o registru smluv je podle Ústavního soudu zajistit uveřejnění vybraných smluv, u nichž je alespoň jednou ze smluvních stran některý z dotčených subjektů, jejichž hospodaření je navázáno na veřejné finanční prostředky. Protože se tak děje prostřednictvím registru smluv, který je přístupný způsobem umožňujícím bezplatný a dálkový přístup, je zjevné, že účelem je zpřístupnění smluv široké veřejnosti, a to v souladu s ústavně zaručeným právem na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ve vazbě na uvedený účel lze identifikovat i další základní právo, a to právo občanů podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny. Tento účel hraje velkou roli i při výkladu některých problematických ustanovení nebo mezer v zákoně.

Proč by nás měl vlastně registr smluv zajímat?

Prvním důvodem je skutečnost, že smlouva nabývá účinnosti nejdříve dnem uveřejnění (§ 6 odst. 1). Zákon zná i výjimky v ust. § 6 odst. 2 a odst. 3 – některé smlouvy nabývají účinnosti okamžitě bez ohledu na uveřejnění, ale i poté musí být ve lhůtě 3 měsíců uveřejněny. Pokud smlouva uveřejněna není, platí, že je zrušena od počátku. Lze dospět k závěru, že zrušení od počátku je vlastně absolutní neplatnost smlouvy. Poté je třeba vypořádat se s důsledky, tj. nejčastěji s bezdůvodným obohacením. Vznikají i další otázky, jak jinak lze vypořádat zrušenou smlouvu.

Nesprávně uveřejněnou smlouvu jsou oprávněny tzv. shodit samy smluvní strany, což je poměrně paradoxní. Ne vždy to mohou udělat úmyslně. Může dojít k tomu, že budou řešit spor ohledně smlouvy, například záruku či neplnění, přičemž v průběhu soudního řízení soud konstatuje, že je smlouva absolutně neplatná z důvodu nesprávného uveřejnění. To by tedy pro smluvní strany znamenalo vypořádat se s bezdůvodným obohacením a uzavřít ji znovu, což ale v situaci, kdy mezi sebou vedou soudní spor, není pravděpodobné.

K vyslovení nesprávnosti uveřejnění může dojít i v situaci, kdy se nějaký občan domáhá práva na přístup k informacím a podá žádost o nějakou informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Když mu není vyhověno nebo je mu poskytnuta jen část smlouvy, zjistí se, že smlouva vlastně buď není zveřejněna vůbec nebo špatně, například v daleko více nečitelném rozsahu. I v souvislosti s tímto řízením může být konstatováno, že je smlouva neplatná.

Do tohoto stavu zasáhl Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 1146/16. Původně zákon o registru smluv přesně kopíroval subjekty, které byly uvedeny v zákoně o svobodném přístupu k informacím, tedy dalo se říci, že všechny subjekty uvedené v zákoně o registru smluv jsou povinnými subjekty z hlediska svobodného přístupu k informacím. To už ale bohužel neplatí, protože v citovaném nálezu Ústavním soud konstatoval, že státní obchodní společnosti vlastněné vícero subjekty, nejen státem, nejsou povinnými subjekty. To znamenalo shození asi 10 let judikatorní praxe.

Vyslovení neplatnosti by se teoreticky mohly domáhat také třetí osoby, což je velmi problematické, protože by musely prokázat, že mají aktivní věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na věci. Mohlo by jít o neúspěšného účastníka veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku podle § 1772 ObčZ nebo o zájemce o koupi nemovitosti od města, u něhož bude mít konstatování zrušení smlouvy možnost se o zakázku ucházet znovu. Pokusy o rozšíření možnosti namítat neplatnost smluv na širší veřejnost byly zatím neúspěšné. Je mi znám jen rozsudek táborského soudu, který v prvním stupni rozhodl, že by to možné bylo, ale odvolací soud jeho rozhodnutí poté zrušil.

