Z praxe je zřejmé, že těmito „neplatiči“ jsou většinou děti ze sociálně vyloučených rodin či děti trávící své dětství v dětských domovech a obdobných zařízeních. Tato praxe, kterou za velmi problematickou označil i Veřejný ochránce práv (viz dále), se dostala na přetřes nejen soudů ve správním soudnictví (které se s problematikou vypořádávají různě)[3], ale také již k Ústavnímu soudu stran ústavnosti dotčených ustanovení právních předpisů. V kapitole první tohoto článku bude rozebrána právě zákonná právní úprava (de lege lata); v druhé kapitole se zaměřím na současný stav judikatury a předestření mého názoru na očekávaný nález Ústavního soudu stran ústavnosti dotčených ustanovení a konečně v kapitole třetí se budu věnovat aktuálnímu vývoji v legislativním procesu, jehož zřejmým cílem je tento problém finálně legislativně vyřešit.
1. Právní úprava de lege lata
Problematickým ustanovením, které je alfou a omegou daného problému, je ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích. Toto ustanovení, které je účinné od 1. 1. 2002 s tím, že od 1. 7. 2012 došlo k jeho mírné novelizaci, která však není pro závěry tohoto článku podstatná, stanoví zejména to, že poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt, a to bez ohledu na její věk. Na problematičnost dané úpravy ve vztahu k nezletilým upozorňovala odborná literatura již od samého počátku existence předmětné právní úpravy[4] a stejně také na ni poukázal i Veřejný ochránce práv v roce 2008: „Zavede-li obec místní poplatek za komunální odpad, stávají se poplatníky všechny fyzické osoby s trvalým pobytem v obci bez ohledu na svůj věk nebo finanční soběstačnost. Pokud rodiče, kteří mají obecnou vyživovací povinnost vůči svým dětem, poplatek neuhradí, dojde k jeho vyměření poplatníkovi – dítěti (pro nedostatek způsobilosti k právním úkonům však doručuje obecní úřad rozhodnutí rodičům jakožto zákonným zástupcům). Vzhledem k zákonnému vymezení okruhu poplatníků však ani při vyměření nedoplatku nemůže úřad částku vymáhat přímo na rodičích. Postihnout lze totiž pouze majetek poplatníka, tedy dítěte. Stává se tak, že obecní úřady vyčkávají, až děti nabudou zletilosti. Nic netušící děti následně obdrží výzvy k úhradě nedoplatků na místních poplatcích. Ačkoliv se na první pohled zdá vhodné řešit takové situace prominutím poplatku, za rozumnou by ochránce považoval změnu právní úpravy umožňující vymožení nedoplatku přímo na osobách povinných výživou k poplatníkům (dětem). Z tohoto důvodu ochránce v závěru této zprávy doporučuje Poslanecké sněmovně přijmout novelu zákona o místních poplatcích […].“[5]
K zákonné změně sice došlo, nicméně z hlediska stanovování poplatků za komunální odpad dětem snad ještě k úpravě horší, než byla situace, kterou ve své zprávě popisoval ombudsman. S účinností od 1. 7. 2012 bylo novelizováno ustanovení § 12 zákona o místních poplatcích, které nově stanoví: „(1) Je-li poplatník v době vzniku povinnosti zaplatit poplatek nezletilý, odpovídají za zaplacení poplatku tento poplatník a jeho zákonný zástupce společně a nerozdílně; zákonný zástupce má v takovém případě stejné procesní postavení jako poplatník. (2) Nezaplatí-li poplatek poplatník nebo jeho zákonný zástupce, vyměří obecní úřad poplatek jednomu z nich.“ Touto cestou tedy byla definitivně zákonně upravena praxe vyměřování poplatků přímo nezletilým, jelikož z hlediska správce poplatku je tento způsob naprosto logicky mnohem účinnější a účelnější, protože tato nezletilá osoba není pravděpodobně zatížena takovým množstvím nedoplatků vůči veřejným rozpočtům, jako jsou často zatíženi její zákonní zástupci, a tudíž budoucí vymáhání nezaplaceného poplatku na této zatím nezletilé osobě bude pravděpodobněji úspěšnější. Etické hledisko daného postupu autor tohoto článku nehodnotí, i když si o něm myslí své. Společně s faktem, že s účinností od 1. 1. 2011 v souvislosti s přijetím zákona č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu[6], zákonodárce zrušil oprávnění obcí v odůvodněných případech na žádost poplatníka místní poplatek prominout, nastala pro tyto nezletilé „neplatiče“ de facto bezvýchodná situace, že v případě dovršení zletilosti bude k jejich tíži veden vyměřený nedoplatek na místním poplatku ve značné výši, bez možnosti podání žádosti o jeho prominutí. Snaha o změnu tohoto postupu byla zákonodárcem vedena již ve funkčním období Poslanecké sněmovny v letech 2010-2013, nicméně s ohledem na předběžný konec volebního období bylo projednávání předmětného sněmovního tisku[7] ukončeno.
