Mohl byste na úvod přiblížit, jaké oblasti náhrady škody způsobené státem vůbec spadají do kompetence Ministerstva spravedlnosti, resp. Vašeho odboru?
Oblast odpovědnosti za škodu způsobenou státem je v českém tzv. jednoduchém právu upravena zákonem č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Pokud měla být škoda způsobena státem (a nikoliv třeba územně samosprávným celkem, jež také mohou v některých případech vykonávat veřejnou moc), projednávají žádosti poškozených o odškodnění ústřední správní úřady, jimiž jsou nejčastěji právě ministerstva, a to podle okruhu své působnosti. Ministerstvo spravedlnosti je tak povoláno jednat o náhradě škody, pokud ji při výkonu veřejné moci způsobily soudy v řízení ve věcech občanskoprávních, ve správním soudnictví, pokud byla škoda způsobena jednáním orgánů činných v trestním řízení a též tehdy, jestliže byla škoda způsobena při výkonu veřejné moci notářem či soudním exekutorem.
Když se zaměříme pouze na žádosti podle zákona č. 82/1998 Sb., kolik jich ročně dostáváte a kolika žádostem vyhovíte? Je v tomto ohledu patrný nějaký vývojový trend? A pokud ano, čím si ho Vy osobně vysvětlujete.
V posledních letech napadá cca 4 000 mimosoudně uplatněných žádostí o náhradu škody či zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Je jasně patrné, že od novelizace zákona č. 82/1998 Sb. v roce 2006, kdy byla přímo v zákoně zakotvena možnost žádat o peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, počet žádostí stále narůstá. Mimosoudně však lze vyhovět zhruba jen 35 - 40 % z podaných žádostí, zbylé z nich musejí být odmítány například pro promlčení, protože žadatelé nedoloží vznik a výši tvrzené škody, nebo se s žadatelem nemusíme shodnout v právním názoru na samotnou existenci odpovědnostního titulu, který by založil odpovědnost státu. Ministerstvo spravedlnosti totiž může mimosoudně uplatněné žádosti vyhovět pouze tehdy, lze-li splnění všech zákonných podmínek pro vznik nároku na odškodnění považovat za zcela nesporné. Žadatelé, kterým nebylo mimosoudně vyhověno, nebo kteří byli případně odškodněni jen částečně, se mohou se svým nárokem obrátit na soud. Kupříkladu v minulém roce bylo zahájeno 1 711 soudních sporů o odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., soudy ukončily řízení o 1 276 žalobách, z nichž bylo ve 48 případech žalobcům vyhověno zcela, v 242 částečně a v 986 soudních sporech bylo ministerstvo zcela úspěšné. Právě vysoká úspěšnost ministerstva v soudních sporech potvrzuje, že pokud již nemůžeme mimosoudně uplatněnému nároku vyhovět, neděje se tak bezúčelně či svévolně.
Specifickým nárokem v rámci žádostí o odškodnění bývá tzv. nemajetková újma. Jak se takový nárok vypočítává a co všechno berete při stanovení konkrétní finanční satisfakce v potaz?
Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nemusí mít vždy peněžní formu, zákon připouští i poskytnutí satisfakce formou konstatování porušení práva či jiným způsobem, kupříkladu omluvou. Pokud by zmíněné formy zadostiučinění nebyly postačující, poskytuje se satisfakce peněžní, přičemž její výše by měla odpovídat intenzitě utrpěné újmy a řadě dalších kritérií, plynoucích ze zákona či soudní judikatury. Kupříkladu při kalkulaci výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení se vychází jak z délky řízení, tak z jeho skutkové a právní složitosti, zohledňuje se počet stupňů soudní soustavy, které se věcí zabývaly a v neposlední řadě se přihlíží též k významu věci pro účastníky a k jejich vlastnímu vlivu na délku řízení.
Existují nějaké lhůty pro vyřízení žádosti? Jak dlouho lidé obvykle čekají, než jim peníze dorazí na účet?
K vyřízení žádosti o odškodnění podané na ministerstvo spravedlnosti je dána zákonná lhůta šesti měsíců. Pro projednání věci u soudu zákonná lhůta není. Pokud jde o přiznanou náhradu škody Ministerstvem spravedlnosti, finanční prostředky jsou odesílány na příslušný účet bezprostředně poté, co je žadatel o odškodnění informován o (částečném) vyhovění jeho žádosti, tj. občan má peníze k dispozici zpravidla během několika dnů po přiznání nároku na odškodnění. V případě plnění na základě soudního rozhodnutí je poskytnutí přiznané finanční satisfakce rovněž vyřízeno velice rychle, tj. v řádech dnů.
Když už jsme u financí – jenom pro názornost, kolik ministerstvo vyplatilo v loňském roce na odškodném a liší se tato suma od částek vyplácených např. před pěti lety?
V minulém roce ministerstvo vyplatilo na odškodném mimosoudně částku 105 milionů Kč, na základě soudních rozhodnutí pak dalších 69,5 milionu korun. S rostoucím počtem žádostí o náhradu škody, který jsem již zmínil, samozřejmě roste i celková vyplacená částka. V roce 2009 (tedy před pěti lety) tak bylo vyplaceno mimosoudně „jen“ 50,7 milionu korun a na základě soudních rozhodnutí 17,68 milionu Kč.
Podíváte-li se na strukturu přiznaných nároků, lze říci, čeho se odškodnění nejčastěji týká?