Posledním, kdo je oprávněn napadat neplatnost smluv, je státní zastupitelství. Zde by se ale muselo jednat o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována kogentní ustanovení, kterých je ale zákon o registru smluv plný.

Pokus senátorů zrušit zákon o registru smluv

Když jsem byl před dvěma lety na konferenci, čerstvě jsem se mohl zběžně s návrhem na zrušení registru smluv seznámit. Samozřejmě nebyl úspěšný. Tehdy skupina asi 30 senátorů v čele s Radko Martínkem podala návrh k Ústavnímu soudu na zrušení celého zákona. Pokud by tomu Ústavní soud nevyhověl, navrhli senátoři zrušit alespoň některá ustanovení. Důvodem byl údajný rozpor zákona o registru smluv s právem národního podniku a obchodních společností s většinovým majetkovým podílem státu podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Senátorům vadilo, že by tyto státem vlastněné podniky byly povinny uveřejňovat smlouvy v registru smluv, který je podle jejich názoru poškozoval a vystavoval je konkurenci, která by z uveřejnění smluv mohla těžit. Dále uváděli námitku diskriminace, že je se státem vlastněnými podniky zacházeno nerovně ve vztahu k ostatním subjektům. Tato námitka zazněla už na samotném prvopočátku, když se zákon schvaloval. Bylo namítáno, že registr smluv poškodí státem vlastněné společnosti, které nebudou konkurence schopné. Senátoři rovněž tvrdili, že ust. § 8 odst. 3 zákona o registru smluv působí retroaktivně, což byla v zásadě pravda. Podle nich se jednalo o retroaktivitu pravou, avšak ve skutečnosti jde o retroaktivitu nepravou, která protiústavní není. Senátoři tedy navrhovali zrušení celého zákona, potažmo alespoň některých ustanovení. To by znamenalo vypuštění územně samosprávných celků z povinných subjektů, včetně městských částí, dále národních podniků a obchodních společností s většinovou nebo výlučnou majetkovou účastí státu.

Frank Bold jako člen platformy Rekonstrukce státu podal stanovisko jako amicus curiae (přítel soudu), které jsem vypracoval se svými kolegy. Ústavní soud to pak v odůvodnění i lehce zmínil. Naše námitky proti návrhu senátorů byly v zásadě velmi podobné námitkám, které podávala proti návrhu vláda.

Jednotlivé výhrady senátorů

Výhrad bylo dohromady poměrně dost. Senátorům vadilo, že by státem vlastněné podniky měly zveřejňovat smlouvy, dále také vágnost pojmů jako je obchodní tajemství, běžný obchodní styk nebo plnění převážně mimo území České republiky.

Ústavní soud námitku vágnosti zcela odmítl a poukázal na to, že obchodní tajemství je s námi jako pojem nejméně od roku 1991 v obchodním zákoníku. Pokud jde o obchodní styk, tento pojem je nutno vykládat v kontextu dané situace. I tento pojem je tu nejméně od § 196a odst. 4 obchodního zákoníku, kde je pojem zmíněn a existuje k němu i komentářová literatura, která pojem vykládá. Pokud jde o pojem plnění převážně mimo území České republiky, jeho aplikace je problematická, ale nikoli protiústavní. Tam, kde je závazků je ve smlouvě více, rozhoduje se podle toho, kde je převaha hodnoty množství nebo kvality plnění. Jsou smlouvy, kde místo plnění prakticky určit nejde, například závazky o zdržení či strpění některého zásahu, případně o výkonu funkce. Co se týká synallagmatických smluv, podstatné je řešení v § 1954 až 1957 ObčZ, která obsahují několik způsobů řešení místa plnění pro případ, že si ho strany nesjednají. Tyto smlouvy ale v registru smluv nejsou příliš časté.