2. Současný stav judikatury a protiústavnost právní úpravy
Úvodem této kapitoly bych rád nastínil z mého pohledu klíčovou roli správních soudů v daných věcech a konstatoval, že podle mého názoru lze právo sice chápat jako technické normy, jejichž dodržování společnost vynucuje, ale právo však je třeba také chápat jako kulturní sílu, jejíž funkcí je definovat normy a struktury sociálního chování. Cílem práva je normy objasňovat a propojovat.[8] Z toho plyne, že soud svým rozhodováním v rámci právního diskursu mění společenské kulturní normy a sociální chování jednotlivců i celých skupin. Soud, podle mého přesvědčení, tedy nemůže poskytovat ochranu takovému jednání, které je sice po formální stránce zcela v souladu se zákonem, ale obchází jeho podstatu, duch a obecně míří proti spravedlnosti, která je jeho primárním cílem.
Z hlediska soudního přezkumu daných rozhodnutí správců místního poplatku se pokusil jejich praxi zamezit Krajský soud v Brně, který ve svém rozhodnutí ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62Af 52/2013-66, dovodil, že takto formalistický přístup správců místních poplatků k výkladu právních předpisů vede ke zjevným nesprávnostem a nespravedlnostem a nenaplňuje princip dobré správy, podle kterého mají správní orgány postupovat. Dále pak rozhodl, že „ustanovení § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích […] je tak podle zdejšího soudu třeba vykládat nikoli jako pravidlo vymezující osoby povinné platit poplatek, nýbrž jedině jako pravidlo vymezující počet osob, za které je třeba poplatek platit. Poplatková povinnost tak s odkazem na toto ustanovení nemůže primárně stíhat nezletilé osoby coby poplatníky, nýbrž jejich zákonné zástupce.“ Nutno však podotknout, že tento závěr, a Krajský soud v Brně to sám konstatuje, se vztahuje toliko na období před účinností novely zákona účinné od 1. 7. 2012, která přinesla nová pravidlo uvedené ve výše citovaném ustanovení § 12 zákona o místních poplatcích. Nicméně tento závěr krajského soudu byl revidován Nejvyšším správním soudem, který ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2014, č. j. 1 As 116/2014-29, konstatoval, že: „Poplatníkem poplatku […] podle § 10b odst. 1 písm. a) o místních poplatcích, ve znění účinném do 30. 6. 2012, byla fyzická osoba, která měla v obci trvalý pobyt, bez ohledu na její věk. Dané ustanovení jednoznačně vymezovalo osoby povinné platit poplatek, nelze jej vykládat jako pravidlo určující pouze počet osob, za které je třeba poplatek platit. Jestliže byl tedy poplatek na jeho základě řádně vyměřen nezletilé osobě a její zákonní zástupci jej za ni neuhradili, je správce poplatku oprávněn takto vzniklý nedoplatek vymáhat po předmětné osobě.“
Nicméně i sám Nejvyšší správní soud, v souladu s právním názorem krajského soudu, stanovil určité pravidlo chování pro jednání správců místních poplatků, a to v případě doručování platebních výměrů za tyto místní poplatky, a to konkrétně v těch situacích, kdy jsou nezletilec a jeho zákonný zástupce ve střetu zájmů. Kasační soud tedy stanovil: „Za řádně vyměřený však uvedený místní poplatek nelze považovat v případě, že jej správce poplatku vyměřil platebním výměrem, který doručil pouze některému ze zákonných zástupců nezletilého poplatníka, ačkoliv nezletilý poplatník a jeho zákonní zástupci byli ve střetu zájmů. Správce poplatku byl v takovém případě povinen ustanovit nezletilé osobě jiného zástupce a doručovat jemu. Nezletilá osoba a její zákonní zástupci jsou v takovém střetu zájmů typicky tehdy, jestliže vztahy mezi nimi jsou nefunkční a zákonní zástupci jsou osobami natolik výchovně nezpůsobilými, že byla nařízena ústavní výchova nezletilé osoby.