To je velice dobře patrné, přibližně stejně jsou v naší agendě zastoupeny případy odpovědnosti za škodu způsobenou zahájením a v průběhu trestního řízení (zde jde nejčastěji o náklady právního zastoupení vynaložené na obhajobu, o ušlý zisk za dobu omezení osobní svobody rozhodnutím o vazbě a též o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nedůvodně trestně stíhaným osobám) a za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nejčastěji ve věcech občanskoprávních. Zde je nejčastěji požadováno peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ale v některých případech bývají uplatňovány i požadavky na náhradu ušlého zisku, pokud se kupříkladu dlužník během nepřiměřeně dlouhého soudního řízení stane nesolventním.
Zastavme se nyní u nároků, které spadají do kategorie tzv. nezákonných rozhodnutí? Posuzovat případy, v nichž stát nějakým způsobem zasáhl do osobní integrity a svobody jednotlivce, není jistě lehké pro soudy, natož pro úředníky. Co říkáte na výtky Unie obhájců, která mj. tvrdí, že stát považuje nespravedlivě stíhaného za svého nepřítele, přičemž kritizuje i dosavadní přístup Vašeho odboru?
Pokud bych měl hodnotit výtky Unie obhájců, nemohl bych přehlédnout jasně dané výchozí body jejich stanoviska. Zatímco totiž posláním advokátů, sdružených v Unii obhájců (a nejen těch), je zcela nepochybně svým klientům vymoci co nejvyšší dosažitelné plnění (ostatně, právě proto si klienti své advokáty najímají), posláním našeho odboru je zajišťovat jak naplnění práva poškozených na odškodnění, tak zájmy všech ostatních daňových poplatníků na tom, aby se poškozeným dostalo právě takového odškodnění, s jakým zákonodárce počítal. Faktem je, že zejména stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním zákonodárce poškozeným, ale ani nám, příliš neulehčuje, neboť zákonný text k tomu žádná podrobnější vodítka neposkytuje, a je třeba vycházet ze soudní judikatury a případů typově nejbližších tomu, který je právě posuzován. Proto se v názorech na výši satisfakce můžeme v některých případech rozcházet (zvláště tam, kde jde o typově ojedinělé, poprvé posuzované věci), což však přeci neznamená, že by stát považoval stíhané osoby za své nepřátele, jak v emocionálně zabarveném prohlášení Unie obhájců tvrdí. Pevně věřím, že tvořící se judikatura nám v nedlouhé době dostatek podkladů k předvídatelné aplikaci zákona poskytne. V případech zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody či nepřiměřenou délkou řízení se tak ostatně již stalo.
Před několika dny jste vypravili zamítavé stanovisko k žádostem bývalých poslanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře. Ti však podali žalobu o náhradu škody k soudu ještě před tím, než doběhla půlroční zákonná lhůta pro vyřízení žádostí. Je takovýto postup z hlediska procesních pravidel vůbec možný?
Takový postup možný je, nevyčerpání lhůty k mimosoudnímu projednání ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je odstranitelnou překážkou pro rozhodnutí ve věci samé. Jelikož stanovisko Ministerstva spravedlnosti k uplatněnému nároku bylo negativní, nemělo by mít dřívější podání žaloby žádné následky ani při rozhodování soudu o nákladech řízení. Soudy obvykle řízení o žalobách podaných ještě před uplynutím lhůty k mimosoudnímu projednání přerušují (do vypršení lhůty), zde ale takový postup logicky nebude třeba.
Právní zástupci exposlanců zpochybňují odůvodnění zamítavého stanoviska, které jste vydali. Mimo jiné tvrdí, že trestní stíhání zastaveno nebylo.
Z čistě jazykového výkladu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. skutečně plyne, že výluka nároku na odškodnění platí v případě, kdy bylo trestní stíhání zastaveno, nebo byl obviněný obžaloby zproštěn, pro trestní neodpovědnost, zatímco v případě bývalých poslanců takto procesně postupováno nebylo. Jsme ovšem přesvědčeni, že zmíněné ustanovení na posuzovaný případ dopadá analogicky, což je v našem stanovisku výslovně zmíněno.
Žádostem bývalých poslanců o odškodnění byla věnována poměrně značná mediální pozornost. Mohl byste připomenout některé další mediálně známé případy, jež jste v minulosti řešili?
Hodně medializovaný byl případ Věry Jourové, u nějž je však třeba zdůraznit často pomíjený fakt, že soudem přiznané odškodnění nepředstavovalo zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu (jak bylo veřejností občas chápáno), ale ušlý zisk, jehož výši měl soud za prokázanou. Zmínit mohu např. i případ Yekty Uzunogla, jemuž ministerstvo proplatilo v roce 2010 v souvislosti s jeho trestním stíháním na náhradě škody (včetně zadostiučinění za nemajetkovou újmu) historicky jedno z nejvyšších odškodnění (téměř šest miliónů korun) či případ bývalého tenisty Milana Šrejbera, který na náhradě škody z nezákonně vykonaného trestu odnětí svobody získal přes milion korun. Za zmínku stojí také uznání žádosti Vladimíra Mlynáře, jenž požadoval po státu (ministerstvu) omluvu za nezákonné trestní stíhání a soudní proces v souvislosti s kauzou Testcom; ministerstvo spravedlnosti se bývalému ministru informatiky veřejně omluvilo v roce 2009.
Diskuze k článku ()