Dále byla namítána nerovnost mezi obcemi, která vyplývá z výjimky § 3 odst. 2 písm. l) zákona o registru smluv. Tato výjimka je skutečně problematická a diskriminační, protože pro ni není důvod. Doplněna byla až pozměňovacím návrhem, který byl odůvodněn tvrzením, že malé obce hospodaří pouze s 10 % veškerých veřejných prostředků obcí a tím pádem není nutné, aby podléhaly veřejné kontrole v takovém rozsahu jako obce s rozšířenou působností. Nadto jsou jiné právní předpisy, které umožňují informace o smlouvách získat. Kdyby senátoři navrhovali zrušení této výjimky, Ústavní soud by jim možná v této jediné výjimce vyhověl. Oni ale navrhovali vypuštění všech územních samosprávných celků ze zákona.

Pokud jde o retroaktivitu, resp. retrospektivitu, tu najdeme v § 8 odst. 3. Smlouvy, které byly uzavřeny v od době účinnosti zákona o registru smluv, musejí být uveřejněny. Ty, které byly uzavřeny před nabytí účinnosti zákona, uveřejnění nepodléhaly. Smyslem tohoto ustanovení bylo zajistit, aby v případě, že tyto naposled uvedené smlouvy budou v budoucnosti měněny nebo doplňovány, byl v souvislosti s takovou změnou zveřejněn i původní text smlouvy. Nemělo by to ani žádné sankční následky, protože z § 9 a 10 zákona o registru smluv vyplývá, že sankční ustanovení se vztahují pouze na smlouvy uzavřené po nabytí plné účinnosti zákona. Námitka to ale vůbec nebrala v potaz.

Dále byla namítána nevhodnost § 8 odst. 1 pro podnikání v zahraničí, podle nějž se zákon použije bez ohledu na to, jaké rozhodné právo si smluvní strany zvolí. Smyslem je, aby byl zákon o registru smluv tzv. imperativní právní normou.

Namítán byl také nesoulad zákona s čl. 107 SFEU, který se týká nedovolených podpor. Zde Ústavní soud rovnou konstatoval, že zákon o registru smluv žádnou podporu nezavádí a v žádném případě si nelze představovat, že by zákon s tímto článkem vůbec kolidoval. 

Co se týká námitky zásahu do práva podnikat, jelikož se jedná o právo hospodářské, sociální a kulturní, kam spadá právo podnikat, musel by Ústavní soud provést test rozumnosti a teprve poté, co by dospěl k závěru o zasažení do esenciálního obsahu práva podnikat, by se mohl zabývat testem proporcionality. Esenciálním obsahem práva podnikat je podle dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu možnost vykonávat určitou činnost a také možnost seberealizace jednotlivce, který podniká, jednak také svoboda jednotlivce, která je podstatnou náležitostí demokratického právního státu a konečně také je zde rovina ekonomická, neboť podnikání slouží k dosažení majetkového prospěchu.

Problémem je, že jakkoli je právo podnikat nutným předpokladem jakékoli hospodářské činnosti a z tohoto hlediska je podstatnou náležitostí právního státu, nejsem si jistý, zda i zbytek práva podnikat je podstatnou náležitostí demokratického právního státu. Tyto podstatné náležitosti jsou totiž nezměnitelné, zatímco víme, že hospodářská, sociální a kulturní práva jsou prováděna podústavními normami a ty se mohou měnit.

Ústavní soud neuznal argumentaci směřující k omezení práva podnikat, tedy podle jeho názoru k zásahu do esenciálního obsahu práva podnikat nedošlo. Ostatně Ústavní soud skončil už u testu rozumnosti.

Zabýval se námitkami senátorů a uznal námitku, podle které § 5 odst. 6 chrání pouze obchodní tajemství osob uvedených v příslušných písmenech § 2 (povinné subjekty), nikoli obchodní tajemství druhé smluvní strany. Ani v tomto ohledu však Ústavní soud neshledal zásah do podstatného obsahu práva podnikat.

Odmítl také argumentaci, že právní úprava zákona o registru smluv je duplicitní k zákonu o svobodném přístupu k informacím. Poukázal na několik podstatných rozdílů, například že vztah mezi těmito zákony je komplementární. Zatímco zákon o svobodném přístupu k informacím slouží pasivnímu přístupu (veřejnost žádá), zákon o registru smluv aktivnímu (strany samy smlouvy zveřejní).