“[9] V tomto ohledu podle mého přesvědčení kasační soud správně postupoval na základě výkladu ustanovení § 37[10] zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Obdobnou právní úpravu pak po rekodifikaci soukromého práva obsahuje také ustanovení § 892[11] zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konkrétní postup pak bude vycházet z ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) daňového řádu[12], tedy správce poplatku ustanoví nezletilci konkrétního opatrovníka, jehož prostřednictvím bude případný platební výměr doručen. Nicméně i tento výklad zákonné úpravy Nejvyššího správního soudu nevyřešil podle mého mínění ten samotný elementární problém předmětné právní úpravy, tedy, že místní poplatek za komunální odpad lze stanovit (a vymáhat jej) přímo na nezletilém.
Já osobně jsem totiž bytostně přesvědčen o tom, že současná právní úprava je protiústavní z důvodů vymezených dále. Ke stejnému závěru dospěl také devátý senát Nejvyššího správního soudu, který v řízení vedeném pod sp. zn. 9 As 211/2014 předložil Ústavnímu soudu návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 30. 6. 2012 (ve věci posuzované kasačním soudem se jedná právě o spor, který je třeba posuzovat podle tehdy účinné právní úpravy).[13]
Při posouzení ústavnosti dané úpravy je třeba vzít v úvahu nejprve mezinárodněprávní závazky České republiky a to zejména čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte[14], podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 27 odst. 2 Úmluvy rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte a čl. 27 odst. 4 Úmluvy pak stanoví povinnost smluvních států úmluvy činit všechna opatření nezbytná k zabezpečení obnovy péče o dítě ze strany rodičů nebo jiných osob, které nesou za dítě finanční odpovědnost. Z výše uvedeného vyplývá, že finanční odpovědnost za dítě nesou rodiče (nebo jiné osoby, které jinak rodičovské povinnosti stíhají). Nemá-li tedy nezletilý vlastní majetek, k jehož tíži by poplatek mohl být placen, nemůže být nezaplacení poplatku přikládáno k tíži takového nezletilého. Ten totiž není osobou, jež by fakticky mohla o zaplacení poplatku v době jeho splatnosti rozhodovat, popř. platbu realizovat. Nadto tato nezletilá osoba nemůže ani sama ovlivnit, v jakém místě je hlášena k trvalému pobytu, což je ještě patrnější zejména u těch nezletilých, kteří mají z nějakých důvodů nařízenou ústavní výchovu. De facto to tedy nezletilého uvrhuje do takové situace, že na jedné straně je poplatníkem, který nemá žádnou reálnou možnost ovlivnit splnění své poplatkové povinnosti, na druhé straně je to pak ale výlučně on, kdo nese odpovědnost za případné nesplnění této povinnosti. Změna v ustanovení § 12 zákona o místních poplatcích v tomto případě řešení nepřinesla, jak je ostatně patrné z výše uvedeného. Takto nastavená úprava je tedy v rozporu s mezinárodně-právními závazky našeho státu.