Registr smluv je součástí portálu veřejné správy provozovanou ministerstvem vnitra a je přístupný bezúplatně, zatímco poskytování informací může být za určitých podmínek zpoplatněno. Společným znakem je, že oba zákony sledují poskytování informací. Zákon o svobodném přístupu k informacím sice obsahuje v § 5 výčet informací, které musí být aktivně poskytovány, avšak nejedná se o smlouvy, takže ani v tomto rozsahu nedochází k překrývání.

Následně Ústavní soud konstatoval, že cíl sledovaný zákonem o registru smluv nelze považovat za nelegitimní. Zdůraznil to poukazem na práva, k jejichž realizaci slouží, tj. poukazem na efektivitu kontroly veřejnosti. Státem vlastněné podniky jsou zčásti nebo úplně napojené na veřejné rozpočty, a proto je s nimi zacházeno rozdílně. I ony musí podléhat kontrole veřejnosti.

Ústavní soud pak ještě konstatoval, že výjimky v § 3 odst. 2 písm. c), f), g), h), k), l), které senátoři napadali, jsou rozumné. Výjimky byly odůvodněny veřejným zájmem na neuveřejnění některých smluv:

–     jedná se o výjimky z důvodu bezpečnosti státu [viz písm. c)],

–     případně výjimka plyne z faktické nemožnosti vázat účinnost smluv na uveřejnění v registru [písm. g)],

–     jde o situaci, kdy je povinnost uveřejněných dotčených smluv stanovena jiným právním předpisem [písm. l)] nebo

–     je takové uveřejnění hodnoceno zákonodárcem jako nadměrné břímě pro dané subjekty [písm. f), h), k)].

Ve skutečnosti, že tyto výjimky dopadají jen na určité subjekty, neshledává Ústavní soud nic iracionálního nebo svévolného.

Ústavní soud nakonec neuznal ani námitku, že jsou dotčena práva z průmyslového vlastnictví a know-how. Vypořádal se s ní zajímavě. U práva z průmyslového vlastnictví poukázal na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, který vylučuje poskytnutí těchto informací vůbec. Tím pádem je vyloučeno i zveřejnění smluv v registru. Pokud jde o know-how, to je vlastně jakákoli informace, která nemusí naplňovat všechny znaky obchodního tajemství. Je tedy otázkou, proč je smluvní strany dávají do smlouvy a jak vlastně know-how chránit? Ústavní soud k tomu shrnul, že pokud know-how nemusí splňovat všechny znaky obchodního tajemství, nemusí být ani utajováno. Dále konstatoval, že mělo-li by být utajováno, muselo by být podhrnuto pod obchodní tajemství. Pokud ale není obchodním tajemstvím, není důvodem ho neuveřejnit v registru smluv. To mi připadá jako nejslabší moment nálezu.

Pokud jde o uváděnou diskriminaci, Ústavní soud posuzoval, zda je zákon o registru smluv rozporný s čl. 3 odst. 1 Listiny. Skončil už na srovnávání subjektů a konstatoval, že se státem vlastněnými podniky je zacházeno odlišně právě proto, že jsou v nějaké míře napojeny na veřejné finance a fakticky nebo právně hospodaří s veřejnými prostředky. Právě proto jsou zde důvody, aby podléhaly veřejné kontrole ve větší míře než ty soukromé. K diskriminaci proto nedochází.

Senátoři dále namítali, že zákon některými ustanoveními znemožňuje autonomii vůle, konkrétně ustanovení, které vyžadovalo uzavírání smlouvy pouze v písemné formě, pokud by podléhala uveřejnění v registru. V původním návrhu to přitom mělo být opačně – všechny smlouvy uzavřené písemně podléhají zveřejnění v registru. To bylo komplikované vyřešit, zejména v souvislosti s uzavíráním smluv přes e-shopy nebo smluv uzavíraných v rámci konsignačních skladů u zdravotnických zařízení, kdy zjednodušeně řečeno je v lednici umístěný preparát, přičemž k uzavření smlouvy dojde otevřením ledničky a použitím preparátu. V tomto případě samozřejmě nedochází k účinnosti smlouvy zveřejněním v registru, protože už je splněna. Na to posléze byla stanovena výjimka.

Ústavní soud dále konstatoval, že § 8 odst. 3 je možno vykládat pouze jedním logickým způsobem a ústavně-konformně, přičemž se jedná o retrospektivní ustanovení, které působí pro futuro. Tedy že smlouvy, které by jinak podléhaly uveřejnění, kdyby bývaly byly uzavřeny po nabytí účinnosti, budou muset být zveřejněny až se svojí změnou.

Novela č. 249/2017 Sb.

Tato novela nabyla účinnosti 18. 8. 2017. Zákon doplnil výjimku do § 3 odst. 2 písm. c) ohledně uzavírání smluv správou státních hmotných rezerv, kterými jsou státní hmotné rezervy plněny. Vyloučeny jsou tedy v podstatě všechny smlouvy, které Správa státních hmotných rezerv uzavírá.

Dále se objevily nové výjimky pro doplňkovou činnost veřejných vysokých škol a jinou činnost veřejných výzkumných institucí. Tyto pojmy jsou definované v § 20 odst. 2 zákona o vysokých školách, resp. zákonem o veřejných výzkumných institucích. Jedná se o doplňkovou činnost těchto subjektů, která je prováděna za úplatu a má sloužit k efektivnímu využití majetku těchto institucí. Jde o okrajové smlouvy. Domnívám se, že by smlouvy zveřejňovány být mohly, ale výjimka byla prolobbována.

Dále novela přinesla zcela absurdní výjimku o vyloučení smluv o nakládání s výbušninami a objekty určenými k jejich výrobě a skladování. Absurdní proto, že drtivou většinu smluv by stejně nebylo možno uveřejnit kvůli současné právní úpravě nakládání s výbušninami. Nicméně bylo argumentováno potenciálním ohrožením České republiky, kdyby se například náhodou nějaká smlouva o transportu výbušnin dostala na veřejnost.

Poslední výjimka se týkala kolektivních smluv, což byla také zbytečnost, neboť žádná kolektivní smlouva v registru smluv nikdy zveřejněna nebyla.

Dále byla výslovně doplněna výjimka ohledně ochrany bankovního tajemství, což bylo skutečně potřeba, protože původní zákon na to nepamatoval. Výjimka se týká pouze smluv, ve kterých je jednou smluvní stranou banka, přičemž musí jít o smlouvu uzavřenou bankou při podnikatelské činnosti podle zákona o bankách. Výjimka se neuplatní v situaci, kdy druhou smluvní stranou je právnická osoba uvedená v § 2 odst. 1, tzn. některý z povinných subjektů, a smlouva se týká používání veřejných prostředků. Problém může nastat v situaci, kdy je sama banka povinným subjektem, což ve skutečnosti jsou jen dvě banky v České republice.

Doplněna také byla výjimka ohledně České televize a Českého rozhlasu, konkrétně byla vyloučena z uveřejnění smlouva, jejímž předmětem je výroba nebo užití pořadu nebo nabytí práv k pořadu, což je tak široké vymezení, že vylučuje v podstatě všechny smlouvy. Další výjimku má navíc Česká televize a Český rozhlas v § 5 odst. 6, podle kterého mohou být další informace znečitelněny.