Nicméně jsem přesvědčen, že tato úprava je také rozporná s ústavně-garantovanými právy danými Listinou[15], a to konkrétně zejména s čl. 11 odst. 1 Listiny chránící vlastnické právo jednotlivce – zde nezletilé osoby – a také s čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny, podle kterého je zvláštní ochrana dětí a mladistvých zaručena. V první řadě je problém ten, že právní úprava umožňuje zatížit nezletilou osobu závazky bez ohledu na to, zda tato již je či není subjektem vlastnického práva (případně v jakém rozsahu je svéprávná) a v druhé řadě také tím, že tyto osoby jsou extrémně neproporcionálně[16] zatíženy na svém majetku v tom ohledu, že jakmile dovrší věku zletilosti, je ihned jejich majetková podstata zatížena nemalou finanční částkou, která je pro nezletilé právě opustivší ústavní výchovu často i přímo likvidační. Nadto se tuto informaci často právě poprvé dozvědí až s doručením exekučního příkazu při vymáhání daného dluhu. Právní úprava je pak mj. také diskriminační a to s ohledem na ty nezletilé, za které jejich poplatkovou povinnost plnili řádně jejich rodiče či jiní zákonní zástupci – jedná se podle mého názoru o zjevnou diskriminaci na základě sociálního původu, jelikož zde není žádného důvodu, aby dítě vyrůstající v „řádné rodině“ bylo zvýhodněno nad dítětem, které takové štěstí nemělo. Současná právní úprava pak ponechává tyto nezletilé osoby zcela bez právní ochrany a naopak jim na počátku jejich dospělosti přináší břímě možné exekuce. Stát tedy neplní ani svou povinnost chránit děti a mladistvé a tím přímo porušuje své mezinárodně-právní závazky i závazky plynoucí z vlastního ústavního pořádku.
Z výše uvedeného mám tedy za to, že předmětná právní úprava je protiústavní (a to jak před zněním novely účinné od 1. 7. 2012, tak po ní), a nezbývá, než tedy počkat na rozhodnutí Ústavního soudu, jak se k dané věci postaví on sám. Řízení je u něj vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 9/15.[17]
3. Aktuální vývoj v legislativním procesu
Výše vymezený problém si dlouhodobě uvědomuje také zákonodárce a snaží se o jeho nápravu. Tedy snad definitivně do budoucna by mohla předmětný problém vyřešit novela zákona o místních poplatcích, která je v současnosti v legislativním procesu (v době sepsání článku byl návrh projednán dne 18. 6. 2015 na 9. schůzi Senátu a Senát návrh vrátil sněmovně s pozměňovacími návrhy)[18], a která problematiku nahlíží hned třemi způsoby řešení. Nejprve do ustanovení § 10b zákona o místních poplatcích doplňuje (nový odstavec 3) okruh osob, které jsou od poplatku osvobozeny, což jsou konkrétně osoby umístěné do dětských domovů, speciálních školských zařízení, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a dalších zákonem vyjmenovaných zařízení poskytující sociální a zdravotní služby nezletilým. Dále pak mění ustanovení § 12 zákona o místních poplatcích tak, že „(1) Vznikne-li nedoplatek na poplatku poplatníkovi, který je ke dni splatnosti nezletilý [k tomu pozměňovací návrh Senátu zní: ‚a nenabyl plné svéprávnosti‘] nebo který je ke dni splatnosti omezen ve svéprávnosti a byl mu jmenován opatrovník spravující jeho jmění, přechází poplatková povinnost tohoto poplatníka na zákonného zástupce nebo tohoto opatrovníka; zákonný zástupce nebo opatrovník má stejné procesní postavení jako poplatník. (2) V případě podle odstavce 1 vyměří obecní úřad poplatek zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi poplatníka. (3) Je-li zákonných zástupců nebo opatrovníků více, jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně.“ a konečně pak také stanoví poslední „záchrannou brzdu“, a to do nových ustanovení § 16a a § 16b zákona o místních poplatcích, na základě kterých bude možnost poplatek poplatníkovi z důvodu odstranění tvrdosti právního předpisu (či při mimořádných, zejména živelních událostech) zcela nebo částečně prominout. Tato role by měla náležet do pravomoci zastupitelstva obce či ve znění pozměňovacího návrhu Senátu pak obecnímu úřadu, což je z mého pohledu vhodnější, už jen z toho důvodu, že se jedná o výkon přenesené působnosti. Dané řešení z mého pohledu představuje komplexní a zcela správné řešení předmětné problematiky, které do budoucna zamezí exekučnímu vymáhání pohledávek po „čerstvě zletilých“ s tím, že ani veřejné rozpočty by při takto nastavených parametrech zákona neměly trpět značnými výpadky na příjmové straně rozpočtu, jelikož poplatková povinnost z valné většiny nezaniká, jen přechází na zákonné zástupce či opatrovníka nezletilého. Takto nastavená právní úprava pak bude podle mého přesvědčení zcela souladná s mezinárodněprávními závazky České republiky i s jejím ústavním pořádkem a nezbývá tedy, než doufat, že legislativní proces bude úspěšné zakončen a předmětná novela nabyde v historicky krátké době účinnosti (nyní navržená účinnost je ode dne 1. 1. 2016 s výjimkou ustanovení § 16a a § 16b, které nabydou účinností dnem vyhlášení [k tomu pozměňovací návrh Senátu zní: ‚patnáctým dnem po vyhlášení‘] – stejně jako přechodná ustanovení jich se týkající – viz dále, což jen dokládá důležitost této změny právní úpravy). Na závěr nezbývá, než konstatovat, že zákonodárce v předmětné novele přechodnými ustanoveními nestanovil ani nepravou retroaktivitu pro novelizované ustanovení § 10b a § 12 zákona o místních poplatcích, nicméně stanovil, že „Ustanovení § 16a a § 16b zákona č. 565/1990 Sb., ve znění účinném ode dne vyhlášení tohoto zákona, lze použít pro poplatek nebo jeho příslušenství vzniklé přede dnem vyhlášení tohoto zákona.“ [Senát ve svém pozměňovacím návrhu tento bod přeformuloval, i když podstata zůstala zachována], tedy, že obce mohou prominout již vyměřený poplatek i jeho příslušenství přede dnem účinností dané novely. Zvláště v případě nezletilých osob bych tento postup vzhledem k výše uvedenému jen uvítal a podporoval.
Závěr
Základním cílem předkládaného článku byl přehled aktuálního vývoje v problematice vyměřování a následného vymáhání poplatků za komunální odpad stanoveného podle zákona o místních poplatcích nezletilým osobám, a to z hlediska jak aktuálních soudních rozhodnutí, tak z hlediska právě probíhající legislativní změny předmětného zákona. Pro zjednodušení lze shrnout a konstatovat, že mám za to, že nyní účinná právní úprava je protiústavní, a že připravovaná právní úprava by tento problém měla vyřešit, a to způsobem více než dostatečným. Pro bližší pochopení těchto závěrů je však nezbytné nahlédnout do jednotlivých kapitol článku, kde jsou také činěny dílčí závěry s uvedením některých mých názorů a úvah, na které tímto odkazuji. Jsem přesvědčen, že toto téma není (a ani nemůže být) zcela vyčerpáno a zvláště změny související se snad brzy přijatou novelou zákona o místních poplatcích, tak také právní závěry, které vyplynou z řízení před Ústavním soudem a z řízení navazujících po jeho rozhodnutí, do budoucna jistě způsobí potřebu dalšího odborného zpracování této problematiky. Nicméně úplným závěrem lze shrnout, že podle mého názoru jsou kroky nyní činěné zákonodárcem, tak také kroky Nejvyššího správního soudu, správné, sledující spravedlivý a legitimní cíl a tím je zastavení současné správní praxe vyměřování místních poplatků za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů přímo dětem (nezletilcům).
[1] Pro účely tohoto článku je „poplatkem za komunální odpad“ myšlen „poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů“ dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v účinném znění (dále jen „zákon o místních poplatcích“). Pro úplnost tohoto článku a uchopení dané problematiky pak jen doplňuji, že obec může vybírat také tzv. poplatek za komunální odpad dle ustanovení § 17a odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v účinném znění, či je zde možnost úhrady na základě smlouvy (§ 17 odst. 5 zákona o odpadech), ale klíčové je, že je možné využít pouze jednu z těchto tří možností (jedna tedy stanovena v zákoně o místních poplatcích; dvě stanovy v zákoně o odpadech). Pro běžného občana je pak i tato roztříštěná právní úprava z mého pohledu poněkud komplikovaná. Pro více informací srov. např. DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo životního prostředí. Praha: C. H. Beck, 2010. 680 s. ISBN 978-80-7400-338-7. S. 423-447 (zejm. s. 435).
[2] VLACHOVÁ, A. SNÍŽEK, M. Daň z hlavy v českém daňovém systému 21. století. In Daňový expert; Praha: Wolters Kluwer; rok 2013; číslo 1, str. 30.
[3] Srov. např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 62Af 52/2013 a sp. zn. 62Af 78/2013; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 29Af 67/2013, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 22Af 78/2012.
[4] ŠROTÝŘ, J. Právní zamyšlení nad problematikou vymáhání místních poplatků za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, za nezletilou osobou. In Právo a podnikání; Praha: Wolters Kluwer; rok 2005; číslo 9, str. 13.
[5] Souhrnná zpráva o činnosti Veřejného ochránce práv za rok 2008, str. 72 a 113. Dostupné z: <http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2008.pdf>.
[6] Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
[7] Srov. Sněmovní tisk č. 737 (volební období 2010-2013), novela zákona o místních poplatcích. Dostupné z: <http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=737>.
[8] Srov. TIMASHEFF, S. N. What is 'Sociology of Law'? In American Journal of Sociology; 1937; 43(2): 225–235. s. 226.
[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 1 As 116/2014-29.
[10] § 37 zákona o rodině: „(1) Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. (2) Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí (dále jen "orgán sociálně-právní ochrany dětí").“
[11] § 892 občanského zákoníku: "(1) Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé. (2) Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich; ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně. (3) Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.“
[12] § 26 odst. 1 písm. a) daňového řádu: „Správce daně ustanoví zástupce osobě, která nemá plnou procesní způsobilost k jednání při správě daní, pokud nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka nebo nemohou-li ji zastupovat.“
[13] Srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2015, č. j. 9 As 211/2014-97.
[14] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Úmluva“).
[15] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
[16] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, ve věci slevy na dani pro pracující důchodce.
[17] Dostupné z: <http://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci/>.
[18] Srov. Sněmovní tisk č. 219 (volební období od roku 2013), novela zákona o místních poplatcích. Dostupné z: <http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&T=219>.
Seznam použité odborné literatury
DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo životního prostředí. Praha: C. H. Beck, 2010. 680 s. ISBN 978-80-7400-338-7.
ŠROTÝŘ, J. Právní zamyšlení nad problematikou vymáhání místních poplatků za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, za nezletilou osobou. In Právo a podnikání; Praha: Wolters Kluwer; rok 2005; číslo 9, str. 13.
TIMASHEFF, S. N. What is 'Sociology of Law'? In American Journal of Sociology; 1937; 43(2): 225–235. s. 226.
VLACHOVÁ, A. SNÍŽEK, M. Daň z hlavy v českém daňovém systému 21. století. In Daňový expert; Praha: Wolters Kluwer; rok 2013; číslo 1, str. 30.
Diskuze k článku ()