Byla také zavedena nejhorší výjimka, a to ustanovení § 3 odst. 2 písm. r) [dnes písmeno q)], která byla důsledkem otupení tlaku státem vlastněných podniků vůči zákonu o registru smluv v průběhu jeho přijímání. Tuto výjimku Ústavní soud ve shora citovaném nálezu několikrát zmínil a vysvětloval, že právě i proto, že existuje tato výjimka, zásahy do práva podnikat nejsou, resp. i přes tuto výjimku lze informace chránit. Aplikace této výjimky je tak složitá, že zákonodárce dokonce doplnil do § 7 odst. 3 speciální ustanovení řešící situaci, že by se později ukázalo, že smlouva měla být zveřejněna. Umožňuje tak dodatečné uveřejnění. Podmínkou dodatečného uveřejnění je, že výjimka nesmí být zveřejněna předtím, protože podmínkou aplikace je dobrá víra.

Novela také opravila návětí § 7 odst. 1, díky čemuž se na smlouvy, které nabývají účinnosti nezávisle na svém zveřejnění, vztahuje sankce zrušení od počátku.

Došlo také k rozvolnění pouze písemné formy smluv podléhající uveřejnění doplněním § 8 odst. 2, který říká, že smlouvy mohou být uzavřeny i jiným způsobem, který je způsobilý následného zveřejnění v registru. Pokud je například smlouva sepsána písemně a vy ji potvrdíte emailem, samo o sobě to stačí k platnosti smlouvy.

Novela č. 177/2019 Sb.

Tato novela přinesla poměrně málo změn. Poměrně nadbytečně doplnila výjimku týkající se smluv státních podniků, jejichž zakladatelem je Ministerstvo obrany. Takových podniků je celkem pět. Jde o opravnu vrtulníků, správu vojenských lesů a statků, dva výzkumné ústavy.

Byla zrušena výjimka § 3 odst. 2 písm. h), pročež následně došlo ke změně pořadí ostatních písmen. Tato výjimka umožňovala Českým drahám, ČEPSu nebo ČEZu v případě, že jejich cenné papíry budou přijaty k obchodování na kapitálovém trhu, nezveřejnit v registru vůbec nic.

Poslední výjimky se týkají § 8 odst. 2, 7 a 8. Tyto změny řeší tři technické záležitosti: Jednak jde o situace, kdy v určité době byly uveřejňovány smlouvy a podléhaly povinné písemnosti včetně změn a dodatků, přičemž v praxi mohlo docházet k tomu, že si toho smluvní strany nevšimly a dodatky mohly být neplatné. Tedy smlouva, kterou se doplňuje, mění, nahrazuje nebo ruší smlouva uveřejněná v registru smluv před dnem 18. srpna 2017, může být rovněž uzavřena písemně nebo jiným způsobem umožňujícím uveřejnění smlouvy prostřednictvím registru smluv. Ust. § 8 odst. 7 se týká zavedení přechodného pětiletého období na používání formátu PDF se strojově čitelnou vrstvou. Původně to bylo zvoleno jako nouzové řešení, protože spousta subjektů nebyla schopna vytvořit strojově čitelný dokument a namísto toho vkládaly naskenované smlouvy. Prosadilo se, že i toto bude chápáno jako strojově čitelný formát, což z programového hlediska nedává smysl. Nyní se zavedlo pětileté přechodné období, kdy to může být užíváno. Poslední změna v § 8 odst. 8 řeší nedodržení písemnosti (povinné písemné formy) smluv.

Nesprávné uveřejnění smlouvy v registru

Můžeme rozlišit 3 nesprávné možnosti:

1) smluvní strany smlouvu vůbec neuveřejní nebo špatně aplikují výjimku v § 3 odst. 2 písm. q). V takovém případě smlouva v registru není vůbec.

2) smlouvy jsou v registru smluv zveřejněny nesprávně, ať už proto, že byly vloženy v naskenované podobě, která neumožňuje strojovou zpracovatelnost, nebo neuvedly některá metadata. Ačkoli omyl v psaní a počtech nemůže obecně vzato vést k neplatnosti, v tomto případě k tomu chyby v metadatech vedou, pokud se nedá jednoznačně určit, že k omylu skutečně došlo.

3) dojde k excesivnímu znečitelnění smlouvy. Jde o situaci, kdy smluvní strany využívají výjimky z neposkytování informací a přeženou to nebo vypustí některé přílohy smlouvy. Pak je otázka, jestli takovou smlouvu vůbec považovat za zveřejněnou nebo ne. Východiskem může být účel zákona, jak konstatoval Ústavní soud, tedy kontrola veřejnosti. Pokud znečitelnění přesto umožňuje efektivní kontrolu veřejnosti, tj. jsou seznatelné základní náležitosti smlouvy, obsah závazku a kontrola je umožněna, zneplatnění by smlouva podléhat neměla. Nicméně musí se to řešit výkladem, zatím nemáme ani žádný judikát.

Opravy

Opravy jsou možné pouze u smlouvy, která byla zveřejněna, a to nejpozději do 3 měsíců ode dne uzavření. Pakliže si chyby nevšimnete, po 3 měsících je smlouva považována za zrušenou od počátku a už jí nelze opravit. Druhou možností je dodatečné uveřejnění smlouvy, která nemohla být zveřejněna z hlediska nesprávné aplikace výjimky § 3 odst. 2 písm. q).

Vypořádání bezdůvodného obohacení

Zde lze odkázat na úpravu v občanském zákoníku. Důležitá je zejména cena ve smlouvě, zda byla uvedena ve smlouvě a následně byla smlouva zrušena nebo došlo k nějakým problémům, kdy soud nemůže vyjít z ceny uvedené ve smlouvě a musí zjistit cenu obvyklou (např. bylo poskytnuté vadné plnění nebo nebylo poskytnuto veškeré plnění).

Často se vyskytují úvahy o tom, jak jinak, než jako bezdůvodné obohacení by mohly být zrušené smlouvy řešeny.

Prvním z nich je dohoda o narovnání, která je ale ve skutečnosti nepoužitelná, protože narovnat lze jen něco, co je sporné. Samozřejmě narovnat lze i absolutně neplatnou smlouvu, ale primárně musí být mezi stranami spor o nějaká ustanovení, která je třeba „narovnat“.

Zákon o registru smluv nelze obejít ani co do zálohy, protože záloha se týká jen plnění, které bylo poskytnuto před uzavřením smlouvy a nikoli poté.

Otázkou ještě je, jestli některá ustanovení i po zrušení smlouvy mohou být stále platná. To by se mohlo týkat maximálně některých doložek řešících zneplatnění nebo technické záležitosti, například volbu rozhodného práva. Bohužel by se muselo jednat jen o doložky, který by obstály samy o sobě a nepodléhaly uveřejnění, což je dost limitující.

Smlouva na veřejnou zakázku

Zákon o registru smluv nemá dobře vyřešenou návaznost na zákon o zadávání veřejných zakázek. Je otázka, co se stane v situaci, kdy je smlouva na veřejnou zakázku zrušena podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv, tj. zda se dá říci, že došlo k ukončení zadávacího řízení nebo naopak zrušením nikdy nedošlo k uzavření smlouvy (zrušena od počátku) a tím pádem zadávací řízení vůbec ukončeno není a musí být ukončeno nějakým způsobem znovu. Tato interpretace je podle mého názoru nesprávná. Lze odkázat na § 2005 občanského zákoníku.

Druhá otázka je, zda je možné nebo nutné uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku znovu. V zásadě by to tak být mělo, pokud mají smluvní strany zájem na jejím dalším plnění. Problém je, že smlouva musí být uzavřena v tom samém znění, které odpovídá zadávací dokumentaci, jinak by došlo k porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. V takovém případě smluvní strany uzavřou dohodu o vypořádání bezdůvodného obohacení, kdy si vypořádají to, co si doposud plnily podle smlouvy. Následně smlouvu uzavřou znovu s dodatkem, že již nebudou poskytovat část plnění, kterou už si poskytly a vypořádaly. Jiné řešení podle mého názoru možné není.


Text je upraveným přepisem ústního vystoupení na konferenci Právo ve veřejné správě dne 5. 11. 2019 


Hodnocení článku
40